Fotogalerie Nezapomenutelná cesta do Norska v srpnu 2022 (Oslo, Trondheim, Molde, Alesund)

Z Karlových Varů do Norska to není, co by kamenem dohodil. Tudíž sedáme do auta a jedeme k Baltskému moři.

Z Karlových Varů do Norska to není, co by kamenem dohodil. Tudíž sedáme do auta a jedeme k Baltskému moři.  autor: Bubinga


Z Karlových Varů do Norska to není, co by kamenem dohodil. Tudíž sedáme do auta a jedeme k Baltskému moři.
V přístavu Kiel Norwegenkai vyhlížíme náš trajekt.
Hodinu a půl čekáme, popojíždíme a snažíme se pochopit jejich systém naloďování, ale to se nám nedaří.
Nakonec Color Line otevře svou tlamu a my jsme vpuštěni dovnitř, kde necháváme automobil na příštích 21 hodin odpočívat.
My jdeme vyhledat …. Chtěl jsem napsat pokoj, ale zkušená mořeplavkyně Pavlínka mě upozornila, že se říká „kajuta“.
V kajutě se však dlouho nezdržujeme a spěcháme na horní palubu.
Ve dvě hodiny odrážíme od břehu, vyplouváme na klidné moře, pomalu se loučíme s Německou republikou a vyhlížíme Dánské království.
Na cestě nás doprovází příjemné počasí a usměvavé sluníčko.
Na palubě trajektu i v podpalubí bumbáme, papáme, rozhlížíme se, chytáme bronz, a nakonec i spíme. To vše celkem 20 hodin. Taková dálka to je do Osla.
Moje ženuška občas říká, že mám svatozář. Asi něco na tom bude.
Okolo půl sedmé se zaplní obě paluby. Ani my tam nechybíme.
Most přes Velký Belt (Storebæltsbroen) je zajímavý visutý most, který překonává průliv Velký Belt mezi dánskými městy Korsør a Nyborg a spojuje tím dva ostrovy Dánska – Sjælland a Fyn.
Most dlouhý 18 km s rozpětím hlavního pole 1624 metrů by měl být svými parametry třetí nejdelší visutý most na světě. Současně je s výškou pilířů 254 metrů nejvyšším mostem Dánska.
Fotografovat sebe či most nebo natáčet podplutí, toť otázka.
Také při pozorování krásného západu slunce nejsme na palubě sami.
Kvůli takovým pohledům se vyplatí večer vyjít z kajuty.
Ve dvaadvacátém roce třetího tisíciletí, v osmém měsíci, ve dvanáctém dni, o deváté hodině dopolední, spatřili jsme pobřeží Norska.
Krásnou norskou krajinu spatřujeme všude kolem nás, například u nejsevernějšího cípu jezera Mjøsa.
První kroky jsme udělali ještě o něco později, při naší první zastávce na okraji známého olympijského města Lillehamer.
V Lillehameru samozřejmě vyhlížíme skokanské můstky, ale město nám místo nich naservírovalo zajímavý bleší trh. Při procházce okolo stánků zkoumáme poklady, které tady nabízejí.
Silnice E6 je evropská silnice 1.třídy vedoucí z jihozápadního Švédska a pokračující přes Norsko. Celková trasa měří 3140 kilometrů. My jsme si ji zvolili pro cestu z Osla do Trondheimu. Čekalo nás tedy 550 kilometrů.
Občas se na dálnici na chvíli objeví rychlostní omezení, ale nejedná se o velké zdržení. Drobné rozčarování přichází u městečka Moelv, kde dálnice najednou končí.
Nedlouho poté přichází další lahůdka. Silnice se za městem Dombås začíná šplhat do kopce a my brzy před sebou vidíme zasněžené kopečky. Mám si pořídit zimní pneumatiky a sněžné řetězy?
Cesta z Osla do Trondheimu trvala skoro osm hodin a já jsem při ní pozoroval chování norských řidičů. Většina z nich opravdu jede vzorově a rychlost dodržuje.
Tak jsme na konci světa. Asi úplně ne, ale před několika stoletími byl Trondheim nejsevernějším obchodním městem v Evropě.
Dnes je však starobylý Trondheim, třetí největší město Norska, nejenom historickým, náboženským a technologickým městem Norského království, ale především městem univerzitním.
Necelým 200 tisíc stálých obyvatelů Trondheimu doplňuje víc než 25 tisíc studentů. A ode dneška ještě jeden navíc, v tomto domečku.
Do tohoto studentského doupěte budeme nějaký ten pátek (možná i nějaký ten rok) telefonovat, psát a snad ho také ještě někdy poctíme svou návštěvou.
My jsme si s ženuškou museli vyhledat také nějaké bydlení.
Večer je podmračeno, ale neprší.
Sobotní ráno je lehce zamračené, ale naštěstí se déšť a zima toulají v jiných částech Norska.
Po snídani jedeme opět do studentského městečka Steinan, kde vyzvedáváme také spolubydlící z New Yorku, která uvítala, že může s námi nakupovat hodně potřebné i méně důležité věcí.
V centru Trondheimu si nejsem jistý systémem parkování. Zůstávám tedy raději u auta, a přitom si fotografuji zajímavé domečky. Dřevěné stavby v centru města se mi totiž líbí, a to jsem prošel jenom několik ulic.
Trondheim, dříve Nidaros (ale to já nepamatuji) leží u 130 km dlouhého fjordu, který nese jeho jméno, Trondheimsfjorden. Ve městě ústí do moře meandrující řeka Nidelva. Samá voda, kam se člověk podívá.
Od řeky jsou krásné pohledy na město, ale z hladiny Norského moře jsou kouzelnější.
Pro kolemjdoucí překvapení, pro mě zážitek hluboký jako moře. I když si říkám, proč tam lezu, když je to tak studené. Ale nějaký ten pátek se patrně severněji koupat nebudu.
Voda je sice trošičku studená, ale na 63. rovnoběžce severní šířky jsem se ještě nekoupal.
Na mé koupání dohlíží z pomníku pan Peter Lie. Čtu, že to souvisí se záchranou 34 lidí, ale já dnes naštěstí nepotřebuji zachraňovat.
Vzhledem k tomu, že se začal ozývat hlad, uvítali jsme nabídku zdejší restaurace Ladekaia.
Pochutnali jsme si, především krevety byly výborné.
Úžasné místo. Musíme sem ještě někdy zavítat.
Následuje ještě jeden nákup a poté dovážíme všechny pořízené věci zpět do studentského domečku a samozřejmě přikládáme ruku k dílu při stěhování a zařizování.
Nedělní ráno je o poznání sluníčkovatější. Po dobré snídani a balení věcí opouštíme byteček v podstatně lepším stavu, než nám byl předán. Kávička ve městě je báječný nápad mé ženušky.
Jedeme se na chvíli podívat do centra města, kde zastavujeme kousek od Bakke bru. Tento most i břehy řeky Nidelva nám nabízejí krásné pohledy na kouzelné domečky.
Pokračujeme do jiné studentské oblasti, kde si mohou studenti vybrat zadarmo nábytek a vybavení. Zajímavá nabídka pro studenty. Suzuki Vitara se mění v nákladní vůz.
Nezbytná fotografie, loučení a odjezd. Je hodně hodin a my máme naplánovaný výlet.
Kousek za Trondheimem vjíždíme do krásné norské přírody.
Nelze si nevšimnout rozlehlosti a vzdálenosti mezi obydlenými místy.
Po 150 kilometrech zastavujeme u jednoho z mnoha fjordů, jejichž objíždění je většinou hodně složité, někdy i nemožné. Proto zde kromě turistů převážejí především místní lidi a jejich automobily na trajektech.
Proto zde kromě turistů převážejí především místní lidi a jejich automobily na trajektech. Naše seznámení s touto dopravou se koná na trase Halsa Fergekai - Kanesstraum fergekai.
Jsme mile překvapeni, jak jim to tady dokonalo funguje. Vykládka přijíždějících automobilů, nakládka těch čekajících, do toho pěší a cyklisté, vše jde jak po másle.
Pokračujeme až před začátek slavné Atlantic Ocean Road. Nejsme sami, kdo se tady prochází, rozhlíží a fotografuje. Je se totiž na co dívat.
Dvouproudová silnice spojující malé ostrůvky v moři s pevninou je úžasnou architektonickou stavbou a její průjezd je velkým zážitkem, za který se kupodivu ani neplatí.
Nejznámější částí silnice je most Storseisundet Bridge přezdívaný "opilý most", který dostal své pojmenování díky nezvyklému zakřivení a tvaru.
Silnice tady stoupá v ostrém oblouku skoro až do oblak a vypadá to, že cesta pro řidiče končí. Ale ona je pouze ve výšce 23 metrů nad hladinou, aby posléze začala klesat skoro až do mořských vln.
Zmíněný úsek je součástí 126 kilometrů dlouhé silnice County Road 64, která vede ze souostroví Eide do města Averøy. Kolikrát zastavujeme na těch osmi kilometrech raději ani nepočítáme.
Silnice je jednou z nejkrásnějších a zároveň nejnebezpečnějších silnic na světě.
Čas však běží, tudíž musíme pokračovat. Do našeho dnešního cíle je to necelých padesát kilometrů.
Pokud má člověk štěstí a projíždí tudy za jasného počasí, může se kochat dechberoucími výhledem na vlastní stavbu i severní Atlantický oceán.
O něco složitější to může být při silném větru, kdy vysoké vlny z oceánu dopadají až na silnici a ohrožují projíždějící automobily.
V pětadvacetitisícovém Molde, správním městě norského kraje More og Romsdal, se nacházíme na severním břehu Moldefjorden, tedy u moře a máme hlad. Není, co řešit, dáme si rybu.
Po přibližně hodinové procházce po nábřeží i v uličkách města měníme názor. Na rybě netrváme, dáme si cokoliv, jenom abychom neumřeli hlady.
Thajská kuchyně a pivo ze stejné země nakonec neměly chybu. Odcházíme spokojeni.
Když se moje žena nedívá, tak od stolu pozoruji jednu Dívku s růžemi. Na můj vkus je ale trochu moc kamenná. Fontána se sochou, jeden ze symbolů města představuje dívku držící kytici ušlechtilých květin.
Ve městě Molde si prohlížíme růže i další květiny, kterých zde není málo.
Stmívá a ochlazuje se, klidné město se pomalu a jistě ukládá ke spánku. Je sice půlka srpna, ale tady to vypadá, že sezóna skončila. Všude mají zavřeno. Možná v pátek a v sobotu to tady vypadá jinak.
Při pondělním ránu jdu opět nakoupit něco k snídani, což zvládám bez problémů. V norských obchodech se již začínám orientovat.
Podstatně horší je má komunikace s parkovacím automatem. Přes noc tady bylo stání zadarmo, ale od osmi potřebuji zaplatit na dvě hodiny. Komunikuji s ním v norštině, ale nakonec se mi to nějak daří a platím.
Po snídani se jdu ještě na chvíli projít. Prohlížím si náměstíčko s městským úřadem, bílou katedrálu Molde či kulturní středisko, z jehož střechy jsou zajímavé výhledy.
Zaujal mě také přijíždějící trajekt, který převyšuje nízkopodlažní architekturu města. Jedná se o „lodičku“ společnosti Hurtigruten, která pluje z města Bergen do Kirkenes a zpět.
V půl desáté balíme věci a odjíždíme do kopečka nad město, kde se nachází Vyhlídka Varden.
Místo očekávaného klidu při pondělním dopoledni, nás „vítají“ kromě automobilů také autobusy, taxi a pěší turisté.
Není se, co divit. Rozhledy na město, hory i fjordy z nadmořské výšky 404 metrů jsou úžasné.
Před námi je typický obrázek z Norska. Fantastické fjordy se zařezávají stovky kilometrů hluboko do vnitrozemí. Z jejich břehů se zdvihají strmé hory do mnohasetmetrové výšky.
I v srpnu jsou některé vršky hor zasněžené. Asi jim to nestojí ani za to, aby se na léto zbavovaly sněhové peřiny.
Návštěvu vyhlídky chceme spojit s dopolední kávou. Restaurace Vardestua je však uzavřená, i když to vypadá, že funguje. Majitel patrně nestojí o útratu a hosty, jejichž počtem je zaskočen a raději odjíždí.
Tlak však je stále dobrý, tak pokračujeme dolů k přístavu. Tady si vzpomínám, že mám uzavřenou pojistku. Telefonuji tedy, jednou, dvakrát, padesátkrát a nakonec odjíždím.
Příjezd k vyhlídce je povolený a bez problémů. Nahoře se nachází menší parkoviště, ze kterého jsme si odvážíme nechtěný suvenýr.
Naivně jsem si myslel, že mě ČPP nenechá ve štichu. Ochotný člověk mi sice sděluje, že vše zařídí, ale nakonec zjišťuji, že by to trvalo dlouho, a ještě bych musel doplácet.
Nechápu. Kdybych byl někde v norské divočině? Ale já požaduji opravu pneumatiky ve městě s 25 tisíci obyvateli, kde je několik servisů.
Chvíli na to se již plavíme přes Moldefjorden do něstečka Vestnes.
Pneumatika je statečná a drží. Patrně si vychutnává plavbu na trajektu jako my. Opět všechno funguje na sto procent. Výborná věc je tato jejich doprava.
Opět všechno funguje na sto procent. Výborná věc je tato jejich trajektová doprava.
Do města Alesund to máme něco přes padesát kilometrů, ale v půli cesty musíme udělat přestávku. Ztratili jsme šroub, a tudíž také vzduch v pneumatice.
Díky technicko-logistické podpoře mé šikovné ženušky zvládám výměnu kola skoro ve stejném čase jako to dělají u formule jedna. Následně se zastavuji v servisu, kde je pneumatika opravena za čtvrt hodiny.
Platím 1.246 Kč a posléze se dozvídám, že nemám nárok na úhradu z pojišťovny, protože jsem nepočkal na místě události. Ušetřil jsem však několik hodin času a patrně také peníze.
Nu což, nebudeme si kazit dovolenou. Čas máme dobrý, tak jedeme nad město Alesund, kde se nachází na vrchu Aksla, vysokém 189 metrů, pěkná vyhlídka na celé město a okolní ostrovy.
Ženuška se prochází, rozhlíží a fotografuje. Já na parkovišti přehazuji rezervu za opravenou pneumatiku.
Benátky severu? Říkal to strejda Google, tudíž tomu věřím. Něco na tom asi bude. Umístění města na několika menších ostrovech navzájem spojených mosty nemá chybu.
Předmětem našich úvah je také restaurace, kde mají opět zavřeno. Nechápeme, ale třeba jednou pochopíme.
Poté odjíždíme dolů do hotelu, kde máme zajištěný nocleh. Počasí je krásné, proto se na pokoji moc nezdržujeme a jdeme na procházku.
Počasí přeje nejenom naší procházce, ale i fotografiím.
Lodiček je tady vidíme hodně, a tak bych i věřil, že se jedná o největším rybářský přístav Norska, odkud se vyváží velké množství solených a sušených ryb.
Voda, lodě, rybáři a naše chuť na nějakou tu dobrou rybičku k večeři. Chodíme, ptáme se, koukáme, a nakonec jsme rádi za pizzu.
Jediná rybí restaurace má zavřeno a v ostatních podnicích buď přestávají vařit okolo šesté hodiny nebo nabízejí všechno možné jenom ne ryby. Přitom se píše, že základem norské kuchyně jsou ryby na všemožné způsoby.
I když je to pochopitelné. Místní si ryby koupí na trhu a udělají doma. Proč by na ně chodili do restaurací. A davy turistů tady v srpnu nejsou, což vítáme.
Město je to ale krásné.
Domečky a jejich odrazy ve vodě.
Alesund mě zaujal i z jiného pohledu. Objevil jsem tady dvě hospůdky, které bych očekával spíše v Anglii.
V jedné z nich, když jsem se rozhlížel asi jeden metr před dveřmi hospody, mě upozornili, že bych mohl dostat pokutu, jelikož se alkohol venku bumbat nesmí. Pouze na oficiálních zahrádkách.
A jak je to s tím alkoholem v Norsku? Klasická prohibice tady není, přesto má konzumace alkoholu určitá pravidla. V běžných obchodech mají pouze pivo a obdobné nápoje s nízkým obsah alkoholu.
Víno a lihoviny se prodávají jen ve státních obchodech Vinmonopolet, kde mají velký výběr za rozumné ceny a perfektně vyškolený personál. Avšak otevřeno je od 10:00 do 18:00, v sobotu do 15:00 a v neděli zavřeno.
Poté, co Vinmonopolet zavřou, spustí v běžných obchodech přes příslušné regály rolety a člověk si koupí pouze nízkoalkoholické pivo, nic víc.
V restauracích a barech jsou alkoholické nápoje dražší a také brzy zavírají. Proto tady lidé bumbají doma. Několikrát jsme viděli a slyšeli bujaré oslavy z nějakého okna či balkonu již v podvečerních hodinách.
Úterní ráno začínáme samozřejmě snídaní, po které jdu zaplatit parkování. Tentokrát si již rozumím s parkovacím automatem.
„Tak sbohem Benátky, my jedeme dál.“ Místo rozloučení se ale spouští ze zamračené oblohy déšť. Naštěstí si to brzy počasí rozmyslelo a my se opět můžeme kochat pohledy na úžasnou norskou krajinu.
Všude nejezdí trajekty, někde postavili mosty. A že je jich v Norsku hodně.
Estetická harmonie, kopců, mraků a vody.
Často se píše, že v Norsku jsou ceny vysoké. Pro turisty částečně, místní to tak ale nevidí. Norsko totiž patří mezi nejlépe hodnocené země na světě z hlediska životních podmínek a kvality života obyvatel.
V obci Måndalen kupujeme v obchodě Brunost, norský speciální karamelový sýr vyrobený z kozího mléka. Má poměrně zvláštní nasládlou chuť a také se zajímavě lepí, ale určitě vyzkoušejte, až budete v Norsku.
My fotografujeme, autíčko odpočívá. Čekají ho náročné serpentiny.
Trollstigen, Trolí stezka nebo také Cesta Trollů, nejslavnější norská silnice.
Její nejzajímavější část tvoří famózní serpentiny v závěru údolí Isterdalen stoupající do nebes (možná o kousek níž).
Kdysi obchodní stezka, dnes silnice plná neustále zastavujících aut a karavanů, které doplňují autobusy. Ale těch lidiček nahoře zase až tolik není a nám se tady líbí.
Cesta šplhá po svahu skalního masívu téměř od hladiny moře až do sedla ve výšky okolo 800 metrů. Několikrát zastavujeme a vpíjíme to lačnýma očima do sebe.
Famózní jsou především pověstné vlnící se zatáčky se sklonem okolo deseti procent. A když se tam člověk potká s autobusem, tak je ten zážitek ještě úžasnější.
Skála na jedné straně, rokle na druhé. Nic pro slabší povahy.
Trollstigen, silnice pojmenovaná podle norských trollů, skřítků, byla otevřena 31. července 1936 králem Haakonem VII.
V červnu roku 2012 jí byl přiřazen titul „národní turistická trasa“ a dokončili zde výstavbu hlavních turistických zařízení včetně občerstvení, obchůdků a vyhlídek.
V zimních měsících je komunikace uzavřena. Není se co divit, ostatně, kdo by tady jezdil.
Z parkoviště na vrcholu vede cesta na vyhlídkovou plošinu, ze které je vidět Trollstigen a 180 metrů vysoký vodopád Stigfossen. Jedinečnou krásou však vyniká i okolní příroda.
Po různých pěšinách je možné se vydat na její průzkum a pozorovat při tom zasněžené vrcholky, z nichž mnohé přesahují výšku 1000 metrů nad mořem.
Když jsme se vynadívali, tak pokračujeme do ovečkového kraje.
Pod kopci se rýsují louky, lesy, pole i domečky. Prostě krajina, o kterou se lidí odjakživa starali s náležitou péčí.
Úžasné trollí domečky. To se musí zastavit a fotografovat.
Plánujeme nějakou zastávku na jídlo, tak přenecháváme naši svačinu ovečkám.
Jelikož nás brzy čeká opět trajekt, je jasné, že se zase musíme dostat dolů k mořské hladině. Nejprve ale pořád mírně stoupáme až do sedla v nadmořské výšce
Následné klesání sice není tak dramatické, ale i tentokrát moje ženuška několikrát vykřikla své oblíbené „fuj“.
Linge – Eisdal. Opět bezchybně fungující trajekt. Rychle, pohodově a s úsměvem. Nic pro ně není problém.
V městečku Eisdal nezastavujeme, jelikož máme před sebou ještě kus cesty. Nejprve opět stoupání do kopce a za chvíli měli spatřit něco zajímavého.
Nejprve zastavujeme u dvou vyhlídek, přičemž u té druhé přemlouváme mlhu, aby na chvíli odešla.
Následuje „fuj“ sjezd dolů do vesničky Geiranger, kde jsme chtěli původně zastavit. Ale vítají nás tady davy šílených turistů, kteří se hrnou dolů jako proudy vody po přívalových deštích.
Kdysi pár domků a rybářský přístav. Pak byl ale Geiranger, 15 km dlouhý ledovcový fjord, zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. Proč právě vybrali tento v zemi fjordů, nevím.
Avšak dokonale tím jeho krásu pohřbili pod nánosem troubících autobusů, obřích trajektů a hlučných organizovaných výprav. Nejezděte tam v sezóně. Samotářům vstup zakázán po celý rok.
Snažím se své ženě vysvětlit, že jediná možná cesta, jak odtud ven, je opět „fuj“ serpentinami, tentokrát do kopce. Nevím, zda mě vnímá, jelikož potkáváme v zatáčce autobus.
Zanedlouho míjíme kamenný ukazatel nadmořské výšky. Překračujeme nebo spíše přejíždíme hranici 1000 metrů.
Ta voda vytéká z těch zasněžených kopečků tam někde nahoře. Nejprve zkouší její teplotu autíčko, poté já.
Šumějící potůček vysílá nepřebernou kaskádu zvuků. Já se brzy přidávám. Ta voda je totiž opět nějaká studená.
Norské vodopadání. Zdejší příroda neustále čaruje. Šikovně ukrývá a ve správný čas odhaluje neskutečné přírodní poklady a úžasné krásy. Například v podobě vodopádů a kaskád na řekách či potocích.
Vedle těch známých, slavných a nejnavštěvovanějších, jsou tady i menší, klidnější, ale často kouzelnější. Nevím, zda někdo zmapoval a spočítal, kolik vodopádů mají v této zemi.
Občas se silnice uklidní a nešplhá nahoru, ani nepadá dolů. Ale rovinu jako u Kolína, tu v Norsku nehledejte. Neustále před sebou vidíme brdky, návrší, hrbky, pahorky, větší vrchy, vyšší kopce i opravdové hory.
Do Lunde Turiststasjon, kde máme domluvené ubytování, přijíždíme v půl osmé. Chvíli na to začíná mrholit, ale my se i přesto jdeme podívat na divokou řeku, modrobílý ledovec i mořský fjord na opačné straně.
Při středečním ránu jdu na krátkou procházku. Okolní krajina se po nočním dešti probouzí pomalu.
Norsko musí mít určitě špičkové odborníky na stavbu tunelů a mostů. Je jich tady neskutečné množství. My jsme během naší šestidenní jízdy po norských silnicích projeli více jak sedmdesáti tunely.
V Norsku mají šikovné tuneláře. U nás jsou také. Ale je mezi nimi trochu rozdíl. Tam na severu vytvářejí miliónová díla, u nás miliónové škody.
Po snídani odjíždíme k nedalekému ledovci jménem Bøyabreen. Počasí nám přeje, tak jsme se kocháme a kou….
Jezero Breavatnet se nachází pod ledovcem, jehož veliká část zmizela kvůli globálnímu oteplování, a proto má jazyk celkem vysoko na skále. Pěší výlet až úplně k němu je asi trochu náročnější.
Procházíme se kolem jezera a užíváme si výhledy.
Z ledovce vytéká ledová voda. Řeknete, že je to celkem logická úvaha, ale já bych to doplnil, že ta vodička je po čertech ledová.
K našemu překvapení je otevřená restaurace. Není to běžná věc, aby u nějakého turistického cíle fungovalo občerstvení. Dáváme si tedy dopolední kávičku. Sice „norskou“, ale lepší něco než nic.
V půl dvanácté odjíždíme směr Oslo. Čeká nás 360 kilometrů krásnou norskou přírodou. Je jasné, že to bude trvat déle. Jednak ta rychlost a také mnoho zajímavého kolem nás.
Teoreticky máme šanci na setkání s losem, alespoň dle dopravních cedulí, ale potkáváme jiná zvířátka. Třeba paličatou ovečku, která stojí tvrdohlavě uprostřed silnice. Troubení či blikání světel nic neřeší.
„Béé, já tady zůstanu, dokud mě to bude bavit.“
A opět dolů k mořské hladině. Čeká nás poslední náš norský trajekt přes fjord. Tentokrát se potřebujeme dostat z místa Mannheller do Fodnes.
Stejně jako v minulých případech se s námi plavily pohoda a spokojenost.
Z přístavu rovnou opět do kopců. Serpentiny střídají tunely, ale směr je jasný – nahoru.
V jednom momentě míjíme výškový ukazatel 1.137 m.n.m. Je asi jasné, jak komentuje moje ženuška setkání s protijedoucím autem v některé z úzkých zatáček.
Naštěstí se brzy silnice uklidňuje, my jedeme dolů a kocháme se. Mnoho míst podél cest je ve zdejším kraji vyhlídkou, z níž lze pozorovat krajinu, poetickou, půvabnou a přehlednou, prostě lidskou.
Kolem nás je krajina skoro opuštěná, obrovská a tichá. Není zde výškových budov, hotelů, restaurací, vysílačů, přeplněných parkovišť ani moc lidí. Většina jich žije ve městech a v příměstských oblastech na jihu země.
Rozmanitost krajiny a její barevné kontrasty jsou úchvatné.
O kousek dál spatřujeme zajímavou konstrukci mostu přes významnou lososí řeku Lærdalselvi.
Po mostě odcházejí lidé na druhou stranu piknikovat. Určitě tam bude také něco zajímavého. Ale to je vlastně pořád kolem nás od chvíle, kdy jsme vstoupili na norskou zem.
Další přestávka se koná u původního, dnes již zavřeného silničního mostu. Zajímavé odrazy na vodní hladině i kouzelná příroda kolem.
„Nelez nahoru!“ důrazně mě upomíná ženuška, ale moc dobře ví, že to je marné, je to marné, je to marné.
Při našem putování vidíme často zatravněné střechy domů, autobusových zastávek, kůlen, stříšek nad poštovními schránkami či popelnicemi. Lidé mají nad hlavou trávu, mech, ale často jim tam roste také břízka či smrček.
Vychutnáváme si poslední pohledy na skoro liduprázdnou přírodu před hlavním městem.
Nedalo by se říct, že po příjezdu do Osla bloudíme. Každá cesta má svůj cíl. Místním se určitě díky tunelům jezdí ve městě dobře, ale nám tam odmítá fungovat navigace.
Máme hlad, a tak vyrážíme do ulic. Po minulých zkušenostech raději složitě nehledáme vybranou rybí restauraci. Volíme první rozumný podnik a byli jsme spokojeni.
Po večeři se vydáváme na procházku do nedaleké Botanické zahrady. Otevřeno mají až do 21 hodiny a nic se za vstup neplatí. Místní sem chodí odpočívat a pořádat pikniky.
Něco jsme nachodili, než jsme si to všechno prohlédli.
Zajímavé stromy, vonící keře a květiny všech možných tvarů a barev. I nějaký ten zvláštní endemit.
A také je všude pořádek. Líbí se nám tady.
Čtvrteční ráno je opět lehce zamračené. Po snídani balíme věci a jedeme do přístavu.
Odbavení proběhlo tentokrát celkem rychle a nám se dokonce podařilo domluvit, že tam auto necháme a pustí nás na procházku do nedalekého centra.
V norských městech lze spatřit velké množství soch.
Antickou krásu v nich ale člověk většinou nenajde. Většinou umělec zpracoval motivy ze života.
Rackové vytušili, že máme zbytek svačiny a důrazně si o něj říkají.
Při krmení divé zvěře jsem málem přišel o prsty.
Dokonce i vzácnou perlu lze ve městě objevit.
Procházíme se po městě a nasáváme poslední okamžiky na norské pevnině.
Ani na výbornou kávu nezapomínáme.
Při nákupu v supermarketu objevujeme zajímavou věc.
Chladící pult s velkým množstvím různých druhů salátů včetně dresinků a dalších doplňků. Člověk si může nabrat libovolnou kombinaci i množství a u pokladny mu to zváží. Je tady o to mezi lidmi velký zájem.
Ve slíbenou dobu jsme zpět u brány, kde nás orazítkovali. A čekáme u auta, až to odmávnou.
Brzy nás spolkne ocelová velryba a na příštích dvacet hodin přivítá ve svých útrobách.
Ještě chvíli nás doprovází norské pobřeží, než převezme vládu nejprve Severní a poté Baltské moře.
Poslední norské pivečko na palubě a poslední pohledy na úžasnou norskou krajinu, na kterou budeme ještě dlouho vzpomínat.
Je to pohoda. Co k tomu dodat.
Tentokrát zvítězila oblačnost nad západem slunce, ale stejně to jdeme zkontrolovat. Co kdyby náhodou.
Při pátečním ránu na nás poslalo Německo mraky a zataženou oblohu. Asi tušilo, že ho budu posléze kritizovat. Domů jsme nakonec jeli dvanáct hodin. A to jsem se těšil, jaká to bude jízda po německých dálnicích.
Trochu to začíná foukat, ale co bychom dělali v kajutě.
Tak už jsme viděli a zažili, co jsme naplánovali. Naše první cesta na sever končí.
Člověk by musel ještě mnohokrát navštívit tuto krajinu, sčítat své zážitky a poznatky. Vždy by našel nějaký její jiný odstín a možná by pak někdy mohl říct, že Norsko konečně opravdu poznal.
Podstata kouzla Norska je ale vlastně prostá. Jo to nádherná země, jedna z nejkrásnějších na světě. Fjordy, ledovce, jezera, řeky, vodopády, divoká a nespoutaná příroda.
My jsme po sedm dnů vstřebávali všechny ty barvy, tvary, chutě i vůně této země, no prostě všechno to, co se dalo. A bylo toho hodně, co jsme viděli, ale ještě více, co bychom chtěli spatřit. Ještě se tam někdy určitě podíváme.
Tak to by bylo. Říkáte, že to moje povídání za moc nestálo. Souhlasím. Po návratu z Norska jsem pochopil, že slovy se dá psát o květině nebo o lásce, ale o této kouzelné zemi nikoliv. Norsko musí člověk prožít.
zavřít reklamu