NEPÁL 2015 ...cesta k obrům a zase zpátky

 Přání vidět na vlastní oči Himálaj ve mě dřímalo dlouhou dobu, poprvé to bylo asi na základní škole, kdy nám třídní učitel vylepil na nástěnku obrázek nejvyšší Hory světa Mount Everestu. Poté myšlenka na více jak 10 let utichla, aby se mohla naplno probudit na jaře roku 2014.

Začal jsem zjišťovat podrobnosti, co vše by to obnášelo, varianty, jakými to lze i nelze podniknout a uvědomovat si, jakým způsobem to vůbec chci uskutečnit. Jakmile jsem zjistil, že to, co nabízejí komerční cestovky, není tak úplně dle mých představ, rozhodl jsem se uskutečnit tuto cestu na vlastní pěst. Úplně sám jsem ale vyrazit nechtěl a tak jsme se začátkem podzimu začal poohlížet po parťákovi, kterému by se myšlenka tohoto výletu taky zamlouvala. Naštěstí se mi koncem roku podařilo domluvit s kamarádem Romanem a vše začalo dostávat reálnější obrysy. Když jsme v únoru 2015 koupili letenky, dostal výlet už obrysy naprosto konkrétní, a to 3.4 – 1.5.2015. Letenky byly zaplaceny a již nebylo cesty zpět. Následující dva měsíce jsme měli vše docela v paži, až poslední dva týdny nám došlo, že potřebujeme na tuto cestu sebou i něco vzít, takže jsme naplánovali společnou schůzku u piva, při které jsme domluvili vše od potřebného „vybavení“ , pojištění a všelijakých drobností. Až 2 dny před odletem mi poštou došla objednaná solární nabíječka a powerbank pro dobíjení čelovek, mobilů a foťáků, takže jsme mohli vesele vyrazit. Odlet jsme měli z Prahy 3.4.2015 v 14:45, takže z Třince bylo potřeba vyrazit brzo ráno. Odjezd jsme zvládli po kotníky ve sněhu, který překvapivě v noci nasněžil a už jsme seděli v letadle. Krátký (2:40h) přelet do Istanbulu byl v pohodě, méně již však, 4,5 hodinové zpoždění a polehávání na tamním letišti. Poté už následoval opět klidný noční let do Káthmándú trvající cca 6:45h.

Na letišti v KTM jsme vyřídili vstupní dokumenty v podobě 30 denního víza, počkali na krosny, které naštěstí doletěly v pořádku a vyrazili jsme ven, kde byla horda pokřikujících taxikářů. Ani jsme se nenadáli a už jsme seděli v autě a jeli směr Thamel (část města vyhrazená pro turisty). Rychlé ubytování, sprcha (na delší dobu jedna z posledních) a už jsme byli ve změti uliček plné vůní, barev, zvuků a hlavě na první pohled neskutečného chaosu, který je pro KTM a speciálně Thamel velice typický. Beze strachu jsme vlezli do první „restaurace“ a hladoví jako psi si objednali jednu z položek, ze zatím nám nic neříkajících názvů. Snědli jsme to celé i když alespoň na mě to bylo docela Ostré, ale po čase jsem si na toto zvyknul (asi jsem musel protože v Nepálu pálí skoro všechno) ale jako prevence proti střevním problémům je to prý fajn ujišťoval mě Roman J. Ráno nás čekalo nutné vyřízení povolení na trek (TIMS) v turistickém centru a taky jsme potřebovali sehnat lístek na autobus, který nás další den ráno odveze na začátek našeho putování.. Vše jsme vyřídili i díky pomoci mladého Nepálce, kterého nám dal k ruce majitel hotelu, ve kterém jsme byli ubytovaní. Další ráno jsme již opouštěli hotel a po snídani byl na ulici přistaven taxík, tak jak jsme se večer domluvili. Cesta na místní autobusák úzkými uličkami v malém taxíku byla velice zajímavá, ale neporovnatelná s tím, co nás ještě ten den čekalo.

Autobusové stanoviště je hliněná prašná plocha plná malých, starých autobusů a pokřikujících "naháněčů" lidí. Po chvíli se nám podařilo najít autobus jedoucí naším směrem a začalo nakládání batohů a všeho možného na střechu. Jako jedni z nejvyšších (v Nepálu nic výjimečného) jsme se chopili pomoci a lifrovali nahoru jednu krosnu za druhou, které se střídaly s pytli rýže a sena. Jelikož šlo o linkový autobus, se kterým jezdí i plno místních, našlo se mezi zavazadly opravdu všechno možné. Poté jsme se nacpali do autobusu, do kterého náš „naháněč“ svolával další lidi, i když dle našeho pocitu jsme již byli více než plní. Zkušený "naháněč" ale dokázal ještě sehnat několik dalších pasažérů i se slepicemi, a tak jsem nakonec více než plně naložení vyrazili na cestu.

Celá trasa nám trvala 9 hodin a kdybych měl popisovat celý tento zážitek, vydalo by to na samostatný článek. Každopádně je to velice zajímavá, místy adrenalinová cesta a za 300 Kč výrazně levnější než celodenní vstup do zábavního parku s horskými drahami. K večeru jsme dorazili do vesničky JIRI (1 920m.n.m), která je východiskem našeho treku směřujícího do základního tábora Mount Everestu. Je to stará cesta, která ještě před tím, než bylo vybudováno letiště v horské vesnici LUKLA, sloužila všem expedicím, směřujícím k nejvyšší hoře světa. Díky tomu, že dnes již většina turistů využívá právě letiště v Lukle, čekalo nás přibližně 7 dní putování podhůřím Himálaje, které je nyní téměř bez turistů. Po noclehu v místní Everest lodge jsme ráno vyrazili společně s Kanaďanem Fredem, Plzeňákem Dankem a Němcem Kevinem (ten nás kvůli vyčerpání opustil již po první noci na treku), které jsme potkali v autobuse do Jiri a večer u večeře a posledního plánování jsme se domluvili na společné cestě. Což nakonec, jak se dále ukázalo, byl více než dobrý nápad.

Trek z Jiri můžu všem jedině doporučit. Prochází se nádhernou krajinou, protínající vysoká sedla a hluboká údolí, díky čemuž se stává docela náročnou procházkou, kdy je potřeba denně urazit alespoň 14-18km. Pokaždé s výrazným stoupáním a klesáním a samozřejmě plnou zátěží na zádech. Naštěstí v údolích je dostatek vesniček, kde se dá najíst a na noc složit hlavu a jelikož je zde minimum turistů, místo se vždycky najde. Když jsme po 6 dnech krásného, ale místy náročného a únavného trekingu dorazili do vesnice Cheplung, kde se schází trasy z Jiri a z nedaleké Lukly, byli jsme docela v šoku z počtu turistů, kteří se zde začali rojit. Po týdnu v místech, kde jsme potkali trekaře jen výjimečně, to bylo docela nepříjemné shledání. Nezbylo však než pokračovat do vesnice NAMCHE BAZAR (3 440 m.n.m), která je „hlavním městem“ oblasti Solokumbu. Naštěstí odtud je již vícero možností kam vyrazit a davy lidí se po místních údolích docela rozmělní.

My jsme zvolili trasu do B.C. Mt. Everestu, procházející přes 3 pětitisícová sedla a zpětně musím říct, že jsme i přesto, že nás několik místních přesvědčovalo, že letos je minimálně naše první sedlo Kongma La (5 535 m.n.m) kvůli množství sněhu neprůchodné, udělali dobře a tento trek je i díky sedlům něco neskutečně krásného a taky o něco náročnějšího než klasická trasa do základního tábora. Naše čtyřčlenná skupina směřovala z Namche Bazaru přes Tengboche (3 860m.n.m) a s noclehem v Pangboche (3 985m.n.m) do osady Dingboche (4 410m.n.m). Jelikož se trochu zlepšilo počasí, volíme aklimatizační výstup na trekařský vrchol Nangkartshang (5 085m.n.m). Tam vyrážíme jen ve třech lidech a Roman zůstává odpočívat ve spacáku. Na vrcholu ale bohužel přichází mlha a sněžení, takže krásné výhledy, které se odtud nabízejí nám zůstávají skryty. Naštěstí cestu dolů v nízké viditelnosti zvládáme, i když mimo běžnou trasu, ale nakonec se k naší lodžii všichni v pořádku dostáváme. Ráno nám bohužel Roman oznamuje, že se kvůli lehkým zdravotním komplikacím a pomalejšímu tempu rozhodl, že vynechá přechod přes sedlo a půjde klasickou cestou do základního tábora a tam se uvidí co dál. Domluvili jsme se, že se za dva dny sejdeme v osadě Lobouche a rozloučili se. Naše zbylá trojice Fred, Danek a Já jsme vyrazili do osady Chhukhung (4 730m.n.m). Bohužel celým tímto údolím nás provází hustá mlha a drobné sněžení, takže nevidíme vůbec nic, a proto se taky asi v půli cesty na rozhledový vrchol Chhukung Ri otáčíme a vracíme se do „tepla“ místní lodžie. Večer dáváme poradu co teda bude dál. V takovém počasí se cesta přes Kongma La jeví jako nereálná, ale nechceme se hned vzdát. Nabídku pomoci od průvodce za 5000 rupií odmítáme, jelikož nám místní topič v ne příliš odpovídající obuvi nepřipadá jako dobrá varianta průvodce. Dohodneme se na tom, že ráno moudřejší večera a jdeme ulehnout do spacáku s tím, že dáme budíček 5:30 a zhodnotíme jaký bude další postup.

Ráno to opravdu vypadá docela nadějně, ta hnusná mlha se rozpustila, vykukuje sluníčko a všude kolem nádherné Hory. Při snídani děláme poradu, během které se úplně vyjasní, takže se rozhodujeme, že teda sedlo zkusíme a uvidíme jak to půjde. Chce se k nám připojit Němec jménem Jonatan a jelikož vypadá jako ostřílený horal a má sebou i nějakou základní výbavu, bereme ho do skupiny a po sedmé ranní vyrážíme. Počasí drží, cesta utíká, takže se pokračuje docela dobře. Po 2 hodinách Jonatan začíná ztrácet a z dálky na nás volá, že to vzdává a obrací to zpět do vesnice. To nás trochu překvapuje, ale nakonec jsme rádi, že to udělal, protože s přibývajícím časem sníh velice měkne a začíná přicházet problémový terén, ve kterém by Jonatan zpomalil asi ještě více. Přibližně po 4 hodinách jsme už docela vyčerpaní, jelikož sníh hodně změknul a místy se boříme až po rozkrok. Naštěstí před námi ráno někdo šel, takže nacházíme vyšlapané stopy, kterých se držíme, ale sedlo pořád v nedohlednu. Navíc se zhoršilo počasí a přišla mlha, což na psychice taky nepřidá. Nakonec přece jen dorážíme do sedla Kongma La (5 535m.n.m), kde potkáváme jednoho Japonce s nosičem a průvodcem, díky kterým jsme nemuseli hledat optimální trasu a drželi se jejich stop. Bohužel pro nás jsme vyšli o dost později a to, kde oni šli po zmrzlém, tvrdém sněhu, jsme se my v jejich stopách propadali minimálně po kolena, což nás jednak docela zpomalovalo, ale hlavně nám vzalo dost síly. Musíme se pro příště poučit. V sedle chvíli odpočíváme, ale bohužel nejsou kvůli mlze žádné výhledy, takže není z čeho načerpat psychickou energii. Necháme tedy vyrazit Japonce s doprovodem, aby nám to pěkně prošlápli a po chvíli se pouštíme za nimi směrem k ledovci Khumbu, který musíme překonat na naší cestě do osady Lobouche. Překvapivě vysoký a urostlý Japonec, kterému jsme dali náskok je docela vyčerpán, takže jeho tříčlennou skupinku brzo doháníme a jelikož jsme celkem promrzlí, nechceme akceptovat takto pomalé tempo a raději si budeme trasu ve sněhu razit sami. Scházím prudkým svahem dolů a začíná mě docela bolet hlava, což není vůbec příjemné, ale nedá se nic dělat. Snažím se na to nemyslet a pokračuji dále až stojím před vysokou stěnou morény ledovce Khumbu. Pomalým tempem lezu na její hranu a tam čekám na sestupujícího Danka a Freda. Poté už nás čeká přechod asi 800m širokého ledovce plného kamení různých velikostí. Nemůžeme v husté mlze pořádně najít trasu a jen odhadujeme, kudy by to mohlo jít dále. Trmácení přes ledovec nám trvá skoro hodinu a půl, ale nakonec se škrábeme na morénu na druhé straně a už vidíme i náš dnešní cíl - osadu Lobouche (4 910m.n.m). Scházíme ze sněhem pokryté morény, blížíme se k vesnici a už z dálky rozlišujeme postavu, ve které nakonec rozpoznáme právě dorazivšího Romana. I když jsme se neviděli jenom dva dny, je to velice radostné shledání J. Roman nám vypráví, že se o den zdržel z důvodu velkého vyčerpání hlavně z přibývající výšky.

Po hodně náročném dni bereme první volnou lodžii, rychle večeříme, dáváme teplý čaj a hurá lehnout do spacáku. Jsem unavený, i po hodině ve spacáku mi srdce buší, jako bych zrovna přiběhnul, ale naštěstí mě přestala bolet hlava, takže nakonec asi na 2h usínám. O půlnoci mě budí třeštění hlavy a potřeba jít s pískem (asi ten litr čaje na večer nebyl nejlepší nápad, ale když on byl tak příjemně teplý a skvěle zahříval). S čelovkou vyrážím z vyhřátého spacáku na venkovní kadibudku. Je taková kosa, že i voda v sudu na splachování zamrzla a nedaří se mi jí rozbít, kašlu na to a rychle zase mizím do spacáku. Bohužel bolest hlavy mi asi 2h nedovoluje usnout, kašlání a dušení se ostatních nocležníků, které je přes tenké dřevotřískové stěny slyšet v tom taky nepomáhá. Ráno se naštěstí budíme do slunečného dne a je krásný výhled na sedlo, které jsme včera přešli. Bolest hlavy ustoupila, takže po snídani vyrážíme směr Gorak Shep (5 160m.n.m). Roman se bohužel pořád cítí špatně, takže zůstává déle a pokud to prý bude možné, dorazí za námi. Cestou do Gorak Shepu předháníme velké množství lidí, což se nakonec jeví jako dobrý tah, protože v tamních lodžiích sháníme poslední volné postele. Několik dní zde totiž panuje špatné počasí a hodně lidí zůstává a čeká na avizované zlepšení. 

Po chvilce odpočinku vyrážíme jen s Fredem "nalehko" do nedalekého základního tábora. Cesta vede po moréně ledovce a stále mírně stoupá a klesá v suťovém terénu. Několikrát uvažujeme, že to otočíme zpět, protože je to dál ,než jsme mysleli a nevzali jsme si ani vodu, která nám začíná pomalu chybět. Nakonec ale stojíme u kamenné mohyly s modlitebními praporky a kamenem s nápisem Everest Base Camp 2015 (5 364m.n.m). Je sobota 18.04.2015 a v povzdálí sledujeme cvrkot a množství stanů v největším a nejvýše položeném základním táboře na světě. Nic nenapovídá (a vlastně ani nemůže) o tragédii, která se tady za týden odehraje. Bohužel se nám zase zatáhlo, takže vrchol Nuptse nemáme možnost zahlédnout a obrovský ledopád Khumbu se nám taky ztrácí do mlhy. Vidíme jen pár menších kameno-ledových lavin sjíždějících po stěnách Nuptse. Obracíme se a vyrážíme na večeři zpět do lodžie. Tam potkáváme odpočívajícího Romana a Danka. Po večeři rychle uleháme do spacáků. Zde nás čeká nejvýše strávená noc na našem treku a taky to jde poznat. Celou noc nemůžu usnout, srdce mi bije 95tepy za minutu a usínám asi jen na hodinku. Po 4 hodině ranní nás vyrušuje množství lidí, připravující se na výstup na vyhlídkový vrchol Kala Pattar. Jelikož jsem četl hodně článků o tom, jak je nevýhodné hnát se na vrchol v mrazu na východ slunce, volíme variantu nasnídat se a vyrazit až kolem půl 7. Zpětně musím říct, že to byl skvělý nápad a děkoval jsem v duchu všem, kdo se v článcích o tomto zmínili.

Když jsem potkával zmrzlé lidi, kteří se vraceli z vrcholu, na který vyrazili podstatně dříve než my, šlo vidět, že nejsou zrovna nadšení. Jedna dvojice říkala, že tam totálně promrzli a Everest vlastně skoro nemohli vidět, protože hned za ním vycházelo slunce, které hodně oslňovalo, takže jej ani nešlo vyfotit. O tom jsem se přesvědčil pohledem na již viditelnou špičku Everestu a hned jsem byl oslepen slunečním kotoučem, který již z více jak poloviny vykukoval zpoza monumentálního vrcholu. Naštěstí už ale slunce začínalo hřát a zmrzlé prsty se začaly ohřívat. Na vrcholu Kala Pattharu (5 600m.n.m) jsme s Fredem a Dankem byli kolem 8 hodiny a to už slunce bylo trošku výše, takže výhled na Everest už vůbec neomezovalo a bylo to něco překrásného. Dokonale čistá obloha, bezvětří a příjemné teplo nám dovolilo počkat na vrcholu i na Romana, který dorazil později. Dvě hodiny na kochání se okolím z Kala Pattharu byly dost na to, abychom se stihli pěkně připálit i přesto, že jsme používali opalovací krém F-50 co 20 minut 

Roman se rozhodl, že s námi nebude pokračovat přes zbývající sedla a že se vrátí klasickou cestou do NAMCHE BAZARU, kde si dáme sraz 23.04.2015. Na vrcholu jsme se rozloučili a ve trojici jsme vyrazili přes Gorak Shep a Lobouche do vesnice Dzongla (4 830m.n.m), která je východiskem pro přechod sedla Cho La (5 360m.n.m). Dorazili jsme tam v podvečer, osada byla téměř prázdná, takže jsme se ubytovali zadarmo v jedné z lodžií a jelikož jsme nechtěli udělat stejnou chybu jako na předchozím sedle, tak jsme po večeři brzo ulehli a ráno vstávali už po 4 hodině. Rychle se zabalit, posnídat a v 5 hodin jsme už vyráželi za šera do sedla. Cesta dobře ubíhala a vycházející slunce nás potěšilo teplými paprsky. Bylo opět nádherně, což nám dalo mnoho sil a za dvě a půl hodiny jsme stáli v nádherném sedle s krásným výhledem. Nikoho jsme celou cestu nepotkali a v sedle jsme byli taky pouze my tři s úsměvy na tvářích. Jelikož nás ale čekala ještě dlouhá cesta, museli jsme vyrazit.

Sestup byl velice dlouhý a zdálo se, že do vesnice DRAGNAG (4 680m.n.m) snad nedojdeme. Naštěstí když zmizel sníh se naše rychlost zvýšila a vesnici jsme přece jenom našli. Byl zrovna čas obědu, takže jsme si nacpali břicha v prázdné „restauraci“ a po odpočinku vyrazili vstříc ledovci Ngozumba, který se táhne z osmitisícovky Cho Oyu. Tento ledovec byl podobný ledovci Khumbu, ale v krásném počasí byl jeho přechod o poznání jednodušší, i když se stále z ledovce ozývalo zlověstné praskání a všude kolem docházelo k sesuvům kamení do všudypřítomných ledovcových jezírek. Z ledovce je hezký výhled na již zmíněnou osmitisícovku Cho Oyu (8 201m.n.m). Asi po dvou hodinách jsme stáli nad osadou Gokyo (4 700m.n.m), což byl náš dnešní cíl a taky prvním místem, kde jsme měli v plánu strávit kvůli odpočinku dvě noci. Po dlouhé době jsme si tady mohli dát sprchu, i když byla ledová, po týdnu to bylo velice příjemné. Poté jsme si dali dobrou večeři, s Fredem zahráli několik her šachu a šli zalehnout do spacáků. Ráno nám Danek oznámil, že s námi vyjde na vrchol Gokyo Ri (5 360 m.n.m) a poté půjde údolím zpět do NAMCHE BAZAR a přes třetí a poslední sedlo, kterým bylo Renjo La (5 340m.n.m) již nepůjde. Jednak z důvodu obav, že by nás brzdil a zadruhé také proto, že spěchal dolů. Nechtěl totiž letět z Lukly, ale do KTM se měl dostat JEAPem z vesnice Saleri. Vypadal přesvědčeně, tak jsme ho ani nikterak nepřemlouvali. Po snídani jsme vyrazili na Gokyo Ri, což nám trvalo necelé dvě hodiny.

Z vrcholu se nabízejí krásné výhledy na čtyři osmitisícové vrcholy Everest, Lhotse, Makalu a Cho Oyu. V případě, že není velká zima, lze vidět také nádherně zbarvená jezera kolem Gokyo. Nám se pohled na jezera bohužel moc nevydařil, protože všechna byla zamrzlá a zasypaná sněhem. To ovšem nemohlo nic pokazit na tom, jak jsme si vrcholu a výhledu z něj užívali a dolů nás vyhnal až sílící vítr. Z hora jsme to seběhli klusem a za půl hodinku jsme byli zase v Lodžii, odpočívali a nabírali síly na zítřejší den, kdy nás s Fredem čekal náročný přechod posledního sedla. Po obědě jsme ještě poseděli s Dankem, ten na rozloučenou koupil každému plech piva Everest, na kterém jsme si pošmákli, a potom jsme se už rozloučili a zatlačili pomyslnou slzu v oku. Za těch 14dnů v horách se člověk stihne docela spřátelit. Poté, co Dan zmizel za obzorem, jsme s Fredem opět rozehráli několik her šachu a šli docela brzo do spacáku, ať máme zítra dost sil. Jelikož se nám v sedle Cho La osvědčilo vyrážet v 5h chtěli jsme vyrazit stejně, ale bohužel paní domácí si asi ráda pospí a snídani nám byla schopna připravit až na 5:30 (rozuměj 6:00), takže jsme vyrazili až kolem půl 7. Hezky svítalo, ale pořád bylo dost pod nulou, tak jsme rychle šlapali, abychom se ve stínu aspoň trochu zahřáli. Jakmile přišlo stoupání a sněhová pole, tak se náš postup zpomalil, ale pořád byl sníh tvrdý a pohyb tedy nebyl až tak náročný. Stoupalo se docela příkře až do sedla, kam jsme dorazili odhadem po dvou hodinách. Ze sedla Renjo La byl každopádně nejhezčí výhled ze všech tří sedel. Jako na dlani má člověk výhled na Everest, Lhotse a Makalu, k tomu jde krásně vidět i Gokyo s jezery a přilehlým ledovcem, vyloženě nádhera.

Zde jsme se s Fredem museli zastavit a i přesto, že před námi byla ještě dlouhá cesta jsme tady zůstali přes půl hodiny a pomyslně se tak posledním výhledem na Everest s touto krásou rozloučili. Následovalo jedno z nejprudších klesání. Naštěstí se šlo ve zmrzlém sněhu, protože se jednalo o klesání západním svahem, kde zatím nedopadaly sluneční paprsky. Jakmile jsme sestoupili čekal nás dlouhý a nekončící pochod přes zasněženou planinu, kde již sníh značně tál a zase jsme se bořili místy až po pás a tento terén z nás ždímal všechny síly. Jakmile jsme se dostali pod hranicí 4 700 m.n.m sněhu začalo ubývat až po něm zanedlouho zůstaly jen malé zbytky. Sedli jsme s Fredem na odhalený balvan a s nadšením jsme si plácli s výkřikem „WE GOT IT“. To, co na začátku v JIRI vypadalo jako sen, se nám nakonec podařilo a cítili jsme nepopsatelnou radost a nadšení. Po chvíli odpočinku se ale začal ozývat hlad a my jsme neměli moc tušení, kde se nám podaří sehnat něco k snědku, takže jsme raději vyrazili. Bez sněhu se šlo o poznání lépe a hlavně rychleji. Za nedlouho jsme v údolí viděli osadu LUNDEN (4 380m.n.m) a těšili jsme se, že už něco hodíme do žaludku. Když jsme přišli dolů do vesnice, byli jsme překvapeni, že je téměř liduprázdná, ale naštěstí jedna lodžie měla otevřeno, takže nám, asi jako jediným hostům toho dne, navařili teplé jídlo. Bylo po jedné hodině odpolední, a tak jsme se domluvili, že vyrazíme a budeme pokračovat níže kam až to zvládneme. 

Procházeli jsem tímto pochmurným údolím, které bylo úplně jiné než ty co jsme zatím prošli a dýchalo na nás naprosto jinou atmosférou než ta zbývající. Nikde žádní turisté, žádné barevné stánky s oblečením, prostě úplně jiná krajina plná kamených zídek a opuštěných kamenných stavení, volně se na stráních pasoucích jaků mezi křovinami a jen sem tam domorodý Nepálec obdělávající políčko plné kamení. V tomto údolí jsme za celý den nepotkali jediného turistu, což je ve srovnání s trekem z Lukly do BC neskutečný kontrast. Pod hranicí 4000m.n.m se hnaly mraky a všude byla mlha, což spolu s deštěm dotvářelo ponurou atmosféru tohoto údolí. My jsme pokračovali až do vesnice THAME (3 800m.n.m), kde už opět vysvitlo slunce a konečně jsme se zahřáli. Bez problémů se nám podařilo sehnat nocleh i s jídlem. Ráno jsme vyrazili plni sil do dobře známého NAMCHE BAZARU.

Údolí vedoucí směrem k NAMCHE BAZARU bylo plné rozkvetlých rododendronů a není se co divit, že tato krásná dřevina je Nepálským národním stromem. Dorazili jsme do

Namche Bazaru přímo na obědový čas takže jsme honem vyrazili do místa, kde jsme měli sraz s Romanem, ale bohužel tam nebyl. Ptali jsme se na něj, ale paní domácí oznámila jen to, že tady byl včera Dan, který si vyzvedl uložené věci a pokračoval dále. Romanovy věci tam stále byly, takže jsme si dali jídlo a čekali. Během oběda asi po hodině dorazil Roman, takže jsme velice radostně oslavili naše shledání.

Po obědě jsme vyrazili na klesání do pod Namche Bazarem ležící vesnice MONJO (2 850m.n.m), kde jsme strávili noc a placaticí rumu a pivem oslavili úspěšné shledání a zakončení treku. Ráno nám Fred řekl, že teda taky půjde do Saleri na JEAP, aby ušetřil nějaké peníze a vyrazil tedy o něco málo před námi. My s Romanem jsme chtěli zažít odlet ze známého letiště LUKLA a tak jsme Saleri zavrhli a do Lukly vyrazili až před 9h. Tento pochod jsme si užívali a nikam se nehnali. Do Lukly jsme dorazili kolem 16h a hned si šli zařídit letenky, které se nám podařilo sehnat hned na další den, tedy 25.04.2015 ráno. Zajistili jsme si ubytování a šli se podívat po Lukle. Poseděli jsme doma u místního Sherpy, který byl již 3x na Everestu, dali si s ním placatici Khukuri rumu a čínských nudlí na sucho (oblíbeně „chipsy“ Nepálců) a poslouchali jeho poutavé vyprávění. Na večeři jsme se stáhli do naší lodžie blízko letiště a poté už šli ulehnout do spacáku, naposledy v „horách“….. ach, jak jsme se mýlili….

Ranní probuzení, rychle zabalit a v 6h čekat na letiště. Už tam bylo docela plno, ale za nedlouho se na nás dostala u přepážky řada a bylo nám oznámeno, že máme letadlo číslo 4. Odbavení proběhlo ve stylu, - zapalovače, zbraně bomby? NE – ok v pořádku a už jsme seděli v odletové „hale“ a čekali na přílet našeho letadla. Bohužel po dvou hodinách a odletu tří letadel se zhoršilo počasí a byl vyhlášený STOP stav, kdy se čekalo, zda se počasí zlepší. Jelikož bylo velice sychravo a jen lehce nad nulou a v hale bylo taky docela zima, vyrazili jsme do vedle letiště stojící restaurace se zahřát. V této budově nás postihlo pro Nepál velice zničující zemětřesení o síle 7,8 magnituda. Naštěstí pro nás, epicentrum bylo v jiné části Nepálu, takže Lukla byla zasažena jen okrajově, odhadem 4-5ti stupni. I tak se budova chvěla a všichni hosté i místní v panice vybíhali ven na nádvoří a sledovali třesoucí se okolní budovy. V té chvíli jsme netušili, jak vážná situace je a co se bude v následujících dnech odehrávat. Pro nás tato tragédie znamenala naštěstí jen to, že jsme na 4 dny zůstali uvězněni v Lukle (což se nakonec ukázalo jako nejlepší řešení, kvůli stavu jaký byl v KTM), jelikož probíhaly evakuační práce v B.C. a letiště bylo pro běžné lety uzavřeno. Když se 27.04.2015 zase otevřelo, bylo pro létání nepříznivé počasí a do těch pár letadel, které v té době odlétly byli přednostně umisťováni turisté, kteří na daný den měli datum odletu. Na početnou skupinu těch, kteří tam již několik dní čekají na letišti na odlet nikdo nebral zřetel, takový je prý systém a tak to u nich funguje. Čas v Lukle jsme si krátili dobrovolnou výpomocí v místní pobořené nemocnici, kde se sešla docela početná skupina dobrovolníků a úklidové práce šly celkem od ruky. Každý den navíc zemí otřásly slabší následné otřesy, které stále vzbuzovaly značnou paniku. Nakonec jsme se rozhodli stornovat naši letenku a koupili jsme novou letenku u jiné společnosti, kde nám (když zjistili že již 4 dny čekáme) slíbili odlet hned prvním letadlem následujícího dne. Tak se také k našemu překvapení stalo a 29.04.2015 jsme odletěli do KTM. Po přesunu z letiště do Thamelu jsme zjistili, že rušný život plný turistů, jak jsme si ho pamatovali před našim trekem, se diametrálně změnil. Prázdné ulice, zavřené obchody i restaurace nedávaly příliš možností k vyžití. Po prohlídce zbořených náměstí a památek v Thamelu jsme se večer rozhodli a v noci se přesunuli na letiště a následující den ráno využili leteckého speciálu z ČR, který do Nepálu přivezl humanitární pomoc a záchranný tým. 

Na jeho palubě jsme po 14-ti hodinovém letu s mezipřistáním v Abu Dhabí a Bratislavě přistáli 30.04.2015 v Praze. I přes tragické zemětřesení, které postihlo Nepál na závěr našeho pobytu, hodnotím chvíle v nejvyšším pohoří světa jako velice vydařený a nádherný podnik, který můžu všem milovníkům hor jen doporučit. Celá trasa i včetně úseku Jiri – Lukla má velice dobré zázemí a nikdy jsme neměli problém najít místo, kde na noc složit hlavu a posilnit se na další den. Pokud váháte nad tím, zda se do Nepálu vydat, přestaňte váhat a začněte jednat, určitě toho nebudete litovat a na chvíle strávené v horách budete dlouho vzpomínat. Pokud jste se dočetli až sem a pokud Vám k tomu se rozhodnout alespoň z části dopomůže tento článek, bude bezezbytku naplněna podstata toho, proč článek vzniknul. Děkuji Vám za čas strávený jeho čtením a na závěr jen dodám NAMASTÉ :)

Ještě uvedu několik udajů o tomto treku : 

• Celková vzdálenost : 238 km
• Počet dní na treku : 17
• Úhrné stoupání : 19 094m
• Úhrné klesání :  18 761m
• Nejvyšší bod treku : 5 600 m.n.m (Kala Patthar)
• Nejnižší bod treku : 1 490 m.n.m (Jubing)

Pokud máte jakékoliv dotazy, případně připomínky. Nebojte se vyjádřit v komentářích pod článkem.

 

NEPÁL 2015 ...cesta k obrům a zase zpátky na mapě