Národní park Romsdalen

Národní park Romsdalen

V brzkých ranních hodinách vyrážíme za dalším objevováním těch nejkouzelnějších míst, které příroda vykouzlila vcelém Norsku. Naše cesta vede zprvu údolím národního parku Romsdalen, který obklopují mohutné horské masivy. Jedeme kolem vrcholu Trollveggen, který je součástí pohoří Trolltinden (doslova: Prozpěvující si vrcholky), ležícím poblíž Åndalsnes a Molde na západním norském pobřeží. Trollveggen patří kjedné znejstrmějších a nejobtížnějších horolezeckých kolmých stěn, svýškou téměř 1000 m, takže si umíte sami představit, že se jedná o ráj horolezců, kteří se vrcholky pokoušejí zdolat, bohužel někdy jejich pokusy končí i dost tragicky. Vrcholky sloužili i ktzv. BASE skákání (Building-budova, Antenna-anténa, Span-rozpětí, Earth-země), ale po smrti „otce" tohoto druhu skákání Carla Boenishe v roce 1984 byli seskoky zakázány, ale ilegálně knim dochází dodnes.

Pokračujeme-li vcestě, dojedeme k Trollstigenu, česky „Trolí stezka", což je úsek cesty poblíž norské obce Rauma, mezi Åndalsnes a Sylte. Úsek cesty tvoří 11 serpentin vzávěru údolí Isterdalen. Cesta stoupá po svahu skalního masívu od hladiny moře až do výšky 800metrů. Po zdolání vrcholu si spousta lidí určitě výrazně oddychne, někteří se cestou na horu ani nemohou dívat směrem do údolí, aby se jim neudělalo špatně. Devíti procentní stoupání po skalním masivu je opravdovým zážitkem a o náročnosti svědčí i to, že vzimních měsících je tato cesta uzavřena. Slavnostně byla tato silnice otevřena 31. července 1936 králem Haakonem VII, vmístech kde vedla stará obchodní stezka.

Vršek stoupání ukončuje sedlo , kde je kromě chaty Trollstigheimen několik dřevěných domků se suvenýry a restaurace. Můžete si zde koupit vjednom zmnoha krámků pravou sobí chlupatinu, nebo jiný typický severský suvenýr, samozřejmě spatřičným vysokohorským příplatkem. Zparkoviště na vrcholu, pro ty co dávají přednost výhledovým zážitkům, vede cesta na vyhlídkovou plošinu, ze které je vidět na všechny ty kroutící se serpentiny Trollstigenu ataké vodopád Stigfossen, který se řítí do hloubky 320 metrů. Prudkým svahem lze též vystoupat k ledovcovému jezírku Bispenvatnet (1002 m n.m.), které je sevřené mezi horami Bispen (Biskup, 1462 m n.m.), Kogen (Král, 1636 m n.m.) a Finnan (1786 m n.m.). Posledně jmenovaný kopec je pokryt stejnojmenným ledovcem, jehož výběžky sahají až k jezeru. Část jezera bývá zamrzlá i vletním období, takže ostré kontrasty zelenomodré vody s bílým ledovcem vytvářejí jedinečnou podívanou.

Ale mi pokračujeme vnaší cestě třicetikilometrovým klesáním, kterým jsme přesunuli doVaddalu a odtud pokračujeme trajektem do Eisdalu a cestou orlů až do Geirangeru, jednoho znejkrásnějších fjordů Norska. Tento fjord je díky své fotogeničnosti jedním ze symbolů Norska a dost často je námětem pohlednic. Je součástí složitého systému fjordů Storfjord, kde je jedním z jeho slepých ramen a po celé své 15km délce je obklopen až 800m vysokými skalisky. Okolní hory však dosahují výšky až 1600m. Při vyhlídkové plavbě po fjordu jsme viděli spoustu vodopádů, které padají z okolních útesů. Nejznámější z nich je soustava vodopádů Sedm sester s protějším Ženichem. Jelikož nám ale počasí moc nepřálo a už bylo asi delší dobu sucho, tak jsme místo 7 vodopádů rozeznávali pod zataženou oblohou stěží tak pět čúrků. Co nás zaujalo ovšem mnohem víc, byla obří záoceánská loď, která pravidelně po tomto věhlasném fjordu pluje a pak kotví v Geirangeru. Lodí, která nás zaujala byl parník Maxim Gorkij pro 600 pasažérů ohlašující svůj příjezd do přístavu pořádně hlasitou zvukovou signalizací, která se v úzkém a hlubokém fjordu pěkně rozléhá. Další zajímavostí fjordu jsou četné chaty a farmy na útesech nad mořem. K těmto stavením vedla často jediná přístupová cesta a to rovnou po moři a po zavěšených lanech. Vypráví se, že prý u těchto domů, byli často hrající si děti přivazovány na dlouhá lana, aby při případném pádu mohli být vytaženy zpět. No nevím co by na to řekli dnešní ochránci lidských (hlavně dětských) práv.

Z městečka Geiranger posléze pokračujeme nejprve na famózní vyhlídku Flydalsjuvet k jezeru Djupvass a odtud nespočetnými, do kopce se klikatícími, serpentinami až na vrchol Dalsniby, což je skalnatá plošina ve výšce 1500 metrů nad Geiranger fjordem. Ačkoli vzdušnou čarou je Geiranger vzdálen jenom 6km, po silnici jich nakroutíte asi tak 25 a to ještě musíte zaplatit mýtné, abyste se na vrcholek vůbec dostali, ale za hezkého počasí, které naštěstí mámeěli, to rozhodně stojí za to. Ztohoto vrcholku se nám naskýtá asi ten nejúžasnější výhled jaký jsem kdy viděl. Všude kolem nás leží souvislá vrstva sněhu, která ani přes právě probíhající léto neměla nejmenší touhu roztát. Všude kolem nás stojí malé kamenné mohyly, které by měli představovat trolly. Ty tu zanechávají návštěvníci, doufajíc, že se na tato místa ještě někdy vrátí (alespoň tak zní legenda). Také si hned pro jistotu rovnou, raději několik kamenných trolíků stavíme.

Přiblížil se večer a nám nezbývá než se přesunout sněžnou oblastí, kde i vletních měsících naplno fungují lyžařská střediska, do našeho cíle Sande Campu pod úpatí ledovce Kjenndasbreen. Kvečeři nám místní kuchaři připravili úžasného lososa, jakého jsem ještě nikdy nejedl a ještě dlouho se budu při vzpomínce na něj olizovat. Akorát náš kamarád Krtek si moc nepochutnal, protože ryby nemůže, kvůli alergii a tak dostal pizzu a taky dostal málem ještě sekáčkem na ryby od kuchaře přímo mezi oči. Jen stěží jsme kuchaři, který už zdaleka halekal „kde je ten Pizzamen", vysvětlili, že losos je opravdu skvělý, ale že kdyby ho Krtek pozřel, tak se mu nafoukne hlava a praskne mu. Po výborné večeři jsme se ubytovali vchatce a šli si zaskákat na trampolínu uprostřed kempu, jenže nějaká německy hovořící (křičící) rodinka nás zahnala, že prý jsme hlučný a tak jdeme tedy spát.

Ráno vyrážíme k nejznámějšímu ledovci této oblasti, „Briksdalsbreen" (Modrá šlehačka). Jak už název napovídá, je tento ledovec zbarven opravdu do modra a vytváří tak úžasnou přírodní scenérii. Tento splaz je jedním z mnoha zakončení mohutného ledovce Jostedalsbreenu, což je největší pevninský ledovec v Evropě (487 km2). Pokrývá vrcholky až 2000 m vysoké a síla ledu je místy až 400 metrů. Ledovec leží ve stejnojmenném národním parku, kde ještě během 90. let minulého století, se ledovec zvětšoval, ale dnes už zase ubývá. Čelo splazu Briksdalsbreen končí v jezeru, do kterého se odlamují kusy ledu. Je velmi členitý s množstvím puklin a zlomů. Kromě toho, že je bez průvodce zakázáno na něj vstupovat, tak to vlastně ani není dost dobře v obyčejné obuvi možné.

Dojíždíme na parkoviště pod ledovcem a počasí nám začíná opravdu přát, odkládáme dlouhé kalhoty a bundy a vkraťasech a v tričku začínáme stoupat vzhůru kledovcovému splazu. Cesta nás vede překrásnou přírodou podél říčky, která se klikatí a každou chvíli se řítí vodopádem o pěkný kus níž. U jednoho zmostů po kterém ji musíme překročit, roztřišťující se voda vytváří nádhernou duhu, kterou se každý snaží zachytit fotoaparátem. Ještě pár zatáček a už jsme na konci našeho výstupu a úplně na dosah ruky máme tu obrovskou masu ledu. A když už jsme na dosah, tak si i šáhneme. Ba co šáhneme, sháníme jakékoliv igelitové pytlíky či tašky a chceme se jít normálně klouzat jako malý Jardové. Sluníčko svítí a hřeje, takže naše skotačení na ledovci nebere konce. Jenže čas je neúprosný a tak nám nezbývá než se pomalu začít chystat na zpáteční cestu.

Od toho klouzání mám ušpiněný celý tričko a tak ho svlékám a snažím se ho vyprat vledovcovém jezírku. Vten moment, kde se vzala tu se vzala, zrovna doráží skupinka Japonců, zabalených do kožichů (nejspíš slyšeli, že jedou na ledovec, což se rovná led, což se rovná zima a tak se kluci japonský dostatečně oblékli, akorát jim asi zapomněli říct že se na zájezd jede včervenci). Jak už to vtakových situacích bývá japonské foťáky nezahálejí a já se stávám nechtíc, místní atrakcí. Blázen vkraťasech a bez trička, oni vkožichách, dost dobrý kontrast. Možná budou jednou, sedíce svnoučátky nad touto fotografií, vyprávět, jak jsou vNorsku otužilí domorodci. No ale přestaňme si znich dělat srandu, oni za to nemůžou.

Po návratu do kempu, stále ještě svítí sluníčko a nám se konečně daří přesvědčit Tondu, aby konečně odložil ty dlouhý kalhoty a vzal si něco kratšího. Vkraťasech ale vydržel opravdu jen malinkatou chvíli. Přesně tak dlouhou než jsme se stačili dosmát jeho tzv. „sýrovým nohám". Chvíli dělá naštvaného, ale pak si jdeme užít zbytek dne. Půjčujeme si kanoi a vyrážíme na jezero u něhož se Sande Camp rozkládá. Myslíme si že dojedeme až těsně pod ledovec na konci jezera, který se nezdá být až tak daleko. Zdání ovšem klame, je daleko, když jsme zhruba tak vpůlce, začínáme chápat, že náš cíl je nedosažitelný a protože se blíží čas večeře a nám se už hlady ozývá žaludek, otáčíme kanoi a pádlujeme zpátky. Po přiražení ke břehu se ještě zkoušíme vykoupat, ale dvě vteřiny vté ledárně, stačí ktomu, abychom ani tento náš plán nedokončili. Škoda jen že tady nejsou zase ty Japonci!!!! To už by nechápali asi nic.

Poslední aktualizace: 9.6.2009

Národní park Romsdalen na mapě