Na skok do Kyjeva - 3.část

Ráno vstávám poměrně pozdě, kolem 8 hodiny, spáchám ranní hygienu, balit nic moc nemusím, a vycházím z hostelu. Vracím se zpět na nádraží, teď už poměrně živými ulicemi. Na nádraží si všímám jedné světelné informační tabule, která zobrazuje volná místa ve vlacích na dnes a zítra. Zapisuji si všechna čísla vlaků jedoucí směr do Kyjeva, pokladní většinou vyžadují přesně číslo vlaku, kterým chcete jet, nebo alespoň čas odjezdu. Přistupuji k okénku, kde jsem byl včera, ale paní mě odkazuje na pokladnu jinou, tady je to prý jen na nejbližší spoje a já chci jet až večer. A povedlo se, za 104 UAH držím v ruce lístek na 20 hodinu večerní do Kyjeva.

Tak cesta tam by byla, ještě vyřídit cestu zpět. Vyhledávám si večerní spoj do Užhorodu a přistupuji k téže pokladně. Paní se mi 2x ptá, zdali to opravdu chci na zítra a z Kyjeva do Užhorodu. Přikyvuji, a 90 UAH měním v kýžený lístek na cestu zpět. Tak a mám to v kapse. Ukládám batoh do úschovny, živá obsluha po mě vyžaduje 10 UAH za denní hlídání mých věcí. Ještě si měním 20 Euro (v době mé návštěvy se kurz pohyboval kolem 10,85 za Euro, rozdíly sice byly skoro 20 kopinek, ale při výši směny to nehrálo v podstatě žádnou roli. Tak a vyrážím do města

Lvov je město se zhruba 800.000 obyvateli, pokud byste zde našli nějakého stoletého občana, který celý život žil ve Lvově, tak změnil vlastně 4x státní občanství. Rakouské, polské, německé, sovětské a ukrajinské.

Do města se svezu tramvají. „Kvitók“ stojí 1,50 UAH a dá se koupit v trafice. Beru dva a jdu na zastávku tramvají. Plánek i jízdní řád zde nehledejte. Pouze na tabuli označující zastávku jsou bílou barvou namalovány dvě čísla linek, s prvním a posledním odjezdem a s intervaly ve špičce a mimo. Asi po 10ti minutách přijíždí tramvaj, česká kloubová KT4. Po nastoupení všech cestujících zde není k hnutí, a trochu se divím, kolik cestujících posílá svůj lístek směrem k označovači. Pokuta není tak vysoká (v přepočtu asi 75 Kč) a v tomhle davu by revizor asi stejně neměl šanci. Lístek se do označovače vkládá naležato a po stisknutí páčky je vytvořen obrazec asi z 18ti dírek, které po bližším zkoumání udávají číslo nebo písmeno.

Plná tramvaj se rozjíždí. Jedeme po úzkém rozchodu a trochu mě udivuje jednak hlášení zastávek i v angličtině a jednak velký nápis WI-FI frei na boku tramvaje, který trochu kontrastuje s dřevěnými sedáky z 80 tých let. Nevím kam jedu, ale konečná stanice je „Ploščaď Soborna“ tak snad náměstí bude v centru. Tramvaj se pomalu kolébá a často zastavuje v automobilových zácpách. Koleje jsou mnohdy po okraji ulice a střední pruh slouží pro auta, v podstatě v jakém směru se rozhodnou asi vyjet. Taky jsem viděl, jak stály v tomto pruhu auta proti sobě a ani jedno se nemohlo hnout.

A je to tady, konečná stanice, vykolébám se z tramvaje, a vlastně ještě jsem nejedl. Kupuji si v malém stánku s pečivem (je jich tu velký výběr) „Bulóčku s česnákom“, což jsou v podstatě 4 české buchty bez náplně, polité jakousi česnekovou zálivkou. Tato chuť mě stojí 2 hřivny a vzhledem k tomu, že nemám v plánu tento den nikoho líbat, tak nejsou špatné. Tak a teď kudy, vycházím kolem kostela Sv. Andreja a kolem pomníku krále Danila (zakladatele města, název dostalo po jeho synu Lvovi), kde spáchám pár fotek, směrem, kde tuším centrum. V prodejně s knihami si přes výlohu všímám stojanu s pohledy. No tak přeci jen, v průvodcích jsem četl, že Ukrajina není zemí pohledům zaslíbenou a taky nikde tu nenajdete stojany s pohledy u trafik, tak jako třeba v západních zemích. Ale (jak jsem později zjistil), když poprosíte „bábušku“ v některé trafice, určitě vytáhne tak 4 různé pohledy, dohromady tak v 10ti exemplářích a za velmi příznivé ceny Vám je nabídne (cca 1,50 UAH).

Přicházím k latinské katedrále a odtud už vidím budovu ve středu náměstí….radnici. Je zde místní infocentrum, tak se tam jdu podívat. Infocentrum je oproti našim poměrně strohé, nemyslím tedy nábytkem, ale infomateriálem, v podstatě jsou zde jen navštívenky různých hotelů a muzeí a asi dva letáčky. Ptám se na mapu centra města…a dostávám ji. Paní mi z pod pultu vytáhne mapu, podobnou naším odtrhovacím mapám v IC a zdarma mi ji poskytne. Na mapě jsou vyznačené krom ulic v azbuce i latince i významné památky a zastávky městské Dopravy s čísly linek.

Za Radnicí jásám. Potřebuji se vyprázdnit a právě zde funguje „Gromádska vbirálnija“ tedy veřejné WC. S poplatkem 2 UAH je vlastně dražší než tramvaj. Ale je čisté, WC papír si musím odmotat u umýváren.

Dávám se ulicí ruskou, sem tam navštěvuji prodejny suvenýrů, kterých je zde výběr, mezi suvenýry převažují magnetky, ale vlastně se tu dají sehnat podobné věci jako v jiných evropských zemích (hrnky, sklenice, otvíráky) vše samozřejmě se znaky Lvova nebo Ukrajiny.

Jelikož mám rád kopce, rozhledny a rozhledová místa, zaujímá mě na mapě v lesích nad městem „Vysokij zamok“, kde tuším místo, odkud bych mohl vidět celý Lvov. Ubírám se tedy, kolem budovy královského arsenálu ulicí „Pidvalnou“ směrem k lesíku a posléze místními chodníky (které patrně taktéž nebyly opravovány od té doby, co byly postaveny) vzhůru, posléze pak po ocelových schodech k vysílači, který vévodí celému městu. Čeká mě pak ještě poměrně krátký výstup cestou, která spirálovitě obchází vrchol, až přicházím na místo ve výši 413 metrů nad mořem. Později se dozvídám, že zde býval hrad. Dnes je tu poměrně hezký pohled na město (tedy byl by, kdyby nebyl opar), přímo pod kopcem je zastávka (Lviv Pidzamčie). Kovové zábradlí zde slouží taktéž k navěšování zámků zamilovaných párů (tak jak se to dnes praktikuje už v mnohých městech).

V podstatě stejnou cestou se dostávám zpět, jen pod kopcem to stočím do jedné menší uličky, kde nacházím krámek s potravinami. Kupuji si tu pitnou vodu a paní, která tuší dle toho, že se s ní bavím rusky ve mně movitého cizince mi hned nabízí pirožok, prý domácí výroba. Za 4 UAH, ve mně tato tradiční ruská pochoutka, v tomto případě plněná jakýmsi bramborovým těstem mizí…nebyl špatný.

U náměstí „Staryj rynók“ mě zaujal průchod na místní trh. Tak jsem neodolal. No nutno říct, že trhovci můžou být rádi, že se jich tu nařízení Evropské unie ještě nedotklo. Maso se zde prodává volně na pultech, maximálně se balí do průhledné strečové folie, někteří prodejci sýrů zde sice již mají chladící pulty, ale vzhledem k tomu, že v některých jsou ještě přenosné větráčky, jsem o účinnosti chlazení silně pochyboval. Dá se tu samozřejmě koupit i ovoce a zelenina a v PET lahvích se zde prodává mléko (to se ale prodává kolikrát i přímo na ulicích). Tohle radši neriskuji, bůhví, kolik dní to mléko už v těch lahvích stojí. Koupil jsem si sýr a bílý chléb za 3,20 UAH a vzhledem ke stavu baterií ve fotoaparátu i baterie (tužkové za 2 UAH za kus, paradoxně mi vydrželi 2,5 x víc, než alkalické kupované ve speciálce v Praze).

Jdu dále na prospekt V. Chornova, kde mě zaujímá restaurace se slunečníky pivovaru Staropramen, a o kousek dál i český trolejbus, v těchto končinách hojně vyskytovaný. Vrací m se do centra na Prospekt Svobódy, kde se nachází operní divadlo, a park s fontánou a pomníkem Tarase Ševčenka. V parku je také řada laviček, kde místní hrají šachy, zde velmi oblíbený „sport“.

Doprava je v centru po celou dobu silná, řada semaforů je vybavená časovačem, který ukazuje v sekundách, za jak dlouho dojde ke změně barvy. V době mé návštěvy, zde také probíhala rekonstrukce několika ulic a s tím také spojené uzavírky pro tramvaje, ale žádné oznámení o změnách jako je to v Praze nečekejte. Jen na jedné zastávce bylo strohé oznámení, že od určitého data zde tramvaj prostě nečekejte.

Fotím si dominikánský kostel ze 17 století, v němž je dnes varhanní sál lvovské konzervatoře. Ulicí M.Doroshenka se od kostela pomalu vracím zpátky do centra. Ještě se zastavím u sochy A.Mickiewicze polského spisovatele. Nedaleko odtud mi také padne do oka budova pošty, potřebuju přece známku do Čech. Platím kolem 5 UAH za známku.

Vracím se zpět k tramvaji na ploščaď Soborna. Opět se opakuje situace z rána, kdy tramvaj je narvaná. Za této situace k mému překvapení, paní vedle mě, vytahuje 5ti hřivnovku a posílá jí po cestujících dopředu k řidiči. A světe div se, asi za 2 minuty se vrací drobné a lístek. (zkuste si toto představit třeba v Praze. Na jedné byť světelné křižovatce stojíme asi 15 minut, protože pořád nám někdo stojí v průjezdném profilu, Takže cesta na ploščaď Kropyvnytskogo mi trvá zhruba 40 minut. Je to kousek od nádraží, ale mám ještě čas, tak se jdu projít. Viděl jsem tu večer osvětlený vysílač s takovými dvěma praporky na vrchu, tak možná k němu, třeba tam bude taky výhled.

Dává se tedy směrem, kde tuším vysílač. Asi po kilometru přicházím ke katedrále svatého Jiří. Procházím brankou na prostranství před kostelem, a fotografuji. Když se vracím, vidím u branky církevní obchůdek…a na něm sympatická samolepka turistických známek. Tak si hned jednu kupuji, i když cena 19,50UAH (skoro 50 Kč) mě vzhledem k ostatním cenám na Ukrajině trochu překvapuje.

Za kostelem už vidím vysílač, ale je bohužel za plotem, na poměrně zarostlém prostranství, tedy nic, odkud by se bylo možno rozhlížet. No nic, pomalu se Horodotskou ulicí vracím směrem k nádraží. Je sice ještě čas, ale potřebuju si vyzvednout batoh a najíst se.

Na nástupišti už čeká poměrně hodně lidí. Přestože je nádraží poměrně velké s krytou halou stejně jako v Praze, za 1,5 hodiny mého čekání se přijíždí pouze jeden vlak a ten samý po chvíli odjíždí dál. Mě přijíždí rychlík číslo 83 z Ivano-Frankovska. Průvodčímu dávám jízdenku a ukazuji pas a pak už se pohodlně usazuji na místo. Resp. si obhlížím, kde budu spát. Mám horní lůžko podél okna. Hned po výjezdu dostávám povlečení zatavené v reklamním sáčku ukrajinských železnic a povlíkám si postel, tedy jen polštář, jedno prostěradlo přehodím přes takovou silnější podložku a druhým se můžu přikrýt. Kdyby mi snad byla zima, tak je tu ještě deka. Průvodčí se ptá na čaj nebo kafe, samovar je k dispozici.

Jelikož máme být v Kyjevě už v 6 hodin, téměř hned se chystám na kutě. I když mám obavy, jestli na tom 30 cm širokém lůžku, bez jakýchkoli zábran před pádem vydržím celou cestu. Tak dobrou noc, ráno mě konečně čeká očekávaná destinace.