Na prohlídce Muzea východních Čech

Krásné historické centrum Hradce Králové jsme opustili na konci ulice V Kopečku a další ulicí pojmenovanou po slavném českém historikovi sestoupili k Labi s parčíkově upraveným Eliščiným nábřežím. Nedaleko od řeky se od roku 1913 tyčí majestátní budova, zbudovaná z režného zdiva, obzvlášť přitahující pozornost našich očí díky okolní kontrastní světlé omítce. Pompézní vstupní průčelí krášlí 5 m vysoké sedící alegorické ženské sochy, vytvořené z pálené glazované keramiky. Jedna z nich znázorňuje „Historii,“ ta druhá „Průmysl.“ Teď si zrovna nevzpomínám, která je která, vím jen, že u jedné z nich je umístěna i menší bronzová skulptura muže coby symbol Hradce.

Budova pro východočeské muzeum vznikla podle projektu architekta Jana Kotěry.

 

(Ten kromě jiných děl vytvořil na Moravě „Národní dům“ v Prostějově, a když se stal roku 1910 profesorem školy architektury na pražské Akademii výtvarných umění, patřil k jeho žákům i František Lýdie Gahura, budoucí „hlavní“ baťovský architekt. Zatímco o novodobou proměnu Hradce Králové se od počátku dvacátých let minulého století notně přičinil arch.Josef Gočár, o proměnu maličkého městečka Zlín v moderní město se zasloužil právě Gahura.)

 

Vraťme se ale k budově Muzea Východních Čech, jehož vnější podoba byla vystavěna ve stylu české moderny (ale se secesními interiéry), a která roku 1995 obdržela titul národní kulturní památky.

Jan Kotěra nenavrhl jen celkový vzhled muzea, on vypracoval i plány na vybavení jeho vnitřních prostor nábytkem, vitrážemi, osvětlením a dalším. Ke zdárnému výsledku přispěli také malíři František Kysela, Jan Preisler, Josef Novák a sochař Josef Suchard. Prostranství před vstupem zkrášlila - dle návrhu Jana Kotěry - i kašna, to se stalo ale až roku 1934.

 

Muzeum bylo v Hradci Králové založeno LP 1880, k čemuž nejvíce inspirovqla hojně navštěvovaná „Výstava pamětihodností“ konaná ve městě rok předtím. Město pak velkou část zde vystavovaných předmětů zakoupilo do sbírek muzejního spolku a díky tomu si dnes návštěvníci můžou prohlédnout i takové unikáty, jakými jsou např.nástroje z královéhradecké mučírny, gotické lžíce a Eliščin pás, jež byly až do vzniku muzejní budovy uschovávány na radnici.

 

V současnosti se v muzeu nachází okolo 2 milionů cenných exponátů archeologických, historických, etnografických a uměleckoprůmyslových (spolu s jinými sbírkami), jenž zachycují vývoj sídla od pravěku až po dnešní dobu. Kromě stálých expozic je tu každoročně k vidění až 15 krátkodobých výstav a pořádá se tu také spousta společenských a kulturních akcí.

V roce 2017 započala dlouhá a nákladná rekonstrukce muzea, po jejímž ukončení o dva roky později získala budova svůj prvotní historický vzhled. Otevřena je denně kromě pondělka v době od 10 do 18.hodin.

 

„Poslyš, není mi z toho vedra dobře,“ oslovila mne žena. „Já asi dovnitř nepůjdu, jestli chceš, běž tam sám – počkám tě támhle pod stromem u řeky na lavičce.“

„Ale šak sas na to muzeum tak těšila,“ vyhrkl jsem rozčarovaně. „Uvidíš, že ťa to bude mrzet, no ale jak chceš. Ale počítaj s tým, že na mňa tady venku možeš čekat klidně aj hodinu.“

 

Nejsa ještě seniorem (i když se to už mílovými kroky blíží) zaplatil jsem vstupné v ceně 150 korun umožňující mi vstup do celé budovy a na všechny stálé expozice, uvedl do chodu fotoaparát a vyrazil na obhlídku.

Stálé výstavy jsou umístěny ve dvou podlažích ve čtyřech sálech a v podstatě nabízejí „procházku“ dějinami Hradce od éry pravěkých lovců až po období první republiky.

Rozděleny jsou do tří částí: „Cesta k městu českých královen“ návštěvníka seznámí s obdobím od 13. do 16.století, „Cesta k pevnosti“ je ohraničena datem LP 1866 a ta poslední se nazývá „Salon republiky.“ Nachází se ve dvou sálech a představuje vývoj města od konce „století páry“ do roku 1935. Zvláštní pozornost je věnována nové městské architektuře.

 

Mně se nejvíce líbil v přízemí umístěný historický nábytek, v patrech krásné secesní vitráže a okna, z expozic pak pravěk, exponáty z období pevnosti a s modelem města.

Největší dojem na mne ale udělal „Salon“, hlavně kulisa veřejného prostranství lemovaného řadou volně přístupných prvorepublikových obchůdků s figurínami prodejců i zákazníků... a také zde umístěný velmi líbivý exemplář tehdejšího osobního automobilu...