Na přehradu Bystřičku u Vsetína - ( Retro 1983)

Fotografie (1)  • Foto: Franta

Nechtěně se probouzím ve 4 hodiny místo v 5 a tak bručím a znovu usínám. Jen se mi to podaří, tak mne v půl páté budí špatně načasovaný budík ! Se sakrováním vstávám už definitivně a jdu mrknout ven, jaké že je počasí. Za dveřmi mňouká naše černá kočka a od hladu jí nahlas kručí v břiše. A tak se oba krmíme a já se pakuji na cestu.

Dnes jede jen Aňos a Joe, nový člen našeho turistického spolku. Nastupujeme do vlaku a zanedlouho jsme ve Vsetíně. Do dalšího spoje je víc jak hodina čas a tak bloumání po obchodech a návštěva mléčného baru a snídaně. Další cesta vlakem k Bystřičce je velice krátká, my ale vystupujeme až na zastávce Brňov, protože jsem naplánoval cestu po hřebeni přes skalní útvar Medůvka a zbytek se musí podřídit, protože náčelník su já a navíc se nikdo jiný v mapě nevyzná.

Zároveň s námi z vlaku vystoupila i fešná dlouhovláska -(barva vlasů černá) - má na sobě čundráckou výstroj. Dáváme se s ní do řeči a když se dozvíme, že má na programu úplně stejnou trasu, tož cérku Blanku adoptujeme a bereme ji sebou. Jen co vyjdeme z nádraží, tak ztrácíme značku a musíme se pak 200 m vracet. Pak jdeme okolo posledních domků a dostáváme se do velké tmavé rokle.

Hned na jejím začátku postupně nacházíme několik podivných předmětů : napřed jsou to papírky od bonbónů, dále nějaké drobné mince, dámské tričko a pánské trenýrky, což svádí k různým utopickým představám. Provedli jsme rekonstrukci případu a shodli se na tom, že : lesní cestou kráčel mladík nevábného vzhledu a táhl sebou dívčinu, kterou napřed lákal na cukroví, pak jí sliboval peníze a když ani to nezabralo, tak z ní ztrhal oděv a nebohou dívku si vzal násilím !! Dívali jsme se v rokli po jejím potupeném těle, ale násilník ji asi někde zahrabal...

Blanka se projevuje jako nejukecanější cérka, kterou jsme kdy s Joem slyšeli. Postupně se dozvídáme, že bydlí na Vsetíně, má ráda guláš, startky a pivo, svého kluka že má zrovna na vojně a že kdyby šla sama, tak by si musela povídat aspoň sama se sebou.

Stoupáme lesem a loukami k hřebeni, Blance jede vytrvale klapačka, zato nám ostatním se nějak krátí dech. Pak cesta po hřebeni, střídavě po louce anebo lesem a když dostáváme tu nejhroznější žízeň, tak jako zázrakem přicházíme k chalupě se studní. Po nezbytném občerstvení zase dá. Několikrát si pleteme cestu, vracíme se, ale přece jen se dostáváme dál a dál. Pak se za poslední chatou u lesa objevuje rozcestník Medůvka. Na stromě visí velká cedule a z ní si čteme Zákon Lesa. Asi to složil nějaký tramp, je to ve verších a opravdu správná věc. Kdyby se jím lidé opravdu řídili, nebyly by naše lesy tak zdevastované ! Blanka si ho opisuje do cancáku, což je druh čundrácké kroniky z cest a pak vyrážíme k vlastní Medůvce.

Jsou to rozsahem nevelké, ale velice hezké pískovcové skály a dokonce je tu mezi nimi i krátká skalní soutěska. Sedíme, bufetíme a pokuřujeme a z té pohody jsme neurvale vyrušeni hordou uhulákaných a značně podnapilých lidských tvorů. Blanka je upozorňuje : " To tady musíte tak řvát, lopaty ?!? ", ale reakce žádná a tak se zvedáme a odcházíme my. Takže někdy zase ahoj, Medůvko - ale až tu nebudou kolem tebe pobíhat takové kreatury...

Pokračujeme dál po modré značce, napřed kolem lesa a pak po silničce do táhlého kopce. Míjíme chaty a chalupy, které opravují celé houfy řemeslníků, kopce začínáme mít plné zuby a když už mi někteří neposlušní členové vyhrožují stávkou, tak se k mému ulehčení konečně objevují první domky Velké Lhoty. Údajně bychom v ní viděli dřevěný kostel, kde farářoval Jan Karafiát, autor známých Broučků, ale my přes vesnici nejdeme. Kocháme se překrásným výhledem - je vidět i Radhošť - a pak klesáme z prudkého kopčiska lesem až k vodní nádrži Bystřičce, našemu Valašskému moři !

K naší veliké lítosti se tam dneska lodičky nepůjčují. Máme velikou žízeň a hlad na guláš a tak valíme do restaurace Pod hrází. Guláš mají bohužel už poslední a tak ho přenecháváme Blance a my ostatní si dáváme jakési maso se šťávou a brambory. Pivo tu mají dobré - Přerovské... Po bohatém občerstvení jdeme přes přehradní hráz naproti ke Klenovu. Pod hrází jsou vidět celá hejna velikých rybisek. Od Hotelu Klenov silničkou ke kempu a za ním si nacházíme na louce pod stromy pěkné místečko a tak rychle do plavek a hurá do vody !! Blanka se na nás jen smutně dívá, protože si plavky zapomněla doma. Alespoň nám má kdo hlídat batohy !

Joe je výborný plavec, jen co vleze do vody, už si to brázdí ke druhému břehu a zase zpět ! Já jsem plovatec jenom průměrný a když vidím, že se Aňos stále nemůže odhodlat vlézt do vody, tak plavu pod ni, abych ji povzbudil. Do vody ji dostávám, to teda jo, ale učit plavat se nechce za nic na světě. Dobře jí tak, prosit do nekonečna ji nebudu. Pak se vracíme za Blankou a po hodině opalování nás přepadává strašlivá žízeň a tak musíme vyhledat osvěžovnu. Původně se chceme uhnízdit v hotelu Klenov, ale z tama nás taktně vyhazují s tím, že to tam má dnes pronajaté Veteránklub. Teprve teď nám dochází, že těch pár starých Aerovek, co okolo nás projely, tam nebyly jen tak. Nakonec se občerstvujeme opět Pod Hrází a přemýšlíme, co dělat, když máme ještě víc jak 2 hodiny čas. K našemu stolku si přisedá jeden mladík, slovo dá slovo a on se pak nabídne, že nám ukáže skály na vrcholu Klenova.

Obrovský stoupák začíná hned za letním kinem, borec jede, že mu sotva stačíme, ale za chvilku se nám otevírá překrásný pohled na přehradu z výšky a o chvilku později i na Klenovské skály, vysoké skoro 20 metrů, ale úplně schované v lese. Šplháme vzhůru a pak konečně výdech, jsme zpocení a vyfluslí jak myší hovínka, ale cigaretu si přesto neodpustíme ! Borec nám povídá ještě o Orlím hnízdu - není to prý daleko a pohled na hodinky mu dává za pravdu. Cesta vede po překrásném hřebínku a stoupá až v samém závěru k rozložité, ale ne moc vysoké skále na vrcholu Hory Klenov. Sedáme na chladivý kámen a odpočíváme a já maluju Blance do cancáku obrázek Orlího hnízda a všichni tam ještě připojujeme podpisy na památku. Moc lituju, že mi expozimetr ukazuje tady nahoře ve skalách málo světla a tak tu fotit nelze - to jde až na otevřené lesní cestě při zestupu z Klenova a tak dělám jeden kolektivní snímek.

Dole u hotelu kupujeme borcovi pivo, děkujeme mu a loučíme se s ním. Já jdu ještě ze zvědavosti omrknout zaparkované auta veterány a pak už k autobusové zastávce. Po chvilce čekání s hrůzou zjišťujeme, že tento spoj jezdí jenom v sezóně a tak házíme rance na záda a prcháme od přehrady dolů na vlak - je to jenom 7 km !!

Blíží se embéčko, cérky zkouší stopovat, auto zdá se, ale nezastavuje a tak si Aňos na jeho adresu ulevuje jadrnou kletbou !! V ten moment kvíknou brzdy, auto stojí - my taky a čekáme, že se na nás chlápek rozběhne. Naštěstí nic neslyšel a bere nás všechny čtyři sebou až na nádraží Bystřička.

Jsme hrozně šťastní, neboť pěšky bysme to určitě nestihli. Stavujeme se v hospodě, ale je tam nějaký letní ples a tak do dědiny a sedáme si v hospůdce až tam. Po malém osvěženíčku zpět na nádraží. Před Vsetínem se loučíme s Blankou a domlouváme si výlet na příští týden.

Když se vlak rozjíždí, vidíme, že zůstala stát na nástupišti a mává nám šátečkem a roní slzy, čemuž nezbývá než se s chutí zasmát a tak poslední zamávání z naší strany a vlak nás unáší k domovu...