Na Pálavu do Pavlova a na zříceninu Sirotčího hrádku

Ve druhé slunečné půli měsíce srpna si žena vzala pár dnů dovolené, abychom mohli podniknout ještě několik letních výletů. První nedělní směřoval do historického centra Olomouce, ten druhý v úterý pak na Pálavu nejprve do místa, kde jsme ještě nikdy nebyli – do malebné vinařské vesnice Pavlova, rozkládající se ve svahu mezi Dolnomlýnskou přehradní nádrží a vápencovým bradlem s romantickou hradní ruinou Děvíček.

Tentokrát jsme museli vstát hodně brzy a přesunout se „trajflem“ do Otrokovic, odkud už po šesté hodině odjížděl osobní vlak do Břeclavi. Ospalou náladu ranního spoje „oživilo“ trio mladých a velice hlučných východoevropských uprchlíků, kteří přistoupili v Hodoníně a ve vagonu dělali až do cílové stanice neskutečný bordel. Jestli si snad myslíte, že je procházející průvodčí na jejich nevhodné chování nějak upozornil, tak na to rychle zapomeňte!

Abyste mi rozuměli – já proti „Úkáčkám“ absolutně nic nemám: vždyť do naší fabriky přišla už více jak před rokem makat parta jejich svářečů a brzy se s námi - i přes drobné zádrhely ve slovní komunikaci, rychle spřátelili. Jenže porovnávat partu „našich“ sympatických a pracovitých Ukrajinců s touhle trojicí nepřizpůsobivých mladých mužů prostě nejde – to je rozdíl jako mezi nebem a dudy!

 

 

Po osmé hodině jsme v Břeclavi nastoupili do busu, který nás před Lednici a Bulhary odvezl do centra Pavlova. Půvabná ves, v níž dnes žije okolo 600 obyvatel, v minulosti bývala největší vinařskou obcí mikulovského panství a vinná réva se tu pěstuje dodnes. Pavlov byl vyhlášen vesnickou památkovou rezervací a při procházce jeho svažitými uličkami jsme narazili na množství nadsklepních původně renesančních anebo barokních vinařských domů a na malebné vinné sklepy s barokními štíty.

Průzkum obce jsme zahájili pod historickou budovou, která byla vystavěna v 17.století a dnes je sídlem obecního úřadu, pošty, Info centra a místní lidové knihovny. Původně se v objektu nacházel hostinec a od půle 18.století i škola. Roku 1833 budova při velkém požáru vesnice vyhořela. Byla opravena, ale další ohnivé plameny ji zachvátily ve druhé světové válce. Roku 1948 renovována a do nové podoby upraveny interiéry. Další podstatná rekonstrukce stavení se odehrála až po sametu.

Odtud jsme pokračovali mírně stoupající Podhradní ulicí, která se za parčíkově upraveným středem se sochou sv.Floriána (cenného barokního díla z období vrcholného baroka) stočila k západu a vyústila na rozšířený plácek s parkovištěm. Nejvíce ze všeho to tu připomínalo náves. Otvíral se odtud skvělý výhled na strmé bradlové svahy kopce, jehož témě je korunováno zříceninou Dívčích hradů. Okolo plácku se nachází několik ubytovacích i pohostinných zařízení. Z nich jsme si vybrali občerstvení u „Zdeňka Šilinka“ a koupenou kávičku vypili na venkovní terase.

Po krátkém oddechu jsme vyrazili dál ulicí Na Cimbuří. Má dvě větve, my prudce stoupali její západní odnoží okolo stavení, jejichž fasády zdobily krásné prvky selského baroka, až pod svahy s vinohrady. Ke zřícenině Děvíček odtud odbočovala půnočním směrem zelená tur.trasa a trasa NS Děvín a Stezka Českem. Z tohoto místa ulice již po vrstevnici zamířila k jihu, aby pak po necelých 200 metrech vyústila do své druhé části. V tomto úseku jsme se mohli kochat vpravdě skvostným pohledem na masív hradního kopce a další zajímavostí tu byl areál barokního hřbitova.

První zmínka o pavlovském žalově se v análech objevila 1582, v půli 18.století se dočkal přestavby v barokním duchu. Jeho obdélníková plocha byla obehnána kamennou zdí, do níž byly na všech nárožích vetknuty vížky kryté prejzovovými taškami. Východní vstupní bránu ozdobil volutově tvarovaný štít ukončený nahoře křížem. Kontrast bělostné ohradní zdi, věžiček s červenou krytinou a dominantou hradu Děvíčky při pohledu od hřbitova (anebo z něj) neměl chybu!

Vedle jižního vchodu na žalov jsme minuli deskovitý balvan s pamětní deskou na osvobození Pavlova Rudou armádou. Jen kousek dál stála barokní socha sv.Jana Nepomuckého ze druhé čtvrtiny 18.století, které jeho tvůrci (sochařská dílna I.Lengelachera) vtiskli neobvyklou klečící podobu. Skulptura „svatého Jana“ sem byla přenesena ze silnice vedoucí z Mušova do Mikulova a umístěna na prejzovou stanovou střechu, kryjící vršek nízké hranolové výklenkové kapličky.

S Janou jsem se domluvil, že mne tu zůstane čekat a já se polní cestou stoupající mezi vinohrady dopinožil k jedněm pavlovským Božím mukám. Dolů na dědinu a hladinu dolní nádrže Nové Mlýny se otvíral úchvatný výhled. Bohužel nebyl dokonalý: teď dopoledne směřoval proti slunci, takže se odtud moc fotit nedalo.

Po návratu ke hřbitovu mne namísto Jany čekal jakýsi místní dědoušek, aby mi předal vzkaz, že na mne žena čeká na České ulici. Také tahle komunikace je plná starodávných stavení a vinných šenků a u křižovatky s ulicí Rudolfa Gajdoše a Klentnické jsme se na zahrádce u jednoho stavení mohli potěšit pohledem na krásně rozvinuté „satelitní talíře“ slunečnic.

Odtud nás čekal sestup na spodní konec historického jádra vsi a to notně svažitou ulicí Na Návsi, která je snad tou nejkrásnější pavlovskou komunikací. Z obou stran je lemována velmi fotogenickými starobylými grunty, zbudovanými ve stylu lidového baroka. Ve spodní části ulice stojí uprostřed komunikace kostel sv.Barbory s mohutnou hranolovou věží zvonice, okolo něhož a pod ním už ulice klesá ve dvou proudech až k budově obecního úřadu.

Kostel sv.Barbory vznikl jako náhrada za starý gotický svatostánek zničený za husitských válek. Roku 1658 byl vystavěn v pozdně renesančním slohu, před polovinou 18.století prošel barokní přestavbou a roku 1829 bylo jeho vstupní průčelí upraveno v duchu pozdního klasicismu. Jedná se o jednolodní neorientovanou svatyni s pravoúhlým uzávěrem presbytáře. Masivní hranolová věž zvonice je nahoře na každé světové straně proražena jedním zvukovým oknem. Korunní římsa je u posledního patra zvýrazněna atikou (nesenou na krákorcích), vytvářející ochoz. Nároží krášlí menší polygonální věžičky. Zvonice je zastřešena jehlancovitou střechou s makovicí a visí v ní zvon z konce 17.století o hmotnosti větší jak půl tuny.

Vstupní průčelí s kamenným ostěním je po stranách lemováno dvojicí pilastrů s římskými hlavicemi. Terasa s navazujícím vstupním průčelím je ze stran přístupná dvouramennným schodištěm a ozdobena kamenným krucifixem a barokní sochou sv.Jana Nepomuckého. Nad vstupem se nad kordonovou římsou vypíná trojúhelníkový štít s atikou, nahoře zkrášlenou sochou sv.Barbory a po stranách plastikami andělů.

Interiér chrámu byl za naší návštěvy volně přístupný a já si tak mohl s radostí prohlédnout celé vnitřní vybavení. Barokní hlavní oltář krášlí obraz „Stětí sv.Barbory“ namalovaný v 19.století. Ve stejné době vznikly i malby na bočních oltářích zasvěcených sv.Máří Magdaléně a sv.Pankráci a znalci autorství obrazů (spolu se štukovými sochami na nich) přisuzují Ignáci Lengelacherovi.

Od kostela jsme sestoupili okolo budovy obecního úřadu ke křižovatce, pod níž se nachází „Restaurace Bobule“ a v ní se stavili na dobrý oběd. Pak už návrat k busové zastávce a nedlouhé čekání na spoj, kterým se přesuneme do nedaleké Klentnice a z ní k další pálavské zřícenině – Sirotčímu hrádku.

Mysleli jsme, že tam bus pojede přímo, ale on to tam vzal velikou oklikou. Což nám pranic nevadilo, protože se z „obyčejného“ přesunu rázem stala úžasná jízda vyhlídková! Náš bus nejprve zamířil nad břehy Dolní a Střední novomlýnské nádrže přes obce Dolní a Horní Věstonice do Perné a odtud pokračoval přes „horské“ sedlo do Klentnice. Tak se stalo, že jsme v postatě kol dokola objeli celý majestátní vápencový masív Děvína a při jízdě na něj nestačily vyvalovat bulváky! V Klentnici – vinařské a rekreační obci, v níž žije asi 470 stálých obyvatel, pak výstup na zastávce busu „U rybníka.“

Od ní mířila k další pálavské zřícenině zelená tur.trasa, na níž jsme se nejprve „potkali“ s pozdně barokní sochou sv.Leonarda (jinak též Linharta.) Tento franský světec býval poustevníkem, mnichem a misionářem. Proslavil se exorsismem, péčí o nemocné a vykupováním křesťanských zajatců ze zajetí. Jako jeho atributy jsou vyobrazovány okovy, svíce anebo podkovy.

O něco výš ve svahu jsme prošli okolo „Vinařství Sklepnice“ s otevřeným venkovním posezením, nad vinařstvím se vypínala mohutná 40 m vysoká Klentnická skála. Další naše kroky vedly řídkým lesem do sedla s místním fotbalovým hřištěm. Tady „přestup“ na červené tur.značení, jež záhy vystoupalo na dlouhou lučinu, z níž se otvíral nádherný pohled na dva hlavní útesy s nejfotogeničtější hradní zříceninou Pálavy a přilehlou vápencovou hradbu. Samozřejmě jsme tu krásu v dnešním slunečném dni neokukovali sami, ale s mnoha dalšími návštěvníky.

Waisenstein alias Sirotčí anebo Růžový hrádek byl vystavěn na přelomu 13. a 14.století. Jeho dvojdílná dispozice se zcela přizpůsobila vápencovým skaliskům, na nichž byl zbudován. Jižní přístupnější část vyrostla na půdorysu trojúhelníka a zdi blokové palácové stavby se tu dosud tyčí až do výše prvního patra. Na severní skále, oddělené hlubokou soutěskou, se zachovaly jen zbytky obvodových zdí. Protože na hradě nebyl prostor pro nádvoří, bylo okolí skal ohrazeno valem a dřevěnou palisádou.

Hrad zbudovala rakouská větev Waisů (Sirotků), což byli páni působící více jak padesát let ve službách českých králů. Panem Siegfriedem tahle větev roku 1308 vymřela a hrad připadl českému panovníkovi. Po vraždě Václava III. v Olomouci ale nastal v království veliký chaos, čehož využila mikulovští Liechtensteinové a Sirotčí hrádek zabrali. Hrad, ve kterém byla umístěna i kaple, byl obydlen ještě začátkem 16.století a poté zpustl.

Romantickou zříceninu poobdivoval z přístupové lučiny, z níž se na ni otvírá ten nejmalebnější pohled, již mnohý milovník Pálavy. Ne každý ale od rozcestníku „Pod Sirotčím hradem“ jako já z červeně značené tur.trasy odbočil na žlutou, která jej za druhým vápencovým skaliskem menším obchvatem vyvedla až do útrob hradního paláce. Jako zvláštní bonus je pak možno si vychutnat i skvělý výhled na okolní krajinu z nedaleké vyhlídky. Nachází se nad již strmým svahem nad obcí Klentnice jen asi 60 m od zříceniny, je opatřena informační tabulí s výhledovým panorámatem a mezi travinami pálavské stepi k ní klesá široký vyšlapaný chodník.

Zleva doprava odtud možno pozorovat nejvyšší bod Pálavských vrchů - Děvín (550 m) a zříceninu hradu Děvíčky, více vpravo se třpytí hladiny Novomlýnských nádrží orámované již mnohem plošším terénem. Pod námi se nachází střed obce Klentnice, za ní se rozkládají pole a pastviny, ohraničené rozlehlým hvozdem dvou obor - Klentnice a Bulhary. Směrem k jihu pak možno vidět dolní konec obce s Klentnickou skálou, za nimi kopec Turold a Svatý kopeček nad Mikulovem a vzdálený horizont tvoří „les“ stožárů větrných elektráren, nacházejících se již v sousedním Rakousku.

Po návratu za Janou jsme už společně pokračovali po červené značce, sestupující po okraji lesa a vinic s výhledem na masív Děvína do horního konce obce Klentnice. Nutno dodat, že při posledním úseku vedoucím již vesnicí žena na dálku připomínala účastnici bitvy o Stalingrad. Lahůdkou pro její kolena totiž byl do schůdků upravený průběh chodníku v jeho horní části, vedoucí v délce několika stovek metrů hned za zříceninou. Já tedy takové úpravy terénu absolutně nechápu: chodník nijak zvlášť prudce neklesá a blbě se po těch schůdcích sestupuje i lidem zdravým, ne tak „poloinvalidům!“

Z horního konce vsi přesun do jejího středu k zastávce busu „Klentnice.“ Po půl hodince čekání nás autobusek převezl až před mikulovské vlakové nádraží. Dlouho jsme zde nebyli, a proto nás překvapilo, že byl v nádražní budově ukončen prodej lístků (zavřeno je zde dokoce i WC!) a ty si musí člověk zakoupit ve venkovním automatu, přičemž se platí pouze kartou. S tím posledním problém nemám, ale s naťukáním cílové stanice (Břeclav) a počtem lístků musela zaostalému truhlíkovi ze Zlína pomoct jedna hodná paní, čímž jí tímto ještě jednou vzdávám veliký telepatický dík!

Z Břeclavi do Otrokovic teď odpoledne zrovna žádný rychlík nejel, a tož jsme museli vzít zavděk opět osobákem...