Na kole už po Istrii, 3. den

Pondělí, 18.8.

Krásně jsme se vyspali, vstali brzy, abychom po sedmé hodině vyjeli. Část cesty byla stejná. Dojeli jsme z vedlejší silnice na Hrastovlje na hlavní do Koperu. Většinou jsme jeli z kopce, provoz houstl, jak jsme se blížili ke Koperu. Místo kocháním se výhledy na moře jsme museli dávat pozor na auta a hlavně motorky, ty frčely kolem nás, až jsem se bála.

Naštěstí před Koperem kluci objevili cyklostezku, jeli jsme po ní, což bylo mnohem lepší a v 9 ráno jsme dojeli k vlakovému nádraží. Marně jsme hledali nějaké oznámení o výlukách, už jsme mysleli na zpáteční cestu vlakem. Nikde nic.

Proti nádraží jsme uviděli supermarket, zamířili k němu a já jsem spadla z kola. Nevytočila jsem ostřejší zatáčku, přede mnou byl sloup, který se mi nevyhnul. Narazila jsem do něj a poroučela se k zemi.

Co blbneš, ještě se ti něco stane, napomínal mě Ivan. Uhodila jsem se řídítky do pravé kyčle. Chvíli to bolelo, pak dobrý. Pořádnou modřinu jsem měla několik dní. Poučení - nejsem zvyklá na kolo s nákladem, raději při zatáčení slezu z kola.

Po nákupu a snídani jsme si prohlédli centrum, o zajímavých místech píšu zvlášť. Jeli jsme pak po cyklostezce podél pobřeží do Isoly. Na kraji Koperu jsme se vykoupali a zaplavali si v teploučkém Jadranu.

Cesta do Isoly byla nádherná. Nezajížděli jsme do města, vyjeli jsme k cyklostezce, která vede po zrušené železnici z Koperu do Poreče. Jmenuje se Parenzana. Bohužel po ní jezdí také motorky, ale jinak můžu už teď napsat, že to byla nejkrásnější část naší cesty.

Dvakrát jsme jeli dlouhým tunelem, podél vinic, výhledy na moře, občas se jede mírně do kopce, většinou z kopce.

Dojeli jsme do Portorože, tady jsme se zamotali, protože další značení bylo nejasné, než jsme se zorientovali. Dál jsme pokračovali podél moře, přes kemp na kraji letovisek. Za kempem jsme obědvali a koupali se .

Pokračovali jsme podél moře kolem Sečovljských solných polí, to byly zajímavé scenerie z obou stran zátoky. Poslední pohled na Portorož a Slovinsko, dojeli jsme na silnici do Sečovlje na slovinsko - chorvatskou hranici. Dvakrát jsme museli ukázat občanské průkazy a byli jsme v Chorvatsku.

Cyklostezka se oddělila kousek za hranicí, ale! Slovinskem vedla asfaltka, tady je cesta z kamínků, menších i větších.

To je na rozbití kola, říkám si a nadšení, které mě od rána provázelo, se vytratilo. Jsou 4 hodiny odpoledne, slunce pálí a nás čekají kamínky. Putování Chorvatskem zařadím do dalšího dne.