Na kole po Istrii, 5. den

Středa, 20.8.

V noci najednou začalo pršet. Honem pod plachtu, zavelel Ivan a rychle vysunul plachtu, na které jsme leželi. Tak jsme leželi na trávě a plachtou jsme se přikryli. Jája se i se spacákem schoval pod strom. Bouřka byla 5 - 6 km od nás. Bouřky v lese se odjakživa bojím, tak jsem jen počítala, jak je daleko. Šla od moře a zdálo se, že k nám nemíří.

Moc jsme se do rána už nevyspali. Věci zůstaly suché, déšť nebyl silný. Plánovali jsme výjezd v půl 7, ale vyjeli jsme až v 9, protože Jája spravoval kolo. Včera píchl a měnil duši. Měl u toho plno průpovídek, že u starých kol se duše vyndavaly z pláště snadno, teď že jsou tak připevněné, že při výměně ji stejně protrhne. Ivan pomáhal, duše zaplula na své místo bez potíží, spojili jsme opravu se snídaní, takže jsme vyjeli na silnici už za plného provozu.

Před námi byl sjezd k ústí Limského kanálu. Bohužel tu není žádný přívoz, tak nezbývá, než asi 8 kilometrů sjet dolů a zase vystoupat nahoru. Sešup dolů byl skvělý. Občas jsme se zastavovali kvůli focení, na to byla vyhrazená místa na silnici, aby někoho nesmetly projíždějící dopravní prostředky.

Limský kanál se postupně přibližoval, až jsme byli dole. Představa, že to samé nás čeká nahoru, rozhodla, že jsem se vydala s kolem vedle sebe napřed, abych nezdržovala. Kluci zůstali u zálivu, nepospíchali, věděli, že mě dohoní. Nahoru to byl příšerný kopec. Musela jsem se každou chvíli zastavovat, aby projela protijedoucí auta. Nejhorší byly zatáčky, kdy jsem nevěděla, co se kdy na mě vyřítí. Řidiči byli většinou ohleduplní, zpomalovali. Jeden se taky vyklonil z auta a asi mi nadával.

Nemohla jsem se kochat okolní krajinou, jen jsem chtěla mít kopec za sebou. Úplně vyždímaná jsem se doplazila na vršek, kde byla křižovatka, a čekala na kluky. Nedojeli mě. Zastavilo u mě auto, mluvili italsky, pak anglicky, ptali se, kudy se jede k fjordu. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co myslí. Limský kanál? Tudy, ukázala jsem cestu jako správný domorodec.

Jája a Ivan přijeli 10 minut po mně, chvíli odpočívali a pak jsme pokračovali po rovině. Krásný sjezd nás čekal do Rovinje. To byla jízda!

Našli jsme samoobsluhu, nakoupili, naobědvali se, bylo půl jedné, čas ideální. Najednou se přihnaly mraky, pršelo a nad centrem Rovinje se usadila na hodinu a půl bouřka. Čekali jsme, až se přežene.

Prohlídka Rovinje s koupáním trvala 4 hodiny (viz článek), potom se Ivan nestrefil na správnou silnici na Pulu, takže jsme si zbytečně zajeli. Bylo jasné, že z programu vypustíme Vodnjan, ale kluci i tak se chtěli dostat co nejblíž k Pule.

Jeli jsme po žluté silnici přes Dorine a Bale, pak po hlavní červené směrem na Vodnjan a Pulu. Vůbec mi to nejelo, ploužila jsem se na kole jak šnek a každý kopec i malý mi dělal problémy. Po dvou hodinách jízdy, to bylo osm večer, jsme hledali místo na spaní. Tentokrát jsme zajeli dál od silnice a našli mýtinu v lese, který nebyl hustý. Snad nás tu nikdo nenajde. Usínali jsme, nad námi modrá obloha s hvězdami. Bouřka byla slyšet hodně daleko.