Mé cesty na Ukrajinu II.

Vezete drogy? Nože? Zbraně? Kam máte namířeno? Adresa? Inu, podobnou prohlídku na hranicích už člověk tak často nezažívá. Ovšem, pokud se z bezpečných vod Schengenského prostoru vydá na daleký Východ, na Ukrajinu, měl by být připraven na vše.

Poledne na hranici. Vlak o jednom vagónu, takový ten, co ani zbla neumožňuje pašování. Spartánské vybavení. Samotná jízda by trvala do deseti minut. Ale sotva se od Čierné nad Tisou přiblížíme k samotnému hraničnímu bodu, probíhá slovenská prohlídka. A nám Čechům ani nevěnují razítko do pasu.

Ukrajinci jsou mnohem důkladnější. Mnohým se prohlíží batohy, kladou četné otázky a tehdy (tj. srpen 2010, blbou shodou okolností vstupujeme do bývalého Sovětského svazu přesně 21. toho měsíce) musí všichni vyplnit kartičku pro vstup, kdy jeden díl zůstane v pase a pak se odevzdá při výstupu. O rok později tato nutnost naštěstí padá.

Ihned po formalitkách se na nás všechny slétají místní coby hejno supů. Veksláci, taxikáři, prodejci všeho možného. Pro nás neznalé šok. Bohužel bez zkušenosti jsme se nedokázali zbavit jednoho z řidičů. Za malý peníz nám nabízí svezení do Mukačeva. Z Čopu několik desítek kilometrů. Jen to moderní auto tolik nezapadá k tamějším rozbitým cestám.

Člověk si ale rychle zvyká a příště se ptám pouze a jen po žigulíku či volze. Odsud už to neznám. A mají tu i benzín s oktanovým číslem 80. Jen napsané to vypadá ďábelsky.

A Mukačevo? Rád říkávám, že je to nejsevernější místo na světě. Po chvíli zjevně vyděšeného tazatele uvádím v pravý stav věcí. ...,kde se pěstuje čaj.