TURISTIKU PODPORUJÍ
58 618 turistů a cestovatelů
92 769 výletů, turistických cílů, tras a cestopisů
940 450,- odměny za články

Litva - fotogalerie

Litva

Litva je největší ze tří pobaltských zemí na jihovýchodním pobřeží Baltského moře.  Hlavním městem LItvy je Vilnius. Mezi další turisticky zajímavá města patří např.: Kaunas, Trakai, Klaipéda . Litva má přibližně 3 mil. obyvatel.

Turistika & volný čas Oblíbená místa a aktivity Doporučujeme
Tipy na výletCestopisy Jezero Plazé / Hrad Kaunas / Delfinárium Kurská Kosa Ubytování Litva
Turistické cíle / Mapa LItva Křížový vrch Šiauliai / NP Aukštaitijos Skanzen Rumšiškés

Vyberte, co Vás zajímá v oblasti Evropa
Tipy na výlet vybrat: vše / nic
 ↓ 
Druh vybrat: vše / nic
Do přírody
Na golf
Na hory
Na kole
Se psem
Vinařská turistika
Za gastronomií
Za kulturou
Za sportem
Náročnost vybrat: vše / nic
Pro zdatnější
Romantika
Rodina s dětmi
Délka vybrat: vše / nic
Vycházka - půldenní
Celodenní výlet
Putování (více dnů)
Turistické cíle vybrat: vše / nic
 ↓ 
Doprava vybrat: vše / nic
Autobusová zastávka
ŽST
Letiště
Žel. stanice
Žlab
Města, obce, vesnice vybrat: vše / nic
Hlavní město
Městečko
Město
Městská část
Městys
Místní část
Náměstí
Osada
Přístav
Samota
Ulice
Vesnice
Ostatní vybrat: vše / nic
Bivak
Hraniční přechod
Infocentrum
Nordic walking point
Ostatní
Turistická známka
WebKamera
Zajímavost
Památky a muzea vybrat: vše / nic
Bouda
Boží muka
Chata
Chrám
Drobné památky
Dům, budova
Farma
Hrad
Hradby
Hrádek
Hradiště
Hřbitov
Hřebčín
Kaple
Kašna
Klášter
Kostel
Kříž
Lapidárium
Letohrad
Mešita
Měšťanský dům
Muzeum
Památník
Panský dvůr
Pevnost, opevnění
Pomník
Radnice
Rotunda
Rychta
Salaš, koliba
Skanzen
Socha
Statek
Synagoga
Trosky
Tvrz
Zámeček
Zámek
Zřícenina
Příroda vybrat: vše / nic
Bažina, mokřady
Hora
Hřeben
Jeskyně
Jezero
Jezírko
Kámen
Kaňon
Kopec
Krasový útvar
Louka
Minerální pramen
Ostrov
Památný strom
Park
Planina
Pláž
Pleso
Pobřeží
Pohoří
Poloostrov
Potok
Poušť
Pramen
Propast
Přírodní památka
Přírodní park
Rašeliniště
Rokle
Rybník
Řeka
Říčka
Sedlo
Skalní útvar
Slatě
Sopka
Soutěska
Studánka
Štít
Travertíny
Tůň
Údolí
Údolí, dolina
Vodní nádrž
Vodopád
Vrchol
Zahrada
Sport a rekreace vybrat: vše / nic
Vinařský cíl
Aquapark
Cyklo bar - hospůdka
Cyklo shop - servis
Golf
Koňská stezka
Koupaliště
Lázně
Ledovec
Letovisko
Potápění
Půjčovna kol
Půjčovna lodí
Rekreační oblast
Ski areál
Zábava, atrakce
Technické zajímavosti vybrat: vše / nic
Důl, štola, šachta
Elektrárna
Jez
Lanovka
Mlýn
Most
Přehrada
Rozhledna
Technická památka
Zvonice
Výletní místa a parky vybrat: vše / nic
CHKO
Chodník, naučná stezka
Národní park
Odpočinkové místo
Orientační bod
Poutní místo
Rezervace
Rozcestí
Turistická trasa
Turistické destinace
Vyhlídka
Výletní místo
ZOO a botanické zahrady vybrat: vše / nic
Arboretum
Botanická zahrada
ZOO
Trasy vybrat: vše / nic
 ↓ 
Typ vybrat: vše / nic
Autem
Balónem
Běžecká trasa
Běžky
Cyklotrasa
Golf
In line brusle
Pěší trasa
Po vodě
Ski areál
Náročnost vybrat: vše / nic
Malá náročnost
Střední náročnost
Velká náročnost
Cestopisy vybrat: vše / nic
Články redakce vybrat: vše / nic
Rady a tipy vybrat: vše / nic
 ↓ 
Doprava
Jídlo a ubytování
Ostatní
Peníze a ceny
Práce a život
Zdraví a bezpečnost
Moje dovolená vybrat: vše / nic
 ↓ 
Kdy jsme jeli vybrat: vše / nic
Jaro
Léto
Podzim
Zima
Délka dovolené vybrat: vše / nic
Méně než 1 týden (do 6 dní)
1 týden (7-9 dní)
Delší než 1 týden (10-12 dní)
2 týdny a více (13 a více dní)
S kým vybrat: vše / nic
Rodina s dětmi do 5-ti let
Rodina s dětmi do 10-ti let
Rodina s dětmi 10-18 let
S partnerem
S přáteli
Typ vybrat: vše / nic
Pobyt
Aktivní dovolená
Poznávací dovolená
Eurovíkend
Plavba
Prodloužený víkend
Zaměření vybrat: vše / nic
K moři
Na lyže
Za zábavou a poznáním
Do přírody
Na hory
Cyklo
Se psem
Na vodu
Aerobic
Golf
Wellness
Potápění
Za kulturou
Zábavné parky
Aquaparky
Gastronomie
Jak jsme jeli vybrat: vše / nic
Autem
Autobusem
Letadlem
Lodí
Jinak
Jak a kde jsme bydleli vybrat: vše / nic
Dům / rekreační objekt
Kemp
Apartmán
Hotel / Penzion
Stravování na dovolené vybrat: vše / nic
Vlastní
Snídaně
Večeře
Polopenze
Plná penze
All Inclusive
Ultra all inclusive
Fotogalerie vybrat: vše / nic
zobrazit výsledky

Litva 2006

Cestopisy

Trakay
Trakay  •  Fotografie (8)  • Foto: Gabola
Tábořiště u jezera Glebos


Průběh naší netradiční dovolené aneb jak to všechno bylo


Účastníci: Roman, Milena, Vanda, Irena, Ivan, Bob, Marc (NL - rozuměj Holandsko), Roman (NB - rozuměj z Nymburka) a Drťajs

0.den - 25.7.
Dlouho očekávaný odjezd z Chodova cca ve 22.30. Všechny batožiny se nám parádně vešly do busu, ještě zbylo místo. Už tenhle začátek našeho cestování Drťajse viditelně a mile překvapil. I jeho kytara jela pohodlně.

1.den - 26.7.
Noční přejezd Polskem. Za hranicemi nás čeká pokuta za rychlou jízdu. Drťajs to usmlouval s drsným a zároveň zakomplexovaným policistou jen na pár euro. Cestu nočním Polskem skoro všichni prospí. Ráno se zastavujeme u benzínky na kafe, vyskytuje se ale problém s měnou. Poláci nechtějí ani euro ani koruny, naštěstí má někdo u sebe pár zlotých, tak nakonec kávička proběhla. Cesta Polskem je strašně nudná. Poláci nemají pořádné silnice, jede se v tzv. kolejnoje (koleje od kamiónů). Odpoledne si dáváme delší přestávku u řeky, aby se Drťajs trochu prospal. Po několika stech km další jízdy slyšíme ránu. Ouha, píchli jsme, tedy spíš se roztrhala pneu u přívěsu na kola. Drťajs bleskem mění torzo kola za rezervu a v nejbližším pneuservisu to nechává opravit. Ve večerních hodinách přejíždíme hranice s Litvou. Hned okukujeme první litevský stánek, kde stejně nic nekoupíme. Vyměnili jsme alespoň eura na lity. Ve 20.00 stavíme v prvním litevském městečku Lazdijaj, kde chválíme místní parduotuvé (místní prodejna potravin, kde lze koupit snad úplně všechno), nakupujeme potraviny a na ochutnání alus (pivo). Po deváté večerní jsme dorazili k jezeru Dusio poblíž vesničky Janenai (NP Dzukijos). Vybalujeme a stavíme stany. Obdivujeme průzračnou vodu v jezeru a neodoláme, abychom se nevykoupali. Sedíme a dojídáme zbytky svačin z domova. Drťajs vdechne kolínka a hází kastrol do jezera. Na naše nevěřícné pohledy reaguje slovy: „ No co, ráno ho vyndám umytej." Večer při Drťajzových tónech popíjíme výborný alus, slivovici a pobrukujeme si známé hity.

2.den - 27.7.
Ráno jsou všichni v němém úžasu, do jakého nádherného dne se to probudili. Obloha je zbarvená do tyrkysova stejně jako jezero, skáčeme hned do něj, abychom si ho co nejvíc užili. Po snídani vyrážíme na cyklookruh kolem tří jezer (Dusio, Metelys, Obelija). Zhruba po 15 km stavíme ve vesničce Meteliaj u místního parduotuvé, kde koštujeme točený 8% alus. Nijak zvlášť nám nechutná, a tak na radu Pižďucha (Drťajsovo označení domorodce), který se dal do řeči s Milenou, pijeme jiný alus, ten už je v láhvi a je jen 5%. Zkoušíme i další značky piv, mají jich tu asi 30 druhů. Nakonec jsme se usnesli na pěti etiketách s názvy Utenos, Švyturys, Teisybés, Kalnapilis a Horn. Těch jsme se drželi celou Litvu. Projíždíme kolem dalšího jezera a šplháme se na pahorek, odkud je prý pěkný výhled na všechny tři jezera. Hmm, je to pravda, kocháme se hezkým rozhledem. U třetího jezera stavíme na koupání. Drze jsme si vybrali soukromý pozemek, shodily jsme cyklohadry a hurá do vody. Voda je zase nádherně čistá a teplá. Chvílemi si připadáme jako na Balatonu, po padesáti metrech jsme pořád po kotníky ve vodě, ale v průzračné. Je krásně, sluníčko svítí a pěkně hřeje, po koupačce a opalovačce hurá do sedel. Cesta vede lesem a je místy písčitá, kola se boří, moc se v tom nedá jet, místy tlačíme. Vyjeli jsme na asfaltku a nevíme, kterým směrem se vydat, ani mapa nám moc nepomohla. Nakonec Drťajs zavelel - tudy, no a tak se jelo. Vyjeli jsme opět v Meteliaj, dáváme alus, sedíme před parduotuvé a v tom k nám přijde ranní pižďuch (onen místní obyvatel), jestli nechceme uzený ryby, prý jednu za lit, tak proč ne. Čudly byly posypané barevným kořením, voněly, jen já dodávám, že až na ty kosti to šlo. Holkám chutnaly hodně. Došlo nám, že nemáme v táboře nic k táboráku, tak ukecáváme Drťajse, aby sem s námi ještě sjel autem na nákup. Tak jsme udělali pánskou jízdu do místního parduotuvé, dnes jsme zde tedy už potřetí. Holky zůstaly v táboře a snažily se cvičit aerobic nebo něco na ten způsob. Kupujeme nějaké zásoby alusů a kluci dárky pro Milenu, která má dnes asi dvacáté narozeniny. Dáváme si alus od cesty, když k nám přijde ranní pižďuch, již notně znaven, a chce po nás půjčit kolo, které tam bylo ve stojanu (asi v domnění, že je naše). Řekli jsme, že jo. Chvíli se pokouší na kolo naskočit, ale zemská přitažlivost mu to nechce dovolit, nakonec se mu to přece jen povedlo a odjel. Zůstali jsme před prázdným stojanem a přemýšlíme, co bude, až přijde pravý majitel kola. Večer sedíme u jezera, slavíme Mileny narozeniny, popíjíme alus a místní kvalitní víno, slivovici a zatím ještě naši vodku. Drťajs brnká na kytaru a je nám strašně fajn. Ivan usnul ve svém skládacím křesílku a nenechal se ničím rušit. Neprobudilo ho ani Drťajsovo podání „párplovských" Child in Time. Obloha je plná hvězd, tolik jsem jich snad v životě neviděl. Všichni stojíme vedle sebe a nevěřícně čumíme na tu nádheru. Bob se to pokouší fotit, ale ráno bylo ve foťáku jen 12 černých okýnek.

3. den - 28.7.
Přesouváme se na kolech do městečka Merkiné (NP Dzukijos), kde na nás čeká Drťajs s Markem. Naše cesta probíhá vcelku v pohodě, už je běžné, že Bob místo cesty sleduje místní krásná děvčata, a tak střídavě naráží do aut, sloupů apod. Stalo se však, že jsme trošku zabloudili v jedné vesničce, cesta se rozdvojila a my nevíme, kudy se vydat. Ptáme se s Milenou místních obyvatel na směr. Starší pani se nejdříve rozplakala a posléze nás začala hladit po zádech, po několika minutách, alespoň mě to tak připadalo, ze sebe vysoukala, že prý jsme první cizinci, které v životě vidí. Byli tu prý Rusové, ale na ty prý raději nevzpomínat. Nakonec jsme se dozvěděli, co jsme potřebovali, a vydáváme se asi 15 km po africké roletě (místní urolbovaná písčitá cesta) na hlavní silnici. Cestou jsme si hodili pauzičku u zastávky autobusů široko daleko od civilizace. Probíhají hlášky typu: zde jezdí autobus jen ve středu a na podzim apod. Po několika km jízdy mně vlítla do pusy včela nebo co, samozřejmě mi dala pigáro z vnitřní strany rtu. Do půl hodiny jsem měl hubu nateklou jak meloun. Nejvíc mě vadilo, že jsem nemohl ani pořádně kouřit. Před Merkiné se objevil kopeček s nějakou vyhlídkou, poté Irena s Milenou zjistily, že je odtamtud vidět soutok řek, jako jediné se tam vyškrábaly. My ostatní jsme v klidu relaxovali pod vyhlídkou a vůbec nám nevadilo, že nic nevidíme. V Merkiné jsme projeli starobylou zástavbou, dokoupili zásoby, prohlédli si infocentrum, já pořídil mapu oblasti a pokračovali jsme k jezeru Glébos, tedy ostatní jeli na kole, a já se pohodlně vezl Drťajs Linem společně s Markem a Vandou. Ta včela mi vzala náladu. Cestou jsme doplnili u benzínky vodu do kanystrů, popili automatový presíčko a vydali se k jezeru, kde jsme počkali na cyklisty. Jezero bylo stejně čisté jako předešlé, mělo krásný vstup do vody po prkenném molu. Místo bylo koncipováno na táboření, mělo pěkně udělané sezení se stříškou a upravené ohniště. Po rozestavění stanů počalo hromadné vaření večeří a pak táboráček, kytary, pivínko, buřtopeč, zkrátka pohodička.

4. den - 29.7.
Den bez kol. Když už jsme v Litvě, tak by byl asi hřích nenavštívit vodní hrad Trakai a hlavní město Vilnius. Trakai je hrad postavený na ostrově Salos pil, ke kterému byla zbudovaná cesta z pevniny. Vesnička Trakai je plná krámků s různými cetkami, včetně různých přívěšků, náhrdelníků a já nevim čeho všeho z jantaru, kterým je Litva proslavená. Samozřejmě to, co se prodává, není pravý jantar, nýbrž směs pryskyřice a epoxidu č.371 dováženého z Čech na tuny. V místním marketu jsme neodolali uzenému žuvysu (ryby), je ho tu k mání nepřeberné množství a druhů. Skoro všichni jsme si koupili chobotničku a odřezky z velryby. Ryby byly velmi chutné a taky slané, takže to chtělo hned spláchnout. Irenu zas uchvátily místní cukrovinky, u pultu s dorty setrvala pěkně dlouho, pak si vybrala laskominy z toho nepřeberného množství atypicky a lákavě vyhlížejících pochoutek. Z Trakaje se přesouváme busem do hlavního města. Vilnius je velice krásné město, kde se snoubí starobylá část se supermoderní výstavbou. Po výstupu z busu nestačíme obhlížet všechny nádherný holky, kterých je tu opravdu velká koncentrace. Dívčí část naší výpravy je nejprve trochu rozzlobená, posléze uznává, že ty holky mají něco do sebe, a ve finále se po nich dívají taky a dokonce s dovětky, že by si snad taky daly říct... . No nevím, jak to myslely, každopádně se pak už usmívaly a lezly po sochách a dělaly při tom neuvěřitelné ksichty. Neodolali jsme a s některými Litevkami se dokonce fotíme, respektive naše fota s kráskami zařizují naše holky. Z té nádhery všude kolem nás jsme byli zaskočení a velmi ostýchaví. Zaráží nás ještě jedna věc, a to že na každém kroku potkáváme svatby, desítky překrásných nevěst a vyvalených ženichů, jejich největší koncentrace byla na mostě přes řeku Vilnia a na Katedrálním náměstí. Nechápeme, co se děje, jestli je tento den pro Litevčany nějak významný a nebo se všichni zbláznili. Jedno se svatebčanům musí nechat, všem jim to moc slušelo. Kam se hrabou hvězdy z Holywoodu. Vyškrábali jsme se na Gediminasův hrad, který má historický význam pro Vilniusany. Hrad s vlajkovou věží je dodnes viditelným symbolem tyčícím se nad městem. Fotíme a kocháme se pohledem na historickou část a z druhé strany na tu supermoderní. Bob s Markem a tuším i s Romanem NB se dokonce dostali až na věž. Z hradu obdivujeme výhled na Vrch Tří křížů. Tyto bílé kříže tady podle legendy stojí od 17. století na památku tří ze sedmi františkánských mnichů, kteří zde byli ukřižováni, zatímco zbývající čtyři byli vhozeni do řeky Vilnia. Za sovětské okupace byly kříže strženy a znovu obnoveny byly po roce 1989. Po prohlídce tohoto místa se proplétáme uličkami starobylé části, obhlížíme děvčata i obchůdky a ochutnáváme místní kulinářské speciality. Je tu o dost dražší než v Metelinai, inu hlavní město. Marc kupuje pohled, který posléze v hospůdce doplňuje adresou Dity, a nechává nás ho všechny podepsat. Drťajs to komentuje slovy, že v době internetu kupovat pohledy, je pěkná blbost. Ale Ditě, jak jsem se později dozvěděl, udělal velkou radost. Ve večerních hodinách odjíždíme z Vilniusu k hadímu jezeru, kde táboříme v divoké přírodě. Večer probíhá opět táborák, kytary, buřtopeč a pití alusu. Sedí se dlouho do noci. Já s Drťajsem až do rána. Probrali jsme všechno možný, naplánovali společné příští akce, pomluvili kdekoho a dopili veškeré zásoby. Škoda, že si toho druhý den moc nepamatuji....

5. den - 30.7.
Ráno je počasí nic moc, probíhá porada co dál, nakonec jsme se usnesli na přesunu do Paluše (NP Aukštaitijos). Do Paluše přijíždíme v odpoledních hodinách, zde jsme se utábořili na veřejném tábořišti. Kvůli počasí raději volíme lehkou procházku okolo jezera krom Ireny, která to riskla a přeci jenom dala přednost kolu. Cestou jsme našli pouzdro s doklady a se 170 lity. Fotka na dokladech odpovídá ženě, kterou jsme před chvílí minuli, pouzdro jí předáváme a jsme na sebe pyšní, jak jsme poctiví. Jdeme dál do vesničky Meironis. Obdivujeme staré chaloupky a vedle nich i ty novější dřevěné domy. Na konci vesnice stojíme na můstku a pozorujeme vodáky, jak tudy proplouvají. Oblast je známá spoustou jezer, které jsou mezi sebou propojené říčkami, pravý ráj pro vodáky, však je tu také několik půjčoven lodí, kajaků, kánoí a různých jiných plavidel. V Paluše potkáváme autobus Adventury. V místní Šašlikas ochutnáváme šašlikaj. Majiteli, Arménci, chválíme jeho speciality a domlouváme s ním večerní návštěvu jeho stánku. Bereme sebou svá céda, která posléze znějí z reproduktorů jeho stánku. Klienti Adventury asi nevěří svým uším, když 1400 km od domova slyší "kdo tě líbá, když né já". Holky to nevydrží a začínají tancovat, vybízejí i nás kluky k tanci, moc se nám do toho nechce. Nakonec se to zvrhlo v lehkou pařbu. Majitel Šašlikas začíná být zjevně nervózní, dozvídáme se, že má povoleno mít otevřeno pouze do 19.00 a teď, že je skoro půlnoc. Nezbývá nám než zaplatit a přesunout se do tábora, kde ještě chvíli paříme při svíčkách.

6. den - 31.7.
Ráno jako malované. Po ranní kávičce, vdechnutí snídaně a nezbytné koupeli v jezeře vyrážíme na cyklookruh kolem jezer. Cesta ubíhá pěkně svižně, jedeme po asfaltkách téměř bez provozu, kocháme se pohledem na jezera. Zastavujeme ve vesničce Ginučiaj, kde je pěkné dřevěné parduotuvé s šašlikas. Dáváme si čeburekaj s alusem, holky se opalují, Irena vlezla do průzračné prudké vody u náhonu. Po půlhodince vyrážíme na další jízdu. V Ignalině měníme ve zdejší směnárně eura za lity, kupujeme pilku a vyrážíme zpět směr Paluše. Jedeme Ireninou trasou z předešlého dne. Je to divočina, sama si kolikrát neví rady kudy dál, ale vždycky trefí ten správný směr, nakonec z toho je pěkný bike terénem.V šašlikos se posilňujeme a hurá do tábora. Všimli jsme si, že v okolí tábořiště není moc dřeva na táborák, proto s Romanem NB porážíme pěkně velkou soušku, důvěrně ji nazýváme kládou. Půlku Roman NB rozřezal hned a půlku jsme nechali, nevědomky, že nám bude ještě hodně k užitku. Podvečer proběhl ve jménu koupání a hromadného vaření špaget. Bob je umí vskutku výtečné, ale ani Vanda se nenechala zahanbit, ač bez masa, chutnaly neméně skvěle. Večer se opět hrálo na kytary, zpívalo a zkrátka se veselilo u táboráku provázeného buřtopečem, jo hold jsme buřtosvorky.

7. den - 1.8.
Trošku krizovější den. Vskutku nezačal nijak zvesela. Všichni byli nervózní a nejvíc asi já. Můj naplánovaný program do rána holky několikrát změnily. Nakonec jsme jeli na kolech do městečka Molétai, kde na nás měl Drťajs čekat na smluveném místě. Irena však po nahlédnutí do mapy vymyslela jednu z jejích neuvěřitelných tras. Cesta vedla 30 km po africké roletě bez sebezajímavějšího momentu, krom místa, kde se za války schovávali partyzáni. Tak namísto toho, abychom jeli kolem překrásných jezer, neviděli jsme ani jedno. Milenu stačil cestou napadnout nějaký místní čokl, víc než pokousaná, byla v šoku. Odpoledne nás ještě ke všemu zastihl déšť, naštěstí jsme již byli ve vesničce Tollejai, kde bylo i útulné parduotuvé s rodinnou restaurací. V klidu jsme pojedli, popili, a když liják neustával, voláme Drťajsovi, ať si pro nás přijede. Dále pokračujeme Drťajs Linem přes Horu křížů k moři. Místy pršelo vydatně, déšť nás uspával. Zničehožnic rána a táhlé skřípání. U přívěsu nám upadlo kolo. Vanda si naštěstí všimla, kam si to kolečko zamířilo, tak jsme ho našli. Co teď? Drťajs si vzpomněl, že v předešlé vesnici viděl autoservis. Nic naplat, odpojit přívěs. Drťajs s Milenou jeli do servisu vysondovat co a jak (Milena se osvědčila jako tlumočnice do ruštiny). My zbylí jsme zůstali u přívěsu na silnici a čekali, že každou chvíli začne pršet. V servisu už zavírali a chystali se na ryby, ale nakonec byli tak ochotní, že se na tu naší zkázu přijeli podívat svojí dodávkou. Řekli, že to půjde přivařit, ale přívěs se musí převézt do servisu, neboť oni mají pouze elektrickou svářečku. Jsme v rozpacích, jak tu těžkou „kolesku" převést. Ti muži nám pro tento účel nabídli to svoje auto. Tak kola dolu, přívěs jsme všichni převrátili, vyzvedli tu šílenou tíhu nad hlavu a naložili na střechu jejich dodávky. Ta se mírně pod vahou nákladu zvlnila, prý je to OK. Zde se uplatnila ta naše slavná kláda, neboť posloužila jako výztuha mezi překlopeným přívěsem a střechou dodávky. Ještě, že jsme jí vezli sebou přivázanou mezi koly na přívěsu. Asi 5 km k servisu jsme dojeli v dešti na kolech. Asi za hodinu sváření (bez kukly) byl přívěs znovu provozuschopný. Na otázku kolik za to, jen mladíci mávli rukou a s úsměvem řekli: „Kolik dáte, tolik dáte." To by se v Čechách asi stát nemohlo. Drťajs jim dal 100 litů, což je v přepočtu asi 850,-Kč, a za ochotu jsme jim ještě přidali půllitr moravské slivovice. Jeden z pohledných mužů si ještě „vzal" od Vandy pusu. V autobusu mrmlá Drťajs něco jako: "zážitek nemusí být nutně hezký, ale musí být silný". U benzínky ještě doplňujeme PHM a Bob s Romanem NB a Vandou kupují brusinkovou 40% vodku. Ač s časovým skluzem ještě stíháme Horu křížů u městečka Šiauliai, kde se Bob s Vandou úplně rozplývají nad tou nádherou. Naopak Milena to komentovala slovy: " Větší kýč jsem neviděla". Jsou to takové dva kopečky poseté snad milionem různých křížů od největších, několikametrových až po ty úplně malé na krk. Větší kříže jsou obaleny spoustou malých. Jsou tu kříže od poutníků z celého světa, jeden je od samotného Papeže. Tradice stavění křížů započala možná už ve 14. století, kdy se na kopcích nacházelo středověké opevnění. V době sovětské éry byly kříže minimálně třikrát srovnány buldozerem se zemí, ale vždy zde vyrostly nové. Vyrážíme směr moře přes NP Žemantijos, kde je plánován nocleh. Nakonec jsme dojeli v noci až do kempu ve Vyamantaj u moře. Cestou padla za vlast ta brusinková vodka, všem chutnala. Žemantijos jsme z časových důvodů vynechali. Kemp již byl zavřený, tak Bob s Irenou zručně odmontovali řetěz zavěšený na podivné kladce, abychom mohli projet bránou. Zůstáváme stát na volném místě a přemýšlíme co dál. Nakonec se rozhodlo, že přespíme pod širákem a teprve ráno vybereme místa pro stany. Všichni kromě mě a Mileny však vydrželi pařit až do rána.

8. den - 2.8.
Ráno se obyvatelům kempu musel naskytnout zajímavý pohled. Uprostřed kempu mikrobus s přívěsem na kola, kolem 9 ležících postav zabalených ve spacácích a všude prázdné láhve od všeho možného. Po probuzení vybíráme místo pro stany, ale usuzujeme, že nemá cenu zase všechno přenášet, a tak zůstáváme tam, kde jsme. Stavíme stany a vybalujeme bagáž. Jdu se s Milenou podívat k moři. Brr, to je to ale studený, ale nic naplat, potřebuji se opláchnout, tak tam se sebezapřením přece jen vlezu. Cestou k moři jsme objevili krásnou cyklostezku, po které záhy drandíme do Klaipédy (Litevský přístav). Dle Drťajse tu cesta loni ještě nebyla, pravda byla nějaká nová. Cyklostezka vede podél moře krásným lesíkem. Stavíme v Karklé na vyhlídce u moře. Kocháme se pohledem, blbneme na pláži a Drťajs skáče do moře. Po půlhodince skotačení jedeme dál na Klaipédu. Stezka se pěkně vlní, kroutí a všelijak mění směr, máme pochybnosti o tom, kam nás to vlastně zavede. Vyjíždíme z lesa u nějakého stadionu a držíme se silnice směr na centrum. Je zde docela velký provoz, proto raději volíme jízdu mezi lidmi po chodníku, místní jsou na to zjevně zvyklí. Milena se ptá místních žen, jak se dostat k přístavu. Po půlhodinové nepřehledné přednášce nevíme stejně nic, proto se ptá ještě nějakého chlapíka, který nám rozzlobeně říká, že za mostem, ale most žádný na obzoru není. Vztek pižďucha přešel až po vysvětlení, že jsme z Čech nikoliv Rusové. Po menším motání se dostáváme k přístavu, kde zjišťujeme trajekt na Kurskou Kosu, abychom ho nakonec stejně nevyužili. Dáváme si šašlikai, alus a kávičku v přístavní krčmě, Milena má svůj klasický konflikt se servírkou, která neumí počítat, a pak se odebíráme hledat nějakou cukrárnu neb máme chuť na dortíky. Začíná pršet, volíme nejrychlejší cestu zpět. Trošku bloudíme, až se dostáváme do nějakého komplexu garáží, kde se ptáme nějakých mechaniků vrtajících se v autě, kudy dál. Bylo nám řečeno, že se musíme 7 km vrátit zpátky. Moc se nám tato odpověď nelíbila, a tak volíme variantu vlastní intuice a nahlas přemýšlíme: támhle musí být moře, támhle vede trať, kterou jsme přejížděli, a támhle bude asi cyklostezka. Jedeme nějakou polopěšinou směrem k trati, a pak dál podél ní, ale ouha - ta trať musí být jiná, než jsme přejížděli. Při bloudění mezi tratěmi nám vesnická babča (vypadá jako z ruské pohádky) s klidem, rozvahou, pomalu a ochotně v tom lijáku ukazuje směr, prý stále rovně a hodně daleko, nemůžeme se ztratit. Dostáváme ke stadionu a dál si to valíme v neustávajícím dešti po cyklostezce. Nit na nás nezůstala suchá, proto vítáme s nadšením, když před námi spatříme něco jako bufet. V takovémhle počasí je nejlepší grog, ale jak to udělat, když to tady neznají a nemají ani rum, zato vidíme medovinu. Inu horká medovina taky není špatná. S prodavačkou se nelze domluvit ani rusky ani německy ani anglicky. Nezbývá, než jí ukázat to, co si přejeme. Vanda slečně názorně ukazuje, co má dělat, ale nakonec raději Vanda vše suveréně připravila sama. Slečně se to asi nelíbilo, neb platíme za 3 horké medoviny víc než za celou láhev. Mileně se venku zželelo Drťajze při pohledu na jeho bavlněné okapávající tričko a cpe na něj svou vestičku neprofučku. Nějak si neuvědomila, že je Drťajs přeci jenom mohutnější, a tak jí rychle z něho zase svlíká, musí to stihnout než se Drťajs nadechne. Mokneme a čekáme před bufetem na Irenu s Markem, abychom se po 20 minutách dozvěděli od pižďucha, že jeli napřed. Čím víc se blížíme ke kempu, tím míň prší, a dokonce vysvítá sluníčko. Sjíždíme z cyklostezky a projíždíme pískem do kempu. Ach, ty kola vypadají, chtělo by je umýt nebo nám je ta mořská sůl rozežere. Irenu napadla sprcha. Zprvu se mi to zdá jako další její šílený nápad, ale uznávám, že to je nejrozumnější řešení. Obyvatelé kempu sice po nás nevěřícně civějí, ale kola jsou najednou jako nová. Po celkové očistě sebe samých a kol se vydáváme busem do Palangy pro zásoby na večer. Rozřezali jsme zbytek naší klády, sesbírali klacíky okolo kempu a začíná další naše večerní siestička u táboráku s buřtopečem. Kdosi vytahuje láhev brusinkové vodky, která počíná kolovat, za chvíli další a další atd. Ráno jsme napočítali 7 prázdných lahví. No však se nám taky pěkně spinkalo.

9. den - 3.8.
Dnes je v plánu výlet na Kurskou Kosu. Jsme všichni líní a sluníčko svítí jak o život, tak vše přehodnocujeme a jdeme se raději vyblbnout na pláž k moři. Poskakujeme ve vlnách jako malí, moře je vlídné, vcelku teplé, málo slané a nechce se zněj, nato hrajeme nohejbal, fotbal, volejbal, opalujeme se, zkrátka těžkej relax. Marc to vše z povzdálí pozoruje a dokumentuje na svůj digitál. Vdechli jsme něco malého k obědu a jedeme (až na Irenu) na výlet do Palangy. Palanga je malé přímořské městečko, které v období prázdnin žije ve dne v noci. Všude je spousty restaurací, barů, stánků s žuvysem a různými cetkami včetně rádoby jantaru. Procházíme se po kolonádě, obdivujeme dívčí nádheru kolem sebe, fotíme kde co a jdeme pomalu po molu na moře. Vidíme pár rybářů, kteří to s těmi pruty setsakra umí, jde jim to pěkně od ruky a koše se jim rychle plní žuvysem. Vyhlídli jsme si jednu hospůdku, kde poprvé ochutnáváme cepelinai, litevskou to specialitu (knedlíky z bramborového těsta plněné mletým masem, přelité zakyslou smetanou a rozškvařeným bůčkem). Všem to moc chutná, nejvíc asi Mileně, jelikož dojídá i mou porci, na mě je to strašně sytý. Zvoní mi mobil, áááá to se probudila Irena a hledá nás v Palanze. Přijela na kole a za chvíli sedí s námi u stolu a popíjí alus. Prý cestou viděla nádhernou botanickou zahradu. V domnění, že nás tam naláká, nepřestává o tom básnit. Po zaplacení se odebírá zpět do kempu a my opět pro zásoby do marketu, tentokrát vynecháváme oddělení s tvrdými nápoji. V oddělení piv nacházíme Staropramen, Starobrno, Plzeň a dokonce Kozla, inu je vidět, že tu nic nenechají náhodě. Začínám mít velké tlaky po alusu, proto rychle hledám východ a následně nějaké příhodné místečko. Když už si myslím, že vidím park, tak zjišťuji, že jde o zeleň před vilovou čtvrtí. Co naplat, mačkám se k plotu a dělám jakoby nic a ulevuji svým pocitům. Je mi v tu chvíli úplně jedno, že přes ulici na mě civí asi 10 lidiček stojících ve frontě na žuvys. Žuvys pak koupily holky, ale jinde. Večer probíhá podle osvědčeného scénáře: táborák s buřtopečem a kytarou. Ryby ale chybí.

10. den - 4.8.
Ráno mě probouzí nějaké rozčílené hlasy. Po výlezu ze stanu se dozvídám, že tu byl pižďuch s tím, že jsme v 7.00 hod. měli opustit kemp. Prý máme zaplatit další den. Milena to šla srovnat a vymohla kompromis, buď do hodiny opustíme kemp a zaplatíme symbolickou část a nebo budeme platit plnou palbu. Nastalo překotné balení (pak jsme ještě dlouho hledali své věci). Ale stihli jsme to v pižďuchem stanoveném limitu. Kemp jsme opouštěli na kolech. Vezu sebou asi 300 metrů na první odpočívadlo i Drťajsovo kolo, které podávám Vandě. Ta nezvládá předávací manévr a letí i s kolem do louže. Dostal jsem nespočet nadávek neb měla na sobě čistý ohoz. Kola posléze nakládáme na přívěs a vyrážíme na dlouhou cestu do Kaunasu. Cesta ubýhá celkem rychle a zvesela. Vanda laškuje s Romanem NB, Bobem a Ivanem, tlumočí Marcovi, popíjí se oblíbená brusinková vodka a zpívá se. Kaunas (dříve hlavní město) nám připadá jako omšelé město, kde jsou znát pozůstatky ruské nadvlády. Možná to je dáno také trochu tím, že je pod mrakem a trochu prší. Hledáme nějakou banku, abychom mohli ještě směnit eura na lity. Ať koukáme, jak koukáme, tak banka žádná. Milena se ptá místní ženy, ta nás nasměrovala pryč z historického centra, které bylo prý velmi hezké, dle sdělení Ireny, která nepostřehla náš přesun, a tudíž se nám ztratila. Po půl km chození dlouhým bulvárem s obchody a butiky s luxusními modely, konečně nacházíme banku a měníme peníze. V nedalekém hotelu se zastavujeme na alus a kávičku. Všichni se baví tím, jak leze Markovi po botě ježatá housenka. Asi dost nahlas se smějeme, neboť hosté decentního hotelu se po nás začínají otáčet. Uvědomili jsme si, že jsme vlastně ráno díky rychlému odjezdu z kempu nestihli ani vdechnout snídani, proto se vrháme na první stánek s čeburekai. Skoupili jsme poslední kousky a starší žena, která ho prodávala, nám nesmírně děkovala, prý teď už může jít domů, když má vše prodané. Hned vedle holky plundrují cukrárnu. Lezeme, nevím proč, do obchodu se sportem a okukujeme ceny: "Ty vole, tady to je ještě dražší než u nás", byli jsme venku natotata. Nějak jsme si nevšimli, že Marc tam asi zůstal, a tak se nám ztratil i on. Znudění Kaunasem se couráme k busu, kde už byla Irena se svými zážitky z historického centra. Po chvíli dorazil i Marc. Pokračujeme k dalšímu jezeru Kauno marios poblíž vesničky Grabučiškés, kam přijíždíme v pozdních odpoledních hodinách. Rozbíjíme tábor, vybalujeme věci a obhlížíme jezero. Není tak čisté jako všechna předešlá, ale nám to nijak nevadí, jelikož tu jen přespíme a je docela blbý počasí, tak by tam asi stejně nikdo nevlezl. Bob, Roman NB a Ivan se vydali na dřevo na večerní buřtopeč. Naše slavná kláda padla za vlast v kempu u moře. Po vybalení se vydáváme busem do nejbližší vesnice, zda tam nebude parduotuvé. Máme smůlu. Pižďuch nás posílá divokou cestou směrem do lesa, že tam je restaurace. Po pár kilometrech začínáme pochybovat, zda jsme to pochopili správně, cesta je čím dál tím horší, užší, blátivější a pomalu se nedá projet, máme strach, že někde zapadneme. Otočit se to nedá, tak riskantně pokračujeme. Asi po 5 km neuvěřitelné cesty vyjíždíme na odpočívadle na dálnici a skutečně, je tu restaurace. Všude lidí jako much, jsou tu jen ostří a zřejmě nevyzpytatelní chlapi a také po zrevidování jídeláku usuzujeme, že to nebude to pravé ořechové místo pro nás, a pokračujeme po dálnici na první sjezd. Ve vesnici se ptáme pižďucha na parduotuvé, málem nám vleze do busu a mekotá cosi nesrozumitelného, evidentně má naváto a zdá se nám, že je dementní. Asi po kilometru další jízdy přijíždíme na předměstí Kaunasu, kde nám spadla čelist. Z celé té malebné Litvy je tohle nejhorší díra, kterou vidíme. Stavíme u místního parduotuvé, a Drťajs raději zůstává u auta, aby hlídal kola. Připomíná to tu trochu cikánskou čtvrť z padesátých let. Venku stojí samá podivná, špinavá a smradlavá individua, která cosi na sebe pořvávají. Baráky šíleně oprýskané a zanedbané. Obchod vypadá jako nejubožejší sámoška z dob totality, ale nabídka zboží tu je zase pestrá. Do oka nám padly kelímky v regále. Při větším průzkumu zjišťujeme, že se jedná o vodku, asi první pomoc či co. Strašně se tomu smějeme a Bob to fotí. Nakupujeme zásoby na večer. Ke krámu přijíždí asi 15 let starý audi se třemi výrostky, co chvíli jeden z nich zařve, asi nějaký jejich pozdrav, neboť po chvíli k nim přichází čtvrtý a řve úplně stejně. Rychle dopíjíme a padáme pryč. Večer sedíme u ohně a nepříjemný zážitek splachujeme alusem a vodkou. Jeden po druhém se vytrácíme do stanů spát. Ráno musíme brzo vstávat, abychom stihli naplánovaný program.

11. den - 5.8.
Probouzíme se do deštivého dne. Stany balíme mokré, s tím, že je budeme muset doma stejně vyčistit a usušit. Vyrážíme busem ke skanzenu u městečka Rumšiškés, kde sundáváme z přívěsu kola, abychom skanzen mohli v klidu celý projet. Pěšky to prý trvá cca 3 hodiny. U hlavního vchodu zjišťujeme, že fotografování je možné jen za příplatek, už nevím kolik litů, ale asi hodně, jelikož se nám to nechce nikomu investovat. Skanzen je rozčleněn podle krajů Litvy. Každý kraj měl svá specifická stavení, my v tom ale moc rozdílů neshledáváme, všechna stavení nám připadají stejná. Zprvu se chováme jako špióni a fotíme jakoby tajně. Všimli jsme si, že ostatní návštěvníci nosí jakési žluté kartičky. Nějak jsme si z toho vydedukovali, že to budou asi ti, kdo mají zaplacené volné fotografování. Asi po hodině tajného focení nám došlo, že ty žluté kartičky nosí účastníci sjezdu včelařů, kteří měli ve skanzenu vyhrazenou plochu, na níž se konala jejich výroční slavnost spojená s prezentací a prodejem včelích produktů, nářadí a pomůcek k výrobě medu včetně medusu (medovina s vyšším obsahem alkoholu). V tu ránu fotíme jak zběsilí všechno, co vidíme. Nasáváme do sebe historii Litvy, která na nás plně dýchá z útulných chaloupek a stavení. V neposlední řadě se ještě kocháme přírodou, která skanzen obklopuje. Nevynecháváme ani již zmíněnou slavnost, kde si dopřáváme poslední šašlikai s alusem. Obdivujeme včelí produkty. Vanda a Milena nakupují propolis, prý je u nás těžko k sehnání a je drahý. Kupujeme ještě nějaké vyřezávané drobnosti, abychom je svým blízkým doma předali jako dárky. Projíždíme skanzen křížem krážem po upravených cestičkách a musíme uznat, že pešky bychom tady strávili asi celý den. Zhýčkaní Němci skanzenem projížděli dokonce autobusem, což nám připadalo jako vrchol nevkusu. Skanzen máme za sebou, a tak ještě chvíli odpočíváme před hlavní bránou, kterou neopomíjíme zdokumentovat neb je celá vyřezávaná ze dřeva a nám se líbí. S Drťajsem jsme domluveni na srazu u jezera, tedy alespoň máme za to, že je to jezero, které jsme si vyhlídli na mapě. Nasedáme na své miláčky a šineme si to k Rumšiškés, kde musíme sjet na vedlejší silnici a po ní pak dále k domluvenému jezeru. Jede se po docela příjemné silničce s minimálním provozem. Na každé odbočce koukám do mapy, kde že to právě jsme. Asi to mám nějak špatně odhadnuté, jelikož podle mě už měla být odbočka na cosi, a ono pořád nic. V dálce je vidět něco jako ohromná přehrada, to bude asi ono. Čekám s Milenou na ostatní, ti se mi nějak ztratili. Po jejich příjezdu se dozvídám, že jedeme nějak daleko a Marc už nemůže, bolí ho za krkem. Sjíždíme směrem k přehradě, ale jde o nějakou umělou nádrž zřejmě s elektrárnou, kam je vstup zakázán. Takže jezero není jezero a Drťajs nikde. Po marných pokusech se mu nakonec dovolám, abych zjistil, že jel dál a stojí na nějakém odpočívadle. Nějak mu nemůžu vysvětlit naší pozici, a tak se mu Milena, Bob a Vanda vydávají naproti. Spěchali, neboť věděli, že Markovi není dobře. Po 8 km jejich šílené jízdy, kdy Vanda hlásila, že jí měřák ukazuje průměrnou rychlost 28 km/hod., ačkoliv silnice vedla mírně do kopce, shání Drťajse telefonem, ten se neozývá. Nakonec vše zvládají. Po hodině čekání spatříme Drťajs Line a všechny 3 sprintery. Irena masíruje Markova záda, my nakládáme kola a vydáváme se s trochou nostalgie k našemu prvnímu jezeru Dusio. V autobuse je celkem bujará nálada. Jezero nás vítá v celé své kráse. Nastává celková očista nás všech, tzn. cyklohadry dolu a hurá do jezera, nějak se ho nemůžeme nabažit. Vybalujeme všechny věci před mikrobus, abychom je následně před odjezdem domů řádně srovnali. Připravujeme poslední čundráckou večeři, která je povětšině ze zbylých zásob. No přece nepovezeme zpět domů konzervový guláš, lahůdkové párky, lečo a já nevím, co ještě všechno zde likvidujeme. Drťajs už je tak zmlsanej, že si vybírá z našich nabízených pochutin. To by se na začátku zájezdu nemohlo stát. Chodil pořád okolo nás jak mlsnej pes s průpovídkou „ supy krouží" a sežral, na co přišel. Tak zájezd do Litvy je u konce. Při pohledu na vzdalující se naše zamilované jezero s hejny všudypřítomných čápů nezůstává nejedno oko suché. Loučíme se s vědomím, že nádherné jezero Dusio možná vidíme naposled i přes to, že si slibujeme opětovnou návštěvu příští rok. V Lazdijai utrácíme za dárky pro své blízké poslední lity v místním parduotuvé. Ve vozících se objevuje alus, brusinková vodka (jak jinak), koření na šašlikaj, a na snídani báječný makový pletenec a spousta dalších věcí. Vyhrabujeme poslední drobáky a počítáme, zda nám to na nákup stačí. Večer přejíždíme hranici s Litvou, naposled jí máváme a těšíme se na příští rok. Celník na polské straně si nás nedůvěřivě prohlíží a vyptává se na samé nesmysly. Jména jednoho po druhém čte z našich prověřovaných pasů a komolí při tom jména, zjevně mu vůbec nevadí, že si plete křestní s příjmením. Pak se strašně diví, když při čtení jména Roman se ozveme tři. V Drťajs Linu se to pěkně rozjíždí, Vanda s Irenou opět laškují s Bobem, Romanem MB a Ivanem. Drťajse otravujou s přáním hudební produkce vypalovaček z CD přehrávače. Koluje jedna vodka za druhou, ty byly původně zakoupené domů známým. Prostě je na oko veselo, ale já vím, že nám všem začíná být smutno, že je konec báječně prožité dovolené.

12. den - 6.8.
Jedeme nočním Polskem, všechny už zmohla únava a pospáváme. Bob si povídá s Drťajsem, aby ho trochu rozptýlil a hlavně aby neusnul. Má před sebou přeci jenom dlouhou cestu. Průjezd Varšavou nám trvá skoro tři hodiny. Leje jako z konve a silnice jsou tak mizerně značené, že si nevšimneme odbočky na Lodž. Tak Varšavu projedeme vlastně dvakrát. K ránu stavíme u benzínky, aby se Drťajs trochu prospal. Všichni tu spíme. Nakonec se scházíme v bistru, které je součástí benzínky. Nastává opětovný problém s měnou, jelikož Poláci jsou Tataři a neuznávají jiný peníz než ty jejich přiblblé zloté (nechápu, proč jsou na ně tak pyšní). Marc kupuje presso, on jediný nenechal nic náhodě a zloté má a dělí se s námi o ně. Najednou slyšíme křik z toalet. To nic, to jenom rozčílená toaletářka vyhrožuje, že zavolá Policii. Milena jí totiž vhodila do talířku euro s dovětkem, že to je pro ni a je to stejně víc, než je cena ve zlotých, a šine si to na WC s tím, že nezná jiné řešení. Nechci vyvolat mezinárodní konflikt, tak si od Marca i já půjčuji nějaké drobáky pro paní toaletářku. Ta je spokojená, že dosáhla svého a dokonce se na mě zašklebila. Toliko zážitky z Polska. Na hranicích probíhá vše v klidu. Jsme rádi, že už jsme z Polska doma. Za Náchodem vcházíme do místní restaurace a dopřáváme si královské hody z ryze českých jídel. Až v Praze Vandě došlo, že vezeme sebou žuvys z Palangy. Po vylodění na Chodově se proto ještě vydáváme do restaurace v Horních Měcholupech, kde probíhá ochutnávka vynikajícího žuvysu v kombinaci s kyselými okurkami a granátem. Za lijáku se všichni loučíme a odebíráme se do svých domovů. Ještě dlouho budeme vstřebávat nádherné zážitky z Litvy.

GPS souřadnice:
uložit .gpx soubor (54.082, 24.377)
Poslední aktualizace: 26.11.2008
Autor: Gabola
Hodnotit kvalitu příspěvku
Sdílet s přáteli
Byl jsem zde!
Zapamatovat

Varėna District Municipality

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. další informace