Kopce a vinice severního Maďarska - Bakony

Hrad Nagyvászony.  •  Fotografie (1)  • Foto: Sir967

Kopce a vinice severního Maďarska - Bakony

Již jste někdy slyšeli o kraji Bakony? Čtenáři Švejka určitě znají bakoňskou slaninu pověstnou po celém Rakousku – Uhersku. Tato kopcovitá oblast se nachází severně od Balatonu. Občas se tu někteří turisté zastaví cestou právě k tomuto jezeru, ale jinak to je kraj nedotčený a cyklistů prostý. A je to škoda, protože určitě stojí za prozkoumání.

Jako každý rok kolem 1.května, tak i letos jsme vyrazili do Maďarska. Zvolili jsme obvyklou cestu do Břeclavi a když se nám podařilo projet Bratislavu, zamířili jsme ke Gabčíkovu s cílem někde přespat. Dojeli jsme až k přehradě a kempy ani vhodná místa nikde. Byla už hluboká tma, kolem půlnoci, když jsme našli úkryt v jakémsi olšovém křoví a jedinou starostí bylo vyhnout se hladovým komárům. Ráno se jejich chuť ještě znásobila a hnali nás myslím až k naší první zastávce - maďarskému historickému skvostu, klášteru Panonhalma. Tento nejstarší klenot maďarského stavitelského umění pochází ze začátku 11. stol. a je zapsán do seznamu kulturního dědictví UNESCO. Zaparkovali jsme a vydali se na vrchol Martinovy Hory, na které klášter stojí. Bylo ráno, ještě se neprovádělo a tak nám musel stačit pohled zvenku. Tak jsme pokračovali v cestě do města Pápa a odsud do našeho kempu ve Városlödu. Vrátnice zavřená, ale v okolních chatkách bylo živo. Jakási školní mládež tu s učiteli trávila víkend. Vlezli jsme do kuchyně a pracně přesvědčili maďarsky mluvící kuchařky, aby nám sehnali správce. Podařilo se a tak jsme obsadili poměrně pěknou byť malou chatku.

Hned potom jsme se na kolech vydali přes maďarská pole a listnaté "pralesy" do Magyarpolany, obce s nejhezčí kalvárií v Maďarsku z r.1770 a s řadou zachovalých lidových stavení, kde jsme se stavěli i v místní hospůdce na 2 dcl vínka. Docela se to hodilo, neboť po terénním maratónu bylo třeba seřídit přehazovačky a odstranit několik kilo bláta. Zpátky do kempu jsme raději dojeli už po hlavní silnici s velmi silným provozem.

Druhý den pršelo. V záloze jsme měli moderní město skla - Ajku, Sklo, hlavně křišťál,tu mají skutečně pěkné i když samozřejmě tomu našemu českému se nevyrovná. Největší kapky jsme přečkali v cukrárně, kterou vzali na milost i kuřáci, protože na stole byly popelníky. Ještě jsme ten den stačili navštívit vinařskou oblast na úpatí čedičové Hory Somló, kde se dobře daří maďarskému endemitu - vinné révě Furmint, na který nás pozvala do svého domku majitelka jedné z mnohých vinic. Ty jsme si ostatně šli prohlédnou na vrchol Somló, kde kromě toho stojí poměrně rozsáhlá zřícenina hradu. Prý je odtud vidět i Balaton. Tedy když neprší. Na zpáteční cestě jsme pořádně zmokli.

Třetí den jsme se vydali k Balatonu přes kopečky pohoří Bacony. Cesta probíhala v poctivé mlze a za občasného mrholení přes Szentgál do Nagyvászony. Tam stojí zámek z konce 18.stol. a pěkný hrad z 15.stol. Hrad je velmi rozsáhlý, byl postaven na obranu před vpády Turků. Se vznikem střelných zbraní však ztratil svou funkci a počal se rozpadat. Další zastávku jsme udělali v obci Dörgicse, ležící v kopcích vysoko nad Balatonem. Zde se nachází zbytky několika kostelů, ten nejstarší pochází z románské doby počátku 11.stol. Odsud nás čekal zasloužený sjezd až k Balatonu, který se halil do mlhy. Nicméně hospůdky na březích jezera fungovaly i teď začátkem sezony a tak jsme se v jedné z nich zastavili na 2 dcl vínka a zpoza stříšky pozorovali rozbouřenou hladinu největšího středoevropského jezera. A pak už nás čekala cesta zpět do kempu, opět přes vršky pohoří Bakony.

Ujeli jsme 108 km, přes Bacony nasbírali 1100 m převýšení a posledních 30 km dojeli v hrozné zimě, silném dešti a silném větru.

Čtvrtý den pro změnu silně lilo už od rána. Navštívili jsme tedy suché muzeum porcelánu v Herendu, městě vyhlášeného výrobou porcelánu po celém světě už od 19.stol. Vylezli jsme ke hradu Essegvár, stojícímu nad obcí Bánd a v lesích kolem Városlödu úspěšně našli zbytky kláštera, jehož výzkum probíhá dodnes. Večer jsme se ještě vyšplhali křížovou cestou z r.1859 ke kapli sv. Floriána a zašli se rozloučit do místní hospůdky s Maďarskem.

A tak to tento rok kvůli počasí moc nevyšlo, ale to nás od dalších cest nemůže odradit.