Kavah Ijen - Indonésie - Jáva - NEJTĚŽŠÍ PRÁCE NA SVĚTE ANEBO ŽLUTÉ PEKLO
Pokud mohu označit tři nejkrásnější a nejpůsobivější místa z našeho cestování po Jávě a Bali, tak všechna tři místa jsou na přelidněném ostrově Jáva. Úžasné je zažít svítání na Borobuduru, nechat se zavézt na plošinu s výhledem na sopečnou měsíční krajinu Mount Bromo a nakonec sejít do kráteru sopky Kawah Ijen. Všechny místa jsou od sebe vzdálená stovky kilometrů, ale jsou úžasná!
Dnes bych chtěla popsat cestu do nitra kráteru Ijen, protože ten zážitek mi z hlavy jen tak nikdo nevymaže, což na cestování miluji ze všeho nejvíc. Ta místa dýcháte a nasáváte do sebe a pamatujete si emoce, které jste pocítili. Kromě nádherného kráterového jezera, které mělo překrásnou tyrkysovou barvu a kontrastovalo se žlutou sírou, jsme měli možnost vidět práci horníků při těžbě síry ………… TAKHLE SI NĚJAK PŘEDSTAVUJU GALEJE….
Ke kráteru, který je ve výšce 2 386 metrů, jsme začali vystupovat pár minut po páté ráno z údolí. Čekalo nás zdolání zhruba šestiset metrů převýšení v délce asi tří kilometrů a pak se před námi mělo objevit tyrkysově modré jezero v kráteru Ijen. Věděli jsme, že budeme časem potkávat horníky, kteří zde těží síru. Nejprve jsme míjeli jasné indicie v podobě košů se žlutým nákladem osamoceně stojící na cestě a nechápali jsme, kam na té cestě zmizeli jejich nosiči. Funěli jsme statečně do kopce, který se prudce zvedal a stoupáním jsme zahřívali naše těla. Horníci byli už v kráteru, protože na svoji cestu vycházejí kolem druhé až čtvrté hodiny ranní, takže jsme měli brzy potkávat ty, kteří již naložili svoje koše, vystoupili z kráteru a pak scházeli nejprve do stanice, kde je jejich náklad zvážen a zaznamenán a pak dál snášejí síru až do údolí, ze kterého jsme vycházeli. Náklad, který obvykle horníci nosí, váží 60 – 80 kg, někdy i více a cena za odnos 1 kg síry je směšně nízká a pohybuje se kolem 1 koruny české. Když vidíte tu dřinu a uvědomíte si jak je ta práce placená, začne Vám být blbé, že jste turista, co má dost peněz na to, aby letěl přes půl zeměkoule a podíval se na krásu kráteru a taky si začnete sakra vážit toho, kde jste se narodili.
Čím výše jsme vystoupali, tím více nosičů jsme začali potkávat. Cestou dolů do údolí je prudký svah nutil dokonce s nákladem popobíhat. Na nohou měli holínky, někteří dokonce jen žabky, což jsem se svými turistickými boty nechápala. Náklad nosí na ramenou ve dvou koších spojených tyčí. Mají již vytvořené mozoly, díky nimž je ten děsně těžký náklad možná tolik nedře. Radek si vyzkoušel jeden koš zvednout z odpočinkového místa, ale měl co dělat ho jen nadzvednout a říkal, že ho to zejména tlačilo a dřelo do ramene.
Po pravé straně se z ranního oparu vylupovala sopka Merapi. Pomalu jsme se blížili ke kráteru, ale bohužel byl dost velký opar, který se navíc mísil se sirnými výpary a nebylo skoro nic vidět. Modrého jezera, mimochodem nejkyselejšího na světě, jsme neviděli ani kousek, bylo vidět jen na pár kroků. Byla jsem z toho hodně zklamaná.
U stezky, která vede prudce dolů k jezeru, do nitra kráteru, kde se síra těží, a kterou chodí horníci s naloženými koši nahoru a prázdnými koši dolů, jsme chviličku váhali, neboť se dolů ve skutečnosti nesmí. Jenže to bych asi navždy litovala, a tak jsme se po stezce vydali dolů. V podstatě tady už vyčkávají někteří z horníků, kteří se turistů ujmou a ukazují jim cestu dolů. Samozřejmě není vůbec potřeba s sebou nějakého průvodce mít, protože dolů vede normální stezka a nemáte možnost z ní ani uhnout, maximálně si musíte hlídat sirné výpary, aby Vás neudusily. Horníci k tomu používají kusy namočených hadrů, které mají přes ústa. My byli vybaveni hadrovým jednoduchým respirátorem, který jsme si dovezli z domova. Náš průvodce nám ukazoval, na který kámen šlápnout, ale bylo to trochu směšné. Na druhou stranu bylo třeba ho chápat. Dole u jezera jsme si od něho koupili kusy síry, i když jsme si ji mohli kdekoliv sebrat na zemi. Při sestupu dolů se najednou opar rozplynul a jezero se vylouplo v plné své kráse. A byl to vážně bombový pohled. Dole jsme se seznámili s tím, jak se síra těží pomocí keramických trubek, v nichž síra kondenzuje a stéká dolů jako červenožlutá tekutina, kde pak tuhne a mění svoji barvu ve žlutou. Tam ji horníci odlupují železnými tyčemi a nakládají do košů. A pak musejí vystoupit s nákladem až 80 kg prudkým stoupáním z kráteru s převýšením zhruba 300 metrů a poté ji 3 km snést do údolí. Já jsem měla s výstupem co dělat, a to jsem nesla jen asi tři kila svého fotografického vybavení.
Ještě dnes, když si vzpomenu na tu cestu ke kráteru Kawah Ijen, kterou jsme podnikli, vhání mi soucit s těmi lidmi slzy do očí. Pracují takhle tři týdny bez jediného dne odpočinku, denně jdou celou cestu dvakrát, což znamená zhruba 16 km denně.
Když jsme se asi po desáté hodině vrátili k autu, náš řidič nás odvezl do přístavu, z něhož jsme přepluli na vytoužený ostrov Bali. Cesta byla také zajímavá, protože silnice, kterou jsme sjížděli dolů k moři, byla neskutečně rozbitá a pořádně prudká. Jeli jsme doslova krokem a někdy mi přišlo i nemožné, že tu cestu dokážeme sjet obyčejným minivanem a nemáme k tomu pořádného teréňáka. Cesta pěšky by byla možná i rychlejší.
Příště napíšu možná něco o cestování po Jávě …… rozhodně je o čem psát…..
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Licin
Půjčovna aut