Fotogalerie Jizera, řeka mnoha tváří, řeka bez vodáků

Plavbu začínáme v pravé páteční poledne v letovisku Malá Skála na kilometru 91,4.

Plavbu začínáme v pravé páteční poledne v letovisku Malá Skála na kilometru 91,4.  autor: Bubinga


Plavbu začínáme v pravé páteční poledne v letovisku Malá Skála na kilometru 91,4.
Nejdříve promlouváme s Neptunem a poté zkoumáme občerstvovací možnosti.
Po 200 metrech nás vítá první jez (91,2 km). Vybaveni potřebnými informacemi ho sjíždíme uprostřed propustí.
Užíváme si to, jelikož to je nejenom první, ale také poslední sjízdný jez během našeho putování.
Zpráva, že přijeli na Jizeru dva zkušení vodáci, proplula řekou rychleji než oheň v suché trávě.
Čilým proudem směřuje Jizera k Turnovu.
Mezi lesy a loukami utíká řeka téměř bez známek civilizace.
Jizera teče zvlněnou krajinou a díky Českému ráji by mohla nabízet zajímavé panoramatické pohledy, kdyby nebyly břehy zvýšené a zarostlé.
Po dvou kilometrech plavby usuzujeme, že je čas oběda. Zahrádka restaurace Křížky je k tomu jako stvořená.
Pochvalujeme si, jak voda krásně teče.
V Jizeře je vody dost, ale asi tam nahoře mají špatné informace. Proč jinak by nám posílali déšť.
Prší a prší, a tak se jdeme schovat. Většina průvodců doporučuje zastavit na kilometru 83,4 ve stylové restauraci „Zrcadlová koza“.
My však tam nacházíme hodně lidiček a málo ochotný personál.
O sto metrů dále proti proudu objevujeme úžasnou hospůdku V Oudolí. Pan majitel je pohodový a příjemný člověk.
U doušku dobrého moku věříme, že brzy bude nebe nad řekou opět jasné, jako bývá v těch nejkrásnějších vodáckých představách.
Rozcvičování před další plavbou je důležitá věc, na kterou by žádný vodák neměl zapomenout.
Jizera protéká malebnou vesničkou Dolánky, u které nás čeká další zastávka. Nevýhodou této řeky je množství nesjízdných jezů.
Tři metry vysoký Dolánky jez (82,3) nám nedává jinou volbu než středně obtížné přenášení.
O dva kilometry dále zastavujeme na pláži u Měšťanského pivovaru Turnov. Je čas na odpolední svačinu.
Silueta Hrubého Rohozce na pravém břehu nám ohlašuje, že se blíží Turnov.
Ve městě postavili kdysi několik mostů. Před tím hlavním, silničním, nás čeká opět zastávka. Řeka je tady přehrazena dalším nesjízdným jezem.
Jez Turnov a kilometr 79,5. Spouštíme loď u levého břehu.
Doba pokročila, a tak návštěvu Turnova odkládáme na neurčito.
Od Turnova nás Jizera doprovází svým poklidným tokem obvykle v lučinaté krajině.
Z horské říčky se stává nížinný tok, který zvolna proudí mírně zvlněnou lučinatou krajinou.
Poklidnou plavbu přerušuje na kilometru 76,4 jez Přepepře, který musíme opět přenášet.
V následujícím úseku nám Jizera, řeka vlídná a přátelská, poskytuje trochu vzrušení v podobě pěkného houpavého úseku.
„Je tady hodně kamenů,“ povídá zadumaně Max. „Možná se převrátíme,“ upřesnil svou předchozí informaci.
„Ale bude to v pohodě,“ dodává povzbudivě, aby mě uklidnil.
Jak zadák předpověděl, tak se stalo. Podvečerní koupel v Jizeře dopadla naštěstí dobře.
V zádech máme starou známou obludu jménem Čas, která již otvírá chřtán, aby si pochutnala na dvojici mokrých vodáků.
Tma přichází rychleji, než bychom chtěli. Naštěstí brzy spatřujeme jeden, dva, tři mosty – silniční, železniční a dálniční.
Vítá nás na kilometru 70,7 obec Svijany. Večer se odcházíme ohřát do restaurace v pivovaru Svijany.
Za dnešní odpoledne máme v pádlech krásných dvacet kilometrů a sedm set metrů. K tomu jeden úspěšně zdolaný jez a tři úspěšně přenesené jezy.
Vzhledem k tomu, že celou noc pršelo, tak jsme večer přijali nabídku hotelu Pod mostem. Komfort nebyl podmínkou, neplánovali jsme ho.
Po ránu vypadáme spokojeni, o tom žádná.
Chlad a vlhkost se vplížili během noci do našeho obydlí a konečky svých prstů se dotýkaly oblečení, které tudíž ani trochu neuschlo.
Ranní cinkot kapek přechází v regulérní dopolední déšť.
Zkušený meteorolog Max zkoumá jistým pohledem na oblohu počasí. Čekat, kdy se počasí umoudří, se nám nechce.
Obec Svijany se s námi loučí a my druhý den plavby zahajujeme záhy dalším nepříjemným přenášením jezu Svijany.
Stále platí, že kouzelná řeka Jizera celkem příjemně teče a vodák může vnímat okolní krajinu, do níž pluje a která se za ním zavírá.
Jez Březina (km 66,6) by možná byl za vyššího stavu sjízdný, ale to není dnešní případ. Přenášíme tudíž napravo.
Max je hravý. Občas pošle loďku a zapomene ji chytit. A tak za ní běží a plave a já mám čas se kochat kouzelnou krajinou v okolí Jizery.
Setrvalé kap, kap, kapity kap nám zpočátku připadalo melodické, ale nyní již vyhlížíme v dáli modrou oblohu.
O kousek dále příroda kdysi čarovala a my se dnes kocháme tou krásou.
V březích se vlivem eroze vytvořily prohlubně, tzv. skalní sruby Jizery.
Zkušený vodák Max nevěří a jde se přesvědčit.
Ale je to tak. Na kilometru 64,4 nám Jizera vystavuje další stopku v podobě nesjízdného jezu Hubálov. Opět tedy přetahujeme naši keňu.
Labuťák hlídaje svou rodinu, nás bedlivě pozoruje, ale nakonec jsme patrně zařazeni do kategorie slušných vodáků, jelikož nezaútočil.
Kus nad městem Mnichovo Hradiště nám dělá společnost dosti dlouhý volej, čtvrté skupenství kapaliny.
Na kilometru 58,6 zastavujeme u nesjízdné jezu Hněvousovice, kde objevujeme ohniště včetně přiměřeně mokrého dříví.
Zkušený vodák si však poradí s rozděláním ohně za každé situace. Navíc se na nás přišlo podívat sluníčko, a tak sušíme věci.
Je kousek po poledni a k obědu se podávají chutné špekáčky, mokrý chléb a kremžská hořčice, kterou jsem zapomněl doma.
Posilněni dobrou krmí přetahujeme ne zcela bez problémů loď přes jez.
Pro ty, kteří by nechtěli mé povídání číst dále, prozradím, že pan Max i loď Vydra přežili.
Fotograf také. Tudíž se naše kompletní posádka vydává vstříc městu Mnichovo Hradiště.
Chvíli to příjemně teče, aby záhy voda zpomalila u silničního mostu (km 56,8).
V Mnichově Hradišti se nachází barokní zámek ze 17. století obklopený anglickým parkem a francouzskou zahradou.
Max však objevuje o něco méně barokní budovu s malinkatou zahrádkou.
Měl by tady být také kapucínský klášter, ale po předchozím neúspěchu se již raději nevydáváme na další bezhlavé bloudění po městě.
Už jsme chtěli odplout, když jsem si vzpomněl, že jsem v hospůdce Na hřišti před lety chutnal o Velikonocích zelené pivo.
Včera jsme utopili mapu a kilometráž, tudíž raději zastavujeme a jdeme zjišťovat potřebné informace.
Opět nám přeje štěstí. Potkáváme dobrého člověka, majitele kiosku Nad jezem. Podíval se na nás a nabídl nám k pivu utopence.
Musíme pokračovat. Vypadá to, že se dnes večer opět chystá převzít vládu tma a odnést si světlo dne.
Podle toho, jak se jmenoval kiosek, je jasné, co nás čeká.
Kilometr 53,9 a nesjízdný jez Ptýrov. Loď přetahujeme celkem v pohodě.
Vzpomínáme na dobu našeho vodáckého mládí, kdy voda v řekách nespěchala a tekla i celý týden a dny byly tak kouzelně dlouhé.
Na okraji města Bakov nad Jizerou nás čeká Malá Bělá (49,2 km). Dnešní poslední nesjízdný jez přenášíme po břehu.
Následně podplouváme silniční most a hledáme místečko ke spaní, což se daří kousek za železničním mostem (48,0 km).
Blíží se večer, slunci dochází dech a jde si schrupnout. My si nejprve přerovnáváme věci a poté jdeme na návštěvu města.
Dnes jsme zvládli krásných 30 kilometrů a přenesli či přetáhli 6 jezů.
Brzy ráno nebe ještě nezáří, modroučké je pouze malinko. Nad řekou leží slabý mlžný opar.
Kolem Jizery je klid. Příroda otevírá ospalá očka, my je zatím necháváme zavřená.
Ráno je líný začátek dalšího nádherného dne.
Řeka a vše kolem ní se probouzí, jenom Max ještě spí. Nevzbudí ho ani cinkot křišťálů rosy na stéblech trávy.
Jakmile se však nebe rozzáří jasnou horkou modří, vstáváme i my a začínáme se připravovat na další plavbu.
Oblouky většiny mostů si dnes prohlížejí svůj odraz na hladině řeky pod sebou.
Sluneční světlo plní prostor Jizery a její údolí se nám otevírá jako přátelská náruč. Je to požitek pro zrak, sluch i mysl.
Pod kilometrem 43,8 je podepsán jez Josefův důl.
Vysoký jez nám nenabízí jinou možnost než přenášení po pravé straně.
Další krasavec, tentokrát silniční, je pojmenován po našem prvním prezidentovi. Objevujeme ho na kilometru 41,9.
Na levém břehu se začíná nesměle ukazovat město Mladá Boleslav.
Před námi dává o sobě zcela jasně vědět nesjízdný jez Podlázky (39,7 km).
Přetahujeme naši keňu po koruně a vyhlížíme k pravému břehu, kde nás zaujala jiná zajímavá loď.
Řeka je v těchto místech stejně líná a poklidná jako dnešní horký letní den.
Ani řece Jizeře se nevyhnulo tisícileté působení člověka. Vesnice, města, a průmyslové objekty vyrostly na březích, které spojují mosty a lávky.
Mlýny, továrny a elektrárny využívaly sílu řeky a některé tak činí dodnes.
Na hladině se chvěje obraz mostku pro pěší.
Kousek za lávkou nás vítá další z mladoboleslavských jezů se jmenuje Vaňkův.
Jeden pan rybář nám před chvílí říkal, že v té šlajsně půjde loď dobře přetáhnout.
My tam však moc vody téct nevidíme, což ale nemůže ubrat Maxovi na dobré náladě.
Zbývá nám podeplout dva silniční mosty.
Za tím druhým se blíží konec naší letošní plavby po největším pravostranném přítoku středního Labe, které Jizera zásobuje svou vodou.
Je jedna hodina po poledni a sjízdnost jezu Čejetičky na kilometru 36,3 už řešit nemusíme.
Nezbývá než se rozloučit s kamarádkou Jizerou. Bylo nám s ní dobře.
Z celkové délky toku Jizery, která činí 164,6 km, jsme během devětačtyřiceti hodin zkousli kilometrů padesát pět a jedno sto metrů k tomu.
Jeden jez se nám podařilo úspěšně splout a dvanáct jezů jsme neméně úspěšně přenesli nebo přetáhly.
Nezapomenutelná plavba? Samozřejmě!!! Kdyby nebyla, tak by nemělo smysl splouvat Jizeru. Zapomínat můžeme v klidu domova.
Viděli jsme, užili jsme si. Úvodní vyhodnocení plavby se koná v příjemné kavárničce Srdce v mouce v Mladé Boleslavi.
Vracíme půjčenou loď na místě, kde jsme při pátečním poledni poprvé pohladili pádlem vodu Jizery, abychom se s ní přivítali.
Závěrečné vyhodnocení se koná na zahrádce Panorama Café v Turnově. K vodáckému sportu patří káva a kousek dortu.
Veškeré obrázky výše uveřejněné byly nasnímány na můj mobilní telefon a fotoaparát.
Veškeré fotografie piv jsou samozřejmě dílem fotomontáže, jelikož vím, že alkohol do rukou vodáka nepatří.
zavřít reklamu