Isfahán Šáha Abbáse

Esfahán, ležící voáze na vyprahlé pláni obklopené horami vdnešním středním Íránu, byl významnou obchodní křižovatkou už před více než tisíci lety. Teprve na konci 16. století za vlády šáha Abbáse zrodu Safavídů však vykvetlo vjedno znejkrásnějších měst světa. Architekti perského panovníka začali stavět proslulé modré mešity, okázalé hrobky a zahrady a změsta se brzy stalo i centrum vzdělanosti a umění. Vté době vznikl známý poloviční rým Esfahán nesfé džahán (Esfahán je půl světa), podtrhující tehdejší slávu nové metropole rozpínající se Persie.

O historii města před 4. stoletím se historici jen dohadují. Ve 4. století se prý vEsfahánu zabydlela židovská komunita. Roku 642 město dobyli Arabové a začlenili jej do své provincie al-Džibal. Až Toghri Begh, turecký dobyvatel zdynastie Seldžuků, pozvedl vpolovině 11. století statut Esfahánu zobchodnické osady na hlavní město své říše a jeho vnuk Malik Šáh I. dále přispěl krychlému rozvoji. Dynastie Seldžuků a jejich vláda zanikla vroce 1200.

Zlatý věk Esfahánu přišel srokem 1598, kdy si jej šáh Abbás znastupující Safavídské dynastie (vzniklé ve 14. století vÁzerbajdžánu) zvolil za své hlavní město. Na perský trůn nastoupil roku 1588 ve věku 17 let a do deseti let zPersie vytlačil jak Uzbeky na východě, tak i Osmanské Turky na západě. Rozšířil území Persie, posílil ústřední vládu, přilákal do země evropské diplomaty a obchodníky, podporoval řemeslnou výrobu a udělal zEsfahánu jedno znejkrásnějších měst světa; vystavěl vněm mešity, teologické školy, lázně, zahrady a široké třídy. Šáh často chodil vpřestrojení mezi prosté lidi na bazary a do čajoven, aby poznal, jak jeho úředníci pracují a chovají se klidem. Zkorumpované poddané nechal okamžitě popravit. Na druhé straně se projevovala jeho krutá povaha vůči vlastní rodině. Poučen zmládí, kdy se jej pokusil připravit o život jeho vlastní strýc, Abbás podezříval snad všechny své příbuzné ztoho, že jej chtějí připravit o trůn. Tato posedlost zabila několik členů jeho vlastní rodiny, včetně jednoho syna, které nechal popravit, když se mu přestali zamlouvat. Svého otce, bratry a dva další syny nechal oslepit a uvěznit. Zemřel bez potomka, kterému by mohl předat vládu nad svou mocnou říší.

Abbásovou smrtí skončil i rozkvět Esfahánu a vůbec celé Persie. Vroce 1722, po dlouhém obléhání, kdy se prý vyhladovělí Esfahánci někdy uchylovali ke kanibalismu, město dobyla armáda 20 000 Afghánců. Po jejich odchodu zůstaly z většiny čtvrtí jen ruiny, mnoho lidí se odstěhovalo jinam a dvě století leželo město vtroskách. Až za vlády Rézy Páhlavího (1925-41) začaly rekonstrukce a Esfahán pozvolna získal svou někdejší slávu.

Mejdán-é Emám, dříve známé známé jako Mejdán-é Šáh, je se svou rozlohou 500 x 160 m druhým největším náměstím světa (po náměstí Nebeského klidu vPekingu). Abbás je nechal postavit vroce 1612. Původně sloužilo také jako pólové hřiště a po ploše se prohánělo i sto jezdců na koních. Tyče označující branky na obou stranách zde stojí dodnes. Fontány a květinové záhony byly přidány až vtomto století. Náměstí je historickým centrem celého města a obklopují jej nejvýznamnější stavby safafídské vlády.

Palác Ali Kapu se svými sedmi patry dominuje východní straně náměstí. Dolní poschodí nejsou nijak zajímavá a sloužila patrně jen jako ubikace stráží. Vhorních patrech sídlila královská rodina a kdysi bývala hotovou uměleckou galerií. Propracované mozaiky a kresby zdobily stěny místností, chodeb i schodišť. Většina znich však byla zničena za islámské revoluce Ajatolláha Chomejního, především kvůli jejich „neislámským" motivům, zobrazujícím hlavně postavy vládců a dvořanů. Seshora měli panovníci ideální výhled na zápasy póla i Královskou mešitu.

Naproti paláci stojí malá mešita šejka Lotfalláha, postavená roku 1602 pro tchána šáha Abbáse. Zajímavá je nejen malovanými kachli zdobícími kupoli, které podle intenzity denního světla mění barvy od žluté po růžovou, ale také tím, že nemá žádný Minaret. Sloužila totiž pouze královské rodině, a tak nebylo třeba svolávat dovnitř věřící kmodlitbám.

Bezpochyby nejznámější a největší stavbou Esfahánu je Královská mešita, persky Masdžed-é šáh, nedávno přejmenovaná na Masdžed-é imám. Šáh Abbás osobně položil základní kámen stavby roku 1611. Dokončení největšího architektonického díla své vlády se však již nedožil. Stavba se protáhla na 26 let. Hlavním architektem byl určen Ostad Abu´l-Kasim a ozdobné nápisy na stěnách vytvořil nejlepší kaligraf své doby, Ali Réza. Odhaduje se, že mešita je postavena zosmnácti milionů cihel a obložena 472 500 kachli, které pokrývají celý povrch stavby, včetně interiérů. Barevné glazurované kachle se staly typickými pro většinu perských mešit. Původně se jimi obkládaly budovy, aby dovnitř nezatékalo, později získaly spíše ozdobný význam. Zpravidla se používalo sedm barev - modrá, tyrkysová, žlutá, růžová, zelená a tmavě fialová. Tento ozdobný styl se nazývá haft rang, doslova ´sedm barev´. Nejvíce zřejmě zaujme skvostný, asi 30 m vysoký portál mešity se dvěma úzkými Minarety. Královská mešita poněkud narušuje jinak symetrické rozložení staveb na náměstí. Je to však kvůli správné poloze směrem kMekce.

Zahrady byly symbolem ráje už pro kočovné kmeny starobylé střední Asie. VPersii, tvořené většinou nevlídnými pouštěmi a horami, se zahrady brzy staly oblíbenými místy měst, kde mezi zurčícími potůčky ve stínu stromů odpočívali chudí i bohatí. Významné budovy šáha Abbáse nejsou nijak veliké. Zato je nechal obehnat rozlehlými parky, znichž ještě některé lemují 4 km dlouhou hlavní třídu Esfahánu - Čahar Bágh, což vperštině znamená „čtyři zahrady". Tradice stavění zahrad na každém rohu vzala za své skoncem vlády Safavídů. Sultán Hussein, poslední vládce slavné dynastie pro sebe nechal vystavět ohromnou zahradu vesfahánské čtvrti Farahabádu. Když bylo vrozhodující bitvě jeho vojsko poraženo Afghánci, Hussein jim nabídl Esfahán výměnou za klidný zbytek života ve Farahabádu. Afghánci však zabrali celé město a sultánův oblíbený park zničili. Dnes mají zpravidla i menší domy přilehlou zahradu skvětinami, několika stromy a malou vodní nádrží.

Šáh Abbás chtěl ze svého města vybudovat i průmyslové a obchodní centrum země. Ktomu mu dopomohla i poloha Esfahánu na jedné zhlavních cest proslulé Hedvábné stezky. Abbás podporoval perská města ve výrobě keramiky, klenotů, tkanin a koberců. Dokonce povolal tři sta čínských hrnčířů, aby své perské kolegy naučili svému umění. Peršané se snažili napodobit vEvropě tak oblíbený čínský porcelán, především žádané modrobílé nádoby, kterými Číňané prosluli za vlády dynastie Ming. Svou kvalitou se Peršané svým učitelům těžko vyrovnávali, zato se dokonale naučili vypalovat malované a glazurované kachle, využívané dodnes kvýzdobě významných budov, především mešit.

Centrem řemesel a obchodu se stal bazar ve středu města, kam se brzy sjížděli obchodníci zcelé Asie. Šáh původní tržiště nechal rozšířit tak, že spojovalo severní část Mejdánu sPáteční mešitou, ústředním bodem starého města. Bazar je obrovským labyrintem kamenných chodeb sklenutými stropy, plným krámků, dílen, mešit, čajoven, lázní a zahrad. Otvory ve stropních kupolích dodávají tržišti vzduch a světlo a zajišťují uvnitř chladný prostor. Délka všech uliček se odhaduje na 5 km. Každá část se specializuje na určité zboží a dílny zpravidla slouží i jako obchody. Tak zde najdete čtvrtě kovotepců, stříbrotepců, zlatníků, hrnčířů, kořenářů, ševců a tkalců koberců a látek (pro Esfahán jsou typické tzv. kalamkárí - potiskované bavlněné látky). Esfahánští obchodníci však nemají na Blízkém východě dobrou pověst. Často jsou považováni za hrabivé šejdíře a podvodníky, což dokazuje i staré perské rčení: Esfahánec koupí okurku, obarví ji nažluto a prodá jako banán.

Podpora umění byla další zrysů velkolepé vlády Safavídů. Někteří znich i sami tvořili; šáh Tahmásp maloval a šáh Ismáil skládal básně. Kromě toho si na svůj dvůr zvali umělce zcelé Persie a štědře přispívali na jejich tvorbu. Světový věhlas získala tzv. Esfahánská škola miniatury, jejímž zakladatelem a vedoucí osobností byl malíř Réza Abbasi. Říká se, že šáh Abbás mu osobně držel svíčku, aby viděl na práci. Mistr Réza do svých miniaturních maleb vnášel především přírodní motivy a portréty lidí. Vmalířství také suvolněným náboženským napětím začínal převládat realismus nad kaligrafií a naivními malbami, které měly zpravidla pouze zdobit rukopisy. Novým a do té doby nepřípustným prvkem bylo zobrazování lehce erotických scén. Nejznámější miniaturu Esfahánské školy, Dva milence od Rézy Abbasiho, dnes najdete vMetropolitním muzeu umění vNew Yorku.

Řeku Zájandé na několika místech přetínají staré kamenné mosty. Dnes je většina znich pro Dopravu uzavřena a slouží spíše jen pro chodce. Auta se přesunula na nové, moderní mosty. Pol-é Khadžú sdvaceti vysokými oblouky je zřejmě nejznámějším a mezi místními Íranci patrně nejoblíbenějším mostem. Byl postaven roku 1650 a původně sloužil i jako přehrada. Ve dvou patrech se nad sebou táhnou dva chodníky v délce 110 m a šířce 20 m. Uprostřed stojí vyčnívající pavilón, který byl přestavěn na uměleckou galerií. Do stran na obou březích řeky od mostu vybíhají kamenné kanálky, zavlažující okolní zahrady. Khadžú je dnes především populárním odpočinkovým místem, kde se Esfahánci scházejí, povídají si, pořádají rodinné pikniky, popíjejí čaj a kouří vodní dýmku včajovně vestavěné do dolního patra mostu nebo zde jen perou prádlo.

Válka Safavídů proti otomanským Turkům za sebou zanechala tisíce arménských uprchlíků, kteří se uchýlili na jih do Esfahánu. Šáh Abbás si jich cenil coby zručných řemeslníků, obchodníků a pěstitelů vína. Nechtěl však nechat arménské křesťany usídlit mezi svými muslimskými obyvateli. Proto jim vyhradil malou osadu ležící na jih od řeky Zájandé a pojmenoval ji Nová Džolfa, podle arménské Džolfy vdnešním severním Íránu, odkud se vyhnanci vystěhovali. Později se zde usadili i Arméni zTabrízu a Irvánu. Aby se pojistil, že se Arméni nevrátí do svých původních domovů, nechal starou Džolfu srovnat se zemí. Jak se Esfahán rozrůstal, křesťanská kolonie se stala jeho předměstím. Přesto se Džolfa dost odlišuje od zbytku města, především svými kostely. Původně jich zde stálo dvacet čtyři, ale po Islámské revoluci Ajatolláha Chomejního jich zbylo jen třináct. Největším znich je Kelísá-jé Vánk, postavený vroce 1655. Před nedávnou dostavbou kostela vTeheránu byl Vánk hlavní svatyní arménské církve vÍránu. Výzdoba interiéru je nevkusně působící kombinací islámských a křesťanských slohů, typických pro většinu kostelů vÍránu.

Současný íránský režim se snaží zrekonstruovat významné, především islámské stavby. Vdobě svého největšího rozkvětu měl Esfahán 162 mešit, 48 univerzit a asi 273 hamhamámů - veřejných lázní. Přestože dodneška se zachoval jen zlomek staveb tehdejší skvostné architektury, Esfahán je vsoučasnosti nejpřitažlivějším turistickým magnetem dnešního Íránu. Svědčí o tom ostatně i fakt, že jej UNESCO prohlásilo za součást světového kulturního dědictví.