Hostýnským Záhořím z Loukova přes Mrlínek do Blazic - 2.část, dokončení

Od mrlínského žalova jsem se vydal po chodníku s lavičkami, vedoucím vyvýšeným okrajem pastviny nad hlavní silnicí z Hranic do Bystřice pod Hostýnem, k asi 200 m vzdálené kapli. Prostý obdélný sakrální objekt s bílou omítkou se nad průkopem s komunikací vypínal naproti prvním stavením vsi Mrlínek. O historii kaple se na stránkách obce cudně mlčí a je o ní jen zmínka, že byla roku 2003 vzorně renovována. Dvoukřídlé vstupní dveře byly nahoře prosklené, což umožnilo nakouknout do interiéru a prohlédnout si jeho výbavení. Na skromném oltáři je umístěna menší plastika ukřižovaného Krista, obklopená po stranách figurkami jednoho světce, světice a také Ježíšovy matky - Panny Marie.

Od kaple jsem sestupoval po chodníku ke břehu malého rybníka a za potokem Perutinka se ocitnul na parkovišti zbudovaném u místního sportovního areálu a koupaliště. Bylo zde mezi stromy umístěno také kryté turistické odpočivadlo a dva informační panely, na nichž jsem se mohl přečíst různé zajímavosti o obci a seznámit se i s místní pověstí.

 

Obec s pozoruhodným názvem Mrlínek se u nás v ČR vyskytuje toliko v tomto jediném exempláři. Její stavení jsou rozložena v mělkém dolíku Podbeskydské pahorkatiny podél proudu potoka Perutinky (též Blazický potok), který se o hodný kus dál vlévá do Moštěnky. Od Bystřice pod Hostýnem dělí 280 zde trvale žijících obyvatel vzdálenost 4 kilometrů. Vesnice je v análech poprvé zmiňována 1301, tehdy se ale jmenovala Mrlín. Navíc byla rozdělena na „Horní“ a „Dolní“, přičemž měla každá část jiného majitele. Horní Mrlín byl LP 1365 bystřickým Bočkem z Kunštátu připojen k obřanskému zboží (a tím také k bystřickému panství) a roku 1555 zanikl. Dolní Mrlín je 1365 uváděn jako zboží Svatoše z Mrlína. V druhé polovině 15.století zde držitelé zbudovali tvrz, která po sto letech zpustla a dnes už se po ní v terénu nezachovaly žádné viditelné stopy. V půli 17.století obě vsi obnoveny, sloučeny do jedné a pod novým názvem Mrlínek se staly součástí bystřického panství. Tak jako jiná sídla i mrlínští velmi trpěli v obdobích válek a za drancování. Pro ochranu svou i majetku si tehdy místní rodiny v okolních polích hloubili jámy, kde se v 1.5 m dlouhých, 80 cm vysokých a až 3 m hlubokých dutinách před vojsky ukrývali.

První škola byla v obci vystavěna 1871. 1900 byl na horním konci vsi zbudován větší školní objekt, ale ten byl roku 1973 uzavřen a od té doby musí místní žáci za vzděláváním dojíždět.

Jihozápadně od obce se rozkládá rozlehlý les Bažantnice, v němž počátkem minulého století vznikla pověst „O Zemské ose.“ A to díky bystřickým úředníkům z kanceláře barona Laudona, kteří v letních měsících mrlínskou bažantnici s malou jeskyňkou rádi navštěvovali.

Jeden mrlínský pántatík se navečer v mírně podnapilém stavu navracel domů z Bystřice a v lese u vesnice zahlédl, jak se v něm podivně mihotají jakási světélka. Protože byl zvědavý, na druhý den navečer se na to místo vrátil a vzal sebou souseda Jareše. A světýlka tam znovu byla! Oba špekulovali, co to jen může znamenat a rozhodli se na třetí podvečer přibrat místního starostu. Byl študovaný a to by bylo, aby tu záhadu nevyřešil! Čtvrtým členem výpravy se stal obecní policajt. Světýlka se před nimi míhala sem a tam... a poté se starosta rozpomněl, že tu před lety řádila banda loupežníků. Četníci je sice pochytali, ale žádného lupu u nich nenašli. A to nejspíš proto, že jej darebáci včas zakopali. No a nyní nad těmi ukrytými poklady poletují světýlka a ukazují, kde jsou.

Proto se naši hrdinové usnesli, že poklady přijdou na druhý den ráno vykopat. A kdyby jim náhodou stály v cestě nějaké železné dveře, pro jistotu přiberou i místního kováře. Brzy zrána už byli na místě, kopali jámu, a když už byli hluboko v zemi, najednou spatřili, jak se před nimi v hlíně otáčí velký kovový válec. Skřípal, vrzal, točil se a pištěl, až jim z toho rámusu uši zaléhaly. Starosta vyslovil domněnku, že se zřejmě jedná o zemskou osu.

K tomu kovář podotkl, jak prý má potom ve světě všechno klapat, když osa není vůbec namazaná! A tož se vrátili do vsi, zburcovali všechen lid a každý sebou k mazání vzal, co uznal za vhodné. Nechyběla ani láhev slivovice. Aby se v té zimě při promašťování válce nenachladili, mazali touto tekutinou i sami sebe.

Po letech se na mrlínskou „zemskou osu“ pozapomnělo, ale je jisté, že v době, kdy ji místní mazali, vše na světě řádně klapalo. Nezbývá tedy, než aby tajemný válec znovu někdo objevil a řádně promazal, aby se nám na světě žilo lépe!

Jenže já sem nepřišel hledat tu „zemskou osu“, ale zjistit, jak tahle ves s půvabným názvem vůbec vypadá a jaké jsou v ní k vidění památky. Hned naproti odpočivadlu stál za silnicí Památník obětem světových válek. Z jeho kamenného podstavce se tyčí obelisk, na němž jsou uvedena jména sedmi mrlínských mužů, kteří zahynuli v 1.světové válce. Dole na soklu je umístěna pamětní deska připomínající Aloise Štěpánka a Ladislava Macháně, umučených za 2.světové války v Mauthausenu.

Na okraji obce s pěknou moderní zástavbou stál na lučině černý litinový kříž s pozlacenou soškou Krista. Na kamenném podstavci byl umístěn obrázek lidské dlaně a nápis:"Svatý Hostýn svým donátorům."

Mezi novějšími rodinnými domy mne ulice přivedla do centra obce, které bohužel mělo do malebnosti hodně daleko a dost mne zklamalo. U potoka stál na louce kamenný kříž z roku 1871. Nechali jej na vlastní náklady zbudovat manželé František a Petronela Vávrovi. (Jména těchto donátorů byla uvedena i na krucifixu naproti hřbitovu, takže se zřejmě jednalo o velmi bohaté místní sedláky.)

Nejvýraznějším objektem na návsi byla budova Obecního úřadu s novou fasádou. Je spojena se stavením s červenou střechou a z ní vystupující polygonální vížkou zvonice. Kromě úřadovny Obú se v interiérech objektů nachází také místní knihovna, požární zbrojnice a hostinec „U Zemské osy.“

(Tento název nese i každoroční fotbalový turnaj pořádaný místní Tělovýchovnou jednotou a mající již více jak čtyřicetiletou tradici. Myslivecké sdružení zase pravidelně v létě pořádá taneční zábavu s názvem „Pytlácká noc.“ Většina kulturních i sportovních akcí se odehrává v areálu „POD DUBY.“ Zajímavostí je, že v obci Mrlínku existuje i Spolek lukostřelců.)

Podle náčrtku z map.com jsem od středu vsi pokračoval na její západní konec, z něhož vedla k místním – asi 600 m vzdáleným rybníkům, zpevněná cesta. Tady jsem dnes potkal první lidské bytosti. Dvě ženy s kočárkem a se psem, které se do Mrlínku vracely z procházky. (Abych vše uvedl na pravou míru – samozřejmě jsem další zástupce druhu Homo sapiens viděl také v autobuse, na holešovském nádraží a ve vlaku, ale při mém průchodu předchozími dědinami to všude vypadalo jak za covidu a napříč vcelku pěknému počasí bylo obyvatelstvo nejspíš zalezeno doma u kamen.)

Pak už jsem okolo jakési farmy s neviditelnou, ale hlasitě řvoucí drůbeží dokráčel k soustavě Mrlínských rybníků. Na Blazickém potoku a jeho přítoku byly v rozsáhlém hvozdu jménem Bažantice založeny v 19.století. Přímo u cesty ležely dva dva rybníky – Obora I a Obora II. Ten větší o rozloze 200 x 100 m byl v době mé návštěvy zrovna vypuštěn. Na bočním přítoku směrem k jihu se v lese v řadě za sebou nacházejí další tři, už menší rybníky – Obora III, Cigaňák I a Cigaňák II. Tyto tři umělé vodní nádrže jsou chovné a slouží k vypiplání kapřího potěru. Celá oblast je využívána ke sportovnímu rybolovu i rekreaci a místní ji využívají k procházkám do přírody.

Nezpevněná lesní cesta vedoucí okolo dvou prvních rybníků pokračuje až do blízké obce Sovadina, což jsem využil hned po obkouknutí dvou bočních vodních nádrží. Lesní cesta záhy vyběhla na louku, po ní vystoupala k silnici a ta mne svedla dolů do malého sídla.

Sovadina je jedinou obcí toho jména u nás a dnes je místní částí města Bystřice pod Hostýnem, ve které trvale žije asi 130 obyvatel. Stavení jsou rozložena v dolince podél Blazického potoka a ve svazích nad ním v nadmořské výši okolo 270 m.

První zpráva o vsi se v análech objevila roku 1437. Tehdy aktuálně probíhal spor mezi Bětkou ze Sovadiny a Albrechtem z Valdštejna, který místním chudým lidem prachsprostě pobral veškerý dobytek a koně. Až do roku 1635, kdy byla ves prodána Janovi z Rottalu (majiteli bystřického panství) se vlastnící vsi a místní tvrze střídali. Sovadina byla pak na bystřickém panství závislá až do zrušení roboty v roce 1775.

Dřevěná a částečně kamenná tvrz opatřená vodním příkopem stávala poblíž dnešního domu č.p.21. Zůstalo z ní dosud patrné návrší, ale pozemek není přístupný. Archeologové zde nalezli kovovou radlici a úlomky keramiky a datovali její vznik do 13.století, kdy ještě nebyla založena ves. Protože panské sídlo ztratilo svůj význam, LP 1519 zaniklo a místní si kamennou část tvrze rozebrali na stavbu domů. Archeologické nálezy jsou uloženy v Muzeu Kroměřížska.

Ve spodní části Sovadiny u potoka jsem narazil na prostranství imitující náves, kde bylo umístěno dětské hřiště s odpočinkovými lavičkami. Zdobí jej balvan a opodál také dřevořezba dravého ptáka, i když dle názvu obce by tady měl být spíše zobrazen známý noční lovec.
Výš v kopci se nad zákrutem silnice vypínala hranolová věž zvonice s přízemní kaplí. Pod ozvučnými okny v patře je ozdobena zasklenou nikou s figurkou sv.Floriána. Z plechové stanové střechy věže vystupuje polygonální vížka zakončená polygnální špicí, nahoře s pozlaceným křížkem. (Dobu vzniku zvonice se mi zjistit nepodařilo.)

V horní části vsi je nad silnicí umístěn Památník padlým. Kamenný hranolový podstavec je členěn pískovcovým reliéfem s umírajícím soldátem. Z podstavce vystupuje odstupňovaný žulový obelisk s medailonky a jmény šesti sovadinských mužů, kteří zahynuli v první celosvětové válečné řeži.

Před koncem obce se před jedním domem nachází ukázka prací místního dřevořezbáře, doplněná nápaditou reklamou: na špalku je umístěna motorová pila a na listu uvedeno jeho telefonní číslo a emailová adresa.

Jen kousek za Sovadinou jsem u silnice do blízkých Blazic narazil na velmi pěkný kamenný krucifix. Je obklopen kmeny čtyř vzrostlých stromů, jejichž koruny byly ořezány. Celek přesto působil velmi malebným dojmem. Kříž je umístěn na poměrně vysokém a štíhlém členitém podstavci, přizdobený reliéfem Panny Marie. Na zadní straně soklu je vyryt nápis připomínající jeho donátory, který z dnešního hlediska zaujme několika pravopisnými chybami: „NÁKLADEM MANŽELŮ ANTONÍNA A BARBORI JAKUBEC ZE SOVADINY ROKU 1800.“

Od kříže se mi severozápadním směrem otevřel pohled na výseč Podbeskydské pahorkatiny, jíž dominovala bílá hranolová věž zámku Lhotsko. Na východě nad polem zase pro změnu vystupoval masív Kelčského Javoníka korunovaný na svém temeni rozhlednou.

Pak už jsem se ocitl na okraji obce Blazice s 220 obyvateli, která se rozkládá u soutoku Blazického potoka a Libosvárky a je vzdálena 5 km od Bystřice pod Hostýnem. Poprvé je v kronikách vzpomínána LP 1358. Jméno nese podle křestního jména Blažej a původně se nazývala Blažice. Než byla roku 1555 připojena k bystřickému panství, majitelé vsi se často střídali.

Nejvýznamnější památkou je tu kostel Povýšení sv.Kříže, obklopený ze tří světových stran hřbitovem.

Pozdně barokní neorientovaný svatostánek byl díky „Náboženskému fondu“ v jižní části obce vystavěn roku 1788. Na obdélnou chrámovou loď od jihu navazuje polygonální kněžiště a pravoúhlá sakristie. Nad sevrním vstupním průčelím ze štítu vystupuje hranolová věž zvonice s věžními hodinami, zakončená jehlanovitou střechou s křížkem. Tři zvony byly za válek zkonfiskovány, zachránit se podařilo pouze jediný.

Po dostavbě kostela byl interiér ze začátku zařízen jen velmi skromně. To se ale brzy změnilo. Ze zrušeného kostela na sv.Hostýně byly do Blazic darovány dvě zpovědnice, jeden z oltářů a drobný mobiliář. Současný hlavní oltář je dřevěný. Byl roku 1935 zakoupen v Domaníně u Kyjova. Chloubou interiéru je pěkná křížová cesta. Dále pak sochy Srdce Panny Marie, Božského Srdce Páně, obraz Krista na kříži, sochy Panny Marie a sv.Jana Evangelisty, nechybí ani Boží hrob. Klenbu presbytáře krášlí obraz Krista Krále a chrámová okna zobrazené postavy světců. Kostel, který je kulturní památkou, prošel před začátkem nového tisíciletí důkladnou renovací.

(Interiér je bohužel přístupný jen v době bohoslužeb.)

Zajímavostí je, že na kostelní varhany pořízené roku 1885 hrával o prázdninových návštěvách svého strýce faráře mladý Leoš Janáček, pozdější slavný hudební skladatel. Další pikantností jest to, že si podkroví chrámu za své pravidelné letní sídlo vybrala kolonie netopýrů večerních – poměrně velikých létajících nočních tvorečků s velkýma ušima.

Před hlavním vstupem stojí kamenný kříž a socha sv.Jana Nepomuckého. Z ní zůstal původní jen podstavec, barokní socha byla nahrazena kopií. Dále už jsou v Blazicích k vidění jen drobnější památky jako několik starých selských usedlostí a křížů.

Docela raritou je ale v obci výskyt hned dvou stejných a polychromovaných soch Panny Marie Svatohostýnské, stojících jen 250 metrů od sebe.
Starší je umístěna nad silnicí klesající k dolnímu konci Blazic u domu č.p.8. Na jejím podstavci je vzadu vyryt dnes již těžko čitelný nápis upomínající na to, že skulptura vznikla díky financím od manželů Badurových (?) z Blazic LP 1925. Barvy na soše jsou poněkud vybledlé a od té druhé se liší pouze tím, že Panna Marie i Ježíšek mají na hlavách větší a vyšší koruny.
Mladší skulptura stojí na okraji hřbitova u kostela a její barvy dosud září jako nové, ostatně byla zhotovena až roku 1991.

Někdo se možná podiví, že se v jedné obci vyskytují hned dvě totožné skulptury Panenky Marie Svatohostýnské, ale je třeba si uvědomit, že v oblasti Hostýnského Záhoří dodnes panuje její veliký kult... no a třeba na Velikonočním ostrově se domorodci také nespokojili s vytesáním jen jedné Moai.

 

Mně ale cestou k dolnímu konci obce a autobusové zastávce, odkud mne zanedlouho bus odveze do Přerova k vlaku, naskočil v hlavě jiný rébus. Jak tak chodím různými těmi dědinami, nejčastěji se v nich potkám se sochou Bohorodičky anebo svatým „Jankem“ z Nepomuku, a docela by mne zajímalo, kolik těchto nejpopulárnějších sakrálních skulptur se u nás v republice celkově vyskytuje.

Strýček „Gůgl“ to totiž přesně neví...