Hostýnským Záhořím z Loukova před Mrlínek do Blazic - 1.část, úvodní

Na samém konci února překvapil nástup teplejšího počasí, předznamenávajícího nezvykle brzký příchod jara, což samozřejmě využito k výletům. V pátek jsem s manželkou zajel do Lužné u Vsetína, abych ji provedl starou částí dědiny plnou malebných valašských dřevěnic, no a na zítřek (poslední sobota a den měsíce) naplánován výšlap do oblasti Podbeskydské pahorkatiny (alias „Hostýnského Záhoří“) na průzkum jejích dalších sídel. Při večerním „cestování“ po mapách.com mi totiž do oka padla dědinka s rozkošným názvem Mrlínek, a tak bylo o hlavním cíli rozhodnuto. Předcházela tomu ale trasa z Loukova přes ves Libosváry... a za Mrlínkem pokračování přes Sovadinu a ukončení pochodu v Blazicích. No a teď už jen zalehnout a rychle spát, ať co nejdřív nastane sobotní ráno.

Před sedmou jsem se busem přesunul do Holešova a odtud vláčkem popojel za Bystřici pod Hostýnem na zastávku Loukov, která je od centra obce dosti vzdálena. Aby se mi po ránu lépe šlapalo, nejprve pauza na lavičce zastávky kvůli nakopnutí organismu svačinou a jeho zahřátí nezbytnou dávkou nikotinu. Přitom se mi v hlavě přehrály stručné úryvky toho, co na netu přečteno o Loukově:

Je větší obcí ležící pod strmými svahy Kelčského Javorníka (865 m) v oblasti „Hostýnského Záhoří.“ První zmínka v análech se o vsi objevila LP 1348, kdy její část vlastnil Vavřinec z Količína. V dávné minulosti se tu lidé živili hlavně těžbou dřeva z okolních lesů a na četných pasekách zarostlých později trávou pásli svůj dobytek. Od roku 1369 Loukov spadal pod správu panství v blízké Bystřici pod Hostýnem. Dnešní obcí s 950 obyvateli a katastrem o rozloze 1470 ha (!) prochází hlavní silnice z Bystřice pod Hostýnem do „Valmezu“ a rovněž železniční trať z Kojetína do Valašského Meziříčí.

 

Pak už odchod po silničce do středu Loukova, kde jsem ještě před hlavní zástavbou vsi narazil na sochu Panny Marie Svatohostýnské.

 

Když už jsme u těch Madon, v oblasti „Hostýnského Záhoří“ panuje kult Panenky Marie Svatohostýnské a najdeme zde množství jejích soch. Na rozdíl od těch „obyčejných“ na nich nechybí zobrazení Ježíška metajícího z ruky zlaté blesky. Želbohu bývají tyto skulptury většinou polychromované a ty „lidovější“ už se pohybují na hraně kýče. Vyjímkou byla např.právě tato loukovská, kde je vcelku prostou, ale velmi působivou pískovcovou sochou umístěnou na vyšším odstupňovaném podstavci. Ten je z přední strany opatřen nápisem „Svatá Panno Maria Hostýnská oroduj za nás!“ a na zadní jsem z vyrytého z textu vyzvěděl, že si její výrobu v Jubilejním roce císaře Františka Josefa I. roku 1908 u anonymního kameníka objednali místní manželé Alois a Marie Itcelovi.

Odtud již nebylo daleko k loukovské návsi, ale ještě před tím jsem minul sídlo obecního úřadu, jehož podoba mne dosti překvapila. Tahle majestátní budova by totiž byla ozdobou i leckterého města. Několikapatrový objekt je na jižní straně s dvěma vchody obzvláštněn předstupující věží (v přízemí dokonce s umělým žudrem), další vížka je přilepena na fasádu v jpřední části. Okolí je parčíkově upraveno, před objektem se nachází velké parkoviště a nechybí ani dřevěné tur.odpočívadlo.

Kromě kanceláří obecního úřadu je budova sídlem obecní knihovny a také Hospody PONORKA. Její pozoruhodná otvírací doba (Po 19 – 23.59 hod, Úterý zavřeno, Stř až Čtvr 17 – 23.59 hod, Pá 16 – 2 hod, So 16 – 2 hod a Ne 16 – 23.59) je ale vůči případným tur.návštěvníkům časově nepřívětivá, vlastně je o ničem.

 

Následoval přesun k dlouhé loukovské návsi s novodobou dřevěnou plastikou dvou soviček. Z těch starších pamětihodností jsem tady nejprve minul barokní sochu sv.Vavřince, vyvedenou na první pohled v poněkud lidovějším tónu. Jak socha, tak i podstavec, zřejmě sní o brzké renovaci.

Hned vedle stojí v parčíkově upravené ploše Památník Obětem světových válek, který je ve své horní části zkrášlen reliéfem umírajícího vojáka podpíraného andělem a vedle stojící Panenkou Marií držící v náručí jezulátko. Pod reliéfem je umístěna velká černá pamětní deska obětem 1.světové války s nápisem a jmény 19 místních mužů, kteří se z ní domů už živí nevrátili. Pod deskou se nachází tabulka s připomínkou na Aloise Machačíka, loukovského rodáka - brigádního generála a majora francouzských legií, popraveného v Berlíně roku 1943.

Ve spodní části památníku je umístěna pamětní deska dvěma soldátům Rudé armády, kteří padli při osvobozování Loukova v posledních dnech druhé světové války.

 

Na konci návsi mne kvůli své výrazné podobě zaujal objekt hasičské zbrojnice. Žlutá fasáda patrové budovy je po stranách a pod okny doplněna modrým orámováním a k její boční stěně je přimknuta vysoká zděná hranolová věž určená k sušení hadic, jejíž nejhořejší patro je proskleno. Místní hasičský sbor byl založen začátkem dvacátého století. Dnes je důležitou součástí života obce a kromě hlavní jeho náplně - požární ochrany, je aktivní rovněž v pořádaní mnoha společenských a kulturních akcí. Každoročně se koná např. „Vodění medvěda“ či lampionový průvod. V loňském roce (2025) v měsíci září sbor oslavil 115.výročí své existence, což se smozřejmě neobešlo bez velké slávy a uspořádání kulturně společenského víkendu.

 

Od zbrojnice již nabrán přímý azimut k nejstarší loukovské památce – kostelu sv.Václava.

 

Vypíná se z malého návrší nad hlavní silnicí na severovýchodním okraji obce a je obklopen hřbitovem. Svah žalova nad komunikací je po celé délce zpevněn kamennou zdí. Jádro chrámu pochází z první čtvrtiny 17.století. Jeho předchůdce byl při vpádu polských Lisovčíků na Moravu zničen a na jeho místě vyrostl nový sakrální objekt. Jedná se o kostel orientovaný, stojící na půdorysu obdélníka. Presbytář má půlkruhový a mírně odsazený uzávěr. Na jižní straně byla k chrámové lodi přistavěna přízemní sakristie s předsíní. Na straně západní se nad hlavním vstupem tyčí hranolová věž zvonice s hodinami. Ta byla k chrámové lodi přistavěna roku 1679, nový presbytář a sakristie o sto let později. Finální stavební úpravou prošel sakrální objekt roku 1817. Tehdy byla zvýšena věž i obvodové zdivo lodi a znovu zaklenuto. Původní zvony visící ve věži byly v obou světových válkách zkonfiskovány. Tři nové – sv.Václav, sv.Josef a sv.Anna – pořízeny a nainstalovany roku 1949. Hlavní vchod krášlí půlkruhově zakončený portál s kamenným ostěním. Věž je vysoká 24, délka lodi 30 a šířka dosahuje necelých 8 metrů. Významný pozdně barokní kostel byl kulturní památkou vyhlášen roku 1958. Od silnice je spolu se hřbitovem přístupný krátkým schodištěm.

V době mé návštěvy byl interiér s mobiliářem pocházející převážně z druhé půle „století páry“ bohužel uzamknut, a tak jsem si o něm mohl doma udělat představu jen z informací vyčtených na internetu. Kromě hlavního oltáře s obrazem sv.Václava má i dva boční - zasvěcené sv.Anně a sv.Janu Nepomuckému. Hodnotná je i dřevěná kazatelna, křížová cesta, další obrazy a dřevěné polychromované sochy světců.

 

Od kostela jsem se vrátil kousek na křižovatku a po vedlejší mírně klesající silnici zamířil do blízkých Libosvár. Na konci Loukova mne čekalo ještě obhlédnutí jedné velmi zajímavé památky, kterou bylo sousoší Piety. Jedná se o velmi umně zrobené pozdně barokní dílo mající podobu malého kamenného „templu“ s trojúhelníkovou stříškou podpíranou po stranách sloupy. Uvnitř trůní na podstavci menší skulptura Panny Marie, držící v náručí umučeného syna. Za sousoším je na stěně nápis „Ve všelikém soužení a úzkosti pojď nám ku pomoci nejsvětější Panno Maria.“

 

Za posledním loukovským domem následovalo další příjemné překvapení – téměř kilometr dlouhý vyasfaltovaný chodník cyklostezky, který vedl k okraji Libosvárů po vedlejším poli a umožnil tak překonat tuto vzdálenost v klidu a ne v obavách z toho, že vás na silnici zrazí nějaký opilý či zfetovaný šílenec.(Jen tak mimochodem – tato silnice byla až do roku 2021, kdy konečně došlo k její opravě, tou nejostudnější „okreskou“ široko daleko!) Asfaltový chodník cyklostezky byl zbudován roku 2022. Je komunikací sloužící nejen cyklistům, ale i chodcům, což by měli mít turisté šlapající do pedálů na paměti.

Na dohled od Libosvár se z návrší u silnice vypíná mohutný rozkošatělý listnatý strom, který je významnou krajinnou dominantou. Samozřejmě jsem neodolal a odskočil si jej z cyklostezky zblízka prohlédnout. Památným byl tento Dub letní vyhlášen 16.března 2000. Dosahuje výše 18 m, obvod kmene činí 498 cm a jeho stáří je odhadováno minimálně na čtvrt století. Podle místní lidové ústní slovesnosti byl ale na hranici katastrů Libosvár a Loukova vysazen již 1548. V červenci 2009 byl vážně poškozen bleskem, který v něm způsobil trhliny. Strom byl následně ošetřen. Zároveň byly instalovány i obruče zpevňující natrhlé větve. O záchranu se odborně postarali občané obou spojených obcí – Loukova i Libosvár.

Pak už jsem se blížil k okraji obce Libosváry.

Při svých toulkách jsem navštívill již spoustu menších i větších moravských obcí a na vlastní zraky se seznámil s jejich podobou. Přitom jsem navštívil i několik vesnic, v nichž bych tedy nechtěl strašit ani po smrti. Naprostá většina mnou poznaných sídel byla ale hezky upravená a vždy jsem v nich narazil na nějakou zajímavost. A v některých, i těch menších, jako by na mne dýchl duch místního Genia loci a já se v nich cítil nadmíru dobře. K těmto posledním bych zařadil i vesničku Libosváry, vzdálenou 4.5 km od Bystřice pod Hostýnem a jen asi kilometr od mnohem většího Loukova, jehož jsou od roku 1976 místní částí.

 

První písemná zmínka se o ní v análech objevila už Léta Páně 1142. Původní název „Lubosvář“ odvozen od slovesa lúbit, což v tehdejším slovníku označovalo lidi, kteří se mezi sebou rádi hašteří či přou. V dávné minulosti tudy procházela tudy Jantarová stezka, vedoucí od Středozemního moře k Baltu. Od konce 13.století zde stávala tvrz pánů z Libosvár, vystavěná u potoka Libosvárky na jižním okraji vsi. Poslední záznam o ní pochází z roku 1510. Poté zanikla a ves se LP 1555 stala součástí bystřického panství. Poslední zbytky tvrze zmizely v minulém století při stavbě rodinného domu č.29.

Roku 1796 vesnici postihla velká tragédie: vypukl v ní totiž mohutný požár, a protože tehdejší stavení byla dřevěná, všechna až do základů vyhořela.

Dnes mají Libosváry okolo 190 obyvatel a troufám si tvrdit, že si jejich prapředci současnou malebnou podobu vísky ani v těch nejtroufalejších snech takovou nepředstavovali.

 

Při příchodu do obce mne na jejím okraji zaujal kamenný kříž, vypínající se z nízké čtvercové ohrádky tvořené železnými pruty. „Ku cti a chvále Boží“, jak se píše na zadní straně vysokého soklu, jej nechala roku 1915 zhotovit rodina Hlavíkova. Práci odvedl velmi schopný kameník a podstavec ozdobil na třech světových stranách zdařilými reliéfy Svaté Rodiny, sv.Antonína Paduánského a sv.Anny s mladičkou Panenkou Marií.

V obci stával mlýn, který se po smrti posledního majitele Oldřicha Váně nacházel již v tak zuboženém stavu, že oprava nepřicházela v úvahu a musel být zbourán.

U křižovatky s hlavní silnicí do Bystřice pod Hostýnem jsem prošel okolo parčíkově upraveného prostranství. Zdobí jej novodobé kamenné sousoší znázorňující máti Panny Marie – sv.Annu, její dceru a vnuka - malého a k ní kráčejícího Ježíška. (Autora díla se mi bohužel zjistit nepodařilo.)

 

Odtud jsem zamířil k blízké pěkné hasičské zbrojnici (dokonce i s hodinami!) dělící se o své přízemní prostory s prodejnou smíšeného zboží. Před zbrojnicí je umístěno cykloturistické odpočívadlo a vedle stojí knihobudka.V parčíkovém prostoru hned vedle zbrojnice se mezi starými stromy vypíná další kamenný kříž, což vše tvoří velmi romantické zákoutí. Za parčíkem se nachází areál dětského a fotbalového hřiště.

Naproti u silnice se za křižovatkou vypíná Pomník obětem 1.světové války zbudovaný roku 1928. Na podstavci z pravidelně opracovaných kamenů je umístěn zdobný členitý pískovcový kvádr, na přední straně s reliéfem klečícího vojáka držícího za uzdu koně. Hlavní část pomníku tvoří odstupňovaný hranol a z něj se tyčící obelisk, to vše zrobeno z leštěné žuly. Na obelisku je nahoře umístěn reliéf hlavy Krista s trnovou korunou. Pod ní je vyveden nápis „Památce padlých vojínů z Libosvár 1914 – 1918.“ Na odstupňovaném hranolu jsou umístěny medailonky s podobiznami a jmény deseti místních válečných obětí. Po druhé světové válce byla na čelní stranu základny pomníku umístěna menší pamětní deska k poctě dvou libosvárských občanů – Metoděje a Josefa Kociánovy, kteří byli za rozvracení protektorátu Čechy a Morava fašisty popraveni 6.dubna 1945.

 

Od pomníku jsem se vrátil zpět na hlavní křižovatku a stoupall svažitou částí obce k její nejstarší památce – zděné kapli sv.Anny. Roku 1873 byla zbudována na místě bývalé zvonice. Nad jejím vstupním průčelím s trojúhelníkovým štítem a obrázkem světice vystupuje masivní hranolová vížka zvonice opatřená zvukovými okny. Věž je kryta jehlancovitou střechou ukončenou nahoře ozdobným dvojitým kovovým krucifixem.

Na svátek patronky obce se tu každoročně slouží slavnostní hodová mše za hojné účasti věřících i členů hasičského sboru.

 

I kdy jsou Libosváry obcí maličkou, žije to v ní přes rok mnoha kulturními akcemi.

Na Štědrý den se před hasičskou zbrojnicí zpívají vánoční koledy, na fašanky (masopust) po dědině probíhá „Vodění medvěda“, na Velikonoce tu v několikadenním časovém údobí, kdy „zvony odletěly do Říma“, jejich zvonění mladí hoši nahrazují „klapotáním“, dále se tu pravidelně v dubnu pořádá „Pálení čarodějnic“ a v srpnu na výletišti „Pytlácká noc.“

Zajímavostí Libosvárů jest také to, že se v nich údajně narodil slavný zbojník Andrůšek (pozdější druh Juráše a Ondráše)... a že se severně od obce na potoce Libosvárka nachází soustava tří rybníků, z nichž ten první je opravdu velký.

 

Já ale namísto k rybníkům mířil z konce vsi po silnici (a souběžné cyklostezce 5033) k západu. A z náhorní bezlesé planiny se mohl potěšit pohledem na nedalekou hradbu Hostýnských vrchů s mohutným masívem Kelčského Javorníka a vedlejším památným kopcem s bazilikou, po němž nese zdejší kraj název „Hostýnské Záhoří.“

Tady na otevřeném terénu pofukoval natolik chladný vítr, až jsem musel přidat do kroku, bych se alespoň trochu zahřál. Z toho „zubatého“ únorového sluníčka nahoře na obloze směrem k nám pozemšťanům zatím moc tepla nesálalo. Třičtvrtěkilometrový úsek po silnici rychle překonán, a poté cyklostezka odbočila napravo do remízku. Za lesíkem pokračovala po polní cestě k 1.3 km vzdálenému mrlínskému žalovu a z hřebene se otvíral výhled až ke vzdálenému Maleníku, tonoucím bohužel v částečném oparu.

Pak už jsem dokráčel k maličkému, ale hezky upraveném mrlínskému hřbitovu. Místní si jej tady na kopci čtvrt kilometru nad vesnicí zbudovali v roce 1938 a kámen na podezdívku navozili z okolí Tesáku. Před jeho vznikem své zesnulé pohřbívali ve vzdáleném Loukově.

Víc než hřbitůvek mne ale zaujal štíhlý kamenný krucifix, vypínající se z travnatého ostrůvku u hlavní silnice z Hranic do Bystřice pod Hostýnem a té vedlejší, vedoucí odsud dolů do vsi. LP 1897 kříž nechali na vlastní náklady zbudovat mrlínští manželé František a Petronela Vávrovi.

Poblíž něj je v trávě balvan s deskou na paměť rodin spoluobčanů, kterým komunistická diktatura proletariátu v letech 1948 až 1989 zničila životy. Kámen s pamětní deskou zde obec Mrlínek umístila roku 2021.

 

Po obhlídce jsem zamířil po chodníku vedoucím okrajem pastvin o něco výš nad komunikací k mrlínské kapli a dalším zajímavostem obce...