Expedition: The Great unknown/ Ključ - Mrkonjič Grad
Část pátá: Cestujeme ve třech.
Ráno, ihned poté co se budíme, chválíme Bosničku, že se nám nepočůrala nikde ve stanu. Vyjdu s ní ven a ihned se k nám žene další pes. Respektive větší fena. Mám trochu strach, ale ve finále si asi 5 metrů od nás lehne, přikrčí se a pak se obrací na záda. Drbu ji na břiše. Bosna zájem nejeví. Nabízím ji maso. Na to se vrhne. A najednou vidím jak se k nám žene další pes. To už trochu zavání, ale kupodivu se všichni 3 psi snáší. Jen naše malá cestovatelka nejeví o hry zájem. Nakonec to skončí u označkovaného stanu a -1 plechovka psího masa. :-) Bosna ale neměla ani kousek. Nechtěla.
Vyjíždíme proti proudu řeky Sana směrem na Mrkonjič Grad, který by měl být vzdálen asi 37 km. Po pěti kilometrech před sebou spatříme obraz, který nám připomene že jsme v jiném státě, s jinýma životníma hodnotama.
Jedeme po silnici, kterou lemují rodinné domky. Když míjíme už několikátý domek, tak přímo před ním, na kraji silnice, leží kůží potažená kostra psa a tam kde bylo břicho je díra, kterou se k vnitřnostem dostala zvěř a hmyz. Nejsem fascinován sraženým psem, ani stádiem rozkladu, ani se mi z toho nedělá špatně jako Ivet, která se drží ruku před pusou. Mě doslova fascinuje ten evidentní nezájem okolí. No řekněte: "Nechali byste, doslova 5 kroků od prahu svého domu, tělo mrtvého psa jen tak hnít?" Po tomto zážitku Ivet prohlásí že se jí tady nelíbí a názor už nezmění. Jako by to byla neblahá předzvěst.
Cesta začne stoupat. To je mi jasné už dle mapy a okolních řek. Takže nikam nespěcháme a pomalu se sunem. Protože tohle stoupání pár kilásků bude. Za jednou zatáčkou nás čeká další překvapení které mi tak trochu vrtá hlavou do dnes. Je jím veliká značka s nápisem: "Welcome to Republic of Srpska" nad tímto nápisem je předpokládám to samé v azbuce. Viz. foto. Začínám si nad tím lámat hlavu. Geograficky přece vím kde sme a Srbsko je přecejenom cca 150 km vzdušnou čarou na východ. No své úvahy si tentokrát nechávám pro sebe, nechci znepokojovat takovou banalitou Ivet, když jsem si téměř jistý, že jen nechápu pořádně význam a hranice to fakt nebyla. Nicméně že se něco změnilo neutajím víc než několik kilometrů. Najednou je totiž každá cedule a směrovka nejprve azbukou a poté latinkou. Billboardy, kterých je tu rázem plno, jsou už jenom azbukou.
Jedeme stále do kopce. Říkám si:" Je to prostě kopec. Takovejch a horších bylo v Alpách! To přejde." Jenže to přešlo až po 15km. Několikrát už jsem měl na krajíčku. Vzteklej, naštvanej, na dně. Zastavuji po 5O metrech, někdy kolo i vedu (a to je to jen 7% stoupání). Leje ze mě jako z vodopádu na Plitvických. Nemohu. Nechci. Chci zahodit kolo. Chci pryč. Chci to vzdát. Ale...
Podívám se na holky. Ivet jede celkem v pohodě. Má více sil než já. Vinu svádím na kárku. Je to první větší test bez možnosti úprav konstrukce. Větší váha, větší tření.... Pohlédnu na holky. Fandí mi Ivet i Bosna. Nemohou mi jinak pomoci. Potřebují mne jako já je. Jsme v tom všichni tři. A tak si utřu pot z čela a vyrazím za Ivet která je přecejenom pár desítek metrů předemnou.
Dorazíme do vesnice Čadavica. Benzínka. "Jupí" konečně dobrý důvod pro delší přestávku. Káva, juice, cigáro. Holky jsou venku na trávě, já zjišťuji kolik ještě do Gradu. Pán z benzínky tvrdí 18. Prej po rovince a pak z kopce. Doufám že nekecal a vítězně se vracím za holkama jim oznámit radostnou předpověď.
Když vylezu ven, uvidím Ivet se psem a 5 dívek, které se nad Bosničkou rozplývají. Jedna z nich umí anglicky, a tak s Ivet prohodí pár vět. Když se dozví jak cestujeme, odkud a že je to naše "dovolená", tak se její tvář změní v překvapenou a se smíchem se ptá: "Proč jedete zrovna do Bosny?". Odpověď už nedostane, jejich doprovod je nažene do auta a odjíždějí. Reakce té slečny posléze ještě několikrát mou mysl zaměstná a přemýšlím, proč tak reagovala? "Nelíbí se jí snad její země? Chtěla by jinam? "
Po přestávce, se chystáme k odjezdu a hodláme ještě využít WC na benzince. Jelikož jsou společné, jdu první. Uvnitř mě čeká překvapení. První turecký záchod, který na cestě vidíme. Je to úsměvné. Jsem v mém životě prvně konfrontován s něčím jiným než kadiboudou či keramikou doma. No co já chci jen na malou, a to zvládnu. Těším se až půjde Ivet. :-)
Dál je to zatím opravdu rovinka. Jedeme relativně rychle a bez námahy. Já s kárkou první. Najednou před sebou uvidím policejní hlídku, která stojí u silnice. Otočím se a koukám jak daleko je Ivetka a jak moc může "číst" mé chování. Zastavuji přímo u policistů a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je, že chci vystrašit Ivet. Přecejenom je cca 50 metrů zamnou a než dojede, nebude vědět co se děje a proč stojím u policajtů. :-) Tím druhým je že chci vědět jestli kárka není nějaký problém.
Zdravím Jágrovo zasalutováním a současným "Dobr dan". Odpovědí mi je "Zdrávo" a otázka kam jedu. "Do Sarajeva". "ÓÓÓÓ, na bicyklu?" ptají se. Říkám že ano. Já, moje přítelkyně (ukazuji se Ivet která právě přijíždí) a Bosna (ukazuji na psa). Ivet přijíždí a pozdraví: "Hello". Odpověď žádná. To ji naštve. Já se po chvilce loučím s policií a pokračujeme.
Cesta je stále po rovince. Nicméně i tak se pohádáme. Asi 7 km před cílem. Za jízdy beru mapu, a házím ji po Ivet. Ivet na mě volá ať si to jdu sebrat, že po mě nebude nic sbírat. Myslím si své a odjíždím. Po několika stovkách metrů zastavím a otáčím se. Ivet je stále na místě. "No jestli si myslí, že se s tou kárkou budu těch 400 metrů vracet, tak je na omylu" Čekám na ni před vrcholem menšího stoupání. Ivet po chvilce bezeslova projede kolem (Ano teď se za to stydím, ale stejně bych jí tam tenkrát nenechal :-) ). Když jedeme před městem z kopce a předjíždím ji, pohladím ji a říkám: "Promiň". Usmíříme se u cedule: "Mrkonjič Grad"
Centrum města leží trošku mimo silnici. Je dole v údolí, kde teče i řeka. Mezi nákupním domem, několika bistry se nám na schodišti podaří připojit na net. Nahraváme několik fotek a dáváme info domů. Koupíme si Hot-Dog. Jaja (vejce) se nám sehnat nepovede. Domluvíme se na kemp u řeky a tak se orientačně poptám v bistru. Pobalíme nasedneme a jedem.
No řeka. Spíše potok. A navíc opravdu skoro v centru. Nechceme jet dlouho podél řeky, protože o to více budeme muset ráno vystoupat na hlavní silnici nad městem. Most, odpočívadlo, Odpadky... Ivet se ještě vydá kousek dolů, jestli nenajde něco lepšího. Ne. Vracečka. Po pravé straně je celkem rovný plácek, kde by se dalo přespat. Jenže z jedné strany silnice a z druhé je kolmá, dobrých 30 metrů vysoká stěna, a pod ní kamenná suť, která nevěstí nic dobrého a klidný spánek už vůbec ne. Na druhé straně silnice ja jakýsi oplocený areál. Nevypadá že by byl využívaný. Ani oplocení není kompletní. Hned zaním je potok. Nakonec objevíme "jakžtakž" místo mezi plotem a odpočívadlem. Stan stavíme zády k silnici. Tohle místo opravdu není adept na doporučení už od počátku. Unaveni chvilku píšeme deníky a strachujem se o Bosnu. Má horečku, nejí, nepije. Celou noc ji jedním okem pozoruji. Mám ji ve spacáku a slyším jak divně dýchá. Snad to přejde a ráno bude lépe.
Jenže tohle měla být dlouhá noc, ve které hlavní roly hrál opravdu špatný výběr místa.
Přidat do oblibených uživatelů
Bosna a Hercegovina
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Bosna a Hercegovina
Půjčovna aut