Expedice Halič- první část

Osmá Expedice dostala název Halič 2006 podle jedné z dominant polských Bieszcad, ale skupina 42 studentů a čtyř učitelů zavítala i do jiných pohoří.
Letošní Expedice se v mnohém lišila od těch předešlých. Po sedmi letech strávených ve stařičkých Karosách jsme v pátek, pár hodin po rozdání vysvědčení, nasedli do daleko prostornějšího Mercedesu. Důvodem nebyla naše rozmařilost, ale experiment s vlastním kuchařem, který si vezl nádobí, dva vařiče, plynové bomby a hlavně kilogramy potravin.

Tentokrát jsme zavítali nejvýchodněji v historii a také dobyli zatím nejvyšší kótu. Různorodé bylo i složení expedičníků - kromě starých harcovníků pamatujících i Expedici první, nastoupila do autobusu velká skupina primánů.

Od budovy gymnázia jsme vyjeli v deset hodin večer, ve dvě hodiny ráno jsme v Brně naložili zmíněného kuchaře Petra s jeho vybavením. S napětím jsme sledovali vývoj počasí. Jeli jsme tak rychle, že jsme projeli studenou frontu zásobující vláhou Čechy. Bylo jasné, že první túra bude pěkně mokrá. Proto jsme ráno po tatranském probuzení vyrazili ze Štrbského plesa jen k plesu Popradskému.

Pětikilometrová procházka a zejména pohledy na štíty nejmenších velehor světa mnohé nabudily, a tak jsme se rozdělili na dvě půlky. Ti méně zdatní se v začínajícím dešti vydali do Štrby, kde bylo dojednáno naše první ubytování, ostatní vystoupali více než čtyři sta výškových metrů pod vrchol Ostrvy. Zde si mohli vyzkoušet, jak jsou na tom s fyzičkou a k čemu mohou být dobré teleskopické hůlky. Na vrcholu mlha, déšť a vítr. K cestě do Štrby nakonec posloužila tatranská zubačka.

Prostorné dřevěné chatičky se čtyřmi postelemi, salaš s restaurací, záchody a sprchou, z níž poměrně často tekla i teplá voda - nechybělo nic, co se poutníkovi po náročném dnu šikne. Rajská s knedlíkem v ešusu byla pro některé větším zážitkem než celé Tatry.

V neděli 2. července jsme se vypravili do Slovenského ráje. Řekli jsme si, že po deštích bude průchod soutěskami tím pravým dobrodružstvím. A byl!

Vybrali jsme tiesňavu Velký Sokol, která byla při naší první výpravě zavřená z důvodu požáru. Také je dostatečně vzdálená od hlavních parkovišť, takže se v ní nestojí fronty u každého žebříku.

Už od prvních metrů bylo zřejmě, že vody je skutečně hodně. Já osobně jsem se zouval celkem čtyřikrát a stejně jako většina jsem nakonec rezignoval a brodil se v botách. Odměnou za boj s vodou byly krásné scenérie vyvrácených stromů, přes než se ženou hektolitry vody. Jiné účastníky uchvátily desítky kvetoucích orchidejí nebo třeba pocity solidarity. Bylo skvělé pozorovat, jak si všichni pomáhají s přecházením kmenů i broděním potokem. Zřejmě ve Velkém Sokolu se vytvořila nejlepší parta ze všech Expedic.

Soutěska se normálně prochází dvě a půl hodiny, my jsme si v ní užívali bezmála hodin pět. I díky tomu se nakonec z programu vypustil Prielom Hornádu a zamířilo se rovnou k autobusu parkujícímu v Podliesku.