Drahanskou vrchovinou přes hrádek "Špacírštejn" do Jednova

Také začátkem března panovalo nezvykle přívětivé předjarní počasí jako stvořené k turistickým toulkám. Ve středu jsme proto s manželkou navštívili ZOO Lešná a na první pátek v měsíci jsem si naplánoval sólo výlet do míst mnohem vzdálenějších – až na Drahanskou vrchovinu. Před časem jsem totiž při bloumání po Mapách.com narazil na romantický objekt hrádku, který u obce Lipová vlastnoručně vystavěl jeden místní obyvatel a já byl zvědav, jak umělá zřícenina vypadá v reálu. Kupodivu k ní nebylo až tak složité se ze Zlína dostat. Stačilo jen trochu si přivstat, ospalky z očí setřít již před pátou ranní a přesunout se dopravním prostředkem MHD s tykadélky do Otrokovic k vlaku. Odtud rychlíkem Moravan do Olomouce, přestup na další vlak do Prostějova a z jeho autobusového nádraží absolvovat poslední úsek cesty. V okolí Plumlovské přehrady se začala okolní krajina vlnit a za Ptením už busek stoupal do svahů Drahanské vrchoviny.

Její plošší ráz mne docela překvapil – je totiž protkána jen hlubšími zářezy vodních toků a okolí lidských sídel lemují kopce připomínající táhlé pahorky. Přitom startovní místo mého dnešního putování - Lipová i sousední vsi, leží v nadmořské výšce mezi 500 až 600 m, takže jsou vlastně umístěny poměrně vysoko na nahorní planině.

 

Lipová je v análech poprvé zmiňována LP 1379 jako osada dřevařů. Svůj název obdržela podle krásných listnáčů, které se na jejím katastru v hojném počtu vyskytují dodnes. Ve vlastnictví vsi se vystřídala řada šlechticů od pánů z Boskovic a ze Zástřizl až po Dietrichštejny a Mensdorfy. Za třicetileté války byla vypálena a zůstalo z ní stát jen osm chalup. Později, když byla dědina obnovena, se místní zabývali pěstováním lnu a jeho zpracováním. Během druhé světové války se v okolních hvozdech skrývali členové partyzánské skupiny Jermak. Místní je kromě proviantu zásobovali vším potřebným a nezřídka se účastnili i záškodnických akcí. Mezi Lipovským vrchem a obcí Malé Hradisko se dodnes v lese zachoval partyzánský bunkr.

Vlastní obec Lipová leží v nadm.výši 550 m a nejvyšším bodem jejího katastru je vrch Hanáčka (610 m). Dnes zde žije okolo 720 obyvatel, což se na její rozlohu zdá příliš, jenže místními částmi obce jsou také blízké vesnice Hrochov a Seč.

Já vystoupil na horní zastávce se stylovým názvem „Lipová, U Lípy.“ Na zahradě jednoho domu jsem obkouknul dřevěnou stylizovanou plastiku andělíčka a hlavní komunikací sestoupil do sníženého středu vsi. Tady boční ulicí odbočka do kopce ke kapli Panny Marie Bolestné, zbudované dle zápisu v obecní kronice roku 1872. Po dostavbě byl interiér dlouho prázdný, díky čemuž se obyvatelé sousedních obcí Lipovským dlouhá léta vysmívali. Mobiliář pořízen a kaple vysvěcena až roku 1893. Jedná se o obdélný sakrální objekt, nad vstupem se štíhlou hranolovou věží zvonice, jejíž vysoká střecha s helmicí má velmi interesantní podobu.V sousedství kaple stojí kamenný kříž s bohatě zdobeným podstavcem.

Odtud jsem seběhl zpět na hlavní silnici, za níž se v nejnižší části obce nacházelo parčíkově upravené prostranství s Pomníkem obětem 1. a 2.světové války. Byl slavnostně odhalen v květnu 1974. Skládá se z nízkého obdélného podstavce obloženého mramorovými deskami a na něm stojícího vlastního pomníku ze žuly. V ústřední části se vypíná hranolový pilíř s emblémem dvojocasého lva a nápisem „PADLI, ABY NÁROD MOHL ŽÍT.“ Po obou stranách pilíře jsou umístěny desky se jmény padlých v obou světových válkách.

Zajímavým stavením, který jsem při další chůzi minul, bylo to notně zchátralé s č.p.32, jež bývalo v minulosti hostincem. Na jednu ze dvou nových osvěžoven ve vsi jsem narazil naproti autobusové zastávce, ze které můj průchod obcí ostřížím zrakem sledoval dav domorodců, čekající na spoj. Pohostinný podnik nese název „Hospůdka U muzikanta.“ Nad vchodem je umístěn zelený štít s logem hanušovického pivovaru Holba a vedle na stěně visí velký reklamní obrázek s polovinou ksichtu sličné děvy a vrchovatě načepovanou sklenicí moku z pivovaru Litovel.

Další moje krůčky vedly po žlutě značené tur.trase na nejjjižnější vyvýšený konec obce, kde se nad silnicí vypínal přízemní bezvěžový evangelický kostel. Jedná se o stavbu velmi skromně přizdobenou jen na vstupním průčelí, nad nímž vyveden nápis „BŮH LÁSKA JEST“ a na římse oddělující spodní část od trojúhelníkové štítu je umístěn kalich. Evangelická modlitebna byla zbudována roku 1922 z darů pro baptisty (Bratrská jednota Chelčického). Roku 1941 místní baptistický sbor přestoupil k Československé církvi evangelické.

Od svatyně už mne čekala cesta k největší atraktivitě nacházející se na katastru Lipové – umělé zřicenině středověkého hrádku Špacírštejn. který v místech bývalé motokrosové dráhy postupně zbudoval lipovský občan pan Procházka.

V Drahanské vrchovině v minulosti stávala řada hradů, ale téměř všechny už ohlodal zub času a do dnešní doby toho z nich moc nezbylo. K některým ruinám je navíc přístup zapovězen (Smilův hrad) a k dalším - např.Ježovu hradu, Melicím a Čertově hrádku, jenž jsou dočasně zpřístupněny „Vojenským újezdem Březina,“ je možno podniknout túru pouze v pátečním odpoledni a přes den v sobotu a neděli.Vyjímkou je první z hradů v Otaslavicích, ze kterého se zachovala polovina válcového bergfritu... no a pak také romantická zřícenina Hrádku u Lipové.

Přístup k unikátní stavbě je přitom docela dobrodružný. Nevede k ní totiž žádná značená cesta, ba jejím směrem dokonce v obci neukazuje ani žádná šipka. Já kráčel od kostela nejprve asi 300 metrů po silnici vedoucí do obce Buková, a pak jsem z ní za areálem farmy odbočil vzhůru na polní cestu. Místy blátivá komunikace pak mírně stoupala po okraji lesa a pastvin až k hornímu okraji bývalého motokrosového závodiště. Jenže jeho zákruty byly lemovány vzrostlými křovinami i stromy a v tomto naprosto nepřehlédném terénu nebyl hrádek odnikud vidět! Po sestupu k lesnímu rybníčku a spodní části svahu nad potokem Hloučelou jsem vyrazil loukou zase vzhůru a nazdařbůh si vybral jednu cestu vinoucí se svahem po vrstevnici. Zřícenina bohužel nestála ani za ohybem terénu... a když jsem přišel k jehličnatému lesíku a chtěl už hledání vzdát, najednou se mým zrakům zjevila jeho velmi kvalitně „zašitá“ ruina na palouku hned za remízkem!

Je novodobým výtvorem jednoho velice šikovného důchodce z obce Lipová - pana Zdeňka Procházky. (Díky příjmení tvůrce, který ji s menšími přestávkami stavěl rovných 15 let, se miniaturní replice středověkého hradu říká také Špacírštejn.)

Jako náruživý houbař docházel do blízkého hvozdu a v místech, kde byl asi 1300 m za vesnicí na svažité louce zbudován motokrosový okruh, jej zaujala veliká halda kamenů a četné kamenné zídky v okolí. Ty vznikly z kamenů sesbíraných v dávných časech místními rolníky z jejich polí. Nález ohromného množství „stavebního materiálu“ přivedl pana Procházku k myšlence splnit si svůj sen a zbudovat v těchto místech malý středověký hrad. Ke stavbě nejprve využil kamenů z okolních menších zídek (později pak ze vzdálenějšího pole) a vše na „staveniště“ transportováno toliko ručně a za pomoci kýblů. Jakožto zkušený stavebník kameny vyskládával nasucho bez malty. Ta přišla na řadu až později kvůli zpevnění základů věže a opěrných zdí.

V hlavní části hrádku se směrem k nebesům do „závratné výše“ tří metrů vypíná kruhová věž doplněná přístupovou chodbou. Je obklopena částmi opevnění se schodištátky a dále se tu nachází malá komůrka s dveřmi. Ta důchodci slouží jako sklad pro nářadí a ochrana před nepříznivým počasím. Tuto uzavřenou místnost označili fantazií obdaření návštěvníci za „hladomornu.“ Mimo toho všeho tady stojí ještě jeden kamenný objekt – zásobárna. Pan Procházka zde zbudoval také větší posezení s lavičkami a ohništěm, oceňované hlavně turisty, kteří sem doputovali s malými dětmi.

I v dnešní době se „hradní pán“ spolu s vnukem Ondrou pravidelně věnuje jeho údržbě, v okolí vysekává trávu a sází okrasné dřeviny a květiny. Za veliký přínos turistice (a rovněž za svůj velkolepý stavební počin) obdržel v září 2021 1.cenu Olomouckého kraje v oblasti cestovnícho ruchu v kategorii „Neobjevený skvost.“

Špacírštejn se stal se velmi oblíbeným výletním cílem (jak pro místní, tak i pro návštěvníky zdaleka) a dokonce v obci už několikrát zastavil zájezdový autobus, ze kterého se směrem k hrádku vyrojily houfy zvědavých turistů.

Po průzkumu zříceninky jsem chvilku v klidu poseděl na jedné z laviček (kupodivu jsem tu byl za hezkého slunečného předjarního dne naprosto sám) a v duchu vzdal hold panu staviteli. Lidí, kteří dokáží udělat radost nejen sobě, ale i druhým – u nás bohužel moc není.

Další moje trasa vedla nahoru do kopce na polní cestu nad areálem motokrosového závodiště, která vedla (mírně stoupajíc) opět po okraji lesa a pastviny na vzdálený hřebínek se silnicí a cyklotrasou 5039. Z jeho nejvyššího bodu pak moje nožky odbočili na polní cestu s dalekými výhledy, kde vlevo nad obzorem vykukovala věž větrné elektrárny nad Brodkem u Konice. Já ale přitom sestupoval do téměř 1.5 km vzdálené místní části Brodku – Dešné.

Brodek u Konice se v minulosti nazýval „Německým Brodkem,“ protože v něm převládalo právě toto obyvatelstvo. V análech je poprvé zmiňován až LP 1575, neboť do drsné krajiny s vysokou nadmořskou výškou se noví osadníci příliš nehrnuli. Jméno ale obec nedostala podle brodu přes řeku. Končinou protékají sice jen malé potoky, ale jejich prameniště obklopovaly bažiny a přes ně byla zbudována haťová stezka. Už ve druhé půli 17.století byl Brodek velkou vesnicí, v níž žili hlavně Češi. Jejich počet po třicetileté válce prudce klesl a ves byla dosídlena lidmi, kteří sem přišli z německy mluvících zemí. Okolo Brodku tak vznikl „německý jazykový ostrov,“ což se pomalu začlo měnit až po skončení první světové války. Za té následující byla směrem k Suchdolu za posledními domy tehdy ještě samostatné obce Dešná umístěna závora a strážní budka. Před závorou již začínaly Sudety. Po druhé světové válce a nuceném odsunu Němců Brodek přišel o statut města a dodnes je pouze střediskovou obcí.

Ve středu místní části Dešná jsem narazil na impozantní kapli Sedmibolestné Panny Marie mající podobu kostelíka. Při její obhlídce a focení mne rozesmávaly zvuky, které vydávali dva zástupci kurovité drůbeže: jeden mladičký kohout kokrhal roztřeseným pisklavým hláskem (nejspíš ještě mutoval) a na jeho pokřik odpovídal mnohem starší kokrhlel, který ale namísto hodnotného hlasového projevu bučel jako kráva!

Kaple působí majestátně díky masivní hranolové věži zvonice, jejímž přízemím vede do vlastní obdélné kaple s půlkruhovým uzávěrem hlavní vchod. Sakrální objekt byl vystavěn roku 1844. V interiéru se nachází soška Madony přenesená sem z bočního oltáře kostela sv.Petra a Pavla v Brodku, která je o 15 let starší než samotná kaple. Před kaplí se vypíná veliký kamenný kříž. Jeho štíhlý podstavec člení zdobné reliéfy a úpatí krucifixu s ukřižovaným Ježíšem je přizdobeno figurkou svatého Jana a Máří Magdalény.

 

Další můj postup vedl po silnici do nedalekých Labutic. Komunikace se záhy změnila v nakloněnou rovinu, která se nejprve vyšplhala do sedla mezi dvěma odlesněnými bezejmennými kopci s nadm.výškou 606 a 595 m a odtud prudčeji klesala k další drahanské vsi. Na dohled od Labutic se hned u silnice vypínala Boží muka, zářící na dálku svou bělostnou fasádou. Lidová sakrální stavba měla při pohledu zblízka dosti „úspornou“ podobu. Čelní stěna je členěna pouze nikou s vystupujícím žlutým orámováním. Ve výklenku je umístěn svatý obrázek a svíce chráněné sklem. Kousek od výklenkové kaple je na okraji remízku umístěn tur.přístřešek, od něhož se otevírá pěkný výhled. Na chvilku jsem tu spočinul a přitom se potěšil výhledem nejen na blízké Labutice, ale i na okolní sídla a krajinu Drahanské vrchoviny.

Labutice jsou malou vesničkou s pouhými 60 obyvateli ležící na náhorní brodské planině v nadm.výši 550 m a její severní okraj přiléhá k rozsáhlejšímu hvozdu nesoucímu název „Boří.“ Jsou sídlem ulicového typu a zdejší domy lemují hlavně silnici vedoucí na jedné straně do blízkého Jednova a na druhé do Brodku u Konice.

Vesnice byla založena roku 1786 a vznikla rozparcelováním panského dvora přináležícího suchdolskému statku. Prvními osídlenci byli Němci, kteří se sem přestěhovali z tehdejšího Německého Brodku. Ves dostala po tehdejším guverníálním radovi jméno Schwanenberg. Protože Schwan je německy labuť, počeštěním pak mnohem později vznikl její dnešní název. V neprospěch německých se složení místních obyvatel začalo měnit až začátkem dvacátého století. V roce 1921 už zde z celkových 199 obyvatel žilo pouze 37 Němců, zbytek byl národnosti české. Ve druhé světové válce obec zařazena pod německou Říši. Hranice mezí ní a Protektorátem probíhala mezi Labuticemi a Suchdolem.

Škola byla vystavěna LP 1900, ale v českém jazyce se začalo vyučovat až roku 1919. Dnes už ve vsi žádný vzdělávací ústav není a žáci musí do školy dojíždět. V roce 1960 se do té doby samostatné Labutice staly místní částí 2 km vzdáleného Suchdola. Z drobných památek je zde k vidění kaple, dále dva kříže a směrem k Brodku již zmíněná boží muka.

 

Když jsem sešel dolů do vsi, nejprve jsem si v jejím středu prohlédl velkou hasičskou nádrž a naproti ní u silnice stojící kapli sv.Štěpána z konce 18.století. Jedná se o obdélnou sakrální stavbu s trojbokým uzávěrem. Nad přízemím s kaplí, jejíž oltář zdobí soška Panny Marie, se vypíná hranolová věž zvonice oddělená profilovanou římsou. Vrchol věže je zakryt stanovou plechovou střechou, která byla stejně jako ta nad vlastní kaplí natřena červenou barvou. Sakrální objekt byl zasvěcen svatému Štěpánu, který se stal prvním křestanským mučedníkem a byl Léta Páně 35 ukamenován za hradbami Jeruzaléma. Stal se patronem krejčích, kameníků, tkalců, tesařů, zedníků a pracovníkům s koňmi.

U křižovatky ve středu vsi stojí kamenný kříž s pozlaceným korpusem ukřižovaného chráněný plechovou stříškou. Krucifix pochází z roku 1900.

Odtud jsem si vedlejší ulicí odskočil k severnímu okraji vesnice, za nímž byla dle map.com na pahrbku v lese vyznačena ikonka skály. Tak to opravdu „nemělo chybu“ - hvozd připomínající svým charakterem neprostupnou džungli tu skutečně byl, pahorek zarostlý krom stromů všudepřítomnými šlahouny ostružin a jiného popínavého chrastí též, jen ta skála jaksi chyběla! Bohužel to nebylo poprvé, kdy se mi něco podobného přihodilo. Zplna hrdla klnouc jsem se houštím nakonec prodral na jakousi lesní cestu, která mne přivedla nazpět do vsi... a umínil si, že odteď už mapám.com jen tak nenaletím a polezu pouze tam, kde se pod ikonkou ukrývá i obrázek skalního útvaru!

Od křižovatky jsem zamířil na východní konec obce. Přitom jsem minul budovu hasičské zbrojnice s Pamětní deskou padlým v 1.světové válce. Sbor dobrovolných hasičů byl v Labuticích založen roku 1910.

U jednoho z posledních domů mne zaujala předzahrádka, v níž byl jako hlavní „ozdoba“ vystaven nabílo natřený velocipéd s truhlíkem na květiny. K výslednému kýčovitému dojmu notně přispívala figurka andílka a psa pod kolem, nesoucí rysy „podnikatelského baroka.“

K blízkému Jednovu a jeho středu už mne čekalo dlouhé táhlé klesání. Ještě před prvními domy jsem minul žulový kříž, ale tím nejhezčím jednovským krucifixem byl jiný, vypínající se na hřebeni u hlavní silniční křižovatky obce. Tento litinový kříž pochází z roku 1871. Ve spodní části je přizdoben reliéfem anděla a byl umístěn na štíhlý kamenný podstavec.

Jednov je od šedesátých let minulého století místní částí 2 km vzdáleného Suchdola. Jeho stavení, ve kterých dnes žije přibližně 170 obyvatel, se rozkládají okolo silniční křižovatky na bezlesé náhorní planině Drahanské vrchoviny. Ostatní domy lemují horní část doliny Brodského potoka v okolí poutního chrámu Navštívení Panny Marie. Dřívější samostatná ves vznikla až v 18.století na pastvině pro panské vepříky (místo se nazývalo „Na Sviním“) u vydatného pramene s údajně léčivou vodou. U něj vznikla mariánská kaplička nahrazená díky vysoké návštěvnosti místa ve druhé půli 18.století kostelíkem. Vedle byl zbudován poutní hostinec a vyrostly zde také první domky nové vsi. Kostelík pak byl přestavěn na mnohem větší svatyni – dnešní poutní kostel Navštívení Panny Marie.

Ještě než jsem k téhle největší pamětihodnosti Jednova dolů mezi zástavbou zamířil, prohlédl jsem si několik jiných místních zajímavostí.

Oslovil mne zejména větrný mlýn, vypínající se na severovýchodním konci Jednova u silnice vedoucí do Suchdola. Byl zbudován v tzv. „holandském slohu“ roku 1842. Zděný třípatrový 8 m vysoký objekt byl vystavěn z lomového kamene, opatřen dřevěným větrným kolem o průměru 6 metrů a zakryt šindelovou střechou. Ta byla časem vyměněna za plechovou. Mlýn byl funkční až do roku 1931, kdy při vichřici přišel o kolo. Dnes je objekt v soukromém vlastnictví a jeho větrné kolo je pouze nefunkční ozdobnou replikou.

Jak jsem pak při sestupu do níže položeného centra Jednova zjistil, nechybí ani zde připomínka obětí první světové války. Pietní místo je obehnáno plůtkem a nachází se za silnicí pod svahem naproti obchodu. Vlastní Pomník padlým se skládá z podstavce vyskládaného z kamenů a přikrášleného reliéfem klečící ženy s věncem. Na sokl byla umístěn žulový hranol s medailonky a jmény sedmi místních mužů.

Na dohled od poutního chrámu vzniklo v místech farní zahrady příjemné relaxační místo – volně přístupná Mariánská zahrada. Nový vzhled díky obohacení různým rostlinstvem, dřevinami a kamennými skulpturami získala roku 2004. Autorem úprav se stal polský kněz I. Jan Lisowski. Prohlédnout si tu můžeme sochu žehnajícího papeže Jana Pavla II., stojícího na kamenné mohyle a bronzovou plastiku Panny Marie. Obě skulptury byly zrobeny v životní velikosti. Dále je tu umístěn kovový kříž a menší litinový krucifix stojí nad schodištěm. Zahrada slouží nejen k odpočinku poutníků, ale i občasných turistů.

No a pak už jsem okolo dřevěné plastiky andělského stvoření s křídly dokráčel k tomu slavnému poutnímu kostelu, který má za sebou dosti zajímavou historii.

V horní části doliny Brodského potoka jednovští prapředkové narazili na pramen s údajně léčivou vodou a v dávných časech tu bylo zaznamenáno několik zázračných uzdravení. Místní mlynář studánku upravil a zároveň nad pramenem zbudoval mariánskou kapličku.
V ní vystavena dřevěná soška Panny Marie Bolestné, která předtím zdobila strom nad studánkou. Ve druhé polovině 18.století tu vyrostla i hospoda a v okolí první domky novousedlíků. Roku 1801 už se tady rozkládala samostatná ves „Ainserdof,“ česky Jednov.
Poutní kaple byla nahrazena podobnou, ale větší sakrální stavbou zafinancovanou majitelem zdejšího panství – olomouckým klášterem sv.Kláry. Na jejím místě pak později za mnoha peripetií vystavěn velký jednolodní Poutní chrám Navštívení Panny Marie.
V minulosti k němu i ze vzdálenějšího okolí putovalo každým rokem až na 70 procesí v počtu deseti tisíc poutníků.

Dnes se v něm pravidelně 31.května na svátek Navštívení Panny Marie koná „Velká pouť“, ta další pak první červencovou neděli. Kostel patří k barokním sakrálním chloubám střední Moravy a památkově chráněn je od roku 1958.

Stavba poutního chrámu započala roku 1796, jenže pak císař Josef II. řád sv.Kláry zrušil a na dostavbu chyběly peníze. Znovu se stavit začalo až LP 1807 a objekt dokončen o tři roky později. Původní kostelní zvony, zrekvírováné za světových válek, se v něm rozezněly až s příchodem roku 1830. Jednovské farnosti je věnoval sedlák z blízkého Lutotína jako poděkování Panence Marii za uzdravení své choré ženy. Dnešní zvony pořízeny 1969.

Přestavba věže zvonice a hlavního vstupního průčelí chrámu byla dokončena roku 1911. Do nik byly vloženy sochy sv.Bernarda a sv.Františka z Assissi. Starý hlavní oltář roku už předtím (roku 1899) nahrazen novým, který zrobil prostějovský řezbář Metoděj Fábel. Na něj pak umístěna i původní dřevěná skulptura Bolestné Matky Boží. Interiér chrámu zdobí reliéf Piety z roku 1760, plastika Anděla Víry a obraz Sv.Jana Nepomuckého. Dále pak sochy sv.Cyrila a Metoděje, sv.Martina, sv.Vavřince, sv.Štěpána a sv.Floriána, jež byly převážně zhotoveny v Tyrolsku. Pozornost si zaslouží i pěkná křížová cesta a empory (ochozy) po obou stranách chrámové lodi.

Díky otevřené předsíni jsem si mohl krásný interiér dobře prohlédnout, no a pak už jsem kostel obešel a sestoupil k Vodní kapli, stojící hned u silnice. Původní „zázračný“ pramen sice vyvěrá přímo pod hlavním oltářem, ale jeho odtok byl sveden sem. Kaple byla vystavěna v empírovém slohu a nad její průčelí umístěn výklenek s figurkou Panny Marie Lurdské.

Tak... a to byla poslední pamětihodnost, kterou jsem na dnešním výšlapu spatřil. Teď už zbývalo jen vrátit se nahoru k hlavní jednovské křižovatce a zastávce busu a odtud se nejbližším spojem přesunout nejprve do Prostějova. Zde přestup na rychlík Šumperk do Olomouce, tam na další „rychovlak“ směřující do Otrokovic a z nich trolejbusem do Zlína.