Do Moravské krásy 2021, pt. 3, Křtiny, Skalní Mlýn a Suchý žleb

12. 6. 2021

Na sobotu je obvykle vymyšlená nejzajímavější trasa, už kvůli tomu, že přítomní jsou i poslední dojevší výletníci. Začátek by měl být v duchu historickém, byť přírody si také nějaké užijeme. Ovšem ještě než se vydáme na cestu, využijeme už ve větším počtu ranní koupel v Olšovci a pak i faktu brzkého otevřeného stánku v kempu. Inu ranní točené jen tak něco nepřekoná.

Tradičně je organizován i čas odjezdu, který se daří udržet na dobu 9.30. Nicméně hned dochází k mírnému rozštěpu celé skupiny, už kvůli známé milovnici psů, Editě, nemůžeme totiž zapřít, že se bude konat setkání, přímo výstava plemene bílých švýcarských ovčáků. Podle vzhledu je to vlastně takový bílý vlčák, ale v našich končinách jde o plemeno dosti exkluzivní. Nicméně ovčáci jsou všeobecně tvorové milí až přítulní, takže nějaké to podrbání dostanou i od cizích.

Ne všichni se ovšem exkurze za pejsky vydali, takže do budoucí destinace se vydáme trošku prořídlí, pár výletníků už vyjelo před námi.

Vyrážíme do vršku cyklotrasou s číslem 5077, trasa je naštěstí plně asfaltová, v lese navíc bez nějakého provozu. Nicméně několik desítek výškových metrů překonat musíme, což se nám ale odmění sjezdem k pomníku a jezírku Karla Schindlera. Jde o pomník jednoho z mnoha lesních odborníků, kteří se zasloužili o zdokonalení lesního hospodářství. Působil i jako pedagog, je autorem lesnické encyklopedie a dotáhl to i na poslance v Českém sněmu a v říšské radě.

Od pomníku je to už kousek k silnici od Jedovnic do Křtin, ale hned na ráně je vstup do Arborety brněnské lesnické fakulty, tak alespoň nahlédneme k rybníčku u pokladny.

Nicméně hlavním úkolem je dohnat uprchlíky, kteří snad už někde stolují ve Křtinách. Ovšem vynechat krátkou prohlídku zdejšího barokního skvostu, poutního chrámu Jména Panny Marie by bylo hříchem i pro ateisty. Ačkoliv vlastně celý projekt Jana Blažeje nebyl nikdy realizován (nebyl postaveny ambity na jižní straně), i tak jde o jeden z nejpůsobivějších a nejmohutnější kostelů svého druhu u nás. Chrámu dominuje 30 m vysoká centrální kupole. Kostel stojí na základech starších gotických staveb. Mnohými je označován za nejkrásnější barokní stavbu u nás, na čemž má zásluhu i bohatě zdobený interiér. Název Křtiny má upomínat na památku Konstantina a Metoděje, kteří zde podle pověsti měli křtít pohany.

Hladoví a žízniví výletníci se mezi tím přesunuli nad kostel k tzv. zámku, kde i my poslední nacházíme příjemnou venkovní zahrádku k doplnění tekutin i nějaké lehké stravy. Při odjezdu se opět dělíme, navíc se mi zdá, že přední kolo je nějak podezřele prázdné. Je zajímavé, že nepraskne někde na šotolině, ale tady v poklidném asfaltu. Takže ještě nějaká minuta zdržení.

Od Křtin stoupám do blízké Habrůvky, hlavně z časových důvodů, původně jsem chtěl pokračovat k Býčí skále, ale nějak se nám ten rozvrh bortí. No naštěstí v Habrůvce bydlí Borisův spolupracovník Franta, kterého musíme pozdravit a připít si na zdraví našich kol a krásu žen (nebo že by to bylo jinak?).

Pokračujeme tzv. Kočárovou cyklotrasou. Spousta cest v Moravském krasu, tedy i ty lesní jsou k naší spokojenosti vedené po asfaltu, horší je poněkud zatažená obloha, která hrozí nějakým deštěm nebo bouřkou. Krátká sprška nás vskutku dostihla poblíž přístřešku s pomníkem Rudolfa Haši (tedy další lesní expert). Ale byla to jen přeháňka, tudíž pokračujeme k sjezdu k silnici do Olomučan. Dosti jsme klesli, takže ztracené metry musíme opět nahradit. Kopce zde sice nejsou nijak vysoké, ale stoupání poněkud výživné ve smyslu sklonu. Celkem rádi si tak odpočineme téměř na vrcholu u Olomučanského hřbitova , který je pěkně zasazen do okolního lesa.

Ve vsi mají poněkud rozkopanou vozovku, tak sjezd musí být opatrnější. Místní komunikace pokračuje podle stejnojmenného potoka až k státní silnici 379, tedy v podstatě okraji Blanska. Napodruhé najíždíme na tu správnou odbočku a míříme do údolí Punkvy.

Neštěstí nechodí ale po lidech, ale po duších, pročež mimoděk mi u jedné z budov bývalého ČKD ušlo i zadní kolo. Naštěstí jsem měl ale dvě duše náhradní, takže byť se zpožděním, shledáváme se s předjezdci v zahradní restauraci Skalního mlýna.

Poblíž „centra“ Moravského krasu končí i spanilá jízda veteránské soutěže, tudíž si můžeme prohlédnout pár opozdilců, kteří ještě nezamířili k svým domovům.

Proběhlé příhody i deště poněkud zkrátily myšlenou trasu, takže centrem krasu tedy Pustým žlebem pokračovat nebudeme.

Naštěstí naším směrem je taková miniatura v podobě Suchého žlebu, což je podobný byť kratší vápencový kaňon, místy i soutěska. Údolím vede příjemná cesta bez motorového procesu a končí vlastně pod stoupáním k Macoše, kde odbočíme na Vilémovice, které jsou od Jedovnice už pár kilometrů.

Pt. 1

Pt. 2

Pt. 4