Fotogalerie Devatenáct chutí Laponska pošesté

Při pátečním ránu opouštíme nejsevernější místa našeho nejenom letošního putování. Naštěstí kouzlo Laponska si budeme ještě několik dnů užívat.

Při pátečním ránu opouštíme nejsevernější místa našeho nejenom letošního putování. Naštěstí kouzlo Laponska si budeme ještě několik dnů užívat.  autor: Bubinga


Při pátečním ránu opouštíme nejsevernější místa našeho nejenom letošního putování. Naštěstí kouzlo Laponska si budeme ještě několik dnů užívat.
Po chvíli si prohlížíme letiště Mehamn (MEH), které je nejseverněji položené veřejné letiště v Norsku a současně nejsevernější letiště v kontinentální Evropě.
Kam dál? Zpátky na jih budeme muset. Dál na sever se již autem nedá jet po tom klikatém výběžku jménem Evropa. Kdybychom chtěli pokračovat severním směrem, tak by se z nás museli stát polární badatelé.
Zase jsme o kousek dále tomu, abychom mohli říct: „Viděli jsme velikost světa.“
Věnujeme půvabům Laponska pozornost, jakou si zaslouží, a proto opět zastavujeme. Tentokrát si kromě krajiny prohlížíme sobíky.
Bez sobů nejsou Sámové a bez Sámů nejsou sobi. Setkání s jednotlivými sobi nebo celým stádem je vždy zážitek.
Sámové byli vždy kočovníci a nikdy se nemoc nezajímali, zda se stádem sobů překračují státní hranici. A myslím, že se to neliší ani dnes, s výjimkou Ruska samozřejmě.
Sněhu tady v tuto roční dobu moc není, tak si ho jdu prohlédnout.
Na začátku našeho letošního putování jsme vyjeli z mírného podnebného (klimatického) pásu a nyní se nám otevírá okno do zcela jiné krajiny. Norsko má díky svému zajímavému tvaru země hned tři vegetační pásma na svém území.
Na jihu, například okolo hlavního města Oslo jsou rozsáhlé listnaté až smíšené lesy, které jsou celkem podobné těm našim. Spatřili jsme tam dub, buk, jilm či jasan. Směrem na sever ubývali listnáče a začal převažovat porost jehličnatý.
Brzy jsme spatřili tajgu, oblast severských jehličnatých lesů, které jsou občas promíseny břízami, olšemi, osikami či jeřáby. Po čase tato postupně řídne a vzrostlé stromy nahrazují drobné stromky, keříky, mechy a lišejníky.
Poprvé v životě obdivujeme opravdovou tundru, podnebné pásmo, které se nachází mezi tajgou a trvale zaledněnými polárními končinami. Arktická tundra, dramatická, ale tuze zajímavá krajina.
Slovo tundra pochází z laponštiny a znamená bezlesou krajinu, což v tomto případě souhlasí. Na rozdíl od tajgy se jedná už o subpolární pás, kde místo stromů rostou mechy a lišejníky.
Tundra a tajga. Jsou od sebe „pouze“ o jeden vegetativní stupeň, přesto je to velký rozdíl. Kdysi jsme se učili ve škole, že sibiřská tajga je les nejsevernější části mírného pásu, kdežto tundra je už v tom subpolárním.
O Skandinávii nám tenkrát moc neříkali, ale příroda nezná hranic. A vlastně my nejsme tak daleko od Ruska.
Tajga však prochází poslední dobou dramatickou proměnou. S postupným oteplováním se prodlužuje vegetační období a umožňuje mladým stromkům zakořenit v dříve chladném prostředí.
Tím se pás jehličnatých lesů rozšiřuje a posouvá směrem k severu, do oblastí, kde dříve dominovala tundra. Stejně jako není zcela jasně daná severní hranice tajgy, ani ta jižní není pevná.
Pro některé oblasti se používá výraz lesotundra, což označuje přechodnou zónu mezi tajgou a tundrou. Vyznačuje se zakrslými břízami, okolo nichž jsou rozsáhlé holé plochy bez stromů, porostlé jen mechy.
Některé stromky jsou vyšší, jinde se plazí břízka na prst vysoká.
Tundra, tajga, lesotundra…důležitější, než odborné pojmenování je úžasné kouzlo zdejší krajiny.
Moře a pevnina. Vniká moře do pevniny nebo pevniny zasahuje do moře?
Jedeme podél břehu řeky Tana, jedné z největších severských řek. Nacházíme se nedaleko jejího ústí do Barentsova moře.
Most Tana Bru na evropské silnici E6 překonává řeku Tana v místě, kde se nachází stejnojmenná vesnice. Je to jediný most ve spodní, 100kilometrové části, lososové řeky Tana.
Kostel Neiden kirke na okraji obce Neiden. Při jeho návrhu v roce 1902 se nechal architekt Karl Norum inspirovat starými norskými kostely.
Za městečkem Hesseng opuštíme E 6 a pokračujeme po E 105. Kousek před hraničním přechodem do Ruska odbočujeme doleva na zajímavou silničku č. 8860, která vede do Grense Jakobselv.
Silniční ukazatel s označením Murmansk. Rusko je tady opravdu „za rohem“.
Po cestě jsou vidět na druhé straně pozorovatelny ruské pohraniční stráže v mapě označené jako rozhledny. Kdyby se k nim ale turista vydal, tak by zaplatil pěkně drahé vstupné.
Hraniční sloupky v Norsku a sousedním Rusku na druhém břehu hraniční říčky Jakobselv.
Asfaltový povrch postupně nahrazuje štěrk.
Na konci zmíněné silničky, jedné z nejvýchodnějších silnic Norska, zastavujeme na parkovišti. Dál už to ani nejde jet.
Grense Jakobselv, jedno z nejodlehlejších míst Norska.
Sice je to z Hesseng jenom 55 km tam a 55 km zpátky, ale je potřeba si vyčlenit na návštěvu dostatečný čas, jelikož průměrná rychlost po tom povrchu nic moc. Nám to vyšlo i s procházkou na místě asi 3 hodiny.
Barentsovo moře (norsky Barentshavet, rusky Баренцево море) je okrajové moře Severního ledového oceánu mezi severním pobřežím Norska, Ruska a Medvědím ostrovem, Špicberky, Zemí Františka Josefa a Novou zemí.
Pod hladinu dnešního Barenstova moře se prý kdysi propadla bájná Hyperborea, z níž dnes nad hladinu vyčnívají její někdejší nejvyšší hory, jimiž jsou Špicberky, Země Františka Josefa či Nová země.
Podle legendy byla Hyperborea země věčného slunečního svitu, tepla, štěstí a hojnosti. Její obyvatelé se dožívali až tisíce let, nemohli zemřít nebo onemocnět. Umírali většinou až z vlastní vůle sebevraždou kvůli přesycenosti životem.
O Hyperborei se tvrdilo, že zde po šest měsíců pobývá bůh Apollón, na rozdíl od ostatních bohů, kteří se jí spíše stranili.
Jak Hyperborea vypadala, se přesně neví. Její konec je podobný jako u Atlantidy. Po několika katastrofách se rozlomila na malé ostrůvky. Kdy a kde ji přesně hledat, na to jsem ani já při své pouti po severu nepřišel.
Hned vedle parkoviště si prohlížíme zajímavou kapli krále Oskara II. z 19. století.
Bohužel jenom zvenku, jelikož je zavřeno.
Hraniční plot, jedený v Laponsku postavený kvůli lidem. Ostatní ploty na územích Norska, Švédska a Finska postavili občas například kvůli sobům.
Na východ od města Kirkenes je Rusko, momentálně ne moc přátelská země. Přechod je v současnosti zavřený, ale myslím, že v určitém režimu funguje, jelikož nedaleké norské město Kirkenes bylo symbolem harmonického soužití Rusů a Norů.
Obyvatelé Kirkenes mohli přecházet bez nutnosti klasického víza do Ruska například pro levný benzín. Někteří Rusové zase dojížděli do městečka za prací nebo za nákupy.
Kirkenes město ležící v jedné z nejodlehlejších oblastí Evropy. Tato odlehlost a dostatečná vzdálenost od politických center činí z této oblasti velmi výjimečné místo, které se nachází na křižovatce mnoha kultur.
Při procházce městem slyším ruštinu, což není až tak divné. Četl jsem, že přibližně 10 % zdejších obyvatel jsou Rusové, kteří tady žijí na stálo.
Ve městě lze spatřit kromě latinky také nápisy v ruské cyrilici.
Ani názvy ulic nejsou výjimkou.
Přístav v Kirkenes ještě nedávno povoloval vstup ruským lodím, přičemž bylo jasné, že otázka špionáže ze strany východního souseda je určitě na pořadu dne.
Kirkenes je nejenom v Norsku známým místem zejména proto, že zde končí nebo začíná slavná transevropská mezinárodní silnice E 6 a také zde má svůj cíl nebo začátek více než dva tisíce kilometrů dlouhá pobřežní lodní plavba Hurtigruta.
Poslední cedule na silnici E6, která prochází celou severní Evropou. Z jihozápadního Švédska vede z Trelleborgu přes norské hlavní město Oslo a dále na Lillehammer, Trondheim, Fauske, Narvik, Karasjok.
Svou slavnou pouť končí v městě Kirkenes nedaleko hranice s Ruskem. Celá trasa měří 3140 kilometrů. Je zajímavé, že chvíle vede podél finských hranic, ale do této země se nepodívá, jako by se Finska bála.
Ve městě má též sídlo tzv. Barentsův sekretariát (Barentssekretariatet), který byl založen na podzim roku 1993 po podpisu tzv. Kirkeneské deklarace o spolupráci mezi Norskem a Ruskem při využívání Barentsova moře.
V průběhu druhé světové války bylo město Kirkenes a jeho okolí mnohokrát bombardováno Spojenci. Náletů bylo údajně přes tři sta, což z Kirkenes učinilo jedno z nejčastěji bombardovaných míst na celém světě.
Město bylo osvobozeno již 25. října 1944 Rudou armádou a stalo se tak prvním osvobozeným městem v Norsku.
Tuto dramatickou historii druhé světové války připomínají dva velké pomníky v centru města (Russemonumentet a Krigsmødremonumentet).
Poblíž ulice Roald Amundsens gate si prohlížíme ruský monumentální památník. Norové ho nechali postavit na znamení vděčnosti sovětským osvoboditelům.
„STOP WAR NOW“, „STOP WAR, STOP PUTIN“. Při pohledu na trvale zaparkovaný automobil v barvách Ukrajiny je jasné, že se patrně trochu změnilo myšlení některých místních obyvatel.
Také ve městě nechybí silniční ukazatele na Murmansk.
Zajímavější je ale ukazatel vzdáleností do různých míst světa, což je častá věc v Norsku. Důkladně si ho prohlížím a hledám místa, kde jsem již při svých cestách byl a kam bych se mohl ještě podívat
Narvik a hlavní město Oslo jsme navštívili loni, ve Vídni jsme zažili před několika lety Velikonoce, V Mnichově ty letošní, městy Berlín, Bregenz, Salzburg a Insbruck jsme jenom projížděli. Do Tripolisu a Vladivostoku se zatím nechystáme.
Jednokolejná trať Kirkenes–Bjørnevatn, známá také jako trať Sydvaranger, je dlouhá 8.484 metrů a vede z obce Bjørnevatn na jihu k severnímu přístavu v Kirkenes.
Sloužila k přepravě železné rudy. V listopadu 2015 těžební společnost zkrachovala a jízdy vlaků se zastavily.
Do roku 2010 byla dokonce nejsevernější železnicí na světě. Poté ji překonala ruská trať Obskaja-Bovanenkovo.
Během existence železniční trati se objevovaly různé plány na propojení této trati především do Ruska, ale také s finskou železniční tratí, například do Rovaniemi. Nic z toho se však neuskutečnilo.
zavřít reklamu