Fotogalerie Devatenáct chutí Laponska posedmé

Při sobotním ránu opouštíme městečko Kirkenes, nejvýchodnější část našeho letošního putování.

Při sobotním ránu opouštíme městečko Kirkenes, nejvýchodnější část našeho letošního putování.  autor: Bubinga


Při sobotním ránu opouštíme městečko Kirkenes, nejvýchodnější část našeho letošního putování.
Zdejší sobi se s námi přišli rozloučit, což je od nich milé.
Pomalu se procházejí, nikam před námi neutíkají jako by chtěli říct: „Pořádně si nás prohlédněte. Jedete na jih, tam už nás tolik nebude.“
O kus dál si prohlížíme krásnou lososí řeku Näätämöjoki, která teče z finské do norské části Laponska.
Neidenelva je třetí nejproduktivnější řekou v Norsku pro lov lososů. Kromě lososa atlantského je údajně v řece možné spatřit, pstruha jezerního či mořského, lipana nebo štiku.
Chvíli se do té vody dívám, ale to je takový hukot, že těžko mohu nějakou rybku spatřit.
Každou chvíli zastavujeme, i když víme, že není v lidských silách vidět a vstřebat všechnu tu krásu kolem.
Pokračujeme tedy k hranicím a přejezdu do Evropské unie.
Loučíme se s Norským královstvím pro letošní rok, vítá nás totiž Finsko, parlamentně prezidentská republika.
Asi 100 metrů za hranicemi nalevo je označení nejsevernějšího bodu EU!
Samozřejmě jsme byli včera a předevčírem severněji, ale v Norsku a tato země se ještě neodhodlala vstoupit do zmíněného spolku.
Ten skutečný nejsevernější bod Finska a Evropské unie se nachází na břehu řeky Tana a není označený. GPS tohoto místa je 70.0911292N, 27.9511761E.
Nuorgam je nejsevernější vesnice Finska a zároveň také nejsevernější obec Evropské unie. Logicky se zde nachází též nejseverněji položený obchod ve Finsku i v Evropské unii.
My však raději navštěvujeme nejseverněji položenou kavárna v Evropské unii, což je příjemná záležitost s dobrou kávou a milou obsluhou.
Finsko je bezpečná země a násilných trestných činů je zde málo. Údajně je pravděpodobnější, že člověk uklouzne na ledě, než že mu někdo ublíží. V červnu tu led není, tudíž se tu cítíme bezpečně.
Pokračujeme podél břehu jedné z největších severských řek, která je bohatá na lososy. Středem řeky Tana tekoucí do Severního ledového oceánu probíhá hranice mezi Finskem a Norskem.
Sami most v městečku Utsjoki je zajímavý visutý most, po kterém vede evropská silnice E75 přes řeku Tana mezi norským krajem Finnmark a finským krajem
Nás však zaujal z jiného důvodu. Odpočívá a obědvá u něho stádo sobů.
Obec Inari (sámsky Anár) se rozkládá na břehu řeky Juutuanjoki a jezera Inari. Nachází se zde hlavní sámská komunita v regionu a centrum původního řemesla. Žije zde přes pět set stálých obyvatel a mnoho nestálých turistů.
Jezero Inari je třetí největší jezero ve Finsku, nacházející se za polárním kruhem v Laponsku. Má členité, zamokřené břehy a množství ostrovů.
Přechod pro chodce. Já bych ale obrázek na té značce upravil.
Silnici přešel podle předpisů.
Sajos je kulturní a administrativní centrum Sámů. Jedná se o největší kongresové a společenské centrum v severním Laponsku.
Sámský parlament Švédska jsme v Kiruně viděli minulý rok. Norský parlament Sámediggi v obci Karasjok jsme si prohlíželi před třemi dny a nyní stojíme před finským parlamentem Sámi. Bohužel je zavřeno.
Tudíž jsme za dva roky spatřili všechny sámské parlamenty, jelikož v Rusku sice žijí Sámové, ale parlament jim tady zatím nedovolili postavit.
Budovu, kde sídlí také vzdělávací centrum a archiv, navrhli architekti HALO z Oulu. Zvenku je třípatrová budova obložena tmavým dřevem a uvnitř pokryta bílou borovicí. Návrh budovy byl inspirován sámskými tradicemi.
Za kulturními poznatky do Laponska příliš turistů nejezdí. Kdo však nejenom do Inari přijede, zjistí, že zdejší kultura je při nejmenší stejně bohatá jako zdejší krajina.
Přesvědčit se o tom lze například v sámském muzeu a přírodním centru Siida, kde je také infocentrum.
Muzeum se věnuje historii, kultuře a způsobu života Sámů i jedinečné přírodě severního Laponska. Poté, co se změnil vztah lidí k původnímu obyvatelstvu, Sámům, je snaha uchovat kulturní dědictví, které bylo ohroženo.
Siida prezentuje obsáhlou expozici o sámské kultuře, od jejích počátků až po současnost, ale také osvětluje úzký vztah mezi člověkem a přírodou. Za svou činnost byla v roce 2024 oceněna titulem Evropské muzeum roku.
Před muzeem si prohlížíme pomník. Jedná se o Laponského sobího psa, který je také nazýván Laponský špic, švédský lapphund či finská lapinkoira.
Původně Sámové využívali psi k hlídání stád sobů, ale někdy také pomáhali při lovu a sloužili jako tažní psi. Prostě všestranný pomocník pro práci se sobími stády a k ochraně majetku.
Jihozápadně od Inari objevujeme u řeky Juutuanjoki zajímavou oblast s názvem Jäniskoski.
Řeku přecházíme po mostě na druhou stranu, kde se nachází odpočinkové místo vybavené nouzovým přespáním, grilovacím místem a záchody.
Není nad to se ponořit do dechberoucí krajiny, která je známá především svou téměř nedotčenou arktickou přírodou lákající jak svou divokostí, tak klidem a tichem.
Největší a nejsevernější region Finska je drsný, řídce obydlený kraj sevřený Botnickým zálivem a norským Finnmarkem. Ačkoliv finské Laponsko pokrývá téměř třetinu země, žijí tu jen tři procenta populace Finů, tedy méně než se tu pase sobů.
Je večer a slunce sice schované za mraky stále svítí, jak mu v této zeměpisné šířce a v tuto roční dobu velí přírodní zákony.
Krajina koupající se v půlnočním slunci, které je opředeno mystikou i lidovými pověrami.
Je půlnoc. Frekvence fotografií dosahuje maxima. Slunce se neobtěžuje dotknout hladiny jezera Inarijärvi, aby se opět vydalo na cestu vzhůru. Teorie placaté země stojí za úvahu. Kdyby byla Země kulatá, tak musí přeci zapadnout.
Žijeme mimo zemský prostor. Nevnímáme, zda je pondělí nebo pátek. Hodiny sice tikají, ale ne v naší hlavě. Střídání světla a tmy se nekoná, proměnu dne v noc lze jen těžko zaznamenat.
Lapin Kulta je nápis na lahvích toho lepšího finského piva. Ve finštině to znamená Laponské zlato. Finové patrně rádi vzpomínají na dávnou zlatokopeckou slávu Laponska.
zavřít reklamu