Dánsko 2011, 5. den - Kodaň a cesta domů

Ráno vstáváme brzy. Po snídani balíme zbytky věcí a snažíme se dát pokoj do původního stavu. Z hotelu odcházíme okolo desáté hodiny. Na nádraží ukládáme zavazadla do úschovny, protože letadlo nám letí až po sedmé hodině večerní. Skoro půl dne se ještě můžeme toulat po městě. Z nádraží míříme k věži Rundetaarn, kterou nechal postavit král Christiane IV.. Tato věž je pozoruhodná tím, že k jejímu vrcholu nevedou schody, ale točitá rampa, po které se dá jet i na koni. Posledních pár metrů sice musíte vystoupat po schodech, ale odměnou vám bude 360° výhled na celou Kodaň a její okolí z výšky 36 metrů. Věž byla původně stavěna jako observatoř, která dodnes funguje a je nejstarší observatoří v Evropě.

Pod věží se opět rozdělujeme. Já mířím na pobřeží Øresundské úžiny. Celé pobřeží je jedna dlouhá pláž, ale nechybí zde ani stezky pro cyklisty či bruslaře. Jsou tu i dvě mola, ze kterých je výhled na větrnou mořskou elektrárnu a Öresundský most. Počasí je velice proměnlivé, chvíli svítí sluníčko a chvíli to zase vypadá na déšť. Příjemnou procházkou přicházím až ke stanici metra Femøren, odkud popojíždím dvě stanice na letiště. Na letišti provádím v samoobslužném kiosku check-in, abych nám večer usnadnil proces odbavování. Z letiště mířím zpátky do centra města, ale pro změnu volím autobus.

Z autobusu vystupuji na břehu městského kanálu u moderní budovy Národní knihovny, které se přezdívá Černý diamant. V okolí se mi daří odlovit bez problémů dvě kešky. Do srazu na nádraží ještě zbývá dostatek času, a proto hledám v mapě kam se ještě podívat. Oči se mi zastavily na nápisu Christiania. Matně jsem si vybavil článek z časopisu Koktejl, ve kterém se psalo o svobodném státu uprostřed Kodaně. A od knihovny to je jenom pár zastávek autobusem.

Na zastávce do autobusu přede mnou nastupoval japonský pár se stejným cílem jako já. Řidič je utvrdil v tom, že jedou správně a ať se prý nebojí, že jim řekne kde mají vystoupit. A skutečně, po pár zastávkách vyhlásil řidič mikrofonem, že u příští zastávky se nachází vstup do Svobodného státu Christiania. Vystupuje nás asi deset zážitkuchtivých turistů a rozpačitě se díváme na rozpadlé posprejované zdi mezi kterými vede úzká blátivá ulička. Po překonání této nevábně vypadající uličky se však ocitáme na náměstíčku, kde je velmi rušno. Stánky jsou obsypáni turisty a sezení u dvou restaurací je do posledního místa zabrané.

Svobodný stát Christiania vznikl v roce 1971 na místě starých kasáren, které měly být zbourány. Skupina squatterů, hippies a dalších velice volně smýšlejících lidí toto místo však obsadila a vyhlásila místo za nezávislé území. Až do roku 1987 probíhaly neustále boje s radnicí a policií. Po tomto roce se radnice rozhodla, že při plnění některých podmínek budu území Christiania tolerovat. Po tomto rozhodnutí se zde začaly opravovat budovy a někteří z místních začali podnikat. Velkým problémem byli i prodejci tvrdých drog a jejich uživatelé, kterých se však postupem času komunita zbavila. Dnes je Christiania hlavně turistickým cílem, především pro svou uvolněnou atmosféru. Návštěvníci musí dodržovat tři pravidla - No photo, no run, have a fun.

Když jsem se ocitl zpátky v Dánsku, vzal jsem to rovnou na nádraží, kde jsem se setkal se svými spolucestovateli. Vyzvedli jsme si zavazadla a metrem odjeli na letiště. Odbavení nám prodloužil pán, který asi dvacet minut řešil u přepážky nějaký problém a zablokoval díky tomu celou frontu. Dalším ne zrovna příjemným zážitkem bylo čekání na otevření gatu, kdy se muselo čekat před čekárnou na chodbě bez laviček, protože ty byly až za kontrolním stanovištěm. Po celodenním kodrcání jsme byli už unaveni a tak jsme byli rádi, že let do Prahy trvá necelou hodinu. S malým zpožděním přistáváme okolo půl deváté na pražské Ruzyni a ukončili tak naši pětidenní návštěvu Dánského království.