ČESKÝ RÁJ 25 - 7.Výlet do Mnichova Hradiště

Dnes, v pátek 27.června, nás čeká poslední výlet naší letošní dovolené. Směřuje do Mnichova Hradiště - města s 9 tisící obyvateli, kde chceme prozkoumat centrum, a poté si zajít na prohlídku místního krásného zámku.

Bus na sobotecké náměstí přijíždí na čas, jenže zůstává čekat na zpožděný dálkový spoj z Prahy. Sedíme naproti mladému naštvanému řidiči, který se s tím ale nemaže. Dává tomu jen 7 minut, a pak se rozjíždí po své trase. Vysvětluje nám, že za všechno může PID (Pražský integrovaný dopravní systém), díky němuž vyvolá zpoždění jednoho autobusu dominový efekt. Doplácejí na to všichni řidiči čekající se svými vozy na další přípoje a on nebude neustále poslouchat nadávky od starších šoférů, že přijel pozdě. Po jeho monologu si jen v duchu pomyslím – „zlatý Zlín“ a pevně doufám, že se u nás nedožiju nějakého ZID, protože pak by to jak pro řidiče, tak pro cestující na mašli!

Jedeme přes Kněžmost a Boseň, ženě ukazuju místo, kde jsem předevčírem skončil své putování po Příhrazských skalách, a pak se tluču do hlavy: předtím, než autobus odbočí na Mnichovo Hradiště, je z konce Bosně krásně vidět romantická silueta skalního hradu Valečova. Jenže mne, když od něj z posledních sil a v dusnu kráčel do středu obce, se nenapadlo ani jednou otočit. Dobře mi tak – mohl jsem mít parádní fotku!

 

 

V „českorájském“ Hradišti vystupujeme na jižní straně obdélného Masarykova náměstí, které je zároveň důležitou městskou křižovatkou. Mezi davy dětí jdoucí si dnes pro vysvědčení prokličkujeme k zajímavému objektu výrazně zasahujícímu do plochy rynku. Je jím novorenesanční radnice s hranolovou věží, která nahradila původní sídlo místních konšelů v roce 1892. Vystavěna byla podle plánů architekta Arnošta Jenšovského místním stavitelem Františkem Dámcem. Po jejím vzniku se v ní krom kanceláří úředníků nacházela i šenkovna. Roku 1951 byl do budovy vestavěn divadelní sál. Poslední velká rekonstrukce objektu (a zároveň přístavba jižního traktu) dokončena v roce 2004. Dnes je v komplexu radnice umístěno sídlo městského úřadu, obřadní síň, divadlo a v sousedním propojeném stavení se nachází Informační centrum.

Před radnicí stojí socha Václava Budovce z Budova, kterou roku 1938 vytvořil sochař Josef Bílek. Kvůli ideologickým rozepřím byla v padesátých letech odstěhována k zámku a před radnici se vrátila až v listopadu 2021.

Zdá se, že vývoj dnešního počasí s proměnlivou oblačností bude totožný jako při naší cestě do Nové Paky. Zbytek rynku, nacházející se v rekonstrukci, se najednou ocitl pod zamračenou oblohou a my si necháváme jeho prohlídku na potom. Nyní odskok Nádražní ulicí na veřejné WC, pak obkouknutí zajímavě stavebně řešeného „Domu s pečovatelskou službou“ a přesun Družstevní ulicí k frekventované tepně Víta Nejedlého. Za křižovatkou stojí hezké patrové roubené stavení – Městský dům, vzácná to ukázka dochované barokní dřevěné zástavby, jakou se v minulosti vyznačovala jádra poddanských městeček. Od roubenky přicházíme na další křižovatku a po západní straně rynku, a pak Palackého ulicí pokračujeme k blízkému kostelnímu areálu.

Rozkládá se na zarovnaném temeni a svahu pahorku, vypínajícím se mezi hlavním rynkem a zámkem nad údolím potoka Nedbalky. Dnešní farní barokní děkanský kostel sv.Jakuba nechala vystavět hraběnka Marie Markéta Valdštejnová (rozená Černínová z Chudenic). Dostavěn byl pod „taktovkou“ valdštejnského stavitele Mikuláše Raimondi roku 1727 v podobném stylu, jaký nese svatostánek v obci Boseň. Nový barokní chrám nahradil původní gotický kostelík, stojící zde spolu s okolním hřbitovem již od založení Mnichova Hradiště. Jedná se o jednolodní obdélný objekt, nad jehož západním vstupním průčelím se tyčí hranolová zvonice se třemi zvony. Věž je nahoře završena cibulovou bání.Vnější fasáda chrámu je zdobena pilastry a lizénami, pilastry zdobí i stěny lodi vevnitř.

Presbytář má klenbu křížovou a sakristie klenbu valenou. Tu mívala i chrámová loď, ale její vrchol byl později ubourán a nahrazen plochým dřevěným stropem, který byl vymalován freskami. Na hlavním barokním oltáři je umístěn obraz sv.Jakuba od turnovského malíře J.J.Hertla. Po stranách stojí skulptury dvou světců - sv.Vojtěcha a sv.Václava, které spolu s velkými nástěnnými kříži vytvořili sochaři Jelínkové z Kosmonos. Barokní je i kazatelna z roku 1736, kdežto křtitelnice je o 40 let mladší a nese už styl rokokový. Stejně tak dva boční oltáře s baldachýny. Do venkovních i vnitřních stěn chrámu jsou zazděny náhrobní kameny šlechtických rodů, jimž patříval zámek i město. Starý hřbitov zrušen roku 1827, ale dodnes se v jeho areálu zachovaly cenné klasicistní náhrobky. Mezi nimi i ten patřící Alžbětě Kollerové, matce rakouského vojevůdce a významnému mecenáši Vincenci z Valdštejna.

Když jsme dokráčeli ke chrámu, zrovna z něj po opravě dělníci do přistavěné dodávky stěhovali své nástroje a lešenářské trubky. Se svolením jejich vedoucího jsem si ještě s jedním pánem mohl prohlédnout a nafotit i jeho interiér a tato nečekaná náhoda mi udělala velikou radost!

Odtud jsme klesající Havlíčkovou ulicí pokračovali až do jejího vyústění na Arnoldovu pod zámeckým návrším. Na rohu stál objekt ozdobený zajímavými sprejerskými výtvory. Uvnitř se nachází alternativní bar, údajně podporující sport a umění. Horší bylo, že vedlejší „Podzámecká restaurace“, v níž jsme se chtěli později stavit na oběd, byla zrovna zavřená.

No nic, to budeme řešit, až na to přijde čas. Nyní už po chodníku do svahu k pěknému baroknímu sousoší sv.Barbory, sv.Floriana a sv.Jana Nepomuckého a odtud stoupající ulicí V Lípách ke vchodu do zámeckého areálu. Ještě než se ocitneme na nádvoří zámku, procházíme krásně upravenou zahradou. Já pak skočil na vstupenky. Do prohlídky nám zbývá skoro půlhodiny času a my jej strávili obhlídkou blízké sally tereny a procházkou po cestičkách parku. Chvílemi se mezi mraky prodraly sluneční paprsky, ozářily nádhernou zámeckou budovu a hned bylo co fotit!

(Vevnitř bohužel ne – tam je to zakázáno... a navíc si před prohlídkou všichni musíme batůžky a jiná zavazadla uložit do uzamykatelných skříněk.)

Zámek si nechal roku 1606 v renesančním slohu vystavět význačný šlechtic Václav Budovec z Budova. Po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován, novým „zámeckým pánem“ se stal Albrecht z Valdštejna a členové jeho rodu jej vlastnili i nadále. Na konci 17.století získal zámek barokní podobu a ve stejném slohu upraveny i stavby v zámecké zahradě. Na areál navazoval bývalý kapucínský klášter, kde byla vystavěna kaple sv.Anny a do ní uloženy ostatky slavného vojevůdce Albrechta, zavražděného na příkaz císaře v Chebu. Roku 1833 na zámku proběhla chůzka členů Svaté aliance. Poněvadž se poslední členové rodu hlásili k německé národnosti, byl jim majetek po druhé světové válce na základě Benešových dekretů zabaven a zámek připadl již v roce 1945 státu.

Ten se ale o něj příliš vzorně nestaral, což mohu doložit vzpomínkou na jeho návštěvu v osmdesátých letech: venkovní fasáda se tehdy nacházela v katastrofálním stavu a vše se změnilo až po sametu.

Náš základní prohlídkový okruh vedl krásnými reprezentativními pokoji a salonky prvního patra s mobiliářem pocházejícím z 18. a 19.století. Sestával z chodby s portréty Valdštejnů, zámecké kaple, předpokoje paní hraběnky, ložnice, italského a hudebního salonu, salonu přijímacího a loveckého, dámského pokoje, delftské jídelny, orientálního pokoje, míšeňské jídelny a knihovny s více jak 22 tisíci svazky, které na zámku v Duchcově spravoval slavný Giacomo Casanova. Nutno dodat, že do ní, do kaple a obrazárny jsme mohli jen nahlédnout, ale na vše ostatní – nábytek, zbraně a velmi cenné sbírky míšeňského, čínského, japonského a delftského porcelánu jsme mohli zraky vyvalovat dle libosti. I na ten působivý kazetový renesanční strop v jedné z jídelen, který sem byl přenesen ze zámku Dobrovice...

Po prohlídce jsme se s Janou na hlavní městský rynek vraceli ulicí Zámeckou a ulicí 1.máje a cestou minuli velmi pěkné secesní stavení - „Dům Adolfa Bondyho.“ Díky slunečnímu svitu jsme si na Masarykově náměstí (mimo jeho rozkopanou část) na západní straně mohli lépe prohlédnout a nafotit starobylé domy měšťanů s reprezentativními štíty a omrknout Sloup se sochou Panny Marie, umístěný za radnicí. Pochází z osmnáctého století, tedy z doby, kdy u nás vládlo baroko.

Dalším velezajímavým objektem rynku je bývalá záložna krášlící jeho severní stranu. Nádherná secesní budova byla vystavěna podle projektů architektů Jílka a Janoty roku 1915. Do náměstí je otočena honosným průčelím, vertikálně i horizontálně bohatě členěným. V interiéru se údajně v sousedství dalších cenných uměleckořemeslných doplňků nacházejí hodnotné sochy a reliéfy, které vytvořil Ladislav Šalon.

Na oběd jsme se nakonec stavili v „Klášterním hostinci U Karlových Varů“ umístěným na jižní straně náměstí, nabízející denní menu a odcházeli odtud velmi spokojeni. Pak jsme si vytrpěli v České ráji už poslední čekání na zpožděný bus (na druhý den jsme domů odjížděli vlakem) a po příjezdu do Sobotky následovalo již „tradiční“ zastavení v Cukrárně U Stašků. Poté do penzionu balit věci na zpáteční cestu a o hodně později ještě odchod na večeři a krátké posezení v „Restauraci Pošta.“

A to je protentokrát z Českého ráje vše...