ČESKÝ RÁJ 25 - 5.Čarokrásným světem Příhrazských skal, dokončení

Po krátkém odpočinku u Krásné vyhlídky už jsem nedočkavě po červené a modré tur.značce vyrazil směrem k Drábským světničkám, ale po po pouhých 100 metrech chůze podstatně zvolnil krok, abych neminul pěšinu odbočující vlevo na louku a vedoucí do blízkého remízku. Ukrývá se v něm totiž jeden zdejší přírodní fenomén – Trhlinová propast. Pod korunami stromů je k vidění protáhlá prohlubeň připomínající krasový závrt, jejíž dno je perforováno dvěma tajemnými černými otvory. Ty už přináleží vlastní pseudokrasové propasti, která je svou hloubkou 23 metrů unikátem v kvádrových pískovcích Českého ráje. Byla objevena roku 1960 pracovníky Státní ochrany při studijní exkurzi. O dva roky později se na její dno v měsící říjnu spustil Gustav Ginzel (majitel „Hnojového domu“ na Jizerce... a jinak svérazný cestovatel a dobrodruh), který propast zaměřil a pořídil i její první plánek.

Z louky chodníček obloukem mezi stromy klesá až k samotnému ústí propasti, které není (díky bohu!) lemováno žádným zbytečným ochranným zábradlím či dokonce mříží. Vstupní otvor připomínající šachtu stejně není nijak zvlášť široký, takže i kdyby tu dospělý jedinec uklouzl, stačí rozpažit ruce a tím by se pád do hlubiny zastavil. Návštěvu propasti s malými dětmi anebo se psem bych si ale rozmyslel...

 

Po návratu na tur.chodník mne čekal delší úsek lesem, z něhož podstatnou část zabralo klesání Studeným dolem. Pak cestu za tur.rozcestníkem najednou přehradila impozantní 15 m vysoká skalní stěna protknutá úzkou soutěskou dlouhou 125 metrů – tzv.Studený průchod.

 

Z geologického hlediska tato rozsáhlá puklina vznikla posunem okrajové kry pískovcového masívu na Mužském. Dešťová voda padající sem shora prosakuje i skalními stěnami a udržuje na jejím dně stálou vlhkost a chlad. I v létě se odtud voda jen velmi špatně odpařuje a soutěska si tak udržuje stálou teplotu pod 10 stupňů Celsia, přičemž v největších parnech je teplota vně Studeného průchodu o víc jak dvacet stupňů vyšší! Díky tomuto jevu se uvnitř udržuje mikroklima srovnatelné s horským prostředím a daří se tu mechům a lišejníkům jako např.brtivci překrásnému, rohozci trojlalokému anebo pobřežnici obecné.

 

Při vstupu do soutěsky hned na začátku z její širší části napravo odbočuje jediná větší boční puklina. Hned poté se průchod zužuje, já pak procházel dlouhatánskou skalní chodbou s vlhkým dnem a ve výšce nad mou hlavou byl pohled na oblohu místy zastíněn převislými skalními stěnami. Před koncem už jsem viděl vzdálené světlo „na konci tunelu“ a myslím si, že turistům trpícím klaustrofobií, se na tomto místě výrazně uleví. Západní vstup do soutěsky už není tak atraktivní, zato je zde následná tur.trasa k Drábským světničkám v délce několika desítek metrů lemována dalšími bizarními skalinami, vystupujícími z okolních zalesněných svahů.

Při zpětném pohledu na Studený průchod je dnes těžké si představit, že si nad jeho vrchol roku 1866 za prusko-rakouské války svá děla vytahala rakouská dělostřelecká baterie, aby shora ovládala důležitou cestu mezi Turnovem a Mnichovým Hradištěm. Prušáci na ni ale vzápětí zaútočili a přinutili Rakušáky ustoupit.

Od Studeného průchodu obě tur.trasy krátce pokračovaly mezi okolními skalinami. Pak přišla zatáčka, za ní začal široký chodník mírně stoupat a vzápětí vběhl do miniaturní soutěsky skládající se z nevysoké skalní stěny a protilehlé skalky. Tento průchod byl již v dávné minulosti tesáním uměle rozšířen, aby se jím dalo projet s povozem ke svobodnému hospodářství na Hradech – tzv.Komárovské chalupě. Název soutěsky – Ženská (někdy též Dívčí) vrata se ujal až na samém sklonku „století páry.“

 

Jen kousek za minisoutěskou procházelo turistické značení dalším velmi atraktivním úsekem. Zatímco modrá trasa směřovala k Drábským světničkám pod klenbou lesa přímým směrem, červená se oddělila a zamířila k nim oklikou směrem vpravo, kde následně v délce více jak 300 metrů kopírovala okraj skalnatého srázu. Pode mnou se z hlubiny tyčily mohutné pískovcové bloky a věže, odsedlé již v dávné minulosti od mateřské plošiny Mužského. V současnosti jsou tyto desítky metrů vysoké skalní útvary intenzivně využívány horolezci, kteří si je téměř všechny pojmenovali.

Při nijak nezajištěné chůzi nad stometrovou hlubinou a se sladkým šimráním stoupajícího adrenalinu v krvi jsem si vychutnával pohledy na všechny ty úžasné skaliny pode mnou.

Z několika vyhlídkových míst bylo možno se potěšit i pohledy na vzdálené okraje Příhrazských skal a na ohromnou plochu zemědělsky obdělávané krajiny s velkou množinou sídel, z nichž tím nejbližším je obec Olšina, Březina s rybníkem Žabakorem a Žďár. Vidět byly i vzdálenější krajinné dominanty, jakými jsou hora Ještěd a vrch Ralsko, ale ty už do oblasti Českého ráje samozřejmě nepatří.

Tento čarokrásný úsek červené tur.trasy patří k tomu „NEJ,“ co je v Příhrazských skalách k vidění. Bohužel ale není určen každému – být turistou kráčejími tu s velmi malými dětmi anebo člověkem trpícím strachem z výšek, rozhodně bych jej vynechal!

 

Nejúžasnějším výhledovým místem v celé skalní oblasti je bezesporu vrcholová plošina skalního hradu Drábské světničky, jenže ty jsou kvůli havarijnímu stavu pro veřejnost už nějakou dobu uzavřeny. Znovu přístupny budou po nezbytných opravách až zhruba v polovině roku 2026 a to kdoví jestli, protože při mé návštěvě se tu vůbec nic nedělo. Dokonce ještě nebyl opraven ani poničený povalový chodník, jímž se do areálu skalního hradu vchází. Naštěstí není průchod pod „Světničkami“ nijak omezen. Modře značená tur.trasa se tady odpojuje a klesá do obce Dneboh, já pokračoval po červené vedoucí po okraji skal jižním směrem. Stezka záhy vyběhla na travnatou plošinu, na níž kdysi stávalo hradiště Hrada.

Bývalo výšinným sídlištěm obývaným už od pravěku. První osadníci zde žili již v 6.století před Kristem. Vystřídali je rolníci mladší doby kamenné, kamenné a bronzové. Areál poprvé opevněn až za lidu lužické kultury a obýván do poloviny 10.století našeho letopočtu. Z hradiště se zachoval čtvrt kilometru dlouhý val. Blízké skalní hrady Drábské světničky a Klamorna vznikly až ve středověku.

Tady na Hradě jsem stanul na vyhlídce na okraji nejméně 100 metrů vysokého skalnatého svahu. Hned pode mnou vystupovaly mohutné bloky a skalní věže, kterým dali horolezci jména „Skalní masív Jah jah“, „Skalní masív Jeskynní stěna“ a „Žebrák.“

Za nimi byla v hlubině vidět zástavba obce Dneboh a ohromný kus okolní krajiny, z níž daleko na obzoru vystupují čedičové kužele Bezdězu a Ralska. Úplně vlevo z hlavního masívu vybíhala ostrožna skalního hradu Klamorna, k níž moje červená značka od vyhlídky pokračovala. Nejprve klesla už zase lesem k rozcestníku pod bývalým Píčovým statkem a ke hradu Klamorna odtud vedla 200 m dlouhá, vyznačená odbočka.

 

Jeho pozůstatky jsou od roku 1967 chráněnou kulturní památkou. Archeologové zjistili, že skalnatý ostroh býval součástí pravěkého hradiště na vedlejší plošině Hrada pod vrchem Mužským. Hrad vystavěn až ve 13.století a obnoven ve třicátých letech století patnáctého, kdy spolu se sousedními Drábskými světničkami na konci husitských válek sloužil jako výhodně umístěný strategický bod. Poté opuštěn a v průběhu času jeho areál ochuzen o části, jež stávaly na okolních skalních blocích, které se od ústředního skalního masívu odlomily. Ostrožna byla ze tří stran chráněna vysokými a svislými skalními stěnami a jediná přístupová cesta pak příkopem a valem širokým 7 a místy vysokým přes dva metry.

Z hradu se dodnes zachovala do skály vytesaná 5 m hluboká cisterna a v jeho zadní části rozsedlina se čtyřmi zaklenutými světničkami. Ve dvou se nacházejí kamenné stoly a v jedné z nich i zbytek tesaného okna.

Tuhle zadní část hradu jsem si bohužel neprohlédl. Směrem ke světničkám nikde nebyl vidět nějaký rozumný přístupný chodník (zeptat se nebylo koho, byl jsem tu sám) a na to, abych k nim zkusil ve skalách krkolomně sestoupit, jsem neměl nejvhodnější obuv. Protože mne ještě čekala cesta na mnohem zachovalejší Valečov, odložen jejich průzkum někdy „na příště.“ Chtěje se utěšit alespoň pěkným pohledem do okolí, vykročil jsem k poslednímu skalisku, jehož ploché témě od hlavního masívu oddělovala jen asi metr široká, ale nesmírně hluboká puklina. O něco jsem odstoupil, abych mohl skok „hlubokodaleký“ vykonat s rozběhem a najednou mi v mozku mocně zarerozonoval hlas mého Andělíčka strážníčka: „Tak na to, vole, rychle zapomeň!“

Protože svého ochránce ve zvlášť vyjímečných chvílích poslechnu, stalo se tak i nyní, neboť jsem si v poslední chvíli uvědomil, že by to skutečně nemuselo „dopadnout.“ Vyhlídková plošina byla totiž o dobrého půlmetru vyšší než ta, na které jsem stál, já mohl po doskoku zakopnout, upadnout... a dál už jsem si to raději ani nepředstavoval!

A pokorně se vrátil k rozcestníku na červené trase, nad níž mezi stromy z návrší vystupovaly tajuplné ruiny bývalého Píčova statku. Jsou volně přístupné a zaujaly mne jeho vysoké obvodové zdi zbudované z pískovcových kvádrů a impozantní klenutá brána, jíž se vchází dovnitř do dvora. Dále tu byly k vidění sklípky vytesané do skal, základy obytných budov a hospodářských stavení.

První písemná zmínka o usedlosti zbudované na okraji příhrazského skalního bludiště pochází z roku 1554. LP 1682 byl jejím majitelem Pavel Komárek, poté přešla do rukou Jana Píče, který se na statek přiženil. Píčův rod jej pak obýval až do roku 1948. Obyvatelé usedlosti zde na plošině Hrady pěstovali obilí, ale když chtěli mouku na chleba, museli se zrnem jezdit až do dva kilometry vzdáleného mlýna v Březině. Chléb se na statku pekl každý druhý den. Dále se zde chovaly slepice, králíci, prasata a na prodej hlavně velmi ceněné koně. Píčovi byli v okolí oblíbeni a často sem za nimi na návštěvu přijížděli hrabata z Mnichova Hradiště. Posledním hospodářem na statku se stal Václav Píč. Zemřel roku 1941 a po jeho smrti začalo hospodářství upadat. Po válce přišli k moci komunisté a vdova a její syn Vladimír byli označeni za kulaky. Vdova měla být převezena do starobince v Kurovodicích, ale večer při zatýkání se jí podařilo uprchnout a lesy utíkala do Branžeže. Ráno ji místní poloumrzlou našli a poslední tři roky svého života strávila tady v Branžeži u dcery. Hůř dopadl Vladimír, kterého roku 1952 odvedla Státní bezpečnost a následující dvě léta strávil jako vězeň při těžké práci v kamenolomu v Libochovanech.

Opuštěný statek pak vyrabován, budovy částečně posloužily jako zdroj výborného stavebního materiálu pro stavby obydlí v sousedních vsích a pole byla rozparcelována. Z celého statku zůstala zachována jen malá dřevěná sušárna ovoce pod statkem, která kvůli svému vzhledu dostala přezdívku „Perníková chaloupka.“ Jenže tu nějaký psychopat v devadesátých letech podpálil!

 

Další moje kroky vedly po červené směrem k hradu Valečov. K němu jsem to měl ještě hezkých pár kilometrů, naštěstí už za slunečního svitu. Stezka nejprve sestoupila do hlubokého dolu, pak se přehoupla do dalšího již bez skal a posléze vystoupala k silničce vedoucí z Bosně do dědinky Mužský. Tady jsem procházel osadou jménem Skalka a na chvilku si oddechnul na lavičce. Po chvíli mne míjely skupiny prvních turistů kráčejích od hradu Valečova. A k němu jsem po chvilce zamířil i já. Trasa tak trochu připomínala houpačku. Nejprve výstup lučinou na kopec a sestup mezi stavení další osady jménem Bunclava, odtud od ústí skalnatého dolu zase hore lučinou mezi lesy na další návrší (byl odsud hezky vidět holý čedičový vrchol Mužského 463 m) a následné klesnutí do lesa. Po nějaké době už jsem byl zase obklopen nižšími skalinami a za dalším tur.rozcestníkem se ocitnul v rozsáhlém areálu skalního hradu Valečova.

Tuto část tvořily pověstné Valečovské světničky. Po zbudování Valečova si hradní stráž a služebnictvo ke svému bydlení vytesalo ve skalním labyrintu jihovýchodně od hradního paláce celkem 28 světniček, z nichž ty nejzašší se nacházely až 200 m daleko. Když byl hrad Valečov počátkem 18.století opuštěn, přizpůsobili si chudí lidé z obce Boseň uvolněné světničky za hradem na skalní byty. Ještě před koncem 19.století v nich žilo na 30 obyvatel rozdělených do sedmi rodin. Poté byli úřady násilně přestěhováni do blízké vesnice.

Dnešní zpustlé a vyklizené světničky si můžeme při cestě k hradu (anebo od něj) volně prohlédnout a po průzkumu se zamyslet nad tím, jak v nich lidé (zvláště v zimním období) mohli vůbec žít. Ale ono to tak krušné zdaleka nebylo!

Vytesané světničky měly většinou obdélný anebo čtvercový tvar o rozměrech 2 x 4 metry, ale nacházely se tu i mnohem větší prostory. Do některých se vcházelo z okolních úzkých soutěsek, do jiných dolů po schůdcích.Vevnitř si jejich obyvatelé zvaní „skaláci“ zbudovali dřevěné podlahy a stěny kvůli izolaci od chladné skály obložili prkennými stěnami, které pak byly nabíleny. Měli zde kamna anebo pece na pečení chleba, z nichž byl kouř ven odváděn komínem. Do otvorů ve skále byla zasazena prosklená okénka. Vedlejší menší vytesané prostory či skalní jeskyňky sloužily jako spižírny, skladiště anebo dokonce jako dílny. Krom toho sloužily jako přístřešky pro drůbež a chlívky pro kozy a prasátka, která si tu chovali. Podle historických pramenů měli chudé rodiny zde žijící domovskou příslušnost k obci Boseň. Za zemědělskou prací mnozí docházeli do valečovského dvora, ale někteří se živili i jinak. Bydlel tu např.topič z cukrovaru v Mnichově Hradišti, dále pak štěpaři stromů, truhlář, obuvník a dokonce i jedna porodní babička.

Hlavním důvodem pro násilné přestěhování bylo tehdejší zpřísnění hygienických zákonů v monarchii a navíc obava z cholery. Lidé zde žijící byly přestěhováni do dvou boseňských chudobinců, zbylí pak různě po vsi a jejich skalní obydlí byla zničena.

Při okukování světniček jsem poznenáhlu dospěl k vlastní romantické zřícenině Valečova, který patří k nevětším skalním hradům u nás. V ústřední části se vypíná vysoký, ale velmi úzký hradní palác zvláštního ledvinového půdorysu. Jeho základy kopírují tvar skaliska, na kterém byl zbudován. Stalo se tak na začátku 15.století a do okolních měkkých pískovců byly vyhloubeny prostory sloužící hospodářskému zázemí hradu. Poté vznikl i rozsáhlý areál skalních světniček, jenž byl v období husitských válek využíván jako tábořiště a zimoviště pro ozbrojené oddíly. Valečov byl trvale obýván do třicetileté války, poté zpustl. Když byl počátkem 18.století opuštěn, žili zde v okolních světničkách až do roku 1892 chudí lidé z obce Boseň. Po jejich násilném odsunu hradní areál osiřel a chátral až do roku 1915, kdy jej začal opravovat a postupně zpřístupňovat hrabě Valdštejn. Po válce na jeho práci navázal Klub českých turistů a dnes je veřejnosti přístupná zřícenina (platí se vstupné) atraktivním výletním cílem. Malebný skalnatý hradní areál si oblíbili také filmaři. Natáčeli se zde scény z pohádek „Lotrando a Zubejda,“ „Dešťová víla“, „RumplCimprCampr“, film „Poklad hraběte Chamaré“ a seriál „Slavné historky zbojnické.“

Já si průchod vlastním hradem osvíceným slunečními paprsky vychutnal bez přítomnosti jakýchkolic hlučících davů (asi zrovna byla polední pauza a nebyla tu ani noha!), a poté sestoupil k blízkému parkovišti, u něhož stálo „Bistro pod Valečovem.“ V něm a na venkovní zahrádce to sice hučelo jak v úle, protože tu zrovna vysedávala mládež ze školního výletu, což mi ale nezabránilo v tom, aby nevysrkl menší žejdlík tekutiny z pivovaru Rohozec a nedoplnil tak pro organismus důležité minerály a živiny.

Pak už vztyk a odchod do středu blízké obce Boseň, kde jsem vyčkal odjezdu busu nazpět do Sobotky...