TURISTIKU PODPORUJÍ
60 206 turistů a cestovatelů
99 743 výletů, turistických cílů, tras a cestopisů
1 097 071,- odměny za články

Bulharsko

>> Cestování do Bulharska 2020

Bulharsko je země ležící v jihovýchodní Evropě, na Balkánském poloostrově u břehu Černého moře. Střední část Bulharska pokrývá pohoří Stará Planina, nejvyšší pohoří Rila (Musala 2925 m n.m.), Rodopy a chráněné oblasti Pirin a Vitoša. Nejčastěji je využívána letecká doprava do Burgasu, Varny nebo do hlavního města Sofie

Pro bulharské černomořské pobřeží jsou typické dlouhé pláže s pomalu se svažujícím mořským břehem. Z toho důvodů jsou zdejší letoviska vhodná pro rodiny s malými dětmi. Ceny v Bulharsku jsou dnes již vysoké přibližně jako u nás, především ve známějších letoviscích.

Turistika & volný čas Oblíbená místa a aktivity Doporučujeme
Cestopisy Bulharsko (22)  Památky a muzea (46)  Ubytování Bulharsko
Turistické cíle (147) Rilský monastýr / Rezervace Ropotámo Delfinárium Varna
Mapa Bulharsko  Varna / Sofija / Nesebar Ski areál Bansko

Vyberte, co Vás zajímá v oblasti Evropa
Tipy na výlet vybrat: vše / nic
 ↓ 
Druh vybrat: vše / nic
Do přírody
Na golf
Na hory
Na kole
Se psem
Vinařská turistika
Za gastronomií
Za kulturou
Za sportem
Náročnost vybrat: vše / nic
Pro zdatnější
Romantika
Rodina s dětmi
Délka vybrat: vše / nic
Vycházka - půldenní
Celodenní výlet
Putování (více dnů)
Turistické cíle vybrat: vše / nic
 ↓ 
Doprava vybrat: vše / nic
Autobusová zastávka
ŽST
Letiště
Žel. stanice
Žlab
Města, obce, vesnice vybrat: vše / nic
Hlavní město
Městečko
Město
Městská část
Městys
Místní část
Náměstí
Osada
Přístav
Samota
Ulice
Vesnice
Ostatní vybrat: vše / nic
Bivak
Hraniční přechod
Infocentrum
Nordic walking point
Ostatní
Turistická známka
WebKamera
Zajímavost
Památky a muzea vybrat: vše / nic
Hrad
Zámek
Zřícenina
Trosky
Kaple
Klášter
Pomník
Kříž
Chata
Muzeum
Bouda
Kostel
Památník
Měšťanský dům
Salaš, koliba
Letohrad
Farma
Hřebčín
Zámeček
Tvrz
Skanzen
Hradiště
Rotunda
Statek
Dům, budova
Chrám
Hřbitov
Hradby
Lapidárium
Kašna
Socha
Boží muka
Hrádek
Panský dvůr
Rychta
Pevnost, opevnění
Radnice
Drobné památky
Mešita
Synagoga
Příroda vybrat: vše / nic
Hora
Kopec
Štít
Vrchol
Jezero
Potok
Pleso
Rybník
Vodopád
Propast
Minerální pramen
Jeskyně
Krasový útvar
Údolí
Skalní útvar
Jezírko
Řeka
Říčka
Pohoří
Údolí, dolina
Kaňon
Sedlo
Travertíny
Planina
Hřeben
Louka
Pramen
Kámen
Zahrada
Rašeliniště
Slatě
Památný strom
Přírodní park
Ostrov
Sopka
Pobřeží
Poušť
Park
Rokle
Přírodní památka
Vodní nádrž
Studánka
Soutěska
Tůň
Pláž
Poloostrov
Bažina, mokřady
Sport a rekreace vybrat: vše / nic
Lázně
Rekreační oblast
Koňská stezka
Aquapark
Letovisko
Koupaliště
Ledovec
Ski areál
Golf
Půjčovna lodí
Cyklo bar - hospůdka
Cyklo shop - servis
Potápění
Zábava, atrakce
Půjčovna kol
Vinařský cíl
Technické zajímavosti vybrat: vše / nic
Důl, štola, šachta
Elektrárna
Jez
Lanovka
Mlýn
Most
Přehrada
Rozhledna
Technická památka
Zvonice
Výletní místa a parky vybrat: vše / nic
CHKO
Chodník, naučná stezka
Národní park
Odpočinkové místo
Orientační bod
Poutní místo
Rezervace
Rozcestí
Turistická trasa
Turistické destinace
Vyhlídka
Výletní místo
ZOO a botanické zahrady vybrat: vše / nic
Arboretum
Botanická zahrada
ZOO
Trasy vybrat: vše / nic
 ↓ 
Typ vybrat: vše / nic
Autem
Balónem
Běžecká trasa
Běžky
Cyklotrasa
Golf
In line brusle
Pěší trasa
Po vodě
Ski areál
Náročnost vybrat: vše / nic
Malá náročnost
Střední náročnost
Velká náročnost
Cestopisy vybrat: vše / nic
Tipy a novinky vybrat: vše / nic
Rady a tipy vybrat: vše / nic
 ↓ 
Doprava
Jídlo a ubytování
Ostatní
Peníze a ceny
Práce a život
Zdraví a bezpečnost
Moje dovolená vybrat: vše / nic
 ↓ 
Kdy jsme jeli vybrat: vše / nic
Jaro
Léto
Podzim
Zima
Délka dovolené vybrat: vše / nic
Méně než 1 týden (do 6 dní)
1 týden (7-9 dní)
Delší než 1 týden (10-12 dní)
2 týdny a více (13 a více dní)
S kým vybrat: vše / nic
Rodina s dětmi do 5-ti let
Rodina s dětmi do 10-ti let
Rodina s dětmi 10-18 let
S partnerem
S přáteli
Typ vybrat: vše / nic
Pobyt
Aktivní dovolená
Poznávací dovolená
Eurovíkend
Plavba
Prodloužený víkend
Zaměření vybrat: vše / nic
K moři
Na lyže
Za zábavou a poznáním
Do přírody
Na hory
Cyklo
Se psem
Na vodu
Aerobic
Golf
Wellness
Potápění
Za kulturou
Zábavné parky
Aquaparky
Gastronomie
Jak jsme jeli vybrat: vše / nic
Autem
Autobusem
Letadlem
Lodí
Jinak
Jak a kde jsme bydleli vybrat: vše / nic
Dům / rekreační objekt
Kemp
Apartmán
Hotel / Penzion
Stravování na dovolené vybrat: vše / nic
Vlastní
Snídaně
Večeře
Polopenze
Plná penze
All Inclusive
Ultra all inclusive
Fotogalerie vybrat: vše / nic
zobrazit výsledky
Změnit oblast
Vyhledat oblast:

Bulharsko - přechod Rila a Pirin 2.část

Cestopisy

Hřeben Pirinu
Hřeben Pirinu  •  Fotografie (18)  • Foto: arwene

Pokračování 1.části https://www.turistika.cz/cestopisy/bulharsko-prechod-rila-a-pirin-1-cast

Blagoevgrad – Predel – Chata Javorov

Suchodolsko ezero

Všechno se podařilo a tak i bus nám za hodinu jel. Rumuni jeli shodou okolností tím samým busem, jen o něco dál. Rumunský týpek nám říkal, že jsme blázni, protože ze sedla Predel to je jen lesem do kopce a ať jedem s nima do Dupnice, že pak nás doveze nějaký horský taxi až na Chatu Vichren. Ani po třetím zopakování věty „You must be crazy“ jsme se ale nedali a vedli svou. Měli jsme čas a tak jsme se vydali na lov něčeho k snědku. Nebylo to těžké a tak jsme asi 300m od stanice našli obchůdek s potravinami a pak zašli do pizzerky na snídani, která nám zpříjemnila čekání. Po návratu na autobusák tam náš autobus už stál a lidé se naloďovali. Stroj asi o 10let mladší než ten, kterým jsme přijeli. Bohužel na nás nezbylo místo a tak jsme batohy hodili do uličky a mě si řidič posadil ke spolujezdci. Dost mě znervózněla absence bezpečnostního pásu, a když jsem se na to pokusila posunky upozornit pana řidiče, tak ten jen mávnul rukou a ukázal na sebe, jakože je to ok, že on ho taky nemá a žije. Jediným moderním prvkem výbavy autobusu bylo zánovní autorádio, které produkovalo místní hudební tvorbu. Jíťa měla smůlu tak v zadních pozicích neslyšela ty hity, ale zato jí společnost dělali dva belgičtí kluci, kteří se také vydali prozkoumat krásy východu. Bohužel vyfasovala i našeho kamaráda rumuna a tak si moc nepokecala :o). Za necelou hodinu nás pán řidič vysadil u silnice u skupiny stánků. A naši kamarádi rumuni nám jen zamávali na šťastnou cestu. Místní nás nasměrovali podél hlavní silnice dál. A tak jsme se snažili být co nejrychleji od této rušné magistrály pryč. Ani další odbočka však nikam nevedla a tak jsme pokračovali ještě dobrých 20min podél silnice. Nakonec přec jen sedlo Predel s červenou značkou přišlo. Bylo něco po půl jedné a tak jsme se převlékli do pochodového oblečení, protože horko bylo oproti ranním teplotám dosti zničující a pak jsme se dali na cestu. Největší problém jsme měly já s Jíťou. Přišla na nás potřeba a tak jsme první půl hodinu cesty přemýšlely „kam s ním“ v osídlené oblasti. Listnatý les nám nakonec otevřel svou náruč a požehnal k ulevení. Cesta vedla listnáčem pár hodin. Naštěstí se šlo velmi pohodlně ve stínu stromů po nejprve asfaltové cestě, která se po čase změnila v cestu pro lesáky. Dva klučiny pracující v lese s motorovou pilou a koňma jsme dokonce potkali. Podle avizovaného času v průvodci jsme se měli na Chatu Javorov dostat za 6,5 hodiny (takže jsme počítali tak s hodinou navíc). Odpovídaly tomu i rozcestníky, i když časy na některých z nich byly řekla bych doslova zcestné. Sem tam jsme z lesácké široké cesty uhli nahoru do krpálu jak hovado, abychom si „ulehčili a zkrátili“ cestu. Vždy samozřejmě po značené stezce. Nakonec se lesní cesta ztratila a my následovali jen úzkou cestičku kopcem nahoru. Avšak stále docela dobře značenou. Jíťa asi po 3hodinách pochodu začínala mít dost. A tak se nám krátká pauza s obědem šikla. Došla jsem k závěru, že tu naší holku musím nějak rozptýlit, aby nemyslela na ten kopec a batoh na zádech a šlapala jak švýcarské hodinky. Začala jsem proto povídat o něco víc než předtím. Historky, kterým jsem občas ani nevěřila, že bych někdy mohla vymyslet :-). A tak jsem neustále něco kecala a kecala. Samozřejmě, že v monologu, protože Jíťa neměla příliš mnoho sil, aby odpovídala. Machy s Michalem se nám vždy o něco vzdálili a někde čekali. Machy občas sešel k nám a pomohl Jítě s báglem jako pravý gentleman :o). Pomalu se sluníčko už chýlilo k obzoru a my měli před sebou poslední výstup do sedla za kterým už jsme očekávali, že by snad mohla být ona vysněná Chata Javorov. Asi půlhodinový výstup klečí byl docela příjemný, protože cesta byla v pohodě prosekaná. Jako odměny se nám dostalo výhledu na hlavní hřeben Pirinu, který se nádherně barvil v paprscích zapadajícího slunce. Ted už jsme jen doufali v krátký sestup loukou někam za roh na chatu. Bohužel. Nic podobného se nekonalo. Padal stín a tak jsem se začala bát medvěda. Nemám totiž z ničeho větší strach než právě z medvěda a tahle louka byla jak pro nějakého chlupáče stvořená. Začala jsem tedy ještě více zvyšovat intenzitu hovoru s Jíťou a také hlasitost jsem posadila o pár decibelů výše. Jíťa měla druhou krizi a tak za loukou, ve které bylo značení ne zcela dobré a kde jsme museli trochu tápat při hledání cesty, jsme dali další pauzu. Pak už následoval sestup do lesa. Kluci po chvíli zahlédli chatu, jak prosvítala na louce za lesem. Hurá! Ovšem nadšení trvalo jen do té doby než bylo jasné, že ona chata není chata, ale bílé kameny ve vyschlém korytě potoka, u kterého stál rozcestník s údajem, že na chatu je to ještě asi 1h. Chjo. Kluci trochu tápali o správné cestě a tak zatímco my jsme s Jíťou čekaly u potoka, oni šli na průzkum. Michal uslyšel odspodu hlasy dětí a tak jsme nakonec vyhodnotili, že to bude správný směr a dali jsme se doleva za hlasem „civilizace“. Hlasy ale nakonec byly jen v Michalovo hlavě, ale značku jsme alespoň přece jen našli a cesta byla správná. Po asi 15ti minutách jsme došli k igelitovému přístřešku, u něhož byl další ukazatel tentokrát s popiskem „Chata Javorov 50min“. Tomu se mi ani snad už nechtělo ani věřit. Protože už i já i kluci jsme pociťovali, že máme dost. Ale bylo jasné, že v lese s medvědem se spát nebude, takže glukózové bonbony na posilnění a šlo se. Cesta nás zavedla k dalšímu lesu, kde se začala stáčet opět do kopce. Poctivě naklesané metry jsme tak opět začali získávat. Ukazatel nelhal a tak jsme po 45min potkali známku civilizace. Betonovou studnu, z níž vedly trubky. Už byla tma a tak jsme nic moc mimo dosah čelovek neviděli. Ale tahle lidská stopa nás nabila přesvědčením, že zde nezhynem :-D. A taky že ne. Po chvilce jsme uslyšeli psa a za chvíli se ve vycházejícím měsíci zaleskla plechová střecha chaty. Takže nakonec nebyla Chata Javorov za rohem ze sedla jak jsme původně počítali, nýbrž až za dalšími třemi rohy. Ale k našemu štěstí byla tu! Vevnitř byla dokonce něco jako restaurace. Okénko, kde si člověk mohl něco objednat. Zásob jsme však měli stále dost a tak jsme se rozhodli, že se ubytujem a půjdem uvařit na terasu. Problém nastal, když měla obsluha plné ruce práce v kuchyni s obsluhou skupinky bulharů a Machy hladový žaludek. Po 20ti minutách čekání kdy už to vypadalo, že nic nebude, se Machy už dost nervózní a brblající sebral a šel vařit i bez ubytování. Naštěstí správce, na kterém bylo vidět, že nic moc neřeší a má všechno na háku, přišel a ubytoval nás. Přízemní pokoj vypadal docela čistě. Správce trochu zaskočilo, že chci klíč a se slovy, že jako mi ho dá, ale že se tu stejně nekrade, mi pro něj nakonec došel. Po večeři jsme byli všichni rádi, že jsme rádi a tak jsme padli do postelí a dali souboj, kdo usne dřív. Bohužel nevím, kdo to nakonec vyhrál, neboť vítězové jsme byli vlastně všichni a to za statečnost při pochodu.

Chata Javorov – útulna Kazana

Na hřebeni
Na hřebeni  •  Foto: arwene

Ráno nás vzbudila vstávající skupinka bulharů, kteří opuštěli chatu již za svítání okolo šesté hodiny. My jsme si poleželi až do osmi a byli jsme tak poslední obyvatelé opouštějící chatu. Kluci zjistili, že jsou na chatě sprchy s teplou vodou a tak jsme se všichni šli osprchovat. Teda až na mě, jelikož jsem zhodnotila, že za chvíli v kopci budu beztak smrdět jak psí kšíry a nemá to cenu. Modrá obloha slibovala další pěkný den. Snídaně na terase byla příjemným začátkem. Pak už nás čekal kopec, pro změnu nahoru. Vodu jsme si říkali, že podle mapy naberem až těsně pod hřebenem v Suchodolsko ezeru. Jediný Michal tahoun si řekl, že to riskovat nebude a vezme komplet plnou nádrž dole v chatě. Cesta lesem byla ve stínu lehce nepříjemná a tak už jsem se pomalu těšila na slunečnější pasáže. Nakonec kopec udělal své a tak jsem se zahřála i tak. Po necelé hodině jsme potkali útulnu Bunkera. Která vypadala dosti slibně a myslím, že kdybychom bývali měli ještě sil a věděli o ní, tak se to možná vyplatí jako nocleh. Čisto a dřevěné letiště po několik lidí. Kousek nad chatičkou jsme slyšeli i bublat potok. Jíťa nás překvapila svou rychlostí a tak za 10min jsme byli kompletní. Další cesta nahoru vedla zpočátku na kraji jehličnatého lesa a posléze loukou porostlou klečí. Před samotným závěrem stoupání k jezeru jsme potkali kamenné pole a výhled na údolí zcela prvotřídní. Radost pohledět. Pak už jen kousek a siesta u jezera, které bylo spíš mělkou kaluží dešťové vody. Machy vařil polívčičku, Michal se slunil s čokotyčinkou a my s Jíťou jsme si užívaly taktéž. Když šel Machy doplnit vodu do flašek, tak zjistil, že potvora žába sedící na dně jezírka v bahně mu pohybem kalí vodu. Zhodnotili jsme tedy, že tam kde žijou žáby to musí být čisté. Navíc na jezírku plaval led a tak jsem jako mikrobiolog zhodnotila, že bakterie zmrzly a nebezpečí tudíž nehrozí :-). Posledních asi 100 výškových metrů na hřeben uteklo jako nic a tak se nám otevřel pohled i na druhou stranu a na legendární „kopec“ Vichren. Tipovali jsme kde je vlastně Končeto, známý hřeben Ostrý jako břitva s fixními lany. Pustili jsme se po červené značce traverzem po skalnaté cestičce. Místy exponovaný terén dělal občas potíže Jítě. A po zjištění, že se jí chvílemi točí hlava jsem lehce znejištěla a začala se lehce bát. Mě zas občas nedělala úplně dobře drolivá struktura vápencového svahu. Nakonec to ale bylo v poho a tak jsme s menšími přestávkami došli až téměř k hřebeni Končeto (asi 20min od něj). Kde je malé útulné refugium. V některých průvodcích píšou, že je vhodné pouze jako nouzový bivak. Snad asi proto, že zde není žádná voda a je ukotveno lany ke skále. Avšak například v porovnání s útulnou Kazana (ke které jsme původně měli namířeno) je to hotový Hotel. Tady jsme taky narazili na skupinu našich oblíbených rumunů a také na Jítiny kamarády belgičany jak tu taky obědvají. Kluci z Belgie byli dosti vyjukaní ze záchodu na chatě Vichren, ale jinak spokojeni. Kámoš rumun zas začal chrlit rady kudy se to máme dát, abychom to měli nejlepší. Dost mě zarazilo, že celou cestu po Ostré skále přes Vichren absolvoval jen v lehkých sandálích. Tomu říkám borec. Já osobně jsem byla moc ráda za pohory. Když se rumuni dali na cestu zpět, tak jsme ještě pokecali chvíli s Belgičanama. Jejich názor na rumunského klučinu byl jasný: „To je Borat.“ Jo! Přesně. Konečně jsem zjistila, koho mi to ten klučina připomínal :o). Pak už i klucí belgický se dali k návratu.  Cesta k hřebeni Končeto vedla stále prudším svahem a skála se nepříjemně drobila pod nohama a těžký batoh stabilitě taky chvílemi moc nepřidával. Machy tedy usoudil, že ženskou skupinku bude lepší podpořit a zatímco Michal se nám chvílemi ztrácel kdesi vepředu. Machy nás jistil, alespoň psychicky. Protože, kdyby náhodou jsme zakoply nebo něco, tak by asi stejně nic moc nezmohl. Moc si neumím přestavit, kdyby náhodou začalo pršet, jestli by to vůbec bylo schůdné. Ale myslím, že ani moc ne. Psychická pomoc byla víc než k užitku (alespoň tedy pro mě). Konečně jsme došli ke Končetu. Z průvodce jsem čekala, že to bude „něco“. Avšak ukázalo se, že je to jen Ostrá hrana dolů jištěná lanem a že něco podobného jsem už potkala i v Rumunsku při přechodu Pietra Kralui nebo na Triglavu. A tak mě to nechávalo docela chladnou. Pro jistotu jsem ale zrcadlovku vrazila Machymu, který je přec jen v lezení u fixního lana přece jen více zdatný. Pak už následoval poslední traverz svahem a konečně jsme se blížili k Vichrenu. Ten jsme se ale rozhodli v rámci „odpočinkového“ dne vynechat a sestoupit cca 300 výškových metrů níže k útulně Kazana, kde jsme plánovali přenocovat. Sestup byl o něco příjemnější než-li půldenní pochod v Ostrém kamenitém svahu. Kluci se nám ztratili kdesi vpředu při průzkumu cesty k bivaku. Z kopce Vichrenu se ozývaly hlasy rumunů, kteří zdá se se rozhodli jít alternativní cestou necestou a stále na sebe něco hulákali. Za chvíli už jsme chatku viděli všichni. Bohužel ale k naší nelibosti chatička byla miniaturní a rozhodně ne pro 4 lidi. I když podle zápisku z knihy tam prý nocovalo až 6lidí. Asi na stojáka, jinak si to neumím moc představit. Všichni se shodovali, že za deště do ní zatéká a že by chtěla opravit. A tak jsme raději přistoupili na variantu, že hned pod Vichrenem rozbalíme stany. Nebyli jsme pravděpodobně první a tak  místo na stan nebylo těžké najít. Hned u paty kamenné morény v kotli Goljam Kazan. Už při vaření večeře bylo jasné, že v noci nebude teplo. Ale co by jsme asi taky koncem září ve 2500m mohli čekat, že? Vycházející měsíc byl velký jako na meloun a pomalu osvěcoval okolí. Neváhali jsme proto ani minutu a skočili do „tepla“ stanu. Naštěstí zima nebyla v noci až taková jak jsem očekávala a tak se ráno docela i fajně vstávalo.

Útulna Kazana – Vichren – Chata Vichren – Dalgo ezero

Foto: arwene

Ranní sluníčko naštěstí bylo nedaleko a tak nic nebránilo tomu užít si snídaně v relativním komfortu. Pak už jen krátká psychická příprava a vyrazili jsme na druhou nejvyšší horu Bulharska – Vichren (2914m). Cesta zpátky do sedla utekla rychle, protože čerstvé svaly ještě nevěděly, co je čeká. Ba ani Jiťa na sebe nenechala dlouho čekat a tak zatímco kluci lehce brblali, že fouká a že je Jíťa o 1/3 pomalejší (došli k tomu pomocí sofistikovaných výpočtů na základě jejich průměrné rychlosti) já byla překvapena, že to bylo jen 15min. Pak už hurá na skálu. Odspodu to ani nevypadalo, že by to snad bylo možné vylézt. Hromada kamení, skála jako hovado… Cestou nás předběhl starší pán s teleskopickými holemi, který si tak skákal nalehko po skále až s podivem. Dosti mě překážel těžký batoh, který mě převažoval chvílemi přes hlavu, Doprava, doleva. Dokonce i Jíťa na skále byla rychlejší. Na vrcholu se tak pár minut čekalo naopak na mě. Pána s holemi jsme na vrcholu ještě zastihli a tak nám stačil říct, že je důchodce, původem z Řecka a že si tu v Bansku koupil baráček, neb je to levnější a několikrát za týden v rámci udržení kondice si sem vyšlápne. Klobouk dolů. Pak už ale jako když luskne prsty a byl pryč. Vrcholová fotka, pár výhledů a už jsme si to pelášili z kopce i my. Druhá strana nebyla už tak Ostrá a tak jsem byla ráda, že jsme to šli nakonec v tom lepším směru. Pod nejhorším klesáním na nás kluci opět čekali a tak jsme dali menší pauzu. Pak už nastoupil příjemný chodník v travnatém kopci k chatě Vichren. Machy se s Jíťou šťuchali o blbostech jako kila navíc a rychlost pochodu, až se Jíťa naštvala a šlápla do toho a byla v tu ránu pryč. Až k chatě Vichren jsme jí tak nepotkali a měli jí stále někde před sebou. Nikam jsme to nehrotili, protože ani nebylo moc kam. Po pár hodinách sestupu do údolí jsme konečně potkali Chatu Vichren u které už nás čekala naštvaná Jíťa. Polívčička ale rozžhavenou Jíťu zchladila a i přesto, že měl Michal výhrady ke kvalitě nudlí (lehce rozvařených pravděpodobně neustálým přihříváním) nakonec ji i on slupl do poslední lžíce. Marně jsme se mu snažili domluvit, že může být rád, že vůbec něco má :-D. Zasloužená Coca-cola potěšila a v ostatních neméně zasyčelo místní pivo. Počasí se začlo bohužel lehce kazit a tak se honily mraky a na terase chaty začalo být lehce zima. Přesunuli jsme se tedy dovnitř, abychom zvážili další postup. Mezitím jsme každý postoupili na místní záchod. Jak pravili kluci z Belgie. Otřes. Nedobudovaný arabský záchod s osvětlením které bylo spíše jen nažhaveným vláknem žárovky (i foťák ho přesvítil). Asi patrně proto, aby hovna nebyla ve tmě vidět. O tom, že by snad šly dveře zavřít se nedalo ani snít :-). Nakonec jsme zhodnotili, že asi popojdem, a zapíchnem to někde u jezera cestou k chatě Tevno ezero. Podle mapy totiž následovala 3-4 jezera. Cestou jsme potkávali mraky turistů kteří se na víkend nechali k chatě vyvézt autobusíkem, který k chatě Vichren jezdí z Banska v sezóně 3x denně. Cestou dál však turistů ubývalo, což bylo dobré znamení. Najednou jsme opět potkali našeho známého Borata, který nám opět měl touhu poradit. Jen jsme s ním zběžně prohodili pár slov, popřáli si šťastnou cestu a pokračovali dál. Jedno jezero, druhý jezero a najednou jsme zjistili, že krása jezer nás natolik okouzlila, že jsme nějak nedali pozor na značku a nemáme cestu. Avšak kluci se vydali na průzkum. Machy se ale zapomněl v borůvčí a už se jen ozývalo mlaskání. Michal zas pokračoval kamsi „zkratkou“ do strmého kopce. Nakonec jsme se s Jíťou rozhodly, že asi rozumnější bude následovat Michala bez značky, protože Machyho rychlost borůvčím nebyla žádná. Za zlomem onoho strmého kopce ale jezero nebylo, ale naštěstí nás Machy brzy dohonil a tak jsme aspoň byli všichni. Značku jsme pak kdesi potkali a nakonec i to poslední jezero (Dalgo ezero). Tady byl naplánovaný bivak. Mraky se začly natahovat a tak jsme rozdělali pod vařičem a vybrali místa na stan. Terén nebyl zcela nejlepší, ale široko daleko nic lepšího beztak nebylo. Ještě před večeří jsme zjistili, že kousek pod naším tábořištěm je i pramínek s vodou, takže zcela luxus.

Útulna Končeto

Po večerním čaji jsme se opět odebrali do stanů. Já jsem se ještě Machyho ptala na medvěda. Přec jen kleč kolem mě zcela nenechávala klidnou. Ale prý v pohodě. Tak jsem začala usínat. Po chvíli mě vzbudilo jemné šustění za plachtou stanu. Tak jsem vzbudila Machyho, který již usínal, s tím, že co pod tou plachtou je. Ten mi rozespale odpověděl, že nic, že jen ešus a Odpadky a to co tam šustí je určitě jen myš. S tím jsem se tedy uklidnila a téměř usla. Když v tom mě probudil mocný hluk, když se nám „něco“ dobývalo do stanu.  V tu ránu jsem skočila na Machyho stranu čímž jsem ho samozřejmě vzbudila. Machy se ihned dožadoval nože, který jsem vždy měla po ruce, až na dnešní noc. Nakonec se ale ukázalo, že to nebylo ani zvíře, ba ani zloděj, nýbrž rozepnuté tropiko, které jsme před nocí zapomněli zapnout. Jemný vánek s ním povíval (tj.myš) a vetší poryv větru z přicházející fronty (tj. medvěd) byl příčinou. Pak jsem se ještě snažila asi hodinu usnout, ale nakonec se mi to povedlo.

Dalgo ezero – chata Tevno ezero – Chata Pirin

Končeto
Končeto  •  Foto: arwene

Ráno nás přivítala zamračená obloha a mraky nad Dalgo ezerem visely jako poklička nad hrncem. Zima jak v ruském filmu a tak přišly prvně na řadu nepromokavé kalhoty. Po snídani jsme rozhodli, že se dáme po červené značce vpravo vedoucí nad kotel. K tomu jsme ale museli nastoupat cenné metry v kamenném poli s obrovskými balvany. Ve vlhku bylo třeba opatrnosti, aby kameny neklouzaly. Asi po půl hodině jsme prošli první takové moře a začali se ztrácet v mraku. Škoda byla, že zrovna tento den měla být nejhezčí část hřebene Pirinu s výhledy do údolí a horská plesa. Takhle jsme pouze v mlze následovali červenou značku. Ta nás dovedla k další stěně plné balvanů, po kterých jsme vyšplhali nahoru na hřeben. Z mlhy se začaly ozývat hlasy a po chvíli jsme potkali skupinku chlapíků, kteří se vraceli z výletu v okolí. My jsme pokračovali dále teď už po schůdnější cestě téměř po rovině směrm na chatu Tevno ezero. S Machym jsme pokračovali vepředu zatímco Michal jistil v zadních pozicích Jíťu. Výhledy nebyly téměř žádné, jen občas se mraky nechaly na chvilku rozfoukat větrem a nějaké pleso v údolí vykouklo. To pak byla podívaná. Až mě mrzelo, že nemáme hezky. Po několika hodinách pochodu zahaleni v mracích jsme si dali sváču. Přímo pod vrcholem Goljam Tipic. Lovečák přišel víc než vhod. Pohled na barvící se svahy od borůvčí přešlého mrazem byl parádní. Ovšem jen do chvíle než vítr přivál další mrak. Pak další hodinka pochodu a byli jsme v sedle Vinarska porta a rozcestníku, který značil ještě asi hodinu cesty na chatu Tevno Ezero. Bohužel opět do kopce, protože sedlo bylo vůbec nejnižším bodem v celém hřebeni. Zbytek cesty měl stejný ráz jako do té doby. Mraky, zima, kopec nahoru, lehce dolu…atd. Nakonec začalo i pršet. To už Michal psychicky nevydržel Jítino tempo a začal se vztekat, že je pomalá. A když se Jíťa ještě snažila vyndat si z batohu pončo (které pravda v tom větru moc funkci nemělo, protože z batohu ho vítr vždycky sfouknul), tak to už bylo vymalováno. Vystřídala jsem proto Michala já s Machym a nutno říct, že Jíťa pak šla docela i ve slušném tempu. Pozitivní bylo, že časem ubylo skal a začal travnatý úsek v kterém se po čase začlo ukazovat několik vyšlapaných cestiček vedoucích stejným směrem. Známka blížící se civilizace. A opravdu z mlhy se ukázala chata Tevno ezero, která byla spásou a teplým útočištěm. V chatě zevlila i skupinka asi 5ti bulharů a vypadalo to, že ani oni v takovém počasí moc nechtátaj. Polévka přišla vhod. I když pro gurmána Michala tentokrát byla moc nakyslá, ale nakonec i tuhle slupnul jak malinu :o). Rozvinuli jsme debatu co dál. Zda zůstat či jít. Já, Machy a Jíťa jsme byli toho názoru, že bychom šli dál. Bylo 16h a tak ještě příslib minimálně dvou hodin a něco světla. Michalovi se zjevně nikam nechtělo a mermomocí chtěl zůstat v teple. Nekomfort počasí mu totiž nedělal dobře. Paní správkyně nás informovala, že na Chatu Pirin je to 4hodiny chůze. A tak po hlasování, které dopadlo 3:1 v neprospěch Michala jsme se i přes Michalovo nevůli vydali na cestu. Machyho to lehce naštvalo, že Michal se netváří zcela ochotně respektovat názor většiny a tak už jsem jen čekala, kdy to bouchne. Nebylo tomu dlouho a Michal vypěnil s tím, že pokud teda jako půjdem, tak půjdem a nebudem se zastavovat každých 30m, čímž nasral i Jíťu a už jsem jen čekala kdy se ti tři do sebe pustí :-D. Docela mě překvapilo, že k tomu došlo až téměř na konci (čekala jsem to mnohem dříve). Mrazivé počasí však všechny zchladilo a tak jsme pak už jen tupě šlapali. Ze začátku jsme nemohli trefit cestu dolů, protože značení nebylo zcela v pořádku. Za chatou jsme se dali do kopce a po nastoupání na hřeben jsme lehce tápali kudy. Machy s Jíťou nakonec správnou cestu natrefili a tak jsme začli ostře klesat kamenitou cestou dolů. Po asi 40min Ostrého klesání jsme došli na louky, které už tak příkré nebyly a kde se pásly krávy. Začalo se šeřit a tak jsme postupovali rychle jak jen to šlo. Teď už totiž bylo jasné, že musíme dojít až na Chatu Pirin, protože o Železniška dolině jsem se kdesi dočetla, že i tady jsou medvědi. Tempo jsme měli slušné, noc se však také blížila tempem nemalým. V šeru jsme začli potkávat ohlodané kravské kosti. To bylo něco pro moji představivost – šero, déšť, bílé kosti... jak vytržené z hororu. Šla jsem jako poslední za Jíťou a mocně jí povzbuzovala k činnosti. Kluci šli na dohled, když v tom se na ně z šera vyřítili dva pastevečtí psi, kteří na ně zaútočili. Michal však všudypřítomně popadl ze zemně velkou větev, čímž je zaplašil do bezpečné vzdálenosti. My s Jíťou jsme v tu ránu vytáhly mé teleskopické hole. Psi mocně štěkali, přiblížit se však naštěstí neodvážili a tak jsme je nechali za chvíli za sebou. Pak jsme minuli další kravský skelet, tentokrát páteř se žebry. Jak pěkné. Začal se mě zmocňovat stále silnější pocit, že nás dnes sežere medvěd. Viditelnost byla asi 300m když najednou kluci strnuli a následně i já s Jíťou, protože oněch 200m od nás na pastvině u lesíka cosi zamručelo. Kluci začli couvat a ono zvíře se začlo pomalým valivým krokem pohybovat. V tom ja už málem propadala (ne málem – ale zaručeně propadala!) hysterii, že je to medvěd a jsme jasný. Když se zvíře ozvalo podruhé, tentokrát zabučením. Všem se v té chvíli ulevilo, protože to byla hlídající kráva, která signalizovala všem ostatním naši přítomnost. Já jsem stále však měla zato, že je to medvěd a tak mě museli ještě chvíli přesvědčovat. Uff! Byla to kráva. Od té chvíle jsem začla zpívat tak nahlas jak jen to bylo možné. Můj zpěv jsem měla za to, že musí totiž odstrašit i medvěda. Cesta se mírnila a my potkali dalšího psa, který tentokrát hlídal koně. Ten byl však o moc přátelštější a tak poté co odehnal své koňské stádo do bezpečí už jen nevinně ňafal. Začaly se stále více objevovat stromy až jsme byli téměř na okraji lesa. Tam jsme potkali pasteveckou salaš. Mou touhou bylo se tam bačům nacpat. Salaš byla prázdná, ale evidentně byli klucí ještě někde na pastvinách, protože tam měli spoustu věcí a dalo se předpokládat, že se asi vrátí na noc. Rozhodli jsme se tedy pokračovat do lesa. Les – medvěd. No nebyla jsem moc ráda. Hlasivky jsem tedy rozjela na plný plyn. Listnatý les byl vcelku přehledný a až na jedno zaváhání jsme cestu bez problémů našli. Asi po 20ti minutách jsem uslyšela spásný zvuk agregátu! Hurá. Byli jsme zachráněni! Chata Pirin byla na dosah. Ale i tak jsem se musela pochválit, že jsem všechny zachránila zpěvem od sežrání medvěděm (i když nikdo to nechtěl přiznat!). Uvnitř chaty bylo vidět i slabé světlo. Pan domácí právě sledoval svou oblíbenou telenovelu na zrnité obrazovce. Nesměle jsme ho požádali o ubytování. Dal nám pokyn, kam máme jít a vybavil každého prostěradlem a povlakem na polštář a deku. Hned ve vestibulu se k nám přidal černobílý kocourek, který nás provázel až do pokoje, který podle objevených hoven v postelích patřil právě jemu :-D. V pokoji bylo 6 paland a po nálezu hovna jsme se všichni ubytovali v horních patrech, kde byla šance na výkaly nižší. Lehce jsme něco pojedli a pak šli k pánovi dolů, kde si kluci dali pivo. Pán nevypadal zcela nadšeně, že ho rušíme od televize, ale nakonec nám vyhověl. Domluvili jsme zaplacení na druhý den ráno a šli zpět do pokoje. Pokryli jsme zatuchle matrace prostěradly, abychom si neušpinili spacáky a šli spát. Machy však zjistil, že postele jsou z drátěnky, která se prohýbá až téměř k zemi, což Michal kvitoval s tím, že už taky téměř sedí v posteli. Pravda do rovné postele to mělo daleko. Machy tedy strávil zbytek noci na zemi, což mu bylo příjemnější. Já jsem byla ráda, že dnes mě žádný medvěd nezakousne a maximálně mě budou kousat blechy z černobílého kocoura, který jich měl plný kožich.

Chata Pirin – Rožeň - Sandanski

Vichren
Vichren  •  Foto: arwene

Ráno jsme se vzbudili do podobně zamračeného počasí jako předcházející den. Tentokrát nás čekal sestup do údolního města Rožeň. Bratru 16km dolů do údolí byla moc pěkná vyhlídka. Po krátké snídani posledních zásob jsme zaplatili u pána pobyt a vydali se do umývárky, která byla před chatou. Zubní hygiena a doplnění vody (kamarád nás totiž poučil, že tuto trasu šel vybaven jen malým množstvím vody a že to nebyl dobrý nápad, neboť okolí Rožně je vcelku suché a když zasvítí sluníčko do písku, který je všude kolem, tak název Rožeň získává jasné opodstatnění). Hned u chaty nás odchytl nějaký místní opilec, který chtěl cigarety. Marně jsme se mu snažili vysvětlit, že žádné nemáme. Nakonec jsme před ním museli vzít roha až tak, že Machy se na dřevěném mostku přes potok v té rychlosti vysekal. Pak už byla cesta klidnější. Listnatá cesta lesem vedla spíše do kopce, ale žádné nepříjemné stoupání. Louky střídaly les a les střídal louky.  Začínalo se oteplovat a tak se z listnatého podrostu začalo uvolňovat velké množství páry a v lese bylo jako v prádelně. Po dvou hodinách poněkud monotónní pochod občas zpestřovaly ostrovy ostužin lemující stezku. Pastva nejen pro oči :-). Nakonec jsme došli až na Petrovu carkvu. Kopec nad Rožněm a Melnikem z kterého je pěkný výhled do kraje a na proslulé melnické pyramidy – útvary z písku vzniklé erozí. Tam jsme si dali pauzu na oběd a já už se asi potřetí převlékala. Nemohla jsem nějak najít vhodnou róbu pro nejisté počasí. Teplo, mraky, dusno…nakonec jsem skončila u rozepnutých šusťákových kalhot. Nejen na Michala ale i na nás všechny zaútočily mlsné mouchy. Michalovo hřbet jich pojmul bezmála 30. Bylo jasné, že asi po včerejším dešti nejsme zcela vyvonění kavalíři, ale spíše zapaření jak votruby. Konec pauzy a my se pustili tedy dále dolů z kopce. V té změti cest jsme najednou kdesi ztratili značku a dobloudili jsme až na okraj jedné z pyramid – srázu jak hovado. Machy mávnul rukou a vzal do zkratkou na druhou stranu cestou necestou podle intuice. Ne vždy ale chlapská intuice je to pravé a tak už jsme se za chvíli prodírali roštím hlava nehlava stále dolů ze svahu. Machy prohlásil, že voda jde cestou nejmenšího odporu a tak to vzal rovnou vyschlým korytem. Po chvíli však zjistil, že tudy cesta nepovede a začal se vracet. My s Jíťou tak rychlé nebyly a tudíž jsme nestačily sejít. Zaujala nás totiž mrtvá velká vyschlá želva ležící v korytě. Machy mi chtěl oponovat, že není mrtvá, ale ja při pohledu do krunýře když byl Machy v nedohlednu kdesi dole věděla, že to zahnívající maso uvnitř krunýře už se asi hýbat nebude :-). Cesta byla trnitá a nevypadalo to, že by to mělo úplně ústit někam. Neodpustila jsem si tedy jemné brblání, ale bylo mi jasné, že teď už nic nenadělám, protože vracet se tímto terénem někam nahoru už stejně nešlo. Nakonec jsme přece jen dorazili do nějakého sadu. A posléze i k silnici. Civilizace! Vesnice Ljuboviště nebyla daleko, akorát nás pán ujistil, že jdem úplně neopačnou stranu, než chcem a tak jsme se začli vracet. To už nám bylo ale docela horko a tak jsme dali odvlékací pauzu. Já opět s radostí skočila do sandálů, a vyrazili jsme směr Rožeň. Po 1km nás uvítal Rožeň. Vesnička, která vypadala dost honosně na bulharské poměry. Naštěstí nám místní pán poradil, že než jít do Melniku pěšky 4km, je lepší počkat na autobus, který jede za 20min. Není nad dobrou radu a tak jsme byli rádi, že lidé v celém Bulharsku jsou tak vstřícní a rádi poradí.

vrchol Vichrenu

Přijel velmi luxusní autobus, který měl i klimatizaci a vzal nás až do městečka Sandanski, kam jsme potřebovali. Po vystoupení z autobusu nás odchytl na nádraží jistý pan Pavlov, který nám hned nabídl ubytování (https://www.turistika.cz/rady/levne-ubytovani-v-sandanski-kdyz-sejdete-z-pirinu). Za cenu 20Lv jsme nadšeně (i když zprvu lehce nevěřícně) souhlasili. Vzal nás do bytu přes celé město. Byt byl parádní, až jsme se styděli za to, jak hrozně smrdíme. Nakonec jsme mu dali 25Lv za ochotu a pěkný byt, což pána docela dojalo a velmi nám děkoval. Celý večer jsme tak strávili mytím a očistou a k večeři dovařili zbytky z hor. Pokoukali na telku a šli spát. Jíťa s Michalem vyfasovali velkou manželskou postel v ložnici a já s Machym jsme si řekli, že gauč s vytahovací přistýlkou nám bude stačit, že se budem tulit. To ovšem jsme ještě nevěděli, že přistýlka je tvrdá jak štolverk a tak jí Machy alespoň vystlal karimatkou. Ráno jsme se až dozvěděli, že Jíťa nakonec z neznámých důvodů spala nikoli s Michalem na letišti, ale na zemi… No to by ale jednoho naštvalo. :o)

Sandanski – Sofia

chata Vichren
chata Vichren  •  Foto: arwene

Ranní snídaně, procházka po Sandanski a hurá zpět do Sofie. Autobus byl opět téměř luxusní a dokonce jsme tentokrát neměli pocit po předešlé očistě, že lidi v autobuse padnou smrady. Očekávali jsme, že stejně jako v Sandanski si nás někdo na nádraží odchytne a nabídne nám výhodné ubytování. Bohužel se ale tak nestalo a to ani když jsme se prošli na hlavní nádraží a zpět. Šli jsme tedy najít něco k snědku a byli rozhodnuti, že jasný záložní plán je jít spát stejně jako první noc k letišti. Michalovi se opět do nekomfortu stanu moc nechtělo a tak dělal vše proto, aby našel nějaký levný hostel. Ale bohužel. Cena všech hostelů po cestě neklesla pod 20Lv/osobu. Najedli jsme se v jedné vývařovně kousek od nádraží a pak jsme se pomalu k večeru začli nabližovat k autobusu na letiště. V Sofii totiž nic moc k vidění nebylo a tak nebylo proč otálet. Na zastávce jsme se ptaly nějaké mladé paní kde je druhý směr busu, který jede na letiště a ta se s námi dala do řeči a když zjistila, že vlastně letíme až další den, tak nám mohutně nabízela spaní u ní doma. To jsme však odmítli, protože nevím, zda by manžel byl zcela happy, kdyby doma místo večeře našel čtyři cizí návštěvníky :-D. Takže přec jen nakonec vyhrálo letiště. Stejně jako první noc, byla noc pohodová a ničím nerušená.

Sofia – Vídeň - Praha

Banderiški ezera

Ráno nás probudilo slunko a tak jsme se celé dopoledne plácali u stanu a čekali na odpolední letadlo. Machy už byl z toho nicnedělání otráven jak malajský šíp. A tak jsem jen čekala, jestli se do sebe chlapci pustěj. K jedné hodině odpolední jsme se pobalili a přesunuli na letiště a dali batohy na Check-in. Po mírných dohadech, zda jít už na gate nebo ne, jsme nakonec šli. Machy se musel u kontroly zout, načež mu z bot vypadala tráva zachycená na ponožkách…No hotovo. Dodnes se divím, že nebyl podezřelý :-D. S Jíťou jsme začaly brousit po Duty-free shopech zatímco kluci měli krámky shlédlé za chvilku a pak už jen seděli na křeslech a oba jen nabubřele koukali před sebe. Bylo jasné, že dnes z nich kamarádi nebudou a že se oba těší domů. My jsme se na tom obrázku s Jíťou docela bavily :-). V hale byla i výstava fotografií a tak nám to docela rychle uteklo. Kluci byli sice asi jiného názoru, ale co už :-D. A pak už hurá domů, resp. do Vídně. Ve Vídni jsme měli čas a tak jsme skočili do McDonalds, za který mě pak všichni proklínali, ale na druhou stranu, já jim ho nenutila, šli tam dobrovolně :-). Autobus Student Agency jel na čas a tak vše klapalo jak po másle až do chvíle, kdy autobus píchnul jedno z kol. Naštěstí pan řidič byl zkušený, vše rychle vyměnil a tak jsme kosli venku jen asi 40min. Toho využila Jíťa a svým šarmem nebo pózou nebohé zmrzlé dívky zaujala jednoho mládence, s kterým nakonec strávila zbytek cesty do Prahy v mohutném hovoru. Před půlnocí jsme byli v Praze a tím skončila dovolená.

Poznámka na konec: Pokud budete potřebovat při cestě do hor bombu na vařič VAR2, tak koukněte na tento odkaz: https://www.turistika.cz/rady/plynova-bomba-pro-varic-var2-se-zavitem

 

GPS souřadnice:
uložit .gpx soubor (41.820, 23.357)
Poslední aktualizace: 9.1.2011
Autor: arwene
Kvalita příspěvku:    
Hodnotit kvalitu příspěvku
Sdílet s přáteli
Byl jsem zde!
Zapamatovat

Razlog

Příspěvky z okolí Bulharsko - přechod Rila a Pirin 2.část

Vichren 2914 m n. m.
Vichren 2914 m n. m.
Štít
Vrch Vichren nájdeme v pohorí Pirin v Bulharsku,kde je zároveň najvyšší vrchol.Vichren je po Musale 2925 m n.m.,ktorý sa nachádza v masívu Rila druhý najvyšší vrchol v Bulharsku.Najlepší prístup na tento vrchol je…
6.7km
více »
Pirinem, údolím říčky Banderice.
Pirinem, údolím říčky Banderice.
Cestopisy
Počasí nám v bulharských horách nedává nic zadarmo a tak opouštíme pohoří Rilu a přejíždíme do pohoří Pirin. Podhorské městečko Bansko nás vítá modrou oblohou a z mraků občas vykoukne i…
8km
více »
Pirin
Pirin
Ski areál
Pohoří Pirin je druhým nejvyšším pohořím Bulharska. Nejvyšší vrchol Vichren dosahuje zde výšky 2914 m a je třetí nevyšší horou Balkánu. Významný ski areál se zde nachází jihozápadně od města Banska, které je vstup…
9.3km
více »
Pokrok a velké prádlo
Pokrok a velké prádlo
Cestopisy
Bansko je bulharské zimní rekreační středisko, ve kterém v létě "chcípl pes". Ne tak docela: u zdejší tepávici je po celý den pěkně živo. Dnes svítí slunce, proto se místní ženy rozho…
10.9km
více »
Bansko, město na úpatí Pirinu.
Bansko, město na úpatí Pirinu.
Cestopisy
Město Bansko patří mezi významná horská střediska v oblasti Pirinu. Nachází se v jihozápadní části Bulharska pod nejvyšším vrcholem uvedeného pohoří, Vihrenem. Leží v nadmořské výšce okolo 900 metrů a je nejvhodně…
11.2km
více »
Bezbožské jezero v pohoří Pirin.
Bezbožské jezero v pohoří Pirin.
Jezero
Bulharské pohoří Pirin se nachází v jižní části země a pro turisty je tu bezpočet nádherných míst. Určitým problémem je počasí, které se tady mění velmi rychle. Modrá obloha se během několika minut dokáže proměnit…
16.7km
více »
Simitli
Simitli
Lázně
Městečko na okraji Pirinu těsně u silnice E-79 ze Sofie na Soluň, které si dělá ambice být lázeňským městem. Bylo v posledních letech silně podpořeno evropskými fondy. Městem protéká řeka Struma. Na jejím břehu je…
22.3km
více »
Zemní pyramidy v okolí Melniku
Zemní pyramidy v okolí Melniku
Skalní útvar
V okolí nejmenšího bulharského Městečka se rozkládají úchvatné zemní pyramidy, celá oblast patří k pohoří Pirin. Pískové útvary jsou skutečně impozantní, mají tvary věží i obelisků. Samotné městečko se prakticky v…
26.1km
více »
Kordopolův dům
Kordopolův dům
Dům, budova
Starý byzantský dům postavený na okraji městečka Melnik v 12. či 13. století jako typicky opevněné stavení. Původně patřil Manolu Kordopulovi, obchodníkovi. Pod domem je velký Vinný sklep. Prohlídka je zpoplatněna…
26.7km
více »
Roženský klášter
Roženský klášter
Klášter
Uprostřed melnických písových pyramid stojí jeden z nejhezčích Klášterů. Samozřejmě funkčních (v kraťasech tam ani nechoďte). Založený byl ve 12. století. Oproti jiným monastýrům je tento trochu stranou cest, takž…
28km
více »
Sandanski
Sandanski
Město
Město s necelými třiceti tisíci obyvateli, které je jednou ze vstupních bran do pohoří Pirin. Známé je především Kolonádou a lázeňskými domy. Nedaleko centra je bývalá rezidence komunisticého diktátora Todora Živkova, která nyní slouží jako hotel. Město je pojmenováno po národním hrdinovi (banditovi?) Jane Sandanskim.
29.5km
více »
Rupite
Rupite
Sopka
Nedaleko Městečka Rupite v jižním Bulharsko leží kráter vyhaslé sopky. V celé oblasti vyvěrají ze země termální prameny a vytvářejí jezírka, v nichž se koupou pastevci i turisté. Právě zde žila jasnovidka známá jako Baba Vanga. Jejími radami se dokonce řídili bulharští komunističtí pohlaváři. Podle legendy se ve věku šesti let setkala s andělem, který jí volbu mezi očima a…
34.8km
více »
Rilský klášter, významná památka Bulharska.
Rilský klášter, významná památka Bulharska.
Tipy na výlet
Na severozápadě pohoří Rila se nalézá jedna z nejvýznamnějších památek Bulharska, Rilský klášter / Rilsky monastýr /. Měl být založen poustevníkem, sv. Ivanem Rilským již v 10. století.…
34.8km
více »
Rilský monastýr
Rilský monastýr
Klášter
Budete-li někdy plánovat cestu do bulharských hor Rila, určitě nezapomeňte trasu vést přes tento Klášter. Sice někteří tvrdí, že je úplně neuchvátil, avšak to asi záleží na celkovém rozpoložení každéh…
35km
více »
Bansko
Bansko
Ski areál
oblíbený ski areál - bulharské hory Pirin, 70 km běžeckých tratí, 25 km lanovek, cena ski passu je 280 leva na 6 dní, děti téměř za polovic.
35.6km
více »
Pirin-jazerá a plesá
Pirin-jazerá a plesá
Pleso
Pohorie Pirin nájdeme na Balkáne v Bulharsku.Pirin je čarovné miesto s majestátnymi štítmi a nachádza sa tu aj niekoľko kotlov s prekrásnymi jazerami,vo vyšších polohách ležia priezračné plesá.Prechodom cez toto p…
37.4km
více »
Chata Vichren
Chata Vichren
Chata
Chata Vichren leží v pohorí Pirin v Bulharsku.je dobrým východiskovým bodom do tohto pohoria.Prespať sa tu dá buď na izbe ,alebo v susedných tak trochu romantických chajdičkách.Na chate býva zväčša voľné miesto,l…
37.4km
více »
Chata Javorov
Chata Javorov
Chata
Chata Javorov sa nachádza v bulharskom pohorí Pirin.Je to stredne veľká chata,ktorej poloha je výborná na túry do pohoria Pirin.Ubytovanie na chate stojí okolo 6 eur,prípadne si môžte postaviť sta na pozemku vedľa ch…
37.4km
více »
Chata Pirin
Chata Pirin
Chata
Chata Pirin sa nachádza v pohorí Pirin v balkánskej krajine v Bulharsku.Aj keď na prvý dojem výzorovo sa nepodobá turistickým chatám, opak je pravdou a môžte sa tu počas svojej trasy po Pirine ubytovať.Sú tu skrom…
37.4km
více »
Sedm rilských jezer, sedm stříbrných perel Rily
Sedm rilských jezer, sedm stříbrných perel Rily
Jezero
Jedním z nejnavstěvovanějších míst v pohoří Rila a v podstatě v celém Bulharsku, je skupina sedmi jezer ledovcového původu, které se rozkládají na severozápadě Rily v…
42.8km
více »
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. další informace