Bílý kámen 2026, trošku jiná Libavá

Program na prvního května se mi několikrát proměnil. Ačkoliv tedy s možnost zajet na Libavou mě už přeci jen lákalo delší dobu, ale mezitím se ozval kámoš, abychom zajeli na dlouho myšlený, zatím neuskutečněný výlet k Liberci (Ještěd). Jenže pár dní před 1.5. volal, že nemůže. Sice jsem po té tedy napsal několika jiným kámošům, chtěli by se Bílého kamen zúčastnit, ti už měli ale asi vlastní programy, tak nakonec jsem do vlaku směr Olomouc sedl sám. No nevadí, ono když nemáte parťáka, může se pak člověk věnovat více vlastním aktivitám.

Valky co nám jezdí směr Olomouc jsou naštěstí dochvilné a doba jízdy je většinou kolem 1 hodiny. Paradoxně je ještě v „naší“ metropoli ještě trošku chladno a obloha zůstává mírně zatažená. Pro přístup do vojenského prostoru volím stejnou trasu, co jsem tu byli v roce 2019. Je to příjemná trasa (povětšinou i cyklostezka) podél říčky Bystřice (olomoučtí je něžně přezdívají Bystřička). Nebýt chytrých hodinek, ani se nedá poznat že trasa se velmi mírně zvedá, ve Velké Bystřici je to o nějakých 20 metrů víc. Vlastně až po té se začíná cesta výrazněji zvedat k Mrsklesům, ale vlastně díky nové asfaltce to ani nedá příliš zabrat.

Právě Mrsklesy jsou jedním z nástupních míst do vojenského újezdu. To znamená složit obnos 100,- Kč, za který člověk dostane pásku na ruku (kolo apod.), může si vzít mapu nebo nálepku a to je vlastně vše. Nicméně z peněz se hradí přítomnost záchranné služby nebo pojízdného servisu. Nic z toho jsem naštěstí nepotřeboval. Ještě jedna důležitá informace, už asi z loňského (nebo kterého) ročníku je ve vojenském prostoru zákaz prodeje alkoholu, kdo to nemůže vydržet, v Mrsklesech byla otevřená hospoda a jednu poličskou jedenáctku do kopce určitě vstřebám (no měl tam i Koniferku, tak panáček pro posílení).

Kousek za obcí se ještě projíždí kolem mohutné skládky a pak už začíná svah na Libavou. Je to vskutku slušný kopec, i značka o 12% stoupání je zde na místě. Cesta je totiž takřka kolmá na vrstevnice a na vzdálenosti asi 4 (5) km překonáte převýšení přes 300 m. Samozřejmě od roku 2019 značně přibylo elektrocyklistů, kteří se do koce namáhají méně, než my „bezmotoroví“. Konec stoupání je až poblíže vrcholu Strážná (629), kde je u křižovatky i první velká občerstvovací stanice. Osazenstvo se stánkem s limonádou se sice usmívalo, ale nakonec mě odradil dav ostatních výletníků. Zajel jsem i k samotnému Bílému kameni (je to takový nabarvený šutr, tedy trojice kamenů). Oproti poslední návštěvě je citelně víc návštěvníků, což se projevuje kolonou směrem tam i zpět. U toho kamen je vlastně takový průsek, kterým je vidět do Olomouce. Zajímavější jsou spíše připomínky míst, kde se našly nějaké památky na minulé doby. Jsou to většinou různé křížky, bývají u nich i vysvětlující textíky, dají se pořídit i pohlednice se zaniklými místy v prostoru Libavé.

Od Bílého kamene se vracím k hlavní cestě a tentokrát bez odbočky na Varhošť (a prameni Odry). Můžu si tak přes plot prohlédnout zámeček Bores z 30. let minulého století, ten dnes slouží jako ubytovna pro cvičící vojsko (hlavně bych řekl ty vyšší šarže).

Když už se vyjede ten první kopec, je už trasa příjemnější, sice je horší povrch (míst asfaltu kostky), ale je to tak občas nahoru, pak dolů, převýšení tak mezi 20–30m.

Trošku vyšší oblast je za Velkou Střelnou (neexistující vesnice). Tam je na vrcholu pozorovatelna s tribunou, odkud generálové a plukovníci sledují válečná cvičení (jsou-li přítomná). Minule jsem na pozorovatelnu nevyjeli (zato jsme si tenkrát dali Chomouta).

U Tribuny vojáci připravili i ukázku dvou vozidel, jedním je obrněný Titus, sloužící jako vozidlo spojařů, dalším pak Leopard 2A, dole v Přáslavicích mají tankáni základnu. Ocelový obr je v neustálém obležení, tak dovnitř jsem se nepodíval (určitě ale na webu obrázky budou). Další cesta pokračuje přes bývalý Smilov, kde jsou další zařízení pro výcvik, dělostřelecká střelnice, nějaké sklady aj.

Pak cesta nenápadně sjíždí do civilní oblasti, tedy přesně do Města Libavé (městem je jen podle názvu). Původně byla Libavá vlastně součástí vojenského újezdu (je tu správní úřad), ale po zmenšení okrajových částí už není obec úplně tajná.

Jak se dalo čekat, je tu plno. Mimo místní hospody (a obchodu) přijeli i stánkaři z okolí (i vzdálenějšího). Náměstí je tak lemovány stánky s občerstvením, i výčepy, tady se může točit i alkoholické pivo, byť je to „jen“ desítka. Ale jak známo, pro českého cyklistu je i ta důležitým palivem.

K akci vyhrává i country kapela, tak by se člověk i zdržel, ale ještě něco stihnou potřebuju. Ač jsem si plánoval trasu podle dostupné mapy, nakonec to bylo i trošku hlouběji, přilákala mě celkem příjemná cesta údolím Libavského potoka. Kolem jsou občas vidět skromné pozůstatky nějakých staveb. Vojenský prostor vlastně vznikl u Libavé koncem 40. let minulého století. Vystěhováno nebo zrušeno bylo asi 14 obcí (v drtivé většině německé, takže se vlastně už nedosídlovalo).

V jiných částech „Sudet“ se opuštěné domy v 50.letech bouraly (i odvážel stavební materiál), tady se to dělo v menší míře, stojící budovy měly posloužit k vojenským cvičení.

Vojáci samozřejmě neměli vždy nejlepší úmysly a leckdy se nesplnily i původní záměry něco málo ponechat. Za své tak vzaly nejen stavby ryze světské, ale devastaci neunikly i stavby řekněme duchovnější. Původně se počítalo, že budou zachovány některé kostelíky nebo kaple.

Důkaz byl hned cestou, mohutná hromada kamení je asi viditelnou připomínkou bývalých Keprtovic, tedy hřbitovní kaple (a hřbitova). U trosek je malá výstavka s ukázkou, co zde stávalo a co se zde našlo. V klidnějším období (když se necvičí) kolem Libavé působí spolek Lubavia (většinou bývalí vojáci nebo OP), ti zde hledají střípky minulosti a prezentují zájemcům. Kousek za touto zastávkou se potok vlévá do většího potoka, kterým je budoucí veletok, Odra. Pře malé návrčí je další zaniklá ves, Zigartice. I tady je malá výstavka, opět u hřbitova a ruiny (tedy hromady kamení) z tamního kostela. Navíc jsou to naštípané kousky zdejší horniny, tou je břidlice, která je plná zdejší část Nízkého Jeseníku (část zvaná Oderské vrch).

Další trasa s povzdálí sleduje Odru k bývalým Vojnovicím (část obce Rudolfov). Krásnou zastávkou je nedávno obnovená (ne)hřbitovní kaple.

Vzápětí se od Odry odpoutám, v centru bývalých Vojnovic se tyčí mohutný kámen, jakožto pomník zaniklého sídla.

Následuje ještě jeden potok, Lazský, který mě definitivně vyvede z vojenského prostoru. Jo to však ještě 1,5 km ke Královské studánce, další obnovené stavbě už tedy mimo újezd. Napil jsem se i vody, ta je patrně zázračná, i podle množství hořících svíček na oltáříku půvabné kaple.

Ta je součástí kdysi rozlehlého potního areálu na Staré Vodě. Ze všeho zůstal nakonec jen ten kostel, z exteriéru krásně opravený, interiérově se zatím připomíná neblahá nedávná historie. Kostel neponičila jen sovětská armáda po roce 1968 (na Libavé bylo velké soustředění našich „bratrských“ zachránců). Oni už v interiéru cvičili střelbu i českoslovenští vojáci před okupací.

U kostela býval i klášter, z toho zůstaly jen ruiny. Přes to všechno je dnes Stará Voda velice magické míst, i díky okolní přírodě.

Vracím se po kolemjedoucí silnici 444 zpět k Městu Libavá, ale pokračuje někam do civilizace. V Libavé je už o poznání klidněji, ale už bez zastávky dál na Heroltovice.

Pořád je to tak nahoru, dolů, ale pak mě napadlo, že vlastně by stačilo dojet do Domašova nad Bystřicí, tam vedou koleje a možná pojede nějaký vlak. Jezdí zde vlaky mezi Olomoucí, Bruntálem Krnovem, Opavou (až do Svinova).

Vlastně jsem už párkrát seděli v hospodě U Podjezdu, a když mě jízdní řád ubezpečí, že to jede za necelých 40 minut, vlastně ani není co řešit. Přijede vlastně už historický motorák, kolo se musí vysadit značně vysoko (mají tu nízké nástupiště). Odměnou je jízda romantickým údolím Bystřičky, proložené i několika tunely a výhledy na stěny činných i nečinných lomů. V Olomouci se vysedá přeci jen lépe, vlak dorazil téměř na čas, i přestup na rychlík Bouzov se vydařil. Inspirativní První Máj.