České Švýcarsko, Vysoká Lípa. Jak jsme nezabloudili.

Tipy na výlet, Děčínsko a Lužické hory




Kam a jak jedeme?

s motýlem začínáme
s motýlem začínáme
lupa

Ten druhý den jsme chtěli napravit zabloudění z loňska. Nějak jsme přehlédli značku a viděli jiné krásy, než jsme předpokládali. Ale dneska budeme pozorní, však ten okruh, který jsme si usmysleli, projdeme. Den byl zase parný, ale Pavlína se z včerejšího úpalu vyspala. Tak mě i upozornila na zeleného motýla, který se uchytil ve stínu vedle hotelových dveří.

Na další obrázek jsem se chystal dlouho. Blbé cedule totiž sbírám, a tohle ani jako reklamu nemůžou brát vážně.

blbé cedule sbírám
blbé cedule sbírám
lupa

Pod kopcem, v hospodě U Loupežáku, měli ještě zavřeno, ale dámy, které pily na terase kafe byly hodné, a prodali nám po půllitru kofoly. Dobře jsem věděl, že dlouhou cestu bez civilizace máme před sebou, a zásoba vody je na vedro a členitý terén skrovná.

znovu na České cestě
znovu na České cestě
lupa

Jak jsme tak seděli, zaznamenali jsme demonstraci síly a moci. Policejní auto se zjevilo, na parkovišti zastavilo, osádka se rozhlédla (my a dámy z restaurace jsme tu byli jediní) a potom se otočilo a prostě odjelo. Zpět směrem České Kamenici, odkud taky přijelo. Nějak jsme zavzpomínali na stížnosti médiích, že policie ani na benzín nemá. Ale nechali jsme to policejnímu koňovi, má větší hlavu, a vyrazili do skal. Známou trasou, napřed po žluté a na kraji lesa po červené doprava.Tady to není nehezké, ale ta pravá paráda nastává, až když o pěkný kousek dá, vyjdeme na Českou silnici. Ta není asfaltovaná, zato nefalšovaně středověká, a kolem ní začínají ty správné skály.





Za cedulkou, kde se, právem, opěvují výkony c.k. geodetů byla ta odbočka, kterou jsme loni přehlédli.

chvála c.k. geodetů
chvála c.k. geodetů
lupa

Ona je trochu nenápadná, ale když se dá trochu pozor, značka je vidět. Po chvilce, když jsem viděl, jaký kopec nás čeká, jsem na chvilku zalitoval, že jsme zase nezabloudili. Ale šplhání stálo za to a nebylo ani tak strašné. Zajedno chládek, zadruhé velmi pěkné skalky.

Za čím jedeme?

cesta ke Kotišti (ohlédnutí)
cesta ke Kotišti (ohlédnutí)
lupa

Nahoře, u cedule, která ve známost dávala, že tady se nacházel ten skluz na dřevo, kde si jako taxík vzali kládu král Miroslav s princeznou Krasomilou (jen dopad měli jinde, dole voda není) na mně čekala Pavlína. Taky na kládě, ale ta nebyla připravena k dopravě. Přisedl jsem a seděli jsme pěknou chvíli. Když jsem se natáhl do tašky pro aparát, lekla se, že už chci jít. Tak tam bylo pěkně. Ale já si jen všiml, že sluníčko se na chvilku dostalo k protilehlé skalní stěně.

jen taková skalka
jen taková skalka
lupa

Seděli bychom tam možná dodnes a rozprávěli o tom, jestli jsme na horách nebo ne (stoupání by odpovídalo, ale nadmořskou výškou jsme tady, v nejvyšším bodě, byli pod úrovní našeho kuchyňského okna), kdybychom si najednou nevšimli, že jsme se ocitli v obklíčení. Zezdola i z vrchu se blížili kolegové turisti. Tak dál, po úbočí Kotiště. Tak ještě tu přívětivou skalní stěnu z protilehlé strany.

stěna
stěna
lupa

Nastala taková ta etapa, kterou mám rád (tedy moje závrať). Po levé straně skalní stěna, taková pevná, vrchol v nedohlednu, opřít se o ní lze, po pravé ta samá, ale údolí také nedohlédneš. Naštěstí tady je cesta většinou pohodlná a široká. Ale já si výhledů, od té skalní stěny vlevo moc neužil.

ta samá z protějšího svahu
ta samá z protějšího svahu
lupa

Nakonec i důvěra v pevnost skalní opory byla nahlodána. Jako bych zapomněl, že přírodní procesy pracují napřed pomalu, ale neúprosně, no jo, potom se trochu zrychlí. Však ty roztodivné skalní útvary takhle vznikají.

Pomalu jsme se dostávali ke konci téhle malebné cesty. Výhled na Rudolfův kámen by byl za trochu jiného počasí asi lepší, ale bylo tohle.

tohle nafotí člověk se závratí z úbočí Kotiště
tohle nafotí člověk se závratí z úbočí Kotiště
lupa

O kousek dál, zrovna v zatáčce (naštěstí už ty svahy nebyly tak příkré a vysoké) se musely přelézat větve nedávno padlého stromu. A zrovna jsme tu potkali pár lidí s dětmi. Když jsme odpočívali na Pohovce, (název vznikl podle údajně prvního odpočívadla pro znavené dámy, které tu v raných dobách turistiky vzniklo už v předminulém století), nějak mimochodem jsme se shodli, že v Jetřichovicích je vlastně informační středisko, tak je o tom budeme informovat. Zatímco jsme relaxovali a svačili (tedy Pavlína, já se rozhodl, že budu mít hlad až u dalších laviček), přišla rodinka. Paní sympatická, kluk tak šestiletý a normální a pán chytřejší, než rádio Jerevan. Chlapec se zmínil, že by chtěl na hrad Šaunštejn, tatínek ho odbyl, že je to moc do kopce. Nějak jsem neudržel jazyk za zuby a zmínil, že je to vlastně celé z kopce. Maminka měla starost, jak by se odtud dostali, inu zmínil jsem autobus projíždějící Vysokou Lípou (no jo, tady jsem vypadal jako rádio Jerevan já). Naštěstí do mě Pavlína kopla, rozloučili jsme se a vyrazili směrem do vsi. Doplatil jsem na zlozvyk kochat se každou skálou.

pozor, padá kamení
pozor, padá kamení
lupa

Pavlína už byla v dáli (však dobře věděla, kde jsou ty další lavičky, a já věděl, že tam počká, protože je tam krásný výhled), když mě u půvabných věžiček, Tuláček a Policajt se jmenují, rodinka dostihla. Postoupil jsem paní místo na nejlepší záběry, však už jsem měl cvaknuto. Chlapík se ke mně přátelsky přitočil, já se mu tak trochu omluvil, že až Na Šaunštejn by to s malým klukem bylo asi daleko, ale on mi poněkud vyrazil dech. Ukázal na nejbližší skálu (Tuláček to byl), a prohlásil:“Tohle spadne“. Ukonejšen okolní krásou jsem mu sdělil, že mu můžu potvrdit, že to opravdu časem spadne. K dalšímu jsem se skoro nedostal (tedy ta drobná informace, že to pravděpodobně nemusí zajímat ani naše pravnoučata). A ještě jsem začal mlít něco o erozi a o tom, že to padání kamení je tu přirozené, a že tak tu ta krajina tvoří. Nějak trval na tom, že to do třiceti let spadne, a že za to je někdo zodpovědný.

Rudolfův kámen
Rudolfův kámen
lupa

Zbaběle jsem prchl. Pavlína seděla na známé lavičce s vyhlídkou na Vilemíninu stěnu. Líčil jsem, co se seběhlo a ona mi za odměnu vydala housku se sýrem a se salámem. Rodinku jsme nechali projít, naštěstí náš soukromý rozhovor respektovala, Pavlína zase vyrazila (když jí nechala bezpečný náskok) já v klidu dožvýkal potravu a vydal se v jejích stopách. Z lesa se tu vychází po chvíli a výhled je tu pěkný. Ale jestli ten člověk zdvihl zrak, a podíval se, na jakém převisu je Vyhlídka na Maruščině skále (no jo, trochu jsem to přejmenoval), nebude mít do konce života klidné spaní.

Nebo je tu taky nebezpečí, že je vysokým ministerským úředníkem, zakáže sem vstup, zplanýruje to tu a udělá tu to správné Polabí.

Pohovka
Pohovka
lupa

S Pavlínou jsme se potkali u bufetu na okraji Jetřichovic. Od loňska jsme věděli, že tu ceny jsou mírné a nápoje kvalitní. Ale asi pivo víc, Pavlína si dávala kofolu, ale mně upíjela, naopak to nebylo.

Tuláček a Policajt
Tuláček a Policajt
lupa

Stavili jsme se i v tom informačním středisku a pokusili se nahlásit strom přes cestu. Ale slečna byla nějaká otrávená, znuděně nám řekla, že to už z národního parku určitě vědí, a dala dost najevo, že jí to vůbec nezajímá. Trochu nás otrávila tím, ale nám to dlouho nevydrželo. Na to je tu moc pěkně. Museli jsme přejít ves, až na konci je odbočka údolím Jetřichovické Bělé k Dolskému mlýnu. První mlýn, se kterým se potkáváme, je hned na okraji údolí a jmenuje se Starý. Je tu hospoda a penzion, loni tu měli zavřeno, ale letos tu zvou, na začátku srpna, na zabijačkové hody. Odbočil jsem tam úplně instinktivně. Pavlína si myslela, že si chci dát jen pivo a vejít odmítla. Že na mně počká tam. Dobře jsem věděl, kde je „ Tam“. Ale kromě piva (nevalného) jsem měl prdelačku (vynikající) a ještě jsem na toaletě doplnil zásobu vody, abych mohl zapít prášek (no ta borelióza) a aby jí zbylo i pro to mé děvče, nezdržel jsem se dlouho, i když protější sklepy byly taky zajímavé.

Tuláček
Tuláček
lupa

Vyrazil jsem krokem svižným. Dokonce jsem dohnal rodinu s dětmi a psem, který připomínal štěně, které mají kamarádi. Slušně jsem se zeptal, jestli je to český strakatý a viditelně jsem urazil. Prý to byl australský honácký. Naštěstí šli pomalu a nestihl jsem být za urážku pokousán. Ale stejně jsem se zdržoval. Tu obrázek, který se mi loni nepovedl, tu studánka svatého Huberta, u které jsem se tenkrát, kvůli návalu, ani nesnažil.

Maruščina vyhlídka
Maruščina vyhlídka
lupa

Nechtělo se mi poslední úsek cesty lézt po skále, raději jsem přešel mostek a prodloužil si cestu, ale za chvíli jsem byl „Tam“. Samozřejmě u Dolského mlýna, Pavlína seděla na obvyklém místě, sice říkala, že mi chtěla volat, kde jsem, ale stejně jsme tam ještě dobrou půlhodinu seděli. Vodou jsem zapil prášek na boreliózu, Pavlína jí zapila žízeň, lidi s australským honákem přišli, po Kamenici jim uplaval míček a šli ho pronásledovat, znovu jsem si všiml letošní módy nosit na prsou aparáty za desetitíce bez krytky na objektivu (to bych fujince neudělal), ale marně jsme to natahovali. Čas se chýlil a museli jsme nahoru. Pavlína se rozhodla pro cestu přímou, po značce, já jsem se šel naposledy projít Kostelní cestou. Australský honák už s nalezeným míčkem mi vynadal, asi proto, že jsem o něm smýšlel neuctivě, ale do kaňonu proniklo podvečerní sluníčko, ve kterém byly voštiny na skalách až neuvěřitelné.

Začaly schody, skály postupně zůstávaly pode mnou, a v poslední třetině kopce jsem zjistil, že bude bouřka. Dusným vzduchem se člověk sotva prodíral.

Starý mlýn
Starý mlýn
lupa

Pavlína na mně čekala na zahrádce před hotelem. Samozřejmě, že jsem chtěl jít na večeři dolů, k pirátskému bačovi, ale včera mi bylo jasně naznačeno, že bez ní najíst nedostanu. Ukecal jsem jí. Bohužel, ze všech slibovaných pochutin (třeba plněné knedlíky se zelíčkem) nic nezbylo. Prý se nahrnulo moc lidí, a všechno snědli. Ale paní nám udělala kuřecí kořeněné plátky s brambůrkem tak dobré, že jsem musel recept vyloudit. Pavlína se styděla (loudit).

Pavlína odešla napřed, večer se nachýlil, já se rozloučil a následoval ji. Stmívání je na začátku srpna už časnější, ale stihl jsem ještě namalovat impresionistický obrázek.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

a jeho sklepy
a jeho sklepy
lupa

V sympatickém hotelu Lípa ve Vysoké Lípě jsme našli útulek i tentokrát, a kuchyni v bistru Lesanka už chválit nebudu. Je pravděpodobné, že se sem vrátíme a zase by na nás skoro nezbylo.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

to se mi loni nepovedlo
to se mi loni nepovedlo
lupa

Jen maličko nás rozladila zřejmě unavená slečna v informačním středisku, ale příhoda ze zpáteční cesty byla zajímavá. Mezi Jestřebím a Dubou, v kopci před zatáčkou, za kterou nebylo vidět u krajnice výstražný trojúhelník. Člověk čeká průšvih, zpomalí, dokonce riskuje střet s někým zezadu, který si trojúhelníku nemusel všimnout, a dočká se policejního auta, které je odstaveno bokem, a jehož osádka má z rozpačitých řidičů nehoráznou prdel. Inu „Pomáhat a chránit“.

Ostatní informace

Vstupné ještě pořád nikoho nenapadlo vybírat, náklady na stravu a byt jsou mírné, lidé pohostinní, co si více přát.



Další informace

Hodnocení:
neumístěno
Náročnost:
romantika
Délka:
celodenní výlet (15-20 km)
Druh:
do přírody
Byli zde:
4 turisté
Jak se Vám tam líbilo ?

Komentář:

Vyhledání vlakového spojení
Odkud:
Kam: Veselé pod Rabštejnem
(vzdálenost od místa: 7.24 km)
Datum: Čas:
loading...

Diskuse k výletu České Švýcarsko, Vysoká Lípa. Jak jsme nezabloudili.

12.09.2013 15:26
Překrásné pohodové počtení, které pohladí na duši.
Re:
12.09.2013 17:32
Jako vždy poutavě a vtipně napsaný příspěvek, tato místa jsou kouzelná a stojí za to se sem vracet.
Re: Re:
12.09.2013 19:14
Však jsme se vrátili, časem to bude
Re:
12.09.2013 19:13
díky, v Českém Švýcarsku jsme byli ještě jednou, časem to bude

Nadpis: (nepovinný)

Vaše jméno:

Email: (nezobrazí se)

Text:

Sledovat diskusi e-mailem
Váš email:
Sledování můžete kdykoliv zrušit jedním kliknutím.
Email:
Heslo:
Vytvořit účet Zapomenuté heslo
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. další informace