Zámek Ploskovice, hora Sedlo v Českém středohoří a Terezín

Po  pár dnech cyklobrouzdání  Kokořínskem jsme seskočili  ze sedel kol (dali si ŠÁBES * )  a vyrazili  po svých na malý okruh  s různorodými cíli. Od  hospodského "Zděnka"   (šéfa Medúzy a přilehlé chatkové oblasti  v račickém kanálu) jsme  dostali tip na výlet.... prý na vyvětrání. Doporučil nám vyběhnout  Horu Sedlo, nazývanou  též Vysoké Levínské Sedlo či Jelečský vrch (národní přírodní rezervace v CHKO České středohoří). Pod horou vznikly  v pol. 19. stol.  lázně  Jeleč - Bad Geltschberg.  Po roce 1945 už obnoveny nebyly. V geomorfologickém podcelku  Verneřické  středohoří je tento  ostrý táhlý hřeben horou nejvyšší (726 m). Horu, tvarově skutečně  připomínající jezdecké sedlo, vytvořila  vulkanická činnost.

  Na Sedle se nachází  až bizarní skaliska (bylo možné shlédnout i celé bloky tefritu - tmavošedého magmatitu), příkré svahy, stabilizované především listnatými  stromy a   také vápenité jílovce a  pískovce (náchylné k sesouvání).  Roste  zde  mnoho vzácné  květeny (tařice, lilie, kosatec) a žije např. lejsek, čolek, hýl, datel a další zvířena a ptactvo. Netušili jsme, že kopeček, který z auta  vypadal  tak nevinně a  oble, ve  skutečnosti žádným ŠÁBESEM * nebude... naopak nám Sedlo dalo    před  vrcholem pěkně  zabrat.

Vyjížděli jsme z Račic  přes Polepy   a  Liběšice do Trnobran (ZDE trasa  celého okruhu).  V Trnobranech jsme zastavili  pro  radu. Požádali   jsme jakési  kopáče o  turistické značení,  které by nás  z Trnobran  na vrchol kopce,  vzpínajícího se přímo  nad námi, dovedlo. Ti ovšem sdělili, že  žádnou horu Sedlo  neznají… Byla chybka  nezapátrat po zdatnější nápovědě, protože značení   z  této vísky bylo  luxusní, což jsme se  ale  dozvěděli až z ukazatelů z vrcholu  hory. Pro  zájemce o výstup:  Z Trnobran – cca 2,5 km  po žluté  k rozcestníku "Sedlo pod vrcholem",  přestup na zelenou   a  500 m  k cíli. Tím bych mohla popis  trasy k vrcholu ukončit.  Kdo  by  ale chtěl zažít trochu adrenalinu, nechť se autem posune  o 2 km dál, do Horních Chobolic (už jen průjezd  „zapomenutou“ malebnou  vesničkou byl  neuvěřitelný) ...   po uzounké cestě  na úplný konec  civilizace.  I zde jsme  dostali výbornou radu – že se, prý, nahoru dá, značení  však téměř není. Nakonec  se ukázalo, že „téměř ne“ znamenalo „více, než prachmizerně“ . Vyrazili  jsme  na vlastní pěst, poslepu… cestami i necestami… (trasa zhruba taková). Občas už  nás jímala hrůza, že se  k vrcholu zvláštním labyrintem  cestiček (někde hodně zarostlých) ani nedostaneme. Stoupání začalo být později  velmi prudké a ozývaly se  první  vzdory. Najednou jsme  narazili na   rozcestník Sedlo – východní rozcestí, kde se seběhly dokonce  dvě  barvy. Vydali  jsme se  po zelené 830 m k další  zastávce – rozcestníku – Sedlo  pod  Vrcholem a dalšího asi  půl km k samotnému vrcholu. Poběhali jsme si po  hřebeni. Několik  skalních teras nám nabídlo parádní výhledy  do vzdálenosti  desítek km a téměř všech světových stran. Opravdu jsme si tu podívanou užili a rychle zapomněli na  poměrně  nekonečnou pralesní cestu nahoru (bez výhledů). Mladý sběratel  úplnou náhodou ve skalní štěrbině  bez navigačního systému  GPS  našel poklad – "kešku". S radostí si připočítal objev  do  své sbírky. Skutálet se dolů k autu už nebylo tak  složité.

 

Z Horních Chobolic  jsme  sjeli přes Soběnice  a  na hlavní silnici (doprava - směr  Litoměřice) jsme  cca po 3 km odbočili   doprava na Ploskovice prohlédnout dominantu obce -  barokní zámek  Ploskovice. Ještě než se  vyrazilo na prohlídku, kousek od placeného parkoviště (u vstupu do zámku) na návsi  jsme se v místní hospůdce  posilnili za  pohádkovou cenu.

Zámek nechala vybudovat v letech 1720-1725  Anna Marie Františka Toskánská. Jednopatrová  budova byla dílem  architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Majitelé  se  střídali, objekt byl později zvýšen a také   rozšířen o dvě postranní budovy. František Josef  I. se  panství ujal po smrti Ferdinanda V. a v roce 1918 tu vzniklo letní sídlo ministerstva zahr. věcí. Nevhodnými  stavebními  zásahy  utrpěly Ploskovice v roce 1938. Němci  zde byla také  zřízena nacionálně politická škola. Do vlastnictví  státu se  dostal zámek  v roce 1945. Po úpravách státní památkové péče   byly Ploskovice začátkem 60. let  otevřeny veřejnosti.

Ani do umělých vodních jeskyní,  bohužel ani do interiéru vrcholně barokního panského sídla, náležícího k významným kulturním památkám, se naši omladinu nepodařilo  dostat.  Prošli  jsme  se tedy překrásným  čtyřterasovým zámeckým parkem. Zlom jedné  z teras  přímo v zámeckém prostoru vyrovnávaly již výše  zmíněné grotty -  vodní jeskyně -  napojené v časech dávných  na důmyslný vodní systém.

 Zatímco jsme  relaxovali v příjemném prostředí 8 ha  parku (se vzácnými porosty a  také  vodotrysky a rybníkem, kašnami,  fontánkami a zahradními doplňky),  puberťáci soutěžili s jedním  z  místních pávů   v rychlostní vytrvalosti. I když chudák páv vyhrával v běhu po svých, byl nucen použít křídla, aby se  trapitelů zbavil. Prostory mi velmi připomínaly park  bavorského  Herrenchiemsee, které bylo tenkrát stavěno ve stylu Versailles.

Z  Ploskovic  jsme  se vrátili  zpět na hlavní, odbočili doprava a ujížděli   do  Litoměřic (cca 6 km). Kdyby  bylo více  prostoru, určitě bychom se  prošli   pěkným centrem.

Zamířili jsme přes  řeku Labe cca 3 km na jih,  do Terezína, do míst, kde se  udál  velký kus  smutné historie….  (ZDE odkaz na  samostatný  článek o TEREZÍNĚ). Návštěva  internačního tábora v nás  zanechala  velmi  silné emoce.

Po skončení prohlídky jsme  kruh   přes  Libotenice a  Roudnici  nad  Labem v Račicích  uzavřeli.

 

Články  související s pobytem v okolí:

Hrad Kokořín, Kokořínsko - Pokličky, Čertovy  hlavy  a další výlety

Říp a  Mělník

Terezín

 

 

Další výlety  po Čechách a Moravě