Mauricius Grand Gaube

Z Cap Malheureux jsme do Grand Gaube dojely taxíkem kolem třetí hodiny odpoledne. Hlavně jsme se chtěly podívat na zdejší pláž a pak si trochu prohlédnout vesničku. Na první pláži jsme se zdržely hodinu a půl, nejdříve jsme seděly na lavičce v parku a pak chvíli ležely na trávě pod stromy, protože jinde moc pálilo slunce. Koupaly jsme se však mezi loďkama, kterých je všude dost. Jelikož v poledne jsem nic moc nejedla, chtěla jsem si zde něco koupit. U pláže sice byl pojízdný stánek, ale když jsem viděla paní, která připravuje jídlo, přešla mě chuť. Jdeme dále podél silnice, prohlížíme si hezké vilky a hotely. A zase u silnice stánek s jídlem, to již vypadá lépe a kupuji si kuřecí stehna se zeleninou. Pokračujeme podél moderní budovy policie a pošty a ocitáme se na další veřejné pláži. Sedám si na lavičku a dávám se do jídla. Tu přichází pes (na Mauriciu je spousta toulavých psů) a dívá se na mě jak baštím. No, nedejte mu aspoň kousek, poslušně si sedá a dáváme mu pak kostičky.

Jako ostatně všechny pláže, je i tato obklopena přesličníkovým hájem. Je neděle a je zde mnoho místních lidí, kteří sem přijeli na piknik. Mě to nevadí, ráda lidi pozoruji. Scházím dolů k vodě, ale tady se mě pláž moc nelíbí, je špatný přístup do vody se spoustou kamenů. Koupat se už proto nejdeme. Ani nevím, kde má pláž ten hezký hotel kolem kterého jsme šly. Nebo jsou rekreanti jen u bazénu? Lehátka mají určitě u bazénu, ale kam a jak se chodí koupat do moře? V Grand Gaube je celkem pět hotelů, údajně luxusních. Je půl šesté a já musím ještě na obhlídku staré rybářské vesničky, jak je prezentována v průvodci.

Vcházím do uličky a ta mě dovedla do hezké laguny. Tady i koupání a pláž je mnohem hezčí, dokonce s palmami. Cestička mě vede kolem moře k malému molu, na kterém vidím sošku Panny Marie. Vypadá to i jako malilinký hřbitůvek. Zde se určitě místní lidé loučili s rybáři vyplouvajícími na moře, jak to můžeme vidět ve filmech. A snad květiny připomínají ty, kteří se z rybolovu nevrátili. Kamarádka se mnou dále nechce jít a tak opět pokračuji sama. Jdu dále podél pobřeží, kde je další socha Panny Marie. Ve vesničce jsou hezké vilky a u jedné z nich stojí vitrína se soškou Panny Marie. Socha je velice zajímavá, ještě jsem takovou nikde neviděla. I zde muži hrají karty (stojí u laviček v parku, který je financován ministerstvem turistiky) a ptám se na obchod.

Než dojdu k obchodu, míjím budovu kostela. Nedá mi to, vcházím do zahrady a chci se podívat dovnitř. Hlavní vchod je zamčený, ale na zídce sedí dvě ženy a ty mě zvou na prohlídku bočním vchodem. Kostel je skromně zařízený, asi jako všechny vesnické kostely na Mauriciu. Také si všímám, že zde nejsou varhany. Jak jsem pak poznala při mši v Pamplemousses, lidé zde hodně při obřadu zpívají. Udivilo mě, že mají obraz papeže Jana Pavla II a ne současného papeže. Moc se mi líbily obrazy křížové cesty. Najednou slyším hlas zvonu. Vycházím ven a vidím ženu, která zvoní na zvon venku ve zvonici. Fotografuji si ji, ona se na mě usmívá a dokonce ochotně pózuje.

To už je vlastně šest hodin a musíme na autobus. Ještě kupuji v obchodě dvě piva na večer ke kartám. Na večeři určitě nepůjdeme, máme toho za celý den dost. Musím však projít vesnicí na hlavní cestu. Pozorně se dívám kolem sebe, jdu kolem školy a centra zdraví. U cesty mě čeká kamarádka a spěcháme na parkoviště autobusů. Místní nám říkají, že již žádný autobus nejede, až zítra ráno. Co teď? Pak nás posílají k zastávce a máme štěstí. Je půl sedmé, zastavuje nám řidič, který již jede s autobusem do garáže. Svezl nás zadarmo a vysazuje nás na zastávce, odkud pokračujeme do Bain Boeuf. Opravdu si člověk musí dávat pozor, jinak jede domů taxíkem.