Mauricius - Pamplemousses

Jsou již jen tři dny do odjezdu a já se vydávám sama na výlet. Mé kroky, lépe řečeno cesta busem směřuje do městečka Pamplemousses. Cílem mé návštěvy je cukrovar-muzeum a hlavně botanická zahrada. Tentokrát jedu sama, kamarádce se již nikam nechce. Krátce po deváté hodině nasedám v Bain Boeuf na autobus, platím 34 rupií. (Autobusy nejsou jako u nás, jsou jen jedny dveře, proto nastupující musí čekat, až lidé nejdříve vystoupí. V buse jsou časté kontroly, jeden kontroluje jízdenky a druhý zapisuje, asi kolik jede cestujících apod.) Jedeme hezkou přírodou - pole nejen s cukrovou třtinou, hory, podél cesty kvetoucí stromy a keře. Průvodčího jsem poprosila, aby mi řekl, kdy mám vystoupit, a tak se o hodinu později ocitám ve vesnici Pamplemousses. Je to nejen vesnice, ale i okres na severozápadě, zhruba 10 km od Port Louis.

Pamplemousses je jedna z nejstarších vesnic na Mauriciu plná vzpomínek a pozůstatků historie ostrova z 18.stol.. Děvčata, která se mnou jela busem mě ukazují cestu k botanické zahradě. Náhle však vidím ukazatel s nápisem Aventur du Sucre 1 km a tak měním své rozhodnutí. Zajdu nejdříve do muzea a pak se mohu po zbytek dne procházet zahradou. Jdu podle ukazatele a najednou se ocitám před nádherným hinduistickým chrámem Non Gout Tamil Temple (těch je na ostrově opravdu hodně). Vcházím do areálu, pochopitelně si vyzouvám boty (to jsem se již naučila) a jdu obdivovat roztodivné, barevné sošky indických bohů sedících nebo stojících v různých pozicích, většinou se čtyřma rukama, ve kterých drží různé atributy. Po prohlídce pokračuji dále, jsem na kruhovém objezdu, kde Dopravu řídí dva policisté. U kruháče je nadchod, přecházím tedy silnici a směřuji k muzeu cukru (o prohlídce muzea napíši samostatně).

Po prohlídce muzea se vracím stejnou cestou do vesnice k botanické zahradě. Ptám se, kde je pokladna a vchod do zahrady. Asi po dvoustech metrech se ocitám před vchodem. Přímo naproti však vidím kostel, ten přece také nemohu minout, když už jsem zde. A tak mé kroky směřují ke kostelu, ten je však zavřený, obcházím si ho kolem dokola a alespoň fotím. Katolický kostel sv. Františka z Assisi je nejstarším kostelem na ostrově a byl postaven na žádost kolonistů. Postaven v r. 1735 na počest tehdejšího francouzského guvernéra ostrova Fr. Mahé de Labourdonnais, jehož busta je v kostelní zahradě. Tam je kromě kříže a sochy Panny Marie Immaculaty, také socha Paula a Virginie. Přes cestu bokem od kostela je hřbitov, kde jsou pochovány další osobnosti mauricijské historie - dávný guvernér rytíř René Magon nebo bojovník za zrušení otroctví Adrien d´Epinay, otec sochaře Prospera d´Epinay (tvůrce sochy Paul a Viginie).

Kostel je otevřen každý den od 6 hodin ráno kromě soboty. Dnes je ale sobota a to bude otevřen až ve 4 hod. odpoledne. A tak jdu konečně do zahrady, o tom opět napíši samostatný příspěvek. Na prohlídku interiéru kostela se vracím po čtvrté hodině, kde se koná bohoslužba. Protože jsem již trochu unavená a z celodenního chození mě bolí nohy, usedám do lavice mezi místní lidi a sleduji, jak bohoslužba probíhá. Kněz sice káže francouzsky, ale přesto rozumím, že říká, že se blíží vánoce a to má být rodina pohromadě a také promlouvá k rodičům dětí, že děti sedí hodně u televize a počítačů (celosvětový jev). Na stolku jsou pohlednice kostela, ptám se, kolik stojí. Ukazují mi pokladničky, a ať přispěji kolik chci na kostel, což ráda činím. Po nějaké chvíli kostel opouštím a jdu na autobus. Na chodníku vidím skupinu lidí a domýšlím se, že je tady zastávka. Kolem páté hodiny se vydávám na zpáteční cestu a na hotel, kde mě čeká kamarádka, přicházím asi v šest. Na večeři již nikam nejdeme, necháme si tu slavnostnější na ukončení pobytu na příští večer.