Dlouhý pochod k "Jaskinii Malinowské", část první.
Tato jeskyně mě zaujala především tím, co by asi u nás nikdy nenastalo. Jedná se totiž o pseudokrasovou jeskyni, která by podle všeho měla být oficiálně přístupná široké veřejnosti. U nás je v případě naprosté většiny jeskyní nutná přítomnost jeskyňářů, jinak se do nich oficiálně nedostaneme. To neuvažuji o jeskyních nejznámějších, tam mnozí ani jeskyňáři nejsou. Bohužel někdy jim chybí ono alespoň částečné ochutnání jeskyňařiny. Tím nemyslím, že by nutně museli „rubat“, ale poznat zásadní rozdíl mezi lehce přístupnými chodníčky a tím co nás dobrodruhy láká jako nic jiného. Poznání neznámého, určitě i jistá míra rizika a z toho nutné maximálně poctivé přípravy a „učení se“ zdravému odhadu svých schopností a možností. Radši být o deset kroků zpět než to „přehnat“. Skutečně bych nechtěl toto přehnání zažít a při vymýšlení některých výletů se mi občas (nejčastěji v noci před „akcí“) honily hlavou zlé myšlenky. Mnohdy jsem nebyl skoro ani schopen usnout. Rozumně uvažující člověk by pak jednoznačně řekl, že do jeskyní už nikdy nepoleze, že je to na něj moc. Postupem času přijdou i zkušenosti, kdy (v tom lepším případě) měl člověk více štěstí než rozumu. Zejména pokud je, jako já, převážně dobrodruh „sólista“.
Tato varianta není příliš šťastná ani v horách, natož v jeskyních. Každý si musí promyslet na co má fyzicky, technicky, ale hlavně psychicky. Některé jeskyně nechají člověka čekat třeba i spoustu let, než se k tomu zásadnímu kroku odhodlá. Nakonec ale po těch mnoha letech zjistí, že je skutečně lepší tam nelozit sám a když přijde trocha štěstí, tak se s jeskyňáři určitě většinou dá domluvit. Občas nabízejí i nevšední prohlídky, kam se většina lidí nedostane a poslední skutečně pěknou prohlídku (určitě ji ale moc nedoporučuji jako tu první na získávání zkušeností – jedná se o vertikálu a několika obtížnějšími místy, kterou ne každý musí psychicky zvládnout hned napoprvé). Její návštěvu jsem popsal zde:
https://www.turistika.cz/mista/prohlidka-zubu/detail
Ať tak či onak, alespoň u mě i po nějakých těch jeskyních již prolezených mě před návštěvou nové, vždy dosti svírá ne úplně příjemný pocit na hrudi – ona nejistota, co mě tam čeká. A ani nemusí být příliš velký rozdíl, jestli tam mám jít sám nebo s jeskyňáři. O to spíš, že moc dobře vím, že není až tak složité si představit místa, která budou pro mě osobně technicky nezvládnutelná a tedy nebezpečná. Určitě jich bude více než těch „zvládnutelnějších“.
Na doporučení kamarádky „že se mi to určitě bude líbit“, jsem se po mnoha měsících odhodlal k činu. Mezi mnou a jeskyní byl totiž ještě takový jeden menší „problém“. Tím byla vzdálenost a nekompromisně rychlý běh času. Musel jsem počítat s celkovou vzdáleností od vlakové zastávky „Návsí“ (Jablunkov) a zpět asi 60 kilometrů. Nejvhodnější čas byl tedy na začátku léta. To se až tak nepodařilo, zvědavost byla silnější a tak jsem vyrazil v čase, kdy ještě den nebyl nejdelší. Slavné datum bylo 23. dubna minulého roku. Snažil jsem se jít jak nejrychleji to šlo a s takovou rychlostí, kterou bych měl vystoupat na moravsko-polské hranice do hodiny od vykročení z Jablunkova. Když jsem kličkoval serpentinami nad pseudokrasovou jeskyní „Jezevčí díra“ v oblasti „Groníčku“, tak už jsem měl jednu hodinu za sebou. Zjišťuji, že mé představy o času byly opět přehnané a že je těžko překonám. Navíc jsem vyjel později (přece jen se mi po pracovním týdnu chtělo alespoň o chvíli déle spát, což ovšem byla velká chyba) a při cestě neznámým terénem je třeba mít spíš čas k dobru než naopak.
No nic, jdu. Kam dojdu, tam dojdu. Ze sedla „Groníček“ mě čeká náročné únavné stoupání a při návratu neméně náročný sestup po kamenité a nejisté lesní cestě. Ale nakonec se dostávám na moravsko-polskou hranici a pokračuji na ne zcela jasné odbočce (lehce se dá přejít) stejně dlouhou cestou jako jsem nyní ušel, po modré turistické trase již po polské straně do Wisly. Cesta se zdá velice dlouhá. Je sice krajinně velice pestrá a „koukatelná“, ale raději bych už byl u jeskyně. K ní ještě vede cesta velice dlouhá a úmorná spíš tím, že nevím co mě ještě na dalších mnoha a mnoha kilometrech bude čekat. Také se vkrádá vcelku reálná myšlenka,jestli se někde neztratím a zbytečně si někam nezajdu navíc. Každé ušetření času i energie na této náročné trase by se mi víc než šiklo.
Je jaro a polská část se mi zdá těžší než ta česká. Ač bych měl při sestupu spíše získávat čas, tak jej díky sněhu, ledu a mnoha potůčkům tající vody až tak moc nezískávám. Snažím se to ale „řezat“ jak jen to jde. No, v pohorách to není až tak snadné. Chvíli odpočinku a psychické povzbuzení mi dodává sedlo „Laczecko“. Zde je krásný výhled do okolí a hlavně kamínek s nakresleným netopýrem. To je jednoznačné znamení, že mám v cestě pokračovat. Krásné by bylo, kdybych byl blíž k cíli, ale opak je pravdou. Budu muset ještě hodně krát zatnout zuby i častěji zastavit na odpočinutí (to dělám jen na dobu nezbytně nutnou, protože pak by se mi již určitě nechtělo). To ještě netuším, že přijdou okamžiky, kdy budu pociťovat zmar, že jdu špatně a nejsem schopen najít ten správný směr. O tom povyprávím za chvíli.
Ze sedla ve výšce 774 m.n.m. je možné pokračovat po červené trase přes „Beskyd“ až na další sedlo „Kubalonka“. Tím směrem se nyní nevydávám (půjdu tak až na jednom z dalších výletů na „Barani Goru“, ale nyní jdu rovně po modré turistické trase přes oblast „Mraznica“ až do Wisly – Glebce k nádraží. Ač to tak v mapě nevypadá cesta tam je hrozně dlouhá. Ke konci následuje dlouhé klesání a snažím se získat čas během. Konečně jsem u nádraží. To ani v nejmenším není ani v polovině ani ve čtvrtině cesty. Dívám se jestli nepojede odpoledne nějaký vlak nebo autobus směr ČR. Nevidím nic rozumného, jen si čtu, že je tam výluka a že vlaky jsou nahrazeny autobusy, ale ani mezi nimi není žádný, který by mě pomohl. Už teď velice silně cítím únavu a tělu se nelíbí můj dříve smělý plán. I u nákladu bych nebyl proti, kdyby byl o nějaké to kilo lehčí - nesu i minimalizovanou jeskyňářskou výstroj, tedy především přilbu s kamerou, kratší lano, náhradní baterky, náhradní mobil, vysílačku, ale gumáky rozhodně ne. Inu boty budu muset umýt doma a snad tam nebude jako v „Malčině“ (jedné z, ne-li vůbec, nejblátivějších jeskyní Moravského krasu). Čas není nejlepší, ale je mi jasné, že podruhé již asi tuto štreku nepůjdu, respektive jít nebudu chtít. A to jsem teprve na začátku nejtáhlejší části cesty. Má, na papíru jen lehce načrtnutá trasa s body (však značení u nás i v Polsku je na výtečné úrovni a tak se nechám nést značkami) mi zdaleka neodpoví na všechny otázky, které v tomto okamžiku mám. Bohužel doma jsem žádnou papírovou mapu této oblasti nenašel. No co, nezbývá nic jiného než se potupně podívat na GPSku, kde jsem a kam bych měl jít.
Pohled na její displej je pro mě skutečným šokem. Na něm je jen černá klikatá čára na bílem podkladu. Až teprve teď si uvědomuji, že jsem si hloupě zapomněl nahrát podklad pro Polsko. Chvíli mi trvá než se z tohoto šoku vzpamatuji. No, co… Jeskyně se vzdát nechci a tak musím improvizovat. Dívám se kolem sebe a hledám značku. Ta by zde měla být nevšední černá. Dovést by mě měla k rozcestí, z něhož budu pokračovat po zelené na Smrekowiec. Taktéž netuším, že tato cesta, respektive cesta k samotné jeskyni je ještě o něco delší než cesta sem z naší hranice. Cesta pořádnými stoupáními. Od nádraží sestupuji na asfaltovou cestu a na křižovatce přemýšlím, zda v těch mapách co jsem se díval bylo odbočení doleva nebo doprava. Jdu doleva, ale nějak se mi to nezdá. Tak se zeptám jednoho Poláka. On mi říká, že dolů určitě ne a že se mám vydat nahoru a že tak k jeskyni dojdu. Otáčím se a začínám stoupat, ač se mi moc nechce. Po přibližně kilometru menšího táhlého stoupání se mi opět tato cesta nezdá a tak se ptám místních dělníku na správnou cestu. Ti můj omyl potvrzují a říkají, že se musím vrátit o pár set metrů níž a odbočit do prudšího stoupání napravo. Tak jim poděkuji a klesám. Je mi smutno z toho jak marním čas a přitom bych spíš již potřeboval celé hodiny k dobru.
V jednom místě odbočuji doprava kolem jakýchsi chatek. Ani tento směr se mi moc dobrý nejeví a stoupání začíná být prudší a prudší. Navíc se musím proplétat mezi padlými větvemi a „poněkud“ nepřívětivým terénem. Začínám pociťovat zmar nad zmar. Jako by někdo nechtěl, abych se k jeskyni dneska dostal. Dyť kamínek s nakresleným netopýrem by měl být znamením, že bych měl jít. Nemám obavy z toho, že bych nenašel cestu zpět, tu si zatím pamatuji vcelku dobře, ale že mi nevyjde čas, abych k jeskyni došel včas a stihl poslední vlak v ten den. Jinak bych musel čekat až na ten ranní, následující den. Myšlenka, která se mi honila hlavou při cestě do kopce z Jablunkova nyní dostává vcelku jasné obrysy. Nejsem si jistý jestli bych ten vlak měl stihnout. To bych musel velice švihat a nemít hodiny ztráty. Představa možnosti bivakování v jeskyni „Jezevčí díra“ se již stává vcelku reálnou. Naštěstí vím, kde ona jeskyně je a i tato představa mi dodává sílu a odvahu pokračovat dále k jeskyni jiné. Stoupám lesem a ztrácím zcela zbytečně spoustu sil, které by se mi určitě hodily později. Je to víc než škoda. Ale jdu, nechci to vzdát bez boje. Faktem je, že tělo již s únavou bojuje delší dobu a jen tak si říkám, kolik sil na to ještě bude dnes mít. Cesta k jeskyni neznámá a to ani její odhad. Když si vezmu kolik kilometrů jsem už mohl ujít, kdybych šel tou správnou cestou, tak cítím opět zmar.
Konečně se dostávám na lesní cestičku a sestupuji tím směrem, který se mi zdá správný. Za chvíli potkávám lidi a tak využívám situace a opět se ptám na správnou cestu. Tu mi potvrdí a až se konečně po zhruba čtvrt hodině dostanu k rozcestníku, tak je to na jednu stranu radost, ale na druhou další šok. K jeskyni mi to píše zhruba tři hodiny chůze. Vím, že má rychlost určitě není větší než určuje tento čas a jsou dvě hodiny odpoledne. K jeskyni se v nejlepším případě dostanu kolem páté hodiny odpoledne. Poslední odjezd vlaku z Jablunkova by měl být po desáté hodině večer. To znamená, že od jeskyně bych se měl do Jablunkova dostat nejpozději za pět hodin. To bych musel běžet! To netuším, že ty nejnáročnější stoupání mám teprve před sebou! Po přibližně půl kilometru chůze severním směrem po „Stezce Habsburků“ se dostávám do místa, kde musím odbočit doprava a na chvíli klesat. Nějaký kilometr, možná dva budu klesat serpentinami, ale cesta se mi zdá, že se velice táhne. Nakonec se dostanu do údolí Wisly, kde bude poslední rovinka a u autobusové zastávky odbočuji doleva na lyžařskou sjezdovku. To naznačuje, co mě následující hodinu asi bude čekat. Těžké, náročné a táhlé stoupání, které se nejenom nohám nelíbí. Únava je značná a její míru zvyšuje i představa nejistoty, co mě bude čekat. Na nějaké „stahování času“ již nemyslím, je to marné. Pomalu, ale jistě se začínám smiřovat s variantou „bivaku“ v Jezevčí díře na naší straně. Pokud bych byl ještě v rozumném stavu, tak mě lákala představa jak je možné se dostat do nižších pater k pověstnému místu s názvem „Damoklův meč“ - zaklíněný balvan, který stále hrozí sesunutím do nevhodné polohy. K němu ovšem vede mezi jiným ještě něco co vypadá jako ne úplně malá vertikála o které jsem si nebyl vždy jistý, zda budu schopen vystoupat zpět nahoru. Můj „damoklův meč“ byl ale i jinde, již v horním patře u jedné (levé) odbočky. Představa, že by se nevhodně sesunul, ač nevypadal příliš velký a znemožnil by mi tak návrat na světlo boží, mě klidu nedodával a kdysik jsem jen rychle podlezl, podíval se jak by se bylo možné dostat dál, udělal pár fotek na památku, otočil se zpět a bleskově se vrátit do vstupní části. Ač to vše mohlo trvat možná jen pár minut, mě se zdálo, že je to věčnost. Dnes nebo spíš až zítra bych tedy toto nucené přespání mohl využít k lepšímu prozkoumání dalších míst – pokud bych nebyl tak unaven, že bych „zalomil“ pár metrů za vstupem v bezpečné vzdálenosti od propasti. Bylo by to i mé první přespání v jeskyni, tedy něco nadmíru dobrodružné a které se nepoštěstí hned tak někomu. No nic, k tomuto okamžiku je ještě značně daleko a v závěru povídání přijde na řadu něco co by mě ani nenapadlo a jen na pouhé přiblížení se k jeskyni, jsem nakonec už odvahu neměl.
Zpět ovšem k začátku stoupání a cestě k jiné jeskyni. K jeskyni na polské straně se jménem „Jaskinia Malinowská“. Musím vystoupat na kopec s děsivým názvem „Grapa“. Ten by se dal přeložit například i jako „prudký svah“, nebo zapamatovatelněji „škarpa“. Tu ne ve smyslu díry u silnice, ale místa turisticky a hlavně nohám „nepřívětivého“. Ještě, že jsem si to neuvědomil – ani nemohl, neměl jsem mapu na kterou bych se mohl podívat a GPSky ukazovala jen černou čáru na bílém podkladu. Stoupání je tak náročné, že si na chvíli musím sednout na louku, vzít energetickou tyčinku, trochu se napít (i vodou je radno šetřit, ale celková situace je dobrá – před několika dny pršelo a obecně není o vodu nouze. Pokud by bylo třeba určitě bych ji někde našel. Problém je spíš opak. Že je i tam, kde bych ji až tak nechtěl – tedy na turistických cestičkách. Nejhorší je přesvědčit se vstát a jít „zase do kopce“. Nohy bolí a to pořádně. Už si přeji, aby alespoň na chvíli dostali odpočinek a já pocit, že jdu po rovince trochu rychleji. To se mi na vrcholu sjezdovky splní a po chvíli dokonce i klesám. Stále jdu po zelené turistické trase. Polské turistické značení je větší a má pár drobností, které se mi líbí. Je vidět, že jak Češi, Moraváci, Slováci, tak i Poláci jsou OBROVSKÉ turistické velmoci. Jak kdosi říkal: „Pokud se s někým v horách potkám, tak to bude Čech, Slovák nebo Polák...“. A je to pravda!
Někdy až příliš pravdivá… :-)))
Docházím dokonce k místu majícím na dlouhých trasách nesmírný význam. Tím není nic menšího než pramen studené vody. Ten teče a tak doplňuji zásoby, jak „vnitřní“, tak i do PETek v batohu. Toto jsou okamžiky, které dodávají spoustu energie navíc do dalšího pochodu. Prameny jsou významným „záchytným“ a občas i záchranným bodem, když již jsou zásoby vody velmi malé a venku vedro. Okamžik, který si zaslouží fotku i záznam bodu do GPSky. Po chvíli pokračují dál. Není čas ztrácet čas. Za okamžik mi i sportovní hodinky ukáží, že jsem překonal našlapaných šest hodin od startu v Jablunkově. Správně bych se měl v tomto čase otáčet k návratu, abych rozumně stihl vlak. No nic, jak to vyjde, tak to vyjde. Myslím si, že již bude odpočinkovější klesání nebo rovinka, ale po chvíli se to opět změní v náročné prudké stoupání. Jen to,že se jedná celkově o velice pestrou krajinu mi dodává další sílu a hlavně to, že zde již asi jen tak brzy nepůjdu znovu. Už teď vím, že je velice náročná a není „na každý víkend“. Nyní vrchol „Czupel“obcházím v údolí mírně pralesovitým prostředím, ale na závěr si jen tak mimochodem vychutnám výstup na něj a krásné výhledy s pomalu se k západu připravujícím Slunci. Okamžik, který se hluboce vryje do paměti. Nyní pokračuji na „Smrekowiec“ s poněkud menší nadmořskou výškou než má „Czupel“. Celý člověk se mě snaží přesvědčit ať dám pauzu a už nikam nejdu. Přichází krize a tak na malou chvíli zastavuji. Mám „trochu“ obavy z případného návratu po tmě. Sice, ač si spoustu věcí nepamatuji moc dobře a hlavně ne dlouho, tak cesty si zapamatuji velmi dobře a po druhém projití je to již většinou PEVNÁ JISTOTA. Ovšem tato cesta je velice dlouhá, je čerstvě jaro a mnohde ještě sníh, brzy večer bude i chladno a tak je třeba se pokud možno co nejrychleji dostat k našim hranicím, kde již to mám prolezené více. To ještě netuším jaké překvapení přijde před jeskyní a zajistí mi výrazné snížení rychlosti. Naivní je představa, že když na sjezdovce není sníh, tak ani dál ho moc nebude.
Za vrcholem „Smrekowiec“ opouštím zelenou turistickou trasu (ta zde již končí) a připojuji se doprava na žlutou. Mírnější cestou klesám asi kilometr a půl k nižšímu vrcholu „Jawierczny“ s výškou jen o něco málo vyšší než osm set metrů. Cesta sem je pohodová. Ovšem jeskyně je ve výšce o zhruba tři stovky metrů vyšší. Nedá se čekat, že by tento zbytek cesty byl odpočinkový. Nečekaně se nemýlím… :-)
Čeká mě více než půlkilometrová mírnější cesta, ale pak se dostanu k „útoku“ západním svahem až do „osady“ Salmopol a „Bialy Krzyz“. Náročné stoupání se zdá nekonečné, nohy i záda od batohu bolí. Cíl mé celé cesty se blíží. Tedy ve skutečnosti jen její poloviny. Netuším, že budu muset ještě hodně zabojovat a zatnout zuby. Správně bych se měl již přibližovat k naši hranici a místo toho ještě nejsem ani v polovině. Je mi jasné, že v jeskyni nebudu moci příliš otálet – rychle ji projít, něco vyfotit a fičet co nejrychleji zpět. Dostávám se do malebného lesa jež je zezadu nádherně osvětlován sluncem. Terén je náročnější a často musím vysoce zvedat nohy. Nejvíce při překračování svodidel silnice, jež se serpentinami vine k Salmopolu. Nedá se divit tomu, že již hodiny jsem z tohoto směru slyšel charakteristický zvuk silných motorek. Místní serpentiny jsou určitě podobný motorkářský zážitek jako naše Červenohorské sedlo. Přejdu silnici, ale stezka míří zase nahoru do lesa. Konečně se dostávám do osady k hospodě, ale neztrácím čas. Hledám směrovku, která mi ukáže kudy mám pokračovat k jeskyni. Představa „že už je to jen kousek“ je falešná. To ještě netuším, jaké přijde za chvíli „zpestření“. Nejprve stoupám po kamenité cestě, ale postupně s výškovými metry přibývá a přibývá sněhu. Ten se po chvíli stává všudepřítomným a silně snižuje mou rychlost. To co jsem si říkal, že za půl hodiny stihnu a první turisté mi potvrdili, tak ti další až tolik ne. Potřebuji každou minutu, protože vím, že v jeskyni se vše může značně protáhnout. Nečekaně má sníh několik desítek čísel a to už je jaro! Ač už se nejedná o žádné velké stoupání, tak se mi zdá, že se vše jako naschvál táhne. Nakonec ale docházím k odbočce k jeskyni a za chvíli jsem u jejího vchodu. Sen se mi splnil a stojím u jejího vertikálního vstupu. Je velice dobře upraven i zajištěn a přitom trubková konstrukce nikterak nekazí duši místa, je s ní velice dobře sladěna. Nikterak nesnižuje ryzost a drsnost místa. Z batohu konečně sundávám přilbu a další základní vybavení a připravuji se k sestupu. První dojem z jeskyně je velice mohutný. Je to něco co si nedokáži představit, že by u nás dovolili zpřístupnit. Inu, ač se mi to nechce moc říkat, Poláci jsou v mnoha ohledech v turistice dál. Kéž by se to dobré dostalo i do našich turistických „luhů a hájů“. Myslím, že teď, se začátkem páté stránky a pohledem na hrdý vstup jeskyně je nejvhodnější okamžik první díl vyprávění ukončit a to nejzajímavější, tedy vstup do jeskyně nechat na ten druhý….
DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Visla
Půjčovna autPříspěvky z okolí Dlouhý pochod k "Jaskinii Malinowské", část první.
