Krkonoše
Popis oblasti
Krkonoše se rozprostírají mezi Orlickými a Jizerskými horami v kraji královehradeckém a tvoří naši státní hranici s Polskem. Směrem k jihu postupně přechází v oblast Podkrkonoší. Krkonoše patří k hercynským pohořím vyvrásněným v prvohorách, před zhruba 600 milióny lety. Výrazně překračují horní (alpinskou) hranici lesa, která se zde pohybuje okolo 1250 m n. m. Vysokohorské rysy přírody krkonošských hřbetů a hřebenů podtrhuje a formuje drsné klima s velmi chladnými severními a severozápadními větry, nízkými teplotami vzduchu a vysokými úhrny atmosférických srážek. Teploty se v zimních měsících pohybují mezi -5 - -8 oC, v letním období jsou teploty v rozmezí 10 ? 15 oC, počet letních dnů se pohybuje mezi 0 ? 30, počet dnů se sněhovou pokrývkou je 120 ? 200. Oblast Podkrkonoší je mírně teplejší. Krkonoše jsou geologicky velice pestré. Naprostá většina území spadá do geologického celku, zvaného krkonošsko-jizerské krystalinikum, jen okrajově sem zasahuje podkrkonošská pánev. Převažující skupinou hornin jsou krystalické břidlice, doplněné hlubinnými (žula) a vzácně i výlevnými vyvřelinami. Počátek geologické historie Krkonoš bývá pokládán do konce starohor. Tehdy došlo k pohybu zemských ker, vrásnění, a původní mořské usazeniny byly přeměněny na nejstarší krkonošské krystalické břidlice, především svory s četnými vložkami křemenců. Z tohoto období pocházejí také krkonošské ortoruly, které se skladbou minerálů velmi podobají žulám, vznikly tedy přeměnou vyvřelin. V období prvohor (silur) byla oblast Krkonoš naposledy zalita mořem. Z tehdy usazených hornin (ale také z podmořských vyvřelin) byl při horotvorných pochodech (kaledonské a variské vrásnění) v následujících obdobích prvohor, devonu a karbonu, vytvořen mladší komplex krkonošských přeměněných hornin. Za nižších teplot a tlaků vznikají nejčastěji chloriticko-sericitické a grafitické fylity, doplněné polohami krystalických vápenců, kvarcitů a zelených břidlic. Tyto horniny, zahrnuté do tzv. ponikelské skupiny, budují jihozápad Krkonoš, v úzkém pruhu vybíhají k východu přes Vrchlabí a Janské Lázně, stáčejí se k severu a tvoří celý hřbet Rýchor. V karbonu (asi před 300 mil. let) proniklo pod starší horniny mohutné žulové těleso, kterému dnes říkáme krkonošsko-jizerský pluton a které tvoří Slezský (hraniční) hřbet Krkonoš od úpatí Sněžky po Harrachov, téměř celé Jizerské hory a polské Krkonoše. Žhavá žulová masa výrazně působila na své okolí. Jednak svou teplotou a tlakem dala z krystalických břidlic vzniknout odolným tzv. kontaktním rohovcům (morfologicky výrazné tvary Sněžky a Českého hřbetu) a za druhé z těkavých magmatických roztoků se (zvláště na kontaktu s karbonátovými horninami) vytvořila některá slavná krkonošská rudní ložiska (Obří důl, Svatý Petr). Tím byla vlastně dokončena základní geologická "výstavba" Krkonoš. Hory byly erozí obnažovány a řeky odnášely a usazovaly materiál na jejich úpatí v podkrkonošské permokarbonské pánvi. Třetihorní pohyby pak jen vyvolaly ojedinělé výlevy čedičových vyvřelin na severním svahu (např. Malá Sněžná jáma). Krkonoše patří k nejvyšším pohořím v ČR. Pohoří Krkonoš je tvořeno dvěma hlavními hřebeny ? vyšší vnější hřeben a nižší vnitřní hřeben. Z vyššího hřebene vystupují vrcholy nejvyšších hor ? Sněžka (1602 m), Vysoké Kolo (1506 m), Violík (1472 m) a Sokolík (1384 m). Vnitřní hřeben je charakteristický úzkými příkrými svahy, mezi nejvýznamnější vrcholy patří Kotel (1435 m), Luční hora (1457 m) a Studniční hora (1554 m), podkrkonošskou oblast tvoří několik souběžných hřebenů s nejvyšší horou Zvičinou (671 m). Říční síť v Krkonoších souvisí úzce s geomorfologickým vývojem pohoří. Směry hlavních krkonošských toků jsou až na nepočetné výjimky zhruba shodné s původními údolími třetihorního zarovnaného reliéfu. Hlavní krkonošské toky mají sice základní směr též kolmý k hlavnímu hřebeni, ale vlivem větší rozlohy této části pohoří, větší délky řek, menšího sklonu hladiny a složitějších horninových podmínek zde vznikly rozvětvenější a rozsáhlejší říční systémy. Hlavními toky jsou Jizera, Jizerka, Labe, Malé Labe a Úpa. Krkonošské řeky patří podle klimaticko-hydrologické klasifikace řek stejně jako všechny ostatní české řeky k tzv. středoevropskému (oderskému) typu, který se vyznačuje jarním průtokovým maximem v době tání sněhu a minimálním průtokem v létě, kdy je nejvyšší výpar. Obecně nejsou Krkonoše zvlášť významnou zásobárnou vody. Malou jímavost krkonošských hornin a převážně mělkých zvětralin kompenzují sice poněkud vysoké srážky a velká lesnatost území, ale při nevelké ploše pohoří i jednotlivých povodí trpí přesto řeky velkou rozkolísaností průtoků, která se projevuje nebezpečnými povodněmi za vydatných dešťů a velmi nízkými průtoky při dlouhodobějších suchých obdobích. V Krkonoších pramení největší česká řeka Labe, která bezprostředně odvodňuje jen asi třetinu české části pohoří. Východní třetinu pohoří odvodňuje Úpa, mezi její nejvýznačnější přítoky patří Zelený potok, Malá Úpa a Lysečinský potok. Vody ze západní třetiny pohoří tečou do Jizery, z jejich přítoků je v Krkonoších nejvýznamnější Mumlava, Rokytnický a Vejpálický potok a krkonošská Jizera. Na krkonošských tocích se nalézají četné vodopády, jež jsou jednou z turistických atraktivit území. Nedostatkem většiny z nich je však jejich malá vodnost v létě a také to, že málokterý skutečně padá svisle - většina z nich spadá kaskádovitě nebo dokonce stéká po skále. Nejvyššími vodopády jsou: Pančavský (140 m vysoký), Horní Úpský (120 m), Labský (45 m), Pudlavský (90 m), Dvorského potoka (asi 40 m). Díky velmi hustým lesům byly Krkonoše osídlovány poměrně pozdě. Podél obchodních cest, které vedly z Čech do Slezska, vznikaly postupně osady a z nich později vesničky a městečka. I přes německou kolonizaci zde převládali čeští obyvatelé. K poněmčení došlo teprve po třicetileté válce. V dřívějších dobách se v horách těžila ruda. V 16. století zde vznikla hornická osada Svatý Petr, významu nabývá i těžba dřeva a v podhůří vznikající sklárny. Od poloviny 19. století se Krkonoše staly cílem turistů. Tip: Krkonoše chaty a chalupy
