Výstup na Jebel Toubkal v pohoří Vysoký Atlas

Fotografie (3)

Kudy se vydat?

Pro naše putování po Vysokém Atlasu jsme zvolili šestidenní trek. Okruh z Imlilu přes vesnice Tachedirt, Amsuzzart, Ihilene na Jebel Toubkal a zpět do Imlilu. Měli jsme slovní popis cesty, věděli jsme, kam zhruba jít, u které vesnice zatočit doleva nebo Doprava, kterou řeku překročit, ale neměli jsme jednu ze základních věcí: mapu – o GPS navigaci nemluvě. V Česku, ani dále po cestě se nám turistická mapa koupit nepodařila. Vsadili jsme tedy na to, že ji seženeme v Maroku, např. v 70 km vzdáleném městě Marakeš, ale ani to se nepovedlo. A tak jsme seděli v Imlilu, naší výchozí vesnici, pili čaj, a mapa byla stále jen naším zbožným přáním.

Po obchůzce několika místních krámků a mobilizaci několika zevlujících místních hochů jsme byli slavnostně přivedeni k muži středních let, který prý mapu má. Ten vytáhl srolovaný kus papíru, tak 80 na 80 centimetrů, velmi orientační a nepřehledná. Za extrémně vysoké peníze, okolo 1000,- Kč. Odmítáme. Vybíhá za námi jeho přítel. Prý jsme urazili ctihodného člověka. Co na to říct? Volíme cestu bez mapy. Jsem u notebooku a píšu popis téhle cesty, to znamená, že jsme se neztratili a přežili jsme.

Zážitky z hor

Chůze Atlasem je pro běžného turistu velmi náročná. Zvlášť pokud volí způsob cesty jako my. Bez průvodců, kteří mu ukazují cestu, a mul, které by mu vezly zásoby jídla, pití a veškerý důležitý proviant. My jsme vše nesli pěkně na zádech v krosnách. Převýšení dělalo denně přibližně 1700 metrů nahoru a dolů. Sedla a vrcholy ve výškách okolo 3500 m. n. m. Vodní zdroje zřídka. Možnost nakoupit si další jídlo velmi omezená - jen jednou. Klima v červenci suché až vyprahlé. Stezky značené velmi sporadicky.

Ale to, co jsme viděli a zažili, veškerou námahu určitě vyvážilo. Procházeli jsme vesnicemi, které svými hliněnými stavbami, chudými terasovitými políčky i prostým oblečením obyvatel připomínají Tibet natolik, že se zde několik filmů o Tibetu dokonce točilo.

Vyprahlí jsme procházeli přes pusté kamenité vrcholy i zelenými údolími sloužící jako pastviny pro místní dobytek. Potkávali jsme letité pastevce, kteří nás v sandálech hravě předbíhali. Často se nás ptali na prášky proti bolesti hlavy. Nevím proč. Jeden z nich se nám snažil prodat Coca-Colu v přepočtu za 600,- Kč. Majitelé turistických karavan mul i bohatí západní turisté kroutili hlavou nad tím, že si veškeré věci neseme sami.

Ve vesnici Amsuzzart nás dokonce místní zemědělec ubytoval u sebe doma a nic od nás nechtěl. Ačkoli mluvili pouze berbersky a arabsky, takže jsme se vůbec nemohli domluvit, strávili jsme s jeho početnou rodinou příjemný večer. Bavili jsme všechny přítomné tím, že jsme jim ukazovali něco málo z tělocviku. Netušil jsem, že kotrmelec, skákání přes švihadlo a stojka na hlavě může tak pobavit. Děti se po nás snažili opakovat a dospělí se smáli našim i jejich pokusům. Dostali jsme najíst i dobré místo na spaní. Je příjemné zažít tradiční pohostinnost uprostřed drsné KRAJINY.

Jebel Toubkal na dohled

Od jezera Lac d'Ifni (2300 m) jsme prudce stoupali k závěrečnému vrcholu našeho treku. Jebel Toubkal, jako nejvyšší hora Vysokého Atlasu a celé Západní Afriky, byl samozřejmě jedním z našich cílů. Vyhladovělí jsme šlapali do vleklého a drsného stoupání pod skalnatým výstupem na vrchol.

Zatímco my jsme šli z posledních zbytků sil a potili krev, potkali jsme francouzskou skupinu v opačném směru, jejíž členové v klidu popíjeli džus ze skleničky, Jejich zavazadla samozřejmě nesly muly. My jsme neměli jídlo a nesli jsme si poslední zbytky vody. Každý na zádech batohy vážící 15-20 kilo. Podělili se s námi o nápoj. Polkl jsem nadávku komentující rozmazlené turisty a nahlas poděkoval. Plazili jsme se dál.

Sestup zpět

Dostali jsme se do sedla n'Ouanoums (3664 m), za kterým nás čekala chata Neltner a poslední výstup na Jebel Toubkal. V sedle začal déšť se sněhem! A to byl červenec v Africe. Těžké nohy se posouvaly jedna za druhou. Na vrchol jsme vyšli v téměř absolutním vyčerpání. Oddechli jsme v nepříliš dobrém a studeném počasí a vydali se dolů.

Cesta do Imlilu se nesla ve znamení poklidného sestupu. Míjeli jsme evropské návštěvníky na mulách i arabské výletníky v nových teniskách. Těšili jsme se na civilizaci a pořádné jídlo. Zpracování zážitků jsme nechali na chvíle u dalších mátových čajů někde ve městě.

Autor: Roman Kouřil, spolupracovník CK Mundo, která pořádá zájezdy Maroko a další autobusové i letecké zájezdy, cyklozájezdy a také školní zájezdy