Maroko - údolí Agoundis

„Jedete do Maroka?“. „Tak já vám povím, kam se podívat“. Průvodce doporučují Marrakesch, Agadir, Rabat či Casablancu. Avšak údolí Agounsis v pohoří Vysoký Atlas je to pravé místo pro toho, kdo je jako my hladový po cestování s nebezpečnou chutí po poznávání světa.“

Poté, co jsme nakoupili arabský chléb a balenou vodu v městečku Ijoukak hledáme a po chvíli nalézáme odbočku do údolí Agoundis. Nachází se před mostem směrem východním. Ještě do první vesničky je cesta celkem pohodlná, ale poté se již mění ve zpevněnou pistu. Napravo míjíme vodní mlýn, úpravnu kamení a před další vesnicí zastavujeme, abychom něco pojedli. Po chvíli okolo nás prochází kouzelný berberský dědeček a jako v pohádce nám nabízí čaj. Přijímáme, dědeček mávne rukou, něco zavolá a pokračuje dál. Posléze vyjde z prvního domku dívka a přináší nám podnos s konvičkou a třemi skleničkami. Vzápětí se k ní přidávají další děti. Chovají se však velice slušně, stojí opodál a tiše nás sledují. Připomíná mi to situaci, když v Čechách návštěvníci pozorují exotické zvíře v zoologické zahradě. Nabízíme dětem bonbóny, které s radostí přijímají. My zatím zkoušíme nalévat odborně do sklenic a zpět do konvičky „berber whisky“.

Zcela výjimečné místo má v Maroku mátový čaj. Je daleko populárnější i tradičnější než káva. V každém městečku se po ulicích potulují prodavači máty, kteří vám prodají čerstvé bylinky na přípravu čaje. Často mu tady říkají "berber whiskey". Je to totiž tradiční berberský nápoj, který má povzbuzující účinky, je výborný a osvěžující v chladných horách i v horkém saharském počasí. Jedná se o zelený čaj, který je ochucen spoustou cukru a celými rostlinkami máty. Podává se v kovové konvičce s typicky vypouleným víkem nebo v pouličních kavárnách ve skleničkách se snítkou máty.

Poté co ukončíme svačinový obřad, necháváme na tácku 10 Dh a odjíždíme dále. Následují další a další vesničky, když cesta se stále a stále zhoršuje. Zřejmě to není ta správná silnice pro naše auto. Asi něco bude na tom, když v průvodci a na internetu píší, že cesta je pouze pro terénní automobily. Taktéž místní zde jezdí v nákladním autě. A ne jenom v něm, ale i na něm. A co všechno tam vozí. To se člověk nestačí divit. Patrně by nebyla špatná volba nechat auto v Ijoukaku a pokračovat tímto jejich dopravním prostředkem.

Petr řídí auto, Franta kouká do mapy pocházející patrně z dob francouzské kolonizace a já sleduji cestu, která se pomalu mění ve zpevněnou pistu. Občas jsme potěšeni jízdou po pěkné rovině, abychom za chvíli stoupali divokými serpentinami. Podvozek kodrcajícího se auta nebezpečně drhne o nerovný terén či vyčnívající kameny a motor řve v největších otáčkách. Petr však nesundává ani na chvíli nohu z plynu a sebejistě kroutí volantem. A tak pokračujeme v jízdě dále, celkem jedenáct a půl kilometru po této cestě, až zjišťujeme, že by to trápení pro naše auto stačilo. „Pánové, je čas najít místo k parkování a ukončit trápení vozu“, pravím s jistotou. Nikdo nic nenamítá, když objevujeme celkem rozumné místo pro zaparkování. Zastavujeme a za bedlivého pozorování místních lidí balíme věci.

Ve čtvrt na pět odcházíme. Na konec místní „silnice“ jdeme přes několik vesnic ještě asi dvě hodiny. Vychutnávám si pěší chůzi, při které mám vždy větší pocit svobody než při jízdě autem. Dnes nám však dělají doprovod chvílemi méně drzé děti, občas drzejší výrostci a někdy na náš vkus až moc oprsklí berberští darebáci. V jeden čas máme okolo sebe třicetičlennou bandu, která rámusí a doráží na nás, až to vypadá na konflikt. „Nějak se mi to nelíbí“ povídá Franta. „Zkusme zachovat klid“ odpovídám já, i když si také nejsem zcela jist, tím, co říkám. „Trochu bouřlivé přivítání v Maroku, nemyslíte děcka“ míní Petr a také on si hlídá svoje věci. Že by jeho zvolání zabralo? Pouze na okamžik. Jedna skupina nás sice, patrně na hranici svého teritoria, opouští, ale záhy nad námi přebírá dohled před svojí vesnicí další banda dětí. Ztrácíme soukromí, stáváme se veřejnou osobou, kterou neustále sleduje chumel zvědavců, jenž v tu chvíli zapomněl na každodenní starosti.

Maroko je země dětí. Podle průzkumů má každá žena v průměru čtyři děti (ve zdejších vesničkách i patrně více).

Naštěstí vše jednou končí, i štěrková cesta, děti se vytrácejí a my se vydáváme po vyšlapané horské pěšině nad údolím říčky. Před sedmou hodinou je již tma a tak ve čtvrt na osm nalézáme místo ke spaní. Chvíli povídáme, něco málo papáme, bumbáme a posléze uleháme. Pozorujeme noční oblohu a okolní Hory, zatímco ve vesnicích sledují „krásné lidi z Beverly Hills a Dallasu“. Jediné spotřebiče, které si skoro všichni nakoupili, jsou totiž televize a satelity.

Večer i v noci vidíme v šeru a především slyšíme chodit místní lidi po stezce nad námi. Kam a odkud jdou v tuto pozdní dobu, to je nám záhadou.

Ještě skoro za tmy a poté při svítání nejprve slyšíme a poté vidíme opět chodit domorodce po stezce tam i zpět. My však vstáváme až ve tři čtvrtě na sedm. Prohlížíme si Hory okolo nás a rokli pod námi.

Ve čtvrt na osm se vydáváme na pochod. I když to už nečekáme, přicházíme přesto po chvíli do další vesničky. Prohlížíme si ji a konstatujeme, že malé kameno-hliněné domečky zatím nevytlačily moderní stavby a život v nich plyne jako před staletími. Vesnické domky jsou zajímavě zakomponované do KRAJINY. Jsou o něco více strohé a bez ozdobných prvků než ty, které jsme viděli včera. Mají rovnou střechu, která slouží k věšení prádla, sušení obilí a podobné činnosti. Jediné, co nám sem nepasuje, jsou satelity na plochých střechách. Ale na to jsme si již zvykli. Velikost talíře satelitu je patrně odvislá od movitosti majitele. Vesnici bez „talířů“ asi těžko v Maroku najdeme. Elektrické dráty nebo kabely sem sice nejsou přivedeny, ale to místním lidem nebrání, aby koukali na televizi a video nebo poslouchali hudbu. Patrně mají agregáty na benzín. K vaření používají propan-butanové bomby. Občas jsou na střechách vidět kolektory, ale ty patrně slouží k ohřevu vody, kdo ví. Vynalézavost a tvořivost místních lidí nezná mez.

Na rozdíl od těch včerejších vesnic je tato bez příjezdní komunikace. Zavítat do vsi je možno pouze pěšky nebo na mule. Orientace mezi domky není jednoduchá pro nás. Každou chvíli se cesta rozdvojuje a my několikrát přecházíme přes dvorek. Kousek od nás štěká pes, okolo sebe vidíme i další domácí zvířátka, ale lidi nikde.

Jsme součást úžasné KRAJINY a kolem sebe nemáme nic než volný prostor. Lemována hradbou vysokých hřebenů vede cesta údolím řeky a linie jejího toku se stáčí v zajímavých obloucích, které by dokázal zachytit jen mimořádně talentovaný kartograf. Ale naše topografická mapa bez vrstevnic z roku 1972 v měřítku 1:100 měla jiného autora a nebyla patrně tisknuta pro turistické účely. Její kreslíř ji určitě vypracoval jako mistrovský kus, ale patrně nepovažoval za důležité řešit návaznost jednotlivých listů a s tím související detaily. Ale kdo by zde také chodil podle mapy. Místní to tu znají dobře a turistika se v tomto kraji nepěstuje.

Kolem nás jsou vidět vzorně upravená políčka a to i na místech, kde bychom to nečekali. Místní lidé prostě osejí a využijí každou plochu. Procházíme také kolem sadu, zřejmě s jablečnými stromy. Příroda je sice úžasná, ale s orientací a přesvědčením, že jdeme správně, je to již horší. Do cesty se nám připletl hučící řeky proud a my zvažujeme, zda ho přeskákat po kamenech, přebrodit nebo se mu vyhnout. Most či lávku nehledáme, takové věci zde nemají. Skákání po kamenech může být sice hezký balet, možná však s nepěkným koncem. Brodění ve vodě studené jako led nás také neláká, tudíž říčku neustále obcházíme po jednom břehu. Při pohledu dopředu se nám občas jeví schůdnější její levý břeh, posléze zase pravý břeh. Kam a kudy pokračovat je nám záhadou. Okolo nás se táhne údolí ve své ospalé kráse, tiché a skromné. Krajina je rozdělena řekou na dvě části lišící se od sebe tím, že jednu shledáváme krásnější než druhou a druhá je úžasnější než ta první. Kudy pokračovat je nám ale čím dál tím větší záhadou. Cesta se někdy zužuje a vypadá to, že brzo skončí.

„Vzhůru do skal“ zavelí Franta po desáté hodině. Souhlasíme, ale nespěcháme, pomalu nabíráme výšku i vzdálenost. Na první pohled je jasné, že nás čeká kilometrážně ne dlouhý, ale terénně dost náročný úsek cesty. Odměnou jsou nám stále nové výhledy do KRAJINY, které se mění s každým vyšlápnutým výškovým metrem. V půl dvanácté máme již za sebou největší převýšení a přicházíme na plošinu s krásně zelenou loukou, na které se pasou ovce. Zastavujeme se, obědváme a především se rozhlížíme. Úžasné barvy KRAJINY kolem nás by stěží dokázal namíchat nějaký malíř.

Kde se vzal, tu se vzal, jen nás zahlédl, hned nám jde naproti pastevec. Vzhledem k tomu, že je půl hodiny před polednem, tak si zde děláme přestávku a obědváme. Zkoušíme komunikovat s panem domácím, ten však trpí vadou řeči. Ale to stejně nevadí, jelikož ani on, ani my neznáme řeč toho druhého. A tak jako obvykle se domlouváme rukama. Dozvídáme se, že jsme k jeho údivu přišli cestou necestou, a že ta správná stezka z vesnice vede úplně jinudy. Teď je nám jasné naše dopolední bloudění okolo říčky a po skaliskách. Ukazuje nám také hadici s vodou, která by snad mohla být pitná. Už jsme v celkem dobré výšce a žádné znečištění není nahoře vidět, tak to snad přežijeme.

Dobře najeden domácí stravou a napojen místní „pitnou“ vodou se vydávám na lov. Prohlížím si malé ovečky a poté jsem se pomalu k jedné přiblížil. Ale v tu chvíli už ona věděla o mně. Zvedla hlavu a podívala se na mě. Kdo s koho. Byl jsem rychlejší. Zmáčkl jsem spoušť. Dostal jsem ji. Na displeji digitálu se vykreslil úlovek. Fotografujeme ne jenom místní faunu a floru, ale také okolní Hory a sebe.

V půl jedné odcházíme z louky s pastevcem, který nám ukazuje cestu. Uplynula asi půlhodina a Petr povídá: „koleno“. Neřekl toho moc, ale sdělil vše. Po krátké poradě se vrací na louku, kde se bude věnovat studiu přírodních podmínek, života ovčího stáda i jejich pastevce. Já s Frantou pokračujeme. Popruhy batohu se zařezávají do ramen, pot se lepí na tričko a stéká po čele do obličeje. Proto za chvíli odkládáme spacáky, karimatku a další pro nás zcela jistě nepotřebné věci a vydáváme se „na lehko“ dále do hor. Proč je nosit na zádech, když po našem návratu stejně složíme hlavu na zelené louce.

Hned se jde do kopce lépe. Na zádech mám sice skoro prázdný kletr, ale i ten za chvíli odkládám. Franta ten svůj pivní batoh vpředu jen tak neodloží. Bez zátěže se šlape dobře, avšak nadmořská výška přes tři tisíce metrů je poznat. Není se co divit, že občas slyším vlastní srdce, jak klepe na nebeskou bránu. Časem přicházíme na první sněhová pole. Zpočátku se jedná o malá místa, posléze i o souvislejší plochy. Na zádech mám poloprázdný kletr, který asi za hodinu odkládám v místě, kde ze sněhu vystupuje několik výrazných a velkých kamenů. To se to šlape nalehko. Franta má svůj pivní batoh vpředu, ale ten jen tak neodloží.

Po čtvrté hodině přicházíme do sedla ve výšce asi 3.800 metrů nad mořem, které jsme si určili jako náš cíl. Rozplýváme se nad úžasným kouzlem okolních hor a neustále saháme po fotoaparátu, abychom všechnu tu krásu zvěčnili. Napravo vyhlížíme nejvyšší horu severní Afriky, Djebel Toubkal, o kousek dál zajímavě vypadající sedlo Tizi n´Ouagane i další čtyřtisícové vrcholy v pozadí s blankytně zářící modrou oblohou. Co víc může chybět člověku ke štěstí? Nějak se nám nechce s tou krásou rozloučit. Poutník by neměl spěchat. Občas se má zadívat na jedno místo a soustředěně ho pozorovat několik minut. Teprve tehdy lze spatřit to, co spěchající turista nevidí. Okolní krajina totiž žije.

Čas však plyne neúprosně, a proto se vydáváme na cestu zpět. Po chvíli nacházíme místo, kde jsem odložil svůj batoh, a tudíž nás čeká pouze zbývající část cesty na louku, což považujeme za rutinní záležitost. Rozhlížíme se kolem sebe, a patrně trochu omámeni tou nevšední krásou kolem nás nevěnujeme cestě zvláštní pozornost, jak by si žádal běžný cestovatelský režim. Začíná se stmívat a noc zvolna vstřebává den. Smráká se venku i nám v hlavě. Soumrak přišel velice rychle, rychleji než bychom chtěli. Naše naděje zvolna mizí za obzorem. Zjišťujeme totiž, že nevíme, kde jsme. Zpočátku se nám zdá skoro nemožné a málo pravděpodobné, že bychom neuměli najít správnou cestu, ale brzy se to stává realitou. „Prokrindapána, my jsme snad ztratili,“ říkám trochu překvapeně. Chvíli jsme přesvědčeni, že naše louka je nahoře, poté se shodujeme v názoru, že je dole. Chodíme neustále sem a tam, nahoru a dolů, dopředu i dozadu a pořád nic. Nejsme o nic moudřejší než na začátku. Čím víc na to myslíme, tím méně do toho vidíme. Kde jsme udělali chybu, je prostě nad náš rozum.

To, že se občas při putování obtížně hledá správný směr a že se člověk bloudění někdy nevyhne, vím. „Ale není toho dnes už příliš?“ říkám si potichu pro sebe. V půl desáté zatahujeme za brzdu. Postáváme na místě a přemýšlíme, kde se v naší orientaci vloudila chybička. „Bolí mne nohy, budeme bivakovat“ říká Franta. „Vždyť nemáme věci“ odpovídám já. Záhy jsem však pochopil, že ho moje názory nezajímají.

Lehce chladná noc je zpočátku příjemnou společnicí a uklidňuje nás svým jasem. Ale poté, co se rozhodneme bivakovat bez spacáku, pouze v tom, co máme na sobě, se nám teplota vzduchu již nejeví zcela příjemná. Teploměr ukazuje dva stupně pod nulou, mráz stoupá, teplota klesá. Úměra sice přímá, ale ne všemi schvalovaná. Oblékám tudíž na sebe vše, co nacházím v kletru. Avšak dopředu vím, že toho tam moc není. Posléze, možná již ze zoufalosti navlékám i batoh na nohy. Zpočátku to lze vydržet, ale po chvíli je mi zima. Franta je na tom ještě „lépe“. Věcí má totiž méně než já. Proto za chvíli vidím, jak začíná dělat dřepy a slyším jeho nadávky. Oba však dobře víme, že nám láteření či klení nepomůže.

Okolní krajina je obrovská, tichá, temná a studená. Ani já jsem však v těchto podmínkách neusnul. Při pohledu na noční oblohu mne napadají myšlenky, které mi jinak během všedního dne na mysl ani nepřijdou. Dívám se vzhůru k hvězdnému nebi a kladu si různé otázky. Čas běží pomalu a tak ho raději nesleduji. Kolik dřepů Franta udělal, jsem také nepočítal. Když se na hodinkách přehoupla půlnoc, tak slyším: „šlapeme dál“. Souhlasím, vždyť ta naše louka nemohla zmizet jako bájná Atlantida. „Snad to nebude tak zlé a nic děsivého nás nečeká“, utěšuji se a prochladlou rukou nahmatávám a rozsvěcuji baterku, se kterou je možné se v tomto nelehkém terénu alespoň trochu pohybovat.

„Někde to tady přece musí být“ neustále si opakuji. Ale pořád nic. Kde jsme udělali chybu. Pomalu nám začínalo být jasné, že noc bude dlouhá a cesta daleká. Snad ne bez konce. Nemá cenu si kazit náladu a tak si říkám, že zabloudit se při putování nedá. Tam, kam člověk dojde, je vlastně cíl jeho cesty. Podle encyklopedie znamená cestování přesun lidí či pohyb osob z jednoho místa na druhé. Ale žádná chytrá kniha neradí, co dělat, když to „druhé“ místo nemůžeme najít.

Rozmanitost okolních skalních forem je určitě úchvatná, ale momentálně si to nějak nemůžeme vychutnat. Tělo funguje jako stroj, pravá, levá, šlapeme dál a dál. Nahoru a dolů, doleva a Doprava, po sněhu a po skalách,.... a pořád nic. Halucinace zatím nemáme a při chůzi také neusínáme. Přesto přemýšlíme, zda a jak dlouho vydržíme bez spánku pochodovat. Vzpomínám na záběry z filmů nebo zprávy o vojenských přesunech při bojových akcích. A co dělá asi Petr v generálním štábu „na zelené louce“. Čeká na nás nebo vyhlásil pátrání. Zkoušíme celou noc také posílat pomocí čelovky signály, ale jak se posléze ukáže, zcela špatným směrem. Krásné sny o tom, jak ho znenadání objevíme, se rozplývají u dalšího skaliska či sněhového pole. Ve čtyři hodiny opět volím kombinaci polohy sedu a lehu, Franta se chystá na svoji obvyklou sérii dřepů. Takto přečkáváme asi dvě hodiny, ale déle to nejde. O slovo se hlásí neskutečná zima.

„Konečně se začíná rozednívat“ raduji se. Úplná výhra to sice není, ale snažím se to vnímat pozitivně. Východ slunce v pohoří Vysoký Atlas je tak úžasný, že se nedá popsat, ale musí se zažít. Paprsky slunce prostupující oparem si začínají hrát s odcházející tmou a urputně se snaží posunout rtuť teploměru na únosnou mez. Dnes si ho však nějak nemůžeme opravdově vychutnat. Šestá hodina odbila, když vyrážíme dál. Nahoru, dolů, doleva i Doprava. Za hodinu a půl se na nás konečně usměje štěstí, když z ničeho nic nacházíme tu správnou stezku a v osm hodin končíme naši „bojovou hru“ na zelené louce. Dlouho očekávané se stalo skutkem.

„Tak to vypadá, že se někde stala chyba při vašem putování“ povídá Petr a mne si oči, aby se ujistil, že nejsme přízrak. Patrně již nedoufal, že se vrátíme. Vyprávíme mu věci, které někomu mohou znít prapodivně, neřku-li pohádkově. Špatně jsme odhadli vzdálenost mezi místem, kde jsme se rozloučili s Petrem a místem, kam jsme vystoupali. Při návratu jsme neustále hledali v určitém prostoru, ale louka byla ještě o kus dál.

Přežili jsme naštěstí ve zdraví a tak nám zůstanou vzpomínky na úžasné putování, které dovede člověka dokonale nabít novou energií. Při takovém cestování bez telefonního signálu, bez rádia či televize funguje mozek jinak. Člověk má čas více přemýšlet o tom, co se děje okolo něho i o sobě samém. Počítačovou mluvou by se dalo říct, že si defragmentuje svůj harddisk. A nám se to podařilo dokonale.

Petr nám připravuje snídani a my, i když je již sice slunce nad obzorem, uleháme do spacáků a zkoušíme na chvíli usnout a nabrat síly na další pochod.

V půl desáté je už ale moc velké teplo a tak balíme věci a za půl hodiny odcházíme. Mezitím přijel na mule „pan domácí“, který předešlý večer odešel do vesnice. Od něho také Petr zjistil, kudy vede ta správná cesta, po které se nyní vydáváme, a po které jsme měli včera přijít. Po chvíli nás předjíždí pastevec na mule, doprovází nás a ukazuje nám cestu až k vesnici. Mula je velmi důležitý prostředek. Dokáže bezpečně chodit po úzkých chodníčcích ve velmi strmých svazích. Bravurně zvládá kamenité a šikmé svahy, kde jsme my měli problémy. Uveze kromě člověka i další náklad. Poslouchá, neodmlouvá, pamatuje si cestu a nepotřebuje „benzín ani SPZ“.

Podél cesty pozorujeme na svazích okolních kopců malé vesničky s hranatými baráčky nalepenými jeden vedle druhého. Výhledy jsou to krásné. Zhruba v pravé poledne jsme konečně na místě, kde končí silnice, a kde jsme včera špatně odbočili. Zde nás „mulař“ opouští, aby na nás o pár metrů dál ve vesnici počkal a pozval nás k sobě domů. Dlouho nás přemlouvat nemusel, návštěvu berberského obydlí by byl hřích odmítnout.

Za prahem domu leží na zemi jeho otec, patrně se chladí. Když nás uvidí, tak vstává a doprovází nás do pokoje. Za chvíli již pijeme „berberskou whisky“ neboli whisky marocaine, což je nám již dobře známý, teplý a hodně sladký mátový čaj. Posléze dostáváme ochutnat domácí arabský chléb s nějakým vývarem, do kterého se chléb namáčí. Prohlížíme si berberskou domácnost a postupně je nám představena i zbývající část rodiny. Před odchodem jim dáváme nějaké drobné jako odměnu za jídlo, pití a návštěvu. Prostředí domu i celá rodina působí příjemně, vůbec neotravují a nesnaží se nám za každou cenu něco prodat. Prostě pohoda. Při odchodu nám ještě „pasáček“ ukazuje zbývající část domu, dvůr a celé své hospodářství. Je to zajímavé. Včera na louce, když jsme ho viděli, bychom neřekli, že má takový majetek.

Ve třináct hodin a třicet minut pokračujeme po silnici přes další a další vesnice. Berberské vesničky jsou si celkem podobné. Domečky z dálky vypadají jako škatulky a mezi nimi vedou křivolaké uličky, které se stáčejí občas nahoru a hned zase příkře dolů. Domy mají jednoduché, ale přitom zajímavé, někdy i originální řešení fasády, různá okna, dveře, minibalkónky, omřížování a další prvky. Většina staveb je minimálně nebo vůbec udržována, některé detaily nejsou ani dokončeny. Takový je styl zdejší výstavby.

Dnes je větší klid. Děti asi pasou ovce a pomáhají na poli, a tudíž nás nikdo nevyrušuje při rozhlížení se. Občas jdeme pod skalou nebo příkrým kopcem. "Bonžúr, mesijé," odpovídají nám dolů na pozdrav ženy a děti. Nechápeme, jak se ti lidé dostali až tam nahoru. Z našeho pohledu se jedná o regulérní horolezecký výkon. „Berberky“ a jejich děti mají v rukou malé krumpáčky, kterými dolují ze skal trsy horské trávy. Při tom často zpívají. Trávu pak v obrovských nůších snášejí dolů k cestě. Po skalách skákají jako horské kozy. Občas mají kolem pasu omotaný kus lana pro případ, že by někde na skále uvízly. Trávu patrně prodávají za pár dirhamů dole v městečku, a mají tak peníze alespoň na základní potraviny.

Také pozorujeme skoro v každé vesnici, jak některé ženy perou prádlo v potoce. Žádná automatická pračka, ani teplá voda, nýbrž studená a průzračná voda v místním potoce. I když s tou průzračností si nejsme až tak jisti, protože se občas o něco výše pasou zvířátka. Při našem putování v horách nevidíme skoro žádné mešity a Minarety. V jedné vesnici sice slyšíme vyvolávače, ale místní se nemodlí, ani se nikam nehrnou. Práce je hodně a tak čas na modlitbu je až patrně před večeří.

V půl čtvrté jsme zpátky u auta. Jeden človíček z vedlejší vesnice nám ukazuje deku a říká, že spal u auta a že nám ho hlídal. Když jsme předminulý den odcházeli, tak jsme mu dali 10 Dh, protože byl nejblíže autu. Nyní jsme mu přidali 5 Dh, ale zdálo se mu to málo a dožadoval se papírových peněz. My jsme mu česky vysvětlili, že sami máme málo a odjeli. Opouštíme klasické berberské vesničky. V půl páté ještě jednou zastavujeme u svačinového stromu, to jest na tom samém místě, jako když jsme jeli nahoru. Něco málo jíme a bumbáme. Franta se jde umýt, lépe řečeno ušpinit do blízké říčky. Ze všech vesnic, kterými jsme prošli i z těch ostatních do ní vypouštějí „kanalizaci“ a také veškerá zvířátka jí používají.

Lze se dočíst, že v současné marocké populaci je asi 40 % Berberů. Vzhledem k tomu, že jde o původní obyvatele, to není moc. Dnes už se nejedná o rozdílnou kulturu a především ve městech lze spatřit téměř identické, kulturně se prolínající obyvatelstvo. Jen tetování na bradách a čelech některých žen napovídá, že jsou to Berberky.

Označení pro Berbery vzniklo patrně ze slova barbar. V Řecku se slovem barbaros označovaly všechny národy a kmeny žijící vně území Řecka a Říma. Berbeři jsou hamitského původu a první doklady o nich jsou z 5. a 4. tisíciletí před Kristem. Přestože obývají celou severní Afriku, žije jich dnes nejvíc z celkového počtu asi 12 milionů v Maroku. Kromě takzvaných vlastních Berberů patří mezi ně kočovní Tuaregové ze Sahary a také již neexistující národ Guančů z Kanárských ostrovů. Dodnes většina Berberů v Maroku kromě arabštiny hovoří některým ze tří berberských dialektů.

Když v 7. století začaly arabské nájezdy, vyznávali mnozí Berbeři křesťanství nebo pohanské kultury. Téměř celé století se bránili Arabům a islamizaci, časem se ale islamizovali i ti nejbojovnější z nich. V náboženství i v rodovém životě si však zachovali řadu osobitých prvků. Například na rozdíl od Arabů nikdy nezatlačili ženu do poníženého postavení. Berberky stály vždy po boku mužů. Často nejen při poradách, ale i v bojích. Nikdy si také nezahalovaly tvář. Občas je možno vidět i obyvatele úplně tmavé barvy. To jsou patrně potomci otroků - haratínové.

Dnešní Maročané, zejména ve městech, chodí stále více oblečeni evropsky. U žen už téměř vymizely obličejové roušky a zůstaly pouze šátky zakrývající vlasy. Na sobě nosí ženy buď dlouhé šaty, nebo volné kalhoty a haleny stejné barvy. Výjimečně lze ještě potkat i postavu úplně zahalenou do černé látky. Oblečení lidí se může někdy měnit od vesnice k vesnici. Muži nosí džalabu - dlouhý šat s kapucí.

Moc v zemi je v rukou krále Mohamed VI. Není jen králem a nejvyšším zákonodárcem, ale i vrcholným představitelem církve. V zemi, kde je 99 % muslimů, to znamená neomezenou moc.

Další naše cesta vede dolů na hlavní silnici do Ijoukaku, kde opět nakupujeme chléb a zeleninu.

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku: http://bubinga.blog.cz/