VRBNO 2016 - 6. Cesta za zámky do Hradce nad Moravicí
Nastává překrásné, leč předposlední vrbenské ráno a poslední výlet. Dnes to bude odskok z Jeseníků až do dalekého Hradce. Samozřejmě že ne do toho Jindřichova či do města královen... i když v tomhle jedna dosti slavná také chvilku žila. Pokud prozradím, že se jmenovala Kunhuta, jistě už mnozí z vás tušíte, která bije.
Ano, vdova po Přemyslu Otakarovi se do svého dvora přestěhovala roku 1280 a o rok později se zde stal purkrabím její milenec Záviš z Falkenštejna. A dál už tenhle známý a dramatický příběh velké lásky není třeba rozvádět, neb jej všichni velmi dobře znáte...
To královnino sídlo se tehdy nazývalo Hradcem u Opavy, dnes městem Hradcem nad Moravicí (vzdálenost od Opavy kupodivu zůstala stejná) s turisticky velmi atraktivním areálem dvou zámků.
No, a právě do nich máme dnes namířeno.
Vrbenská vlaková čekárna je uzamčena a jakýsi železniční generál (rodu ženského) mne hned sjede, proč tam lezu a co tam chci.
„No co asi – jízdenku SONE, tetičko, šak je na ňu jedinú dneskaj v sobotu jakási sleva!“
Přísná paní se ve vláčku soukromé železnice odmaskuje: vyklube se z ní průvodčí a za úplatu (ona tá sleva není úplně zadarmo) obdržíme kýženou jízdenku. V Miloticích přestup na rychlejší vlak, který přes Zátor a Brantice klesá z hor do nížiny u Krnova. Mezi Krnovem a Opavou je výluka, takže přestup do připravených busů. Jízda je naštěstí pohodlná a v cíli cesty máme naši lokálku do Hradce hned u nosu.
Před devátou hodinou jsme na místě a po opuštění dopravního prostředku nezbývá než rozpohybovat ztuhlé prdelní svalstvo a nohy cestou do centra Hradce. Za nádražím míjíme jakousi sympatickou krčmu a ve stínu parku po chodníku až k mostu přes Moravici. V řece stojí rybář a buď chytá lelky, ryby anebo obojí. Potlačím touhu křiknout, jestli dnes berou – (taky bych mohl dostat za uši udicí!) - a raději zaměřím svou pozornost jiným směrem.
Za Pomníkem padlým, který nenavrhl žádný socrealista, ale už ve dvacátých letech loňského století sochař a medailér Rudolf Březa, zamíříme do výstavnější ulice Podolská. Ta nás zavede do dnešního středu města. Název ulice je připomínkou kdysi samostatného Podolí, které se v těchto místech pod vlastním Hradcem rozkládalo.
Stavujeme se v „Íčku“, kde se krom jiného zajímáme i o nějakou rozumnou restauraci kvůli obědu, ale tady jsme narazili: mladá pracovnice o ní nemá ani šajnu. Za Národním domem vycházíme na křížovatku, již zdobí zajímavá barokní výklenková kaple sv.Jana Nepomuckého. Společnost mu v příjemném chládku dělá (kromě několika andílků) i kolega mučedník svatý Šebestián a Florián.
Protože jsme dnes snídani odbyli a máme hlad, velmi nás zajímá také otevřený patrový obchod s potravinami. Možná mi to nebudete věřit, ale když jsme na lavičce popapali chutného salámu, anglické a čerstvých rohlíčků, naše očička se poté vykulila ke všemu tomu zajímavému neznámu mnohem radostněji...
Dalším naším počinem se stává výstup do kopčiska k vlastnímu zámeckému areálu. Než tam dopajdáme, můžeme spočinout u krásného kostela, zasvěceného sv.Petru a a Pavlovi. Dokonce je možné nahlédnout od vchodu do interiéru, ozdobeného mnoha cennými obrazy. Původně renesanční chrám v těchto místech stojí od druhé poloviny 16.století. O dvě stovky let později byl přestavěn a rozšířen do dnešní podoby a jeho součástí je kromě několika soch i venkovní kaplička se svatým Janem Nepomuckým.
Nad kostelem už se do svahu kolem dvou stran Zámeckého náměstí rozprostírá areál hradeckého zámku, tady ale vidno jen novogotické kulisy tzv. Červeného zámku. Dlužno dodat, že velmi romantické...
Atraktivní branou s věžičkami pak vcházíme do vlastního zámeckého areálu a před námi se se na návrší vypíná mnohem skromnější empírový objekt Bílého zámku – hlavního cíle našeho výletu. Než ale vkročíme do jeho vnitřního nádvoří, je třeba důkladně nafotit všechny ty novogotické objekty z režného zdiva, tolik lahodící „očím“ našich fotoaparátů. A také usednout na chvilku na lavečku. A pokochat se nejen viděným, ale zalovit v paměti i něco o historii místa...
Už v polovině 11.století zde stával knížecí hrad Přemyslovců, v té době spíše hradiště, strážící důležitou obchodní cestu z Moravy do Slezska. Také se tu vybíralo clo. V polovině třináctého století zde byl zbudován mohutný, už regulérní románsko-gotický hrad a rychle rostoucí městečko pod ním rychle pohlcovalo okolní osady. 1481 Hradec získává městská privilegia a také právo jarmarku a trhu. Hrad s panstvím byl dáván do zástavy, a když jej získali Pruskovští z Pruskova, začali s přestavbou nepohodlného sídla na renesanční zámek.
Do začátku třicetileté války vzniklo reprezentační severní křídlo a to východní a západní pohltilo starou středověkou zástavbu, přičemž byla ponechána staticky důležitá hradební zeď, umně zamaskovaná později fasádou. Dále zde byla zřízena zahrada, lesopark a chovný rybník.
Pruskovští ale po Bílé hoře nestáli na správné straně „barikády“a majetek jim byl po jejich útěku zabaven.
V té době v městečku na střídačku tábořila císařská i protestantská vojska, všude zmar a k obnovení městských práv došlo až začátkem osmnáctého století. (Když už jsme u těch vojsk, připomeňme si i prusko-rakousko válku: tehdy v Hradci leželo vojsko, které přijel za doprovodu generála Laudona osobně zvizitýrovat sám císař Josef!)
Od roku 1777 Hradec až do konce II.světové války patřil Lichnovským. Za nich se velkých úprav dočkal nejen zámecký areál, ale nastartovali i hospodářský rozmach městečka. Dařilo se chovu obcí, vznikl soukenický cech a o „jakýsi pátek“ později přádelna, tkalcovna, papírna, lepenkárna a škrobárna.
(Hradcem nad Moravicí se sídlo začalo nazývat až roku 1968 a titul města mu byl vrácen o tři roky později.)
Přestavbu zámku do emúpírové podoby Lichnovští provedli v roce 1796 což bravurně obstaral krnovský stavitel Jan Miharsch. Tehdy byly zbořeny také všechny hradby, strženy věže a zasypány příkopy. Později vystavěna také vodárenská Bílá věž. Od druhé poloviny devatenáctého století začaly novogotické přístavby v romantickém duchu, které vyvrcholily v roce 1874 až 1895 stavbou Červeného zámku. Dříve hospodářské zázemí s konírnami, vozovnami a doprovodnými stavbami dnes slouží jako restaurace, hotel, společenský sál a kavárna.
A ten mimořádně rozsáhlý park nad Bílým zámkem dosahuje rozlohy 136 ha a patří k největším takovým u nás!
Ještě než s Janou zamíříme na prohlídku interiérů empírového objektu, zalistuju v knize svého životopisu na začátek, kde se někde skrývá zmínka o tom, že už jsem tu kdysi přece jenom byl.
Někdy na začátku druhé třidy ZDŠ jsem se s rodiči zúčastnil svatby strýce, který si bral za manželku dceru kantora z nedaleké vesničky. Slavnostní svatební obřad se odehrával právě tady – na zámku v Hradci. Mezi vzpomínkami na svatbu pak na povrch ještě vyběhne záběr na silniční ceduli, která nás při odskoku a procházce od svatebního veselí upozornila na obec Hlubočec. Což mírně rozjásanějšímu tatínkovi způsobilo další potěšení – on se totiž narodil a vyrůstal na pasekách jménem Hluboče!
Nyní ale už koupě dvou vstupenek po 120 Kč a než začne prohlídka, procházíme si výstavní síň s maketami obou zámků, kočárem a piánem. Ještě je chvilku čas, a tak si odskočím ke vstupu do Bílého zámku vybafat cigárko. Zakouřit si přijdou také dva mladí (podle ohozu) třicetiletí podnikatelé a mezi řečí se jeden ptá toho druhého:
„Ty – prosímtě, nevíš, jaký je vlastně rozdíl mezi hradem a zámkem?“
„Ty vole – a ty doma nemáš internet?!?“
Mírně rozjařen se vracím za ženou a spolu s přibývajícím chumlem návštěvníků jsme záhy připuštěni k prohlídce. Je jedním slovem SUPER! Vidíme nádherné pokoje i salony, knihovnu, kuřárnu a hernu pro pány, jídelnu, koridor nad nádvořím, spojujícím křídla a samozřejmě i čtyři reprezentační sály, zdobené nádhernými křišťálovými lustry!
Těžko říct, co z toho bylo nejhezčí – neboť vzpomínka na interiéry od té doby trochu z hlavy vyšuměla, ale opravdu to stálo za to!
Spokojeni pak odcházíme nahoru k další dominantní zámecké stavbě – nyní přístupné vodárenské Bílé věži, ale v tom horku se nám po schodech na vyhlídku moc nechce. Pokračujeme alespoň částí parku s bustami a vyhlídkami na okolní krajinu, poté už opouštíme zámecký areál a přesunujeme se do jedné venkovní hospůdky na náměstí. Kyselica spolu s pivkem a limem nám udělá moc dobře.
No, a pak už pomalu dolů z kopce směr nádraží.
Za mostem pak žízní opět zmožená manželka zavětřila hospodu Starou poštu a zamířila k ní. Já si ještě odskočil do vedlejší Slezské ulici k zajímavým božím mukám, které jsou ve skutečnosti originálním morovým sloupem.
Cesta nazpět do Vrbna proběhla v melancholickém duchu s končící dovolenou. Abychom si trochu spravili náladu, stavili jsme se po příjezdu v hospodě Jamajce na žedlík chmelového a sklenku vinného moku. Večer napřed balení nepotřebných věcí, sprcha a odchod na poslední, tentokrát slavnostní večeři.
A od obsluhujícího personálu se nám dostalo pozvání, že máme sem do Vrbna do zámečku Grohmann přijet zas!
Následující den ráno odjezd k domovu a k naší „velké radosti“ cesta s Českými dráhami opět nezklamala. Hlavní příčinou naší nespokojenosti mezi Miloticemi a Olomoucí se tentokrát ale stal debilní maniak, hovořící celou cestu nahlas do svého mobilu!
(Ale tohle už sem nepatří, neboť to už je spíše námět na povídku...)
Přidat do oblibených uživatelů
Hradec nad Moravicí
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí VRBNO 2016 - 6. Cesta za zámky do Hradce nad Moravicí
