Nízký Jeseník
Popis oblasti
Nízký Jeseník se nachází na severovýchodě České republiky. Rozprostírá se východně od Hrubého Jeseníku, mezi Hornomoravským úvalem a Slezskou nížinou. Oblast na východě uzavírá Moravská brána a Ostravská pánev. Nízký Jeseník je jedním z nejstarších geologických celků střední Evropy. Je tvořen měkčími usazenými horninami, téměř na všech stranách je omezen zlomy a podél nich vzniklými výraznějšími svahy. Pro tuto oblast jsou typické plošiny a široce zaoblené hřbety, přímočará údolí uvnitř většinou široce rozevřená a na okrajích hluboce zaříznutá do pohoří. Nízký Jeseník je plochou vrchovinou o průměrné výšce 400 - 600 metrů. Nejvyšší, západní část Nízkého Jeseníku dosahuje až 800 metrů. Směrem k východu se šikmo svažuje a klesá na výšku kolem 350 m. Nejvyšším bodem Nízkého Jeseníku je Slunečná (800 m). Celek Nízkého Jeseníku je tvořen z několika menších geomorfologických částí: Brantické vrchoviny, Bruntálské vrchoviny, Domašovské vrchoviny, Oderských vrchů, Slunečné vrchoviny, Stěbořické pahorkatiny, Vítkovské pahorkatiny a Tršické pahorkatiny. Nízký Jeseník se začal částečně utvářet ve starších prvohorách, z větší části ho však modelovaly mladší prvohory. V tomto období bylo území Nízkého Jeseníku zatopeno mělkým mořem. Řeky z dnešního Hrubého Jeseníku splachovaly štěrk, písek a bahno, které se na devonském mořském dně usazovalo v několikakilometrové mocné vrstvě. Koncem prvohor byla střední Evropa postižena mohutným vrásněním. Masy horniny byly zemskou silou tvarovány a přeskupovány. Vrásněním došlo ke vzniku mnoha nespojitých celků a celý Nízký Jeseník byl vyzvednut do horských výšek. Eroze a zvětrávání v druhohorním období srovnala horské kopce v parovinu. Koncem třetihor se v oblasti začala projevovat sopečná činnost. Žhavé magma vystupovalo na povrch a dalo vzniknout jak čedičovým kupám, tak i stratovulkánům. Aktivní sopečná činnost patrně probíhala až do starších čtvrtohor. Mladými sopkami jsou Uhlířský vrch, Venušina sopka, Malý Roudný a Velký Roudný. Společně se sopečnou činností se puklinami na povrch prodírala minerální voda. Takovéto prameny byly pod Razovou v těsné blízkosti řeky Moravice. Dnes jsou tato místa pod hladinou nádrže na Slezské Hartě. Počátkem čtvrtohor se podnebí ochlazovalo. To se projevilo i vznikem pevninského ledovce, který do oblasti Nízkého Jeseníku přinesl ze severních zemí štěrkopískové sedimenty a taktéž i bludné balvany. Podnebí řadí Jeseníky mezi chladné oblasti, průměrné zimní teploty -3 - -6 oC, teploty v letních měsících se pohybují mezi 14 ? 16 oC, počet letních dnů 10 ? 30, počet dnů se sněhovou pokrývkou 100 ? 140.Prakticky po celou dobu lidského osídlení byl Nízký Jeseník znám těžbou barevných rud a drahých kovů. Rýžovalo se zde zlato, těžilo se stříbro, železné, zinkové a olověné rudy. Avšak rudné hornictví v Nízkém Jeseníku vždy kolísalo. V nepravidelných cyklech vznikala nová kutiště, která postupem času zanikala, aby po létech byla opět otevřena a znovu uzavřena. S nálezem pokrývačské břidlice u Dürstenhofu (Pusté Držkovice) v roce 1776 začíná nová éra regionálního rozvoje. Do oblasti přicházejí tehdejší přírodozpytci, geologové a další, kteří začínají mapovat mimo oblasti rudných ložisek téměř neznámý kus země. V této době byly učiněny první kroky v poznání Nízkého Jeseníku. Mnozí majitelé dolů se přímo podíleli na vědeckých pracích v oboru geologie, tektoniky, petrografie a v dalších oblastech přírodních věd a taktéž i v technických oborech lomařství a báňského inženýrství. Základy členění kulmských sedimentů v Nízkém Jeseníku položil již Dionýz Štúr (1827-1893), ředitel říšského geologického ústavu ve Vídni (od r.1885). Moderní a podrobné výzkumy prováděl K. Patteisky. V roce 1929 podle převládajícího typu hornin rozdělil Nízký Jeseník na pět jednotlivých souvrství: Andělskohorské vrstvy, Hornobenešovské vrstvy, Moravické vrstvy, Hradecké vrstvy, Kyjovické vrstvy.
