Na skok do Kyjeva - 1. část
Když se řekne Ukrajina, většině lidí se vybaví převážně pracovní síla, nahrazující u nás stavební dělníky, nebo pracovníky úklidových služeb. Rovněž pak tato země nevede v žebříčku oblíbených destinací cestovních kanceláří a při zmínce o cestování do této země se řada kolegů a známých zděsí a časují otázkami proč tam vlastně jet, co se tam dá vidět nebo jestli je tam vůbec bezpečno.
Tak ale popořádku. Když jsem znenadání dostal koncem září v práci dovolenou, bylo mi jasné, že bych chtěl vidět zase něco ze zahraničí, kde jsem ještě nikdy nebyl. A protože jsem zároveň nechtěl moc utrácet, padla volba po přečtení různých cestovatelských zkušeností právě na Ukrajinu.
Jak se dostat nejlevněji do této země? Autobusem na Východní Slovensko, dále místní linkou do Užhorodu a pak vlakem až do Kyjeva. Zvolil jsem si autobus z Prahy do Michalovců. Třínápravová Scania s leteckými sedačkami slibovala klidný spánek po dobu jízdy (jelo se přes noc). Bohužel, toto mi vydrželo jen do nájezdu na naší D1. Pak jsem až do Brna přemýšlel , kde udělali soudruzi ze Scanie chybu, když při vývoji autobusu zjevně nepočítali s provozem po dálnici Praha – Brno. Autobus se celý třásl, asi 3x jsem měl pocit, že jsme ztratili nápravu. Jinak cesta probíhala celkem v klidu až do Sečovců, kdy přišel revizor. Bohužel jeden z pasažérů nemohl najít jízdenku a tak jsme čekali asi 30 minut, čímž se můj čas na přestup v Michalovcích zkrátil do minusových hodnot. Naštěstí řidičí byli rozumní a tak telefonicky informovali o zpoždění a zdrželi tak autobus do Užhorodu.
Jízdní řád IDOS udává z Michalovců do Užhorodu hodinu cesty a 2,40€ jízdné, skutečnost je o 80 centů vyšší a zhruba o hodinu delší cesta (dle zdržení na hranicích). Ale obě strany musí udělat jak celní, tak pasovou kontrolu, a všichni Ukrajinci (kvůli vízu) musí mít i razítka v pasech z obou stran hraničního přechodu. Pasy pak všem rozdává vždy jeden z cestujících. Projíždíme rentgenem, kde kontrolují případné podezřelé předměty a stojíme pak na ukrajinských hranicích ještě asi 40 minut. Hranice mi připomíná ještě předrevoluční přejezdy a kontroly při cestách do spřátelených zemí, ostnaté dráty, ozbrojení policisté a vojáci.
Konečně je po kontrole a autobus se vydává na další (nedlouhou cestu) do Užhorodu (117.000 obyvatel), protože město v podstatě začíná téměř na hranicích. Jedeme kolem „letiště“ které spíš připomíná nějaké sportovní letišťátko, i když se odsud dostanete do Kyjeva a v této době už začíná létat i linka do Prahy. Přes plot je vidět pouze víceletá vrtule jednoho typicky ruského vrtulníku. Projíždíme hlavní užhorodskou třídou, po mostě přes řeku Už. Autobus se spíš než u kraje drží ve středu vozovky, což ale není nějakou indispozicí řidiče, ale prostě stavem zdejších silnic…prostě je nutné jet tam, kde je co nejméně výmolů a jsou co nejmenší. Vjezd na místní autobusové nádraží je doslova cesta po tankodromu. Vystupuji z busu na místní „Avtovakzal“. Čekám invazi trhovců, prodejců a naháněčů na ubytování, ale krom nabídky taxi se nic takového nekoná.
Přecházím asi 100 metrů k „vokzalu“ vlakovému, protože chci koupit lístek do Kyjeva. Nádraží je rozděleno na dvě části, pro dálkové vlaky a pro „prigorodnyje pójezdy“. Na internetu na stránkách www.uz.gov.ua se dá rezervovat a koupit jízdenka, ale mě to bohužel nešlo (měl jsem bohužel k dispozici českou platební kartu) tak jsem musel zkusit štěstí. Ještě mi tak trochu nedošlo, že je neděle a že lidé ze zakarpatí pojedou do Kyjeva za prací. Trochu mě zarazil počet otevřených pokladen, byli tři v dálkové části a z toho jedna přednostně pro invalidy a veterány velké vlastenecké války. Bohužel, dozvídám se, že je vše obsazeno. No nic, přednost dostává varianta B, osobákem do Mukačeva a pak dál do Kyjeva a pak se uvidí.
Další dvě pokladny jsou otevřeny v části pro „prigorodnyje“ vlaky, tedy příměstské. Za vlak do Mukačeva asi 60 km platím 7,90 UAH (ukrajinské hřivny). Tak první část cesty mám v kapse a jdu se trochu projít do města. I když se mi moc nechce s batohem a ještě k tomu slabě prší. U autobusáku si kupuju za 2 UAH makový závin (asi 100g), vůbec pečivo je tu levné, půl kilový chléb stojí od 3,25 UAH. Ještě mě čeká návštěva supermarketu, kvůli nápojům, ceny minerálek a nápojů začínají na 3 UAH, mnohdy jsou minerálky dražší než ochucené limonády.
Pokračuji dál po hlavní třídě, musím dávat trochu pozor, abych si nevyvrknul kotník, ve všech těch výmolech. Jdu kolem typického socialistického výškového hotelu na první pohled patrně uzavřeného (Zakarpatija), tak z 80 let minulého století a v kontrastu s touto stavbou je na protější straně pravoslavná katedrála úplným balzámem. Bohužel, jak jsem zjistil, focení památek na Ukrajině je trochu problematické, protože přes ulici vedou většinou všemožné kabely, které brání k pořízení opravdu kvalitního obrázku.
Jelikož čas do odjezdu se krátí, vracím se k nádraží. Ještě bych zapomněl poznamenat, čas je si třeba posunout o hodinu dopředu, aby vám spoj neujel. Cestou zpět zjišťuji, že neděle je zde normální otevírací den pro většinu obchodů a obchůdků, a taky že Ukrajina je zemí lékáren. Jen za ten kousek jsem napočítal asi tři, z toho jednu s nepřetržitým provozem.
Vlak má přijet kolem v 11.35 a opravdu přesně přijíždí z Volosjanky. Zastavuje za přenosnou zábranou a musíme projít kontrolou jízdenek přes dva dozorce a pak si můžeme sednout do vlaku. Je to stará „električka“ ze 60 let, ještě s dřevěnými sedadly a díky širokému rozchodu a díky širšímu průjezdnému profilu se na každé sedadlo vejdou tři lidi, tedy vlastně až 6 v jedné řadě.
Vlak se dává do pohybu opět načas, i když relativně pomalu. Jedem tak maximálně 60 km rychlostí. Přichází průvodčí, která vzhledem k tomu, že drží přenosnou pokladnu s tiskárnou jízdenek, působí vzhledem ke stáří vozidla trochu jako z jiné planety. Řada lidí, co nastoupila v zastávkách bez prodeje jízdenek, se tváří, jako by už ve vlaku jeli hodně dlouho a byli několikrát kontrolováni, po vyzvání ale předají průvodčí ruličku s bankovkami (i jedna hřivna je tu papírová a v přepočtu je 2,50 Kč, za Euro tu pořídíte necelých 11 hřiven, směnit tu můžete i rubly, dolary a mnohde i polské zloté, údaje o korunách jsem nikde neviděl) ochotně předají průvodčí.
Trať vede rovinou, hodně půdy je neobděláváno. Na železnici to ale vypadá na relativní přezaměstnanost. U každého přejezdu stojí nádražák, se žlutým srolovaným praporkem ve svislé poloze (patrně návěst, jeďte, beru Vás na vědomí, protože tyto praporky měli i pracovní čety pracující na trati). Přijíždíme do Čopu, kde se mění směr a je tu asi 20 min přestávka, přechodová stanice má už svojí největší slávu za sebou, dnes tu jezdí jen asi jeden rychlík z Moskvy do Bratislavy.
Opět na čas vyrážíme opačným směrem. Vedle nás vede splítka dvou rozchodů, jednak ruský (1520mm) a jednak evropský (1435mm) které se různě křižují, rozcházejí, spojují, po normálním rozchodu se dá dostat až do Rumunska, to bych ovšem musel v Batěvu přestoupit směrem na Rachov. Vlak mě veze dále, některé zastávky nemají název, ale jen kilometrický údaj, takže existuje třeba zastávka „1722 km“. Všechny zastávky jsou značeny názvem a pod ním menším označením „Lvivska zaliznica“ (Lvovská železnice), tedy název oblasti, pod kterou zastávka spadá. Vagón električky není plný, ale cestujících je relativně dost. Vůbec vlak je tu levnější než autobus a tratě jsou v mnohem lepším stavu než silnice. Např z Mukačeva do Lvova se osobákem dostanete za 15 UAH, autobus z Užhorodu do Lvova stojí 111 UAH, a to si ještě účtují přirážku za nákup u okýnka na autobusáku.
Po dvou hodinách cesty vystupuji na nádraží v Mukačevě a první mé kroky vedou do nádražní pokladny, ve snaze zakoupit lístek na následující cestu. A jak to dopadlo? Přečtěte si další díl.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Ukrajina
Půjčovna aut