Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 6. den: Chýnov–Bílkova vila; pivovar Popelín; cca 5,5 km dlouhý okruh: Český Rudolec–NS Graselova stezka–vodní pila Peníkov; Panenská–Pohádková stezka: cca 4 km dlouhý okruh přes rozhledny U sovy a Pod lesem

Ráno vstáváme opět do sluníčka, snídáme, balíme, nakládáme.

Ubytování bylo fajn, výhoda byla i to, že jsme spali prakticky v centru, dokonce za hodně rozumnou cenu 320,- na osobu a noc, ale zastavit někde u penzionu se nechá jen na minimální dobu. Ulice v celém centru jsou uzoučké, většinou jednosměrné, ani chodníky tu nejsou, jen v dlažbě vyznačené pruhy, aby mohla projet větší vozidla. Objet stojící auto nelze. Při průjezdu městem musí byt tedy opatrní řidiči, ale i chodci. Tady snad nejvíc platí, že lidi musí být k sobě ohleduplní.

Proto jsme to do auta rychle našoupali a ještě se vrátili na parkoviště srovnat vše na své místo. Loučíme se s městem a opouštíme ho.

První zastávku děláme po zhruba 10 km v Chýnově. Zajímavostí by tu bylo víc, ale nás dnes zajímá jen Bílkova vila. Je to možná i tím, že Bílek udělal úžasnou sochu Jana Blahoslava v Přerově na Horním náměstí u zámku. Ota je z Přerova, takže má k tomuto sochaři zvláštní vztah a ten se lety přenesl i na mne. I já už jeho rukopis na sochách poznávám. Však také možná i proto nás hodně zaujala socha Jana Husa v Táboře na Husově náměstí. Tady je vila, kterou si postavil Fr. Bílek r. 1898 podle svého návrhu. Tehdy se nechal inspirovat anglickým hnutím Arts and Crafts (umění a řemeslo). Je to jedna z prvních staveb tohoto typu u nás. Je postavena z neomítnutých cihel a ze dřeva. Mansardová střecha je podepřena šikmými dřevěnými podpěrami. Fasáda je vyzdobena štukovými reliéfy, nápisy a znaky. V jednom obdélníku jsou letopočty, kdy prováděl další úpravy vily. I když tam ponechal místo na další letopočty, nebyly tam v současné době doplněny, možná i proto, že by se nikomu nepodařilo jeho písmo napodobit a bylo by to tam jako rušivý element. Postavil ji na zahradě statku svých rodičů, důvěrně jí říkal Chaloupka a využíval jako své pracoviště. Uvnitř jsou v jedné části dvě dvojice obytných místností. V té druhé části je rozlehlý a vysoký ateliér sochaře. Zde se často scházel s významnými osobnostmi, např. Juliem Zeyerem, Otakarem Březinou, Zdenkou Braunerovou. Od r. 1939 zde žil trvale. Je překvapivé, že po jeho smrti r. 1942 vila chátrala. Až r. 1990 ji jeho vnučka prodala Galerii hlavního města Prahy, která ji opravila a od r. 2011 je v ní expozice děl Františka Bílka a jeho památník. My jsme měli smůlu. Vila byla zavřená. Expozice se upravuje a měla být otevřena až v červnu. Tak snad se tam ještě někdy zastavíme.

Nyní směřujeme na jihozápad – směr jižní Morava. Projíždíme Kamenicí nad Lipou, kde je zámek a pivovar v prostorách zámku. Tady to známe, nabídku piv mají velikou, ale jdeme se podívat, zda nemají něco nám neznámého. Povedlo se. Mají Kamenický Galus a letní Kamenickou osmičku. Máme tedy co ochutnávat. K tomu Ota kupuje 3 lahve klasiky 11, 12, 13.

Ve městě je však o kousek dál v ulici v Oboře minipivovar Kokeš. Taky je tam již delší dobu. Nejdřív se nám nepodařilo najít tu správnou vilku, pak jsme tam nikoho nezastihli. Dnes jsme dopadli podobně. Doma nebyl opět nikdo.

Na cestě máme Popelín, kde je stejnojmenný pivovar. Mám poznamenáno, že otvírá až odpoledne. Pivo jsme kdysi už pili a tak se aspoň podíváme, kde se pivo vaří. Tady se na nás usmálo štěstí. Jak jsme zaparkovali, pán vyšel ven – sice proto, že čekal nějakou zásilku, ale to na věci nic moc nezměnilo. A protože to byl sympaťák a když zjistil, proč jsme přijeli, hned nám otevřel hospodu a nabídl vše, co měl v lahvi. Bylo toho hodně, vybrali jsme světlý ležák, tmavý ležák a jantar. K tomu jsme dostali i nový tácek.

Budováním pivovaru navázal na zdejší tradici. Údajně v místním klášteře vařili mniši pivo již koncem 16. století. Ten svůj pivovar si vybudoval v průběhu r. 2013 ve zdejší hospodě U Zemanů. Ve sklepích, kde se mu podařilo ponechat původní klenby, je spilka, sklad sladu a chmele, chladící tanky a plnící linka. Vlastní technologie je v přízemí budovy. Pivo začal vařit r. 2014. A vede se mu. Tohle pivo nám chutná.

V polostínu na odbočce k židovskému hřbitovu Markvarec zastavujeme, abych udělala oběd. Brambory a opečený hermelín s brusinkovou omáčkou doplňuji opečeným hřibem kovářem. No to jsou hody.

Zapít to chceme až v Českém Rudolci, kde je pivovar Grasel. Tady jsme před šesti lety byli a zdejší pivo ochutnali. Už je to však hodně let. Je tady i zámek, který nějací nadšenci opravují. Aspoň se podíváme, co se tady za tu dobu změnilo. Je toho dost. Pivovar je otevřený dnes až od 15 hodin, tj. skoro za hodinu. Pamatujeme, že se tam dřív v poledne vařilo. Takže tam si teď pivo nedáme.

V jednom ze snad zámeckých stavení je informační středisko s cedulí občerstvení a cyklisté vítáni. Dřív se tam pivo také točilo. Uvnitř je stále ještě zdvojená pípa. Ale ne zrovna sympatický pán nám řekl, že teď se vše změnilo, pivo se tam už netočí.

Zámek je otevřený až v pátek. Tady je přece jen vidět nějaká činnost, ale za těch 6 let toho moc není. Věž už tehdy byla nahozená, i na cimbuří byly nové tašky. Takže za tu dobu přibylo jedno nové okno. Je tu však vidět nějaký pohyb, tak snad se něco dělá vevnitř.

Nakonec vyndáváme pivo z našich zásob - kamenickou jedenáctku – a na parkovišti na lavičce zapíjíme oběd. Jinou možnost nemáme.

Až pak jdeme na výlet po části naučné Graselovy stezky. Celá je 23 km dlouhá a vede ze Slavonic přes Český Rudolec do Dolního Bolíkova. Jan Jiří Grasel – to byl zdejší loupežník. Z parkoviště jdeme po červené po silnici okolo zámku. Po chvilku na křižovatce červená uhýbá vlevo, my odbočujeme vpravo po NS.

Počasí je dnes hodně zvláštní. Na sluníčku je skoro nesnesitelné horko, ve stínu je docela chladno a když začne foukat vítr, je zima. Navíc se asi i mění tlak, má se ochlazovat a zítra bouřit. Už v noci jsem spala špatně a teď do kopce sotva jdu. Snad ani nemohu říct do kopce, ale do mírného kopečka. Tak snad to troch rozchodím.

Míjíme pozdně barokní zámeckou sýpku a Zámecký rybník. Držíme se naučné stezky – po ní a současně po modré odbočujeme vlevo do polí, kde je vyhlídka - na město, ale hlavně východním směrem na kopec Kalvárie, kde je barokní kaple sv. Kříže. Byla postavena r. 1761 jako ukončení křížové cesty. Ta byla stržena za vlády Josefa II.. Jen ta kaple přežila. Pohled na ní nás doprovází hodně dlouho.

Pak se jde úzkou lesní uličkou. Přicházíme k cedulce Psí hřbitov – tady je místo, kam prý od r. 1856 pochovával své lovecké psy majitel zámku - major ženijního vojska Michael Anggelo Ritter von Picchioni. Místo není přesně označeno, prý je dával pod kameny. Těch je tady docela dost.

Zajímavější je o kus dál odpočinkové místo a tzv. Francouzský kámen, do kterého nechala hraběnka ze zámku r. 1810 vytesat romantický nápis na památku svého zesnulého manžela.

Stále se mi špatně dýchá, chudák Ota na mne každou chvilku čeká. Ale bohužel jinak to nejde. Naučná stezka pokračuje rovně, my pokračujeme po modré vpravo k rybníčku. U silnice je dřevěný domek a na něm cedule, že se jedná o vodní pilu Peníkov. Tady Ota doslova zajásal. Právě o této vodní pile nedávno mluvil v televizi Hanák v pořadu Technické památky českých zemí. Povídaní zakončil slovy, že tato památka má skutečně říz. To se mu hodně líbilo. A moc toužil se sem dostat. Jenže tehdy Ota marně hledal, kde je. A najednou je u ní.

Nedaleko stával Peníkovský dvůr, který byl hospodářským zázemí rudoleckého zámku. Doba vzniku této vodní pily s mlýnem není přesně známa. Uvažuje se, že to mohlo být již na poč. 17. století. Postavil ji majitel Doubkova mlýna, který stál o kousek dál na Peníkovském potoce a který byl ještě o 200 let starší. Vnitřní vybavení pily je z r. 1865. Mlýn se pravidelně využíval až do 50. letech 20. století, příležitostně pak až do začátku 70. let. To už se údržba zanedbávala, voda se dostala do podpilí, kamenné zdi se začaly bortit. I když byla prohlášena za kulturní památku, k opravě došlo až v letech 2001 - 2005. Je to ukázka řemeslné dovednosti sekerníků. Pila je původní a prakticky kompletní – i z evropského hlediska je to unikát. Provádí se zde prohlídky s výkladem, v květnu je to však jen v sobotu v 15 hodin. To už budeme úplně někde jinde. Naštěstí lze okénkem se dovnitř podívat.
Jen kousek jdeme a jsme na vedlejší silnici, po které vede cyklotrasa zpátky. Cesta vede z kopečka, jde se mi výrazně lépe, ale stejně dnes Otovi nestačím.

Ještě jsme se zašli podívat do pivovaru, proč tam v poledne nevaří. Interiér předělávají, sedí se jen venku. Co je nového, jsou jejich tácky. Ota koupil litr dvanáctky a odjíždíme.

Projíždíme místy nám dobře známými. Slavonice a okolí jsme prošli snad křížem krážem. Dnes na to jen vzpomínáme. Jsou moc krásné. Někdy sem určitě ještě zajedeme, ale dnes pokračujeme do Panenské, části obce Jemnice na jihu kraje Vysočina. Parkujeme v blízkosti menšího rybníčku na částečně travnatém parkovišti Pohádkové stezky Panenská, odkud chceme vyrazit na dvě dřevěné rozhledny. Je to tu moc hezké. Zdá se mi to tady vhodné i na přespání. Jen Ota váha, zda nejsme moc blízko lidí, i když jejich zahrada je od parkoviště oddělená křovisky. Na nedaleké zahradě paní seká trávu. Jdu zjistit, zda je možno tu přespat. Máme vyhráno. Prý tu často kempují i karavany, jsou tu dokonce dřevěné kadibudky.

Jak už název stezky napovídá, je to tady převážně pro děti. Okolo rybníka, kde jsou různé vyřezávané figurky, vč. sumce a vodníka, vede 200 metrů dlouhá Hastrmanova stezka zaměřená na životní prostředí, která končí ekobludištěm. Tu jsme skutečně nechali dětem.

My jsme vyrazili po Pohádkové stezce, po které nás provází malý človíček. Z parkoviště jdeme k silnici, kde je infobudka s pohádkovou samoobsluhou. Je možno tu získat propagační materiály nebo si koupit menší upomínkové předměty i občerstvení. Tady si děti mohou vyzvednou i skládačku s úkoly na obě stezky - Hastrmanovu i Pohádkovou. Jsou moc hezky udělané. Je tady i dětské hřiště s bludištěm.

Po silnici jdeme vlevo, na prvním rozcestí odbočujeme vlevo k rozcestí U boty. Dřevěnou botu tu zapomněl zde žijící obr – je silný, hodný, ale hrozně hloupý. S ním jsme se však nesetkali. Rozhledna Pod lesem stojí o kousek dál – na okraji lesa. Je to nižší dřevěná patrová zastřešená vyhlídka, na kterou vede 11 schodů. Je z ní vidět jižním směrem – obec máme před sebou jak na dlani.

K botě se vracíme a pokračujeme rovně na nezalesněný kopec Sedlo, kde je trochu vyšší rozhledna U sovy. Prvních 12 schodů vede na 1. plošinu, pokračuje se po dalších 11 schodech na zastřešenou plošinu. Je vidět téměř na všechny, do pohádkového parku, ale také na jih do Rakouska.

Tím máme rozhledny za sebou. Celou stezku doprovází různé dřevěné vyřezávané figurky – vrány, sovy, ale i dalších zvířátek. Na trase jsou lavičky a 11 zastavení s pohádkovým vyprávěním človíčka – je to psáno v češtině, němčině i angličtině. Děti by tu určitě byli nadšené. Ale i nám se tu líbí, počasí je příjemné, jdeme si ještě projít i kousek stezky.

Houbový kopeček je vidět z rozhledny, míjíme další dřevěné figurky. Odbočku ke kořenářce, dračici a žábě jsme vynechali. Děti by nám to asi nedovolily, ale my s sebou naštěstí žádné nemáme. Ještě mineme divočáka, zajíce a čerta a už jsme zpátky na silnici a vracíme se na parkoviště.

Je půl sedmé, na parkovišti je už stín a od rybníčku to fouká. Bude-li ráno svítit sluníčko, budeme snídat v teple. Večeříme však už v zimě. A rychle se ochlazuje. V půl deváté je 16,5 stupňů. Jak dlouho vydržíme venku, netuším.

Dlouho to nebylo. V devět mizíme do auta do polohy ležmo, abychom si poslechli 3. třetinu hokeje s Lotyši. Výhru jsme udrželi. Je to paráda.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 6. den: Chýnov–Bílkova vila; pivovar Popelín; cca 5,5 km dlouhý okruh: Český Rudolec–NS Graselova stezka–vodní pila Peníkov; Panenská–Pohádková stezka: cca 4 km dlouhý okruh přes rozhledny U sovy a Pod lesem na mapě