Cykloprojížďka Ostravice - Bumbálka - Velké Karlovice - Vsetín - Ostrava, část první.

      Jedna z dávných krásných, ale dlouhých (celodenních) a náročných projížděk na kole. V pátek jsem jel z práce přímo na chatu a druhý den co nejdřív vyjel dál ke slovenské hranici. Udělal jsem dobře, protože už první část byla „nečekaně“ táhlá a úmorná – protože se jede po hlavní cestě, jediné z Ostravice na Slovensko, což člověka nutí jet co nejrychleji. Inu, z tohoto pohledu nic, co by člověka uklidňovalo. Onen slavný den se zapsal do paměti, dokonce teď i z fotek vím, kdy přesně to bylo – 25.4.2014. Od chaty to bude na dlouhou dobu poslední sjezd a hodiny budu stoupat táhlou cestou až k moravsko-slovenským hranicím. Od chaty sjíždím asi půl kilometru k červeně značené „Krkavčí stezce“. Jedná se o její „spodní část“ - blíž k údolí Ostravice. Na křižovatce se spíše než asfaltovou, tak polní nebo „šotolinovou“ cestou k chatové osadě „Pod Smrčinou“, odkud jsem sjížděl, odbočuji doleva a mírně klesám. Odtud je nádherný výhled na protější západně umístěné beskydské velikány jimž zcela jednoznačně vévodí Malý Smrk (zdaleka ne tak malý) a majestátná druhá nejvyšší (ale podle mě nepochybně jedna z nejobtížnějších a tedy i nejkrásnějších) hora „SMRK“ - není možné ji psát malými písmeny. :-) Za těmito nejvýraznějšími siluetami se nachází i kopec nejtajemnější – Kněhyně (jeskyňáři by mohli mluvit a mluvit…). Bohužel na samotný vrchol Kněhyně a jeho okolí není z důvodu ochrany velice nevšedního prostředí (z velké míry ovlivněného především lidskou činností, ale také i velmi drsnými podmínkami na nejvyšších vrcholech Beskyd (Kněhyně je třetí nejvyšší horou Beskyd)) a z toho důvodu i neobvyklou rostlinnou a živočišnou „skladbou“ místa, běžným lidem nepřístupný. Kdysi dávno (před pár lety) se tvrdilo, že zde má hnízdit jeden pár tetřeva. Nebylo to příliš dávno, kdy byl tento ptačí druh tak přemnožen, že byl spíše než užitečným, tak pro myslivce jednoznačně „škodnou“ a podle toho se také chovali. Jaká je situace dnes netuším.

      Dalším důvodem jsou právě pseudokrasové jeskyně, jejichž počet určitě přesahuje jednu desítkou. Některé jsou nenápadné, v létě skryté vysokou travou, jiné v menších skalních výchozech. Některé z nich ústí na povrch úzkými nebo jen o trochu širšími, ale nebezpečnými, třeba i několik metrů hlubokými rozsedlinami (vertikálami, propastmi), z nichž může být pro člověka bez lezeckého vybavení a především zkušeností značným problémem se dostat zpět na povrch. Vzhledem k tomu, že do jeskyní se obecně nesmí (až na pár výjimek v celé naší zemi, jsou v „pseudokrasu“ Beskyd všechny jeskyně označené jako „nepřístupné“, snad až na „Šipku“, která již až tak úplně „beskydská“ není), tak si o nich může každý něco málo přečíst v pár knížkách, kterých je méně než „jehel v kupce sena“. Poslední novinkou je knížka pana Wagnera, šéfa speleologické skupiny s názvem „V říši boha Radegasta“. Skutečně skvělá knížka bohatá jak na text, báje a pověsti, geologický popis i to „snadnější čtivo“, ale také na skvělé fotografie. Knížka popisující tajemné koření Beskyd. Já jsem se na ni pokusil nalákat v některých z mých předešlých článků.

https://www.turistika.cz/mista/vyprava-za-jednou-zajimavou-knizkou-o-beskydskych-durach-a-do-tesinskych-beskyd-cast-prvni/detail

https://www.turistika.cz/mista/vyprava-za-jednou-knizkou-o-beskydskych-durach-a-do-tesinskych-beskyd-dokonceni/detail

     Jedinou jeskyní k níž je možné se alespoň na povrchu částečně přiblížit je i ta nejznámější - „Kněhyňská“. Jedná se o velice komplikovaný systém nebezpečných hlubokých propastí. První pohled na skutečně děsivé ústí první propasti, jakéhosi „střešního okna“, jímž se vstupuje do nejvyššího prostoru - „Vstupního dómu“, nepochybně dokáže solidně „zamávat“ se sebevědomím zejména těch, kteří si myslí, že vše zvládnou. O to silnější byl tento nepříjemný pocit v dobách, kdy byl vstup „volný“ (se zničenou mříží). Vstup do něhož by se člověk vešel několikrát a pod vstupem šest poctivých metrů volné výšky. Vstup zde není dovolen a je velice nebezpečný. Níž by se měly otevírat ještě hlubší propasti, například „Velká propast“.

https://www.turistika.cz/vylety/okoli-knehynske-jeskyne-v-zime-a-hledani-kamennych-utvaru-ve-svahu-nize/detail

https://www.turistika.cz/mista/davna-objevna-cesta-k-nejmohutnejsi-a-nejhlubsi-propasti-beskyd/detail

    Abych v někom nezačal podporovat podmínky pro vznik velmi vážné neléčitelné choroby (jak se píše zde: [2, str. 63]), vrátím se k hlavnímu cíli článku a ne k rozjímání nad krásami beskydské přírody – to bych mohl „rozjímat“ donekonečna a nic nenapsat. Nejhorší na „chorobě“ je, že většinou přichází velice nenápadně. Láskou ke skalám, suťovým polím (to je již obrazem značně vyvinutého stádia, kdy si ještě dotyčný naivně myslí, že je ještě zdravý). Postupuje to pohledem na skálu a přemýšlení nad tím, jak by se dalo přes ní dostat nahoru, i když je možné ji mnohem snadněji obejít, přesto se k tomu dotyčný ne a ne odhodlat. Raději zkouší po „půlmetrech“ lézt nahoru. Pokud to třeba na desátý pokus „nedá“, tak se teprve se skřípáním zubů začne neochotně vzdávat s myšlenkou - „já se ještě vrátím“. Myslí si, třeba jen jednou. To zatím ještě sám neví, že to „jedno“ bude podobné jako kdysi, kdy se to ještě smělo (naši mocipáni nám to ještě nezakazovali), „JÍT NA JEDNO“…

    Až nakonec, jednoho dne nakoukne pod jeden „zcela obyčejný kámen“ pod nimž nevidí nic, jen „tmu bez konce“. Kouká, kouká a nic skutečně ani po delší době nevidí. Při příštím výletu si vezme baterku (svítilnu). Najednou díky ní vidí v menší hloubce „pevnou zem“.

     Stále si myslí, že veškeré rozhodování má plně ve „své moci“… Zatím vůbec netuší, jaká je ta SKUTEČNÁ pravda. Už dávno je chycen. Už dávno před tím, než si dovnitř posvítil. Hraničním okamžikem mezi propuknutím nemoci a „jakýmž takž zdravím“ bylo neodklonění se od temné díry, kam nevidí. Zdravý člověk by odešel protože ví, že pohybovat se v těchto místech je nerozum. Bohužel nad dotyčným vyhrála jedna ze špatných lidských vlastností – ZVĚDAVOST. Vlastnost vlastní všem dobrodruhům. :-)

     Třeba měl to „štěstí“, že mu do menší dutiny spadl foťák ve kterém měl neopakovatelné snímky z celého dne, který se pomalu blíží ke svému konci a slunce zapadá. Dotyčný se jich nechce vzdát, ale pro ruku je příliš hluboko a daleko. Nějakou dobu, blízkou „nekonečnu“, přemýšlí a hledá odvahu. Mám ho tam nechat nebo tam vlézt? Ticho… Vše je potichu. I celý les… Vážnost okamžiku chápou všichni!

    Trvá to dlouho, ale nakonec se rozhodne a najde odvahu. Vleze dovnitř, vidí foťák a bere si ho. Má baterku, ale něco mu říká „posviť si ještě dál, jak to tam vypadá...“. Dotyčný pořád neví a netuší, ale choroba již propukla v plné síle. Nastává ono „akutní stádium“. Dívá se po okolí a vidí, že prostor není extrémně velký, ale je zajímavý. Vidí na sobě náhodně naházené kameny. Když si posvítí vhodným směrem, jakoby viděl malinké zlaté a stříbrné zrníčka, které jsou pravidelně rozprostřeny po celé ploše zaklíněného kamene. Při bližším pohledu zjišťuje, že se jedná o vodní kapky. Tento obraz mu natrvalo zůstává v paměti. Stejně jako zvláštní „syrovost“ prostředí. Teď už zbývá jen „drobnost“ - vyškrábat se úzkou dírou na povrch. I to se s vynaložením určité energie daří. Dotyčný je šťastný, že je na povrchu, že vše vyšlo a nic špatného se nestalo. Už je velké šero a najednou vše dostává mnohem výraznější obrysy, najednou i les šumí jinak, s větší hloubkou. Večerní zpěv ptáků je takový, že i oni ví k jak slavnému okamžiku došlo.

     Jediný, kdo si to asi zatím ne zcela uvědomuje, je jeden zástupce lidského rodu. Je totiž ze všeho takový celý „OMÁMENÝ“. Lesem se vrací kousek ke svému kolu, aby se pomalou a opatrnou jízdou vrátil domů, kam přijíždí za úplné tmy. Oslavná cesta je v jednom okamžiku „zpestřena“ i deštíkem, ale cyklistovi je úplně jedno, že prší. Je šťastný, že ho nepohryzal „VELKÝ ČERNÝ PES“ - v překladu si pod ním může běžný smrtelník představit třeba hlubokou nebezpečnou černou propast. Dotyčný netuší, že tento déšť je pomyslným „křtěním“ nového živočišného druhu, který se jmenuje „jeskyňář“. Zatím si vůbec neuvědomuje, že ochutnal „drogu“, „závislost“, které se už jen tak jednoduše nevzdá.

 

    Krásně je to popsané i v této knížce [2, str. 1 a 63]. Velice se mi popis jeskyňářů ze ZO ČSS 6-01 Býčí skála líbí a tak si jej dovolím citovat:

    „Proč vlastně ti speleologové do těch jeskyní lezou? Je tam zima, je tam mokro, je tam bláto. Použil byl citát nějakého pana Malloryho, který s nějakým panem Irwinem málem dobyl Everest. Když se ho ptali, proč se snaží na ten Everest vylézt, tak odpověděl stručně: „No, protože tady je“.Ty jeskyně tady jsou. Je spousta otazníků, kam vedou, proč jsou tam, kdy vznikly a tak dále. Jsme tady proto, abychom na tyto otázky odpověděli.

     Jiří Svozil, předseda ZO ČSS 6-01 Býčí skála „ [2, str. 1]

a ještě jedno:

    „ Speleologie je duševní choroba, která se nedá léčit. Pokud je člověk opravdu speleologem, je toto postižení trvalé. Údělem speleologa je v jeskyni dřít. Za veškerý pokrok na světě může 0,1 % lidí. Speleolog s velkým S patří mezi ně.

      Jiří Svozil, předseda ZO ČSS 6-01 Býčí skála „ [2, str.63]

 

      No, nechme snění o beskydských velikánech a jejich tajemnu a konečně se již na kole vydávám po „spodní části Krkavčí stezky“ přibližně jižním směrem do údolí řeky Ostravice ke křižovatce s hlavní cestou druhé třídy s číslem 56, nedaleko benzinové pumpy. Za sebou (severním směrem) mám konečnou železniční stanici Ostravice a před sebou odbočku k velice rozlehlé přehradě „Šance – Řečice“. Pokud bych neodbočoval, tak se dostanu k bráně „Beskydského pivovárku“ věnujícího se vaření speciálních nefiltrovaných nepasterizovaných piv (IPA, ALE, atd.). Mým chuťovým pohárkům jejich piva vyhovují, nabídku mají poměrně širokou.

 

      Přibližně jihovýchodním směrem pokračuji táhlým stoupáním nad přehradu. Jak se teď dívám do mapy tak vidím, že v nedávné době (maximálně několik měsíců zpět) se změnily hranice prvního ochranného pásma vodního díla Šance tak, že je v některých částech neohraničuje pouze hlavní silnice, ale i přítoky do „Šance“ v některých místech až do půlkilometrové vzdálenosti od této cesty. Do těchto míst (například Černého potoka) není vstup povolen. Dle „vodního zákona“ bych nedoporučoval se k potoku přibližovat na méně než 15 až 30 metrů od břehů ve vzdálenosti až 300 metrů toku od hranice území. Pár set metrů od hranice ochranného pásma prvního stupně ve směru proti toku Velkého potoka (západním směrem) se nachází v mapě neznačená vodoměřičská stanice a jí bych bral za „hranici jistoty“ odkud je možné na potok nahlédnou. Dále na západ by to již mělo být myslím možné s větším klidem. Postup, lesem pokrytým, strmým severovýchodním svahem od potoku do chatové oblasti Chlopčíky a Jankula již tedy není možný. Od těchto osad následují jižním směrem dva potůčky s velmi kouzelnými názvy „Červíček“ a „Červík“. Na tom posledně jmenovaném, větším, se nachází další vodoměřičská stanice i s něčím co by se dalo nazvat „malým klauzem“. Je ovšem tak malý, že pro dostatečné zvednutí hladiny vody při dávném splavování dřeva patrně použit být nemohl. I tak je to zajímavé technické zpestření při cestě do míst, které potajmu označuji jako „Malá Kněhyně“. Nachází se tam totiž strmé svahy, valy, náznaky suťových polí, pískovcové výchozy a i v létě ráno zde bývá poměrně velice chladno. Něco málo o této beskydské oáze ticha i klidu a určitého tajemna jsem popsal zde. Nachází se tam i něco, o co se „nezakopne“ na každém kroku a je taktéž popsáno v knížce [1]. Podle jeskyňářů má mít hloubku až 11 metrů s celkovou délku všech chodeb 74 metrů a objevena byla v zimě roku 2011.

 

https://www.turistika.cz/mista/velmi-tajemne-misto-samorostly/detail

 

      O pár set metrů dále, po hlavní cestě vedoucí až na Slovensko, po oblasti „Samčanka“, míjím pravou odbočku po níž bych se dostal na kouzelnou cestičku především pro děti a to „Obrázkovou cestu na Javořinu“. Východním směrem od dřevěné zvoničky lze vystoupat na vrchol Javořina a pokud budu pokračovat ještě dál, dostanu se po chvíli na hřeben pískovcových skalek (mrazových srubů).

 

https://www.turistika.cz/mista/kouzelny-skalnaty-hrebinek-javorina/detail

 

     Na kole neodbočuji, ale stále mířím táhlým stoupáním a serpentinami ke slovenské hranici. Po dalších, asi třech kilometrech se dostávám k významné křižovatce „Staré Hamry – Černá“. Pokud bych odbočil doleva, tak by mě asfaltová cesta dovedla stálým stoupáním až k hraničnímu přechodu „Konečná“. Až teprve za ní začne cesta klesat. Tímto směrem jsem se na kole dostával buď do Žiliny nebo táhlou cestou přes „Veľké Rovné“, ale cesta tomuto pojmenování vůbec neodpovídá, až pod Sulovské skály. Taktéž se dá, kousek od této křižovatky (asi sto metrů zpět) odbočit na cestičku, která člověka dovede k úctyhodným skalním útvarům pod vrcholem Příslop.

 

https://www.turistika.cz/mista/mrazove-sruby-u-vrcholu-prislop/detail

 

     A dál třeba až na „Vlčí skálu“.

 

https://www.turistika.cz/mista/vlci-skala-ocistec-a-skalni-raj/detail

https://www.turistika.cz/mista/vlci-skala--1/detail

https://www.turistika.cz/vylety/odpoledni-a-vecerni-vylet-z-vlcich-skal-pres-nocni-velky-polom-az-do-mostu-u-jablunkova/detail

https://www.turistika.cz/mista/zajimave-skalni-a-kamenne-utvary-na-sever-od-hrebenovky-sulov-mosty-u-jablunkova-cast-1/detail

 

     Nebo naopak se chvíli nechat vést cestou na „Konečnou“ a podívat se na další zajímavé skalní útvary skryté na vrcholcích blízkých kopců.

 

https://www.turistika.cz/vylety/zimni-vylet-pres-sorstyn-skalku-na-sulov-a-zpet-na-ostravici/detail

https://www.turistika.cz/mista/tajemne-zanikle-hradiste-bila/detail

 

     Už jen podle odkazů je vidět, že oblast je velice zajímavá a přitom naštěstí ne příliš navštěvovaná. Někde se ji také říká „Zadní hory“. Zadní proto, že při pohledu od měst Ostrava, Frýdek-Místek a podobně se nachází až za těmi nejvyššími velikány (Lysá hora, Smrk a Kněhyně). V době, kdy jsem tímto směrem na kole jel, tak jsem o většině „utajených“ míst a zajímavostí neměl ani ponětí. Dokonce jsem možná ani o veškeré to „kamenivo“ neměl zvlášť velký zájem. To se postupem času změnilo a ani v nejmenším toho nelituji. Z křižovatky „Staré Hamry – Černá“ pokračuji doprava ve směru na Bílou, která je slavná dřevěným kostelem svatého Bedřicha a o něco výše umístěnou kamennou kapličkou. Nad ní jsou ve svahu malé, ale i tak krásné skalní výchozy. Těžko říct, co je krásnější, jestli tato kaple nebo dřevěný kostel. O necelý kilometr dále se dostávám k odbočce „Cyrilometodějské stezky“ k velké přírodní zajímavosti – sirnému pramenu potoku „Smradlava“. Je to symbolický pramen, hledání toho „skutečného“ může být zajímavou výzvou, ale osobně si myslím, že nalézt jej možné není. Oblast je „pramenně“ velice bohatá a určit, který je zrovna tím „skutečným“, „pravým“ a „jediným“ asi nebude možné. Na tu vodní krásu, pestrost se stačí podívat podrobněji do mapy. Určité části se říká „Údolí Smradlavy“, především tam, kde se k potoku „Smradlava“ levostranně připojuje přítok „Malé Smradlavy“. Dalšími zajímavými potůčky v oblasti jsou „Čurabský potok“ s „Čurabským klauzem“ ve velice krásném a zapomenutém lesním světě. Pod severozápadně umístěným kopcem „Zbojnická“ (právě ten kopec, na jehož opačném svahu jsou známé sjezdovky v Bílé) teče Javořinský potok. Směrem na jih od potoku Čurabka teče, pod severními svahy vrcholu Ježule, Kavalčanský potok. Ještě dále jiho-západním směrem bychom se dostali do údolí „Smutné“ a k západněji umístěnému hřebeni „Planého Gruně“ pod nimž se nachází další klauz se jménem „Maxova nádrž“. Někdo by si mohl říct, že by název mohl být odvozen od slova maximální. Svým způsobem by mohl mít částečně pravdu. Jedná se o největší sypanou hráz v Beskydech. Výška osm a délka přibližně 30 metrů. Pojmenován je ovšem, jak už to tak bývá, po významné tehdejší osobnosti a v tomto případě se jedná o Maxmiliána Josefa Sommerau-Beckha, olomouckého arcibiskupa působícího v letech 1836-1853. [4]. Od tohoto dávného vodního díla bychom mohli pokračovat ještě dál do pramenné oblasti potůčku Čurabka. A který z těchto pramenů je tím „skutečným“? Oblast se rozevírá od chaty „Kmínek“ až do národní přírodní rezervace „Salajka“. Do ní je možné nahlédnout jen přes hranici území ze žluté turistické trasy na její severo-západní straně. Jen pár set metrů od jejího nejzápadnějšího „hrotu“ (rohu) je Bumbálka.

     Nyní se ovšem musím opět vrátit asi sedm kilometrů vzdušnou čarou severovýchodním směrem na Bílou a pokračovat v celodenní cykloprojížďce Ostravice – Bílá – Hlavatá – Třeštík – Bumbálka – nyní chvíli přes slovenské území do „Makovského průsmyku“ a dále přes Velké Karlovice, Vsetín až do Ostravy. Od dřevěného kostela v Bílé pokračuji stále do kopce zhruba jihozápadním směrem do asi nejdepresivnější části cesty. Ani ne tak okolím a krásou, sám si vzpomínám na jeden z pozdějších výletů, kdy jsem se nechal unést atmosférou místa a šel tam, kam mě jen nohy ponesou, aniž bych věděl kam jdu, aniž bych se díval do mapy, natož GPSky. Stačila jen mlhavá představa o přibližném směru. I tak jsem vyšel tam, kde jsem to vůbec nečekal. Krajinka krásná, tiché, zapomenuté lesy, inu místo se mi velice líbilo. Pro kolo nebo spíš cyklistu je mírné, ale táhlé, dlouhé stoupání utrpením. Podvědomě si totiž myslí, že jede po rovině a vůbec to „netáhne“. Za Mezivodím už je cesta zajímavější až se nakonec dostanu k dalšímu, z cesty viditelnému, klauzu. Jmenuje se Bedřichův a je pojmenován podle olomouckého arcibiskupa. Klauzy v Beskydech byly používány pro splavování dříví k frýdlantským železárnám.

     V Beskydech totiž, pro mnoho lidí nečekaně, existovaly jakési menší železné doly. Výtěžnost, ale byla malá. Jedny z míst by se měly nacházet někde v okolí Malenovic a v údolí Čeladenky a Podolánek. Nevím, kde přesně – snad budu mít čas to někdy prozkoumat.

     Od Bedřichova klauzu pokračuji k další kouzelné stavbě, tentokrát ze dřeva. Jedná se o malou dřevěnou kapličku svatého Cyrila a Metoděje. Jen kousek za ní je velká křižovatka se silnicí číslo 35 vedoucí od přehrady „Horní Bečva“ nahoru k Třeštíku až na Bumbálku. Tam konečně stoupání skončí.

      V té době se žádný kovid neřešil a tak se dokonce smělo (což se již dnes zdá zcela nepochopitelné) přes slovenskou část území jet. Nyní jako pěší bych asi musel hledat cestu přes „Údolí Makytky“ nebo se vrátit zpět a přes české území, od Třeštíku se vydat po zelené turistické trase a současně i cyklostezce 6020 podél potoka „Babská“ až do stejnojmenné osady. Cesta je v mapě nepochybně kratší, ale neznám ji a tak ji také nebudu hodnotit. Nesmíme zapomenout, že na Slovensku a to nejenom v horách se NESMÍ po turistických trasách na kole jet! Což je velký rozdíl oproti českým a moravským územím. A vzhledem k tomu, že slovenského policajta potkáte i tam, kde by se ten český nikdy neobjevil, tak průjezd přes slovenskou část bych v dnešní době rozhodně nedoporučoval. Jak už to tak bývá, tak slovenský policajt ukládá pokuty (a Čechům s o to větší chutí) už jen chvíli po platnosti vyhlášky. Zářným příkladem bylo právě toto území a spousta českých motoristů i turistů na tento čas nevzpomíná „s láskou“. Další informace viz nejmenované celostátní „médium“. Pro kolo je úsek o délce necelých dvou kilometrů značně dlouhý, aby jej jen tak „proletěl“ a kontrole se vyhnul. V dnešní době, kdy nemá nikdo jasno co je vlastně správně a co ne, kolik testů a jak dlouho platících, po kolika očkováních a záminkami dalších „posilovacích“ dávek (čtvrté, páté, desáté nebo dvacáté – v roce 2030) má mít, ale většina lidí již v dnešní době odmítá pochybné očkování s nejistým výsledkem a nejistými následky, ze SKUTEČNÉHO PŘESVĚDČENÍ, protože si již nemocí několikrát sami úspěšně prošli (a jsou tedy SKUTEČNĚ naočkováni), by se měla v rámci svých vlastních úspor této „zkratce“ vyhnout.

     Před necelou desítkou let byl svět skutečně svobodný, dokonce byl svobodnější i za tolik haněných komunistů – a to je co říct, než v době dnešních MOCIPÁNŮ, řízených někde „Z JEŠTĚ VĚTŠÍCH VRCHŮ“ jsem, ale touto cestou jet mohl bez jakýchkoliv problémů. Dostal jsem se ke křižovatce „U Tabulí“ a pak následoval zasloužený dlouhý sjezd po silnici číslo 487 již na území Javorníků. Z nečekané nadmořské výšky rovných 800 m.n.m., o pouhých deset výškových metrů nižších než slavný vrchol „Smrčina“. No, slavný asi jen pro mě a pro milovníky balvanů, skalek a otevřených výhledů na beskydské velikány Lysou horu, Mazák, Malý Smrk, Smrk, vodní nádrž Šance, Ostrou horu (jež je dokonce o 18 metrů nižší než „Makovský průsmyk“) a Ondřejník. Kouzelné balvanové území, známé nejenom milovníkům krásných výhledů, ale i formou volného lezení pro běžné smrtelníky – boulderingu, oblast známá jako „Liščí díry“ na západním svahu Lysé hory.

     Sjíždím do údolí Vsetínské Bečvy, ale k tomu je třeba projet pár serpentin v lese. Sjezd je zaslouženou odměnou za několik hodin trvající stoupání. Těch několik hodin ovšem spíš vypadalo jako celá věčnost. Nejhorší částí bylo asi „mírné“, ale o to táhlejší stoupání mezi Bílou a Mezivodím. Dostávám se do obce „Babská“, tedy do údolí Vsetínské Bečvy a severně od výrazné krajinné linie – Javorníků. To je také nejlepší okamžik pro ukončení prvního dílu povídání o této krásné celodenní projížďce z Ostravice, přes Bumbálku do Vsetína a dále až domů do Ostravy.

 

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] V říši boha Radegasta … Josef Wagner, 269 stran, vydáno roku 2021.

[2] Býčí skála: Jeskyně a člověk – příroda a kultura … vydáno členy ZO ČSS 6-01 Býčí skála

v roce 2020 v nákladu 1000 kusů.

[3] www.byciskala.cz

[4] https://www.hrady.cz/technicka-pamatka-maxuv-klauz … zajímavosti ohledně Maxovy nádrže (klauzu).