ze Solenic do Kamýka a zpět (retro 2009)

Tipy na výlet, Středočeská pahorkatina




Kam a jak jedeme?

mlha nad Vltavou
mlha nad Vltavou
lupa

Vyrazili jsme samozřejmě do kopce a za mlhy, že nebylo vidět na deset metrů a po zelené značce. Pomalu jsme se šplhali k Větrovu, mlha řídla, až zůstala pod námi. A po chvíli stoupání už klesla definitivně do údolí Vltavy. Potom už jsme ji nepotkali.

Pavlína mi, jako obvykle, do kopce poněkud utekla, ale jak zase hloubala nad rozměry kuchyně, přešla odbočku. Naštěstí jsem měl dost silný hlas.

mlha nad vltavským údolím
mlha nad vltavským údolím
lupa

Ze silnice jsme přešli na polní cestu, která se střídala s cestou lesní. Stoupání střídalo klesání, živou duši jsme nepotkali. Stoupání začalo převládat, u posedu jsem spočinul a zadíval se do krajiny.

Chvíli po téhle přestávce už jsme byli skoro na vrcholu mírně zvlněné „náhorní“ plošiny. I tady bylo pěkně.

kytičky na skále
kytičky na skále
lupa

Takovouto krajinou jsme se promotali až do Zduchovic, odtud už kolem hradu Vrškamýk až do Kamýku nad Vltavou. Pavlína byla tak zamyšlená, že hrad i přehlédla, musel jsem jí ho ukazovat. Regulérní cesta snad i vede přes něj, nám se ale nějak ztratila, a šli jsme po značce, která sice byla pořád zelená, ale bylo to kolečko s tečkou uprostřed.

Vltava
Vltava
lupa

Schylovalo se k polednímu, když jsme do Kamýka dorazili. Dostávali jsme hlad, ale najít otevřenou hospodu se povedlo až na třetí pokus. Něco malého jsme pojedli, pivo měli zahraniční, přitom levné a chutné (Zlatý bažant 10o). Vařila matka, obsluhovala dcera, česneková polévka byla dobrá a sytá, jen malý nedostatek se objevil. Takový práh ve dveřích, o který člověk nezvyklý škobrtl. Zvlášť při odchodu. Pavlínu jsem musel málem chytat. Když se rozčilovala, kdo něco takového mohl vymyslet, odpověděl jsem, že jedině ženská. Ani moc neprotestovala.





cesta nad Vltavou
cesta nad Vltavou
lupa

Přešli jsme most přes Vltavu a vydali se po červené, která nás měla vést až k našemu hotýlku. Hned za mostem na úpatí skály někdo vysadil květinku, která se mi líbila. Pavlína samozřejmě konstatovala, že tyhle byly na tchýnině zahrádce taky, a já jsem tam nechodil, ale než jsem zmáčknul spoušť, ještě mě zarazila a odklidila drobný kousek staniolu.

skály u cesty
skály u cesty
lupa

Šli jsme nejprve po asfaltu, minuli jsme hráz přehrady Kamýk, asfaltka nás opustila. Těsně před tím nás předešel mladý pár, se kterým jsme se potom několikrát potkali. Začali jsme stoupat, zatím však ne přehnaně, po cestě, která byla většinou lesní. Myslel jsem, že bude plná výhledů na řeku, ale bylo jich méně, než jsem čekal, tenhle byl první.

U Jarošů
U Jarošů
lupa

Cesta stoupala, vzdalovala se od řeky (alespoň výškově) a byla pěkná. Chvíli po tomhle pohledu na krásnou cestu okolí pěkně zdivočelo. Žulové skalky, skály i balvany lemovaly cestu jak nahoře, tak dole.

Tahle cesta byla pohodlná, ale měla jednu malou nevýhodu. Obcházela dva potoky vlévající se do Vltavy až skoro k pramenům. Trochu se tím natahovala. Po přechodu druhého potoka jsem si sedl na kládu, zastavil rozběhnutou Pavlínu, a zapálil si. Pavlína si sedla na kládu opodál, něco si mumlala, a já si po chvíli uvědomil, že si přemílá rozměry bytu, který chce rekonstruovat. Potom se v jednu chvíli se proti nám objevili mladí, kteří nás už jednou předběhli. Poněkud přešli odbočku. Šli po té lepší cestě, značka po horší, použité lesáky. Zase jsem blbě šlápl na kamínek a začala mě zlobit nožička. Ale zase byl výhled na řeku.

Cesta se po chvíli umoudřila, nejen, že vedla z kopce, ale následky činnosti dřevařů vymizeli. Sešli jsme zase skoro k řece a zase potkali mladé. Pavlína je dokonce předešla, vykračovala si po té pěkné cestě, značka ale odbočovala pěšinkou doprava. Proto mladí váhali, nevěděli kudy jít. Já sice značku našel, ale ta se po chvíli tajemně vytratila. Mládí nevydrželo psychicky, vrátilo se hledat značku, my jsme to vzali směrem, který jsem považoval za správný. Na značku jsme narazili po pár stech metrech, na kraji louky, která na chvíli vystřídala les.

Už zase spořádaně po značce jsme se vnořili zase po příjemné cestě do lesa. Obešli jsme zase nějaké údolíčko (byla tam sice šipka, že tu je zkratka, ale cesta byla uzoučká, balvanitá a špatně schůdná, raději jsme obešli), a začali sestupovat k řece. Těšil jsem se, pořádné mapy nemaje, že teď už to bude brnkačka. Hrubě jsem se mýlil. Na pořád ještě příjemné a sestupující cestě nás zase předešli mladí, teď už naposledy. Sestoupili jsme skoro až dolů, u potoka jsme narazili na mlýn přeměněný na chalupu. U něj se cesta od řeky odvrátila a přivedla nás k dalšímu takovému mlýnu, jen většímu. Tam se ztratila, přeměnila se v kozí pěšinku šplhající do strmého kopce. Takový ten, po pravé ruce krpál nahoru, po levé dolů, dopředu to není o moc lepší. Nejen, že to bylo strmé, ale i dlouhé. Takový dobrý kilometr. A to už jsme jich měli v nohách dobrých osmnáct. Samozřejmě, že jsem zaostal. Pavlína na mně čekala skoro nahoře, tam, kde bylo možno spočinout na kládách. Prý tam ještě zastihla odpočívající mladé. Zcela vyčerpaně jsem se na kládu zhroutil, a abych získal čas, zapálil jsem si, i když jsem po stoupání skoro plival plíce. Proti nám byla zase nějaká stavení proměněná na chalupy. Když jsme se krokem pomalým vydali dál, předešel nás tak k osmi-desetiletý chlapec, a v tašce nesl notebook. Pavlína konstatovala, že za našich mladých let by měl spíš míč nebo klacek. Nemohl jsem nesouhlasit. Objevilo se auto, kluk odevzdal techniku řidiči, a vracel se. Z cesty, kde to auto bylo, jsme zjistili, na jak pěkném místě se nacházíme. Na nejbližším rozcestí jsme se dozvěděli, že se to tu jmenuje U Jarošů.

Z tohoto rozcestí jsme měli dvě možnosti, buď po zelené, pořád z kopce, ale cesta delší, nebo kratší cesta po červené, ale z počátku ještě do kopce. Pavlína mým bolavým nohám na výběr nedala, ještě poměrně rázně vykročila po červené. Loudal jsem se za ní, často zastavoval, předstíral jsem, že se kochám, ale občas to ani předstírání nebylo. Viděl jsem třeba na obzoru hrad Vysoký Chlumec, nebo pod nohami housenku nějakého otakárka. Ty se poznávají dobře, velká, tmavá, žluté skvrny, na prdýlce osten. Obrázek už ale nebyl žádný. Hrad byl daleko a k housence bych se musel sehnout.

K dalším pár domkům, Přední Chlum se to jmenovalo, to nebylo až tak daleko. Tam jsme sešli z asfaltu, po lesní cestě obešli vrchol s příznačným názvem Krchov a začali klesat k řece. Nejprve pozvolna, po pěšině. Potom byly zase nějaké domečky, U Jozávků tam prý říkají, a svah začal být příkrý, cesta se na chvíli změnila zase v asfaltovou. Po pár stech metrech asfaltka odbočila neúprosně do kopce, ale značka vytrvale ukazovala dolů, po uzounké pěšince přehrazené bytelnou závorou. Pěšinka vedla po úbočí korýtka drobného potůčku, ale zejména ze začátku bylo velmi zřejmé, že to, co korýtkem teče, je s vodou jen vzdáleně příbuzné. Nedali jsme se odradit a sešli až k řece, vítala nás lávka pro pěší. K hotýlku bylo už tak čtvrt kilometru. Přiznal jsem, že poslední půlhodinu mě drží ve vzpřímené poloze jen vidina piva na předzahrádce. Pavlína se nezastavila, byly informace, že jsou tu u řeky ještě dvě hospody, kde se dá sehnat něco k jídlu. Já už nemohl ani krok, to pivo jsem si prostě dal. Po spěšné konzumaci jsem se zvedl, ale potkal jsem ji na půli cesty. V jedné hospodě měli utopence, v druhé paprikový lusk, který mám velmi rád, ale ne sladký hospodský. Byli utonulci.

Za čím jedeme?

Byl to toho roku poslední větší výlet. A kolem Vltavy jsme snad ještě (samozřejmě kromě Prahy) nikdy nešli.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Bydlení jsme sehnali v Solenicích, s jídlem je to mimo sezónu horší. V Kamýku nad Vltavou jsme oběd obdrželi, s večeří to už bylo horší.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Krajina krásná, značení cesty místy poněkud horší a bohužel v některých částech od lesáků poničené cesty.

Ostatní informace

Vstupné se, jak je u nás skoro zvykem, neplatí nikde. Ubytování v hodinovém hotelu je pro postarší manželský pár vždy zážitkem. A pozor, chyba jakási, která mi znemožnila zatím vložit obrázky.



Další informace

Hodnocení:
neumístěno
Náročnost:
pro zdatnější
Délka:
celodenní výlet (15-20 km)
Druh:
do přírody
Byl zde::
1 turista
Jak se Vám tam líbilo ?

Komentář:

Vyhledání vlakového spojení
Odkud:
Kam: Milín
(vzdálenost od místa: 12.34 km)
Datum: Čas:
loading...

Diskuse k výletu ze Solenic do Kamýka a zpět (retro 2009)

Nadpis: (nepovinný)

Vaše jméno:

Email: (nezobrazí se)

Text:

Email:
Heslo:
Vytvořit účet Zapomenuté heslo
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. další informace