Z Újezda přes Krásné Zátiší a Bojatín do Vysokého Pole

Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Romantika • Vycházka - půldenní • Za kulturou • Do přírody

Újezd - náves • Fotografie (103) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (103 fotografií)

Kam a jak jedeme?

Od mé průzkumné cesty po Vizovických vrších okolo Klášťova neuběhlo ještě ani 14 dnů a já se znovu vracím na "místo činu." Tentokráte k němu nejedu sám, ale jsem obtěžkán přívažkem v podobě milované manželky, které jsem slíbil ukázat ta nejkrásnější místa. Jen jsem musel trochu pozměnit trasu - kdo z nás, světoběžců, by rád navštěvoval jen ta stejná místa? Tudy cesta ke spokojenosti našich duší nevede, my přece musíme neustále objevovat něco "nového"... A tož se startovním cílem našeho kratšího výletu stane obec Újezd u Valašských Klobouk, odkud se za jejími humny projdeme k jednomu novému rybníku, pak Janu seznámím s poutním místem na Bojatíně a Envicentrem ve Vysokém Poli... a když pánbů dá, výlet ukončíme v hospůdce u sklenice piva v centru dědiny. Nyní ale ještě sedíme v busu a čučíme z okna do KRAJINY. Veřejný dopravní prostředek projíždí Sehradicemi a Slopným, potom šplhá kopcem nahoru k Loučce a všude kolem nás se nachází tolik zajímavostí, že by to vydalo na samostatný výlet. Dnes ale vysedáme na návsi v obci Újezd, plnící pro nejbližší okolí funkci "vesničky střediskové." Prvním překvapením je její nově upravená náves, která je pozoruhodná nejen tím, že se velikostí blíží náměstí v leckterém městě - (má tvar přesýpacích hodin o rozměrech přibližně 100 x 50 m), ale že svou velmi nápaditou upraveností i mnohé ty rynky předčí!

Na rozdíl od čím dál větší uniformity a naprosto stejného "globálního" dláždění náměstí našich měst si autor rekonstrukce újezdské návsi zachoval zdravý rozum a projekt zpracoval ke spokojenosti všech - chodců i účastníků silničního provozu. Západní stranou návsi prochází hlavní silniční komunikace, ty další lemují náves pokola, ale její (nad vozovku vyvýšená) centrální část slouží už jen pěším. Změnila se na odpočinkové místo, doplněné lavičkami, okrasnými stromy a keři, záhony květin a "suchou" fontánou s ozdobným balvanem, připomínající prvek z japonské zahrady. A jako jakási historická protiváha stojí naproti obecnímu úřadu vzácná barokní socha sv.Jana Nepomuckého, která se svým geniálním umístěním stala hlavní ozdobou vesnického náměstíčka. Však si to socha svatého určitě zaslouží - pravděpodobně totiž pochází z dílny Matyase Bernarda Brauna. Původně stávala na jiném místě - před obchodem, ale protože vadila při Dopravě, došlo k jejímu přemístění. Komunikace, obkružující krásnou pěší zónu, je po obvodu veliké návsi lemována rodinnými domky,zahradami, obchůdky i většími obchody, budovou Obecního úřadu a nechybí pochopitelně ani hostinec. Ten zdejší nese název U Maliňáků. A na to krásné prostranství uprostřed obce z výše s potěšením shlíží vysoká štíhlá věž blízkého kostela, ke kterému směřují naše následující kroky...

Kostel sv.Mikuláše nepatří zrovna k těm nejstarším sakrálním stavbám a dominantu Újezda tvoří necelých 200 let. V nejširším okolí je přitom jeho architektura ojedinělá – byl totiž postaven r.1845 v čistě klasicistním slohu. Jeho nejstarší dřevěný předchůdce se spolu s farou připomíná už v zakládací listině vizovického kláštera – Újezd tehdy získal výsady, které jej řadily nad úroveň okolních obcí a je pravdou, že dodnes jsou obce Loučka, Vysoké Pole, Drnovice a Slopné součástí újezdské farnosti (i když si místní v těch dvou posledních dědinách postavili nové kostelíky). Předchůdcem újezdského klasicistního zázraku byl kostel nevalné kvality. Údajně s ním byl pastýř valašských oveček – farář Tobiáš Tomaštík, velmi nespokojen a snil o chrámu větším, důstojnějším a daleko prostornějším. Podle hesla „Snaž se a Bůh ti pomůže“ se rozhodl nahradit své sny skutky a nakázal zedníkovi pobořit klenbu starého kostela. Přijela církevní komise, její členové pokývali hlavami a velkoryse rozhodli o stavbě kostela nového. Jeho proporce zřejmě nebyly podle Tomaštíkových představ, a tož farář za nocí, kdy svítil měsíc, posunoval přes den vytyčené stavební kolíky. Nikdo si toho nevšiml, a tak vzniklo monumentální dílo, na které může být obec dodnes pyšná.

Brzy po dostavbě měl kostel namále - v roce 1884 se krajem přehnala strašlivá vichřice a v Újezdě při ní nešťastnou náhodou v jednom stavení vypukl požár. Díky silnému větru oheň přeskočil i na ty okolní a celá dědina i se školou a farou vyhořela, jen ten kostel se jakýmsi zázrakem podařilo zachránit! A další rána přišla r.1896: v chrámu se zrovna sloužila mše, když tu najednou začala hořet věž kostela a jejich pět zvonů (naladěných při vyzvánění do lahodného souzvuku v A-moll) padlo i přes nadlidské úsilí hasičů ohni za oběť. Tož co – nezbylo než po obnově vsi urychleně začít i s opravami kostelního exteriéru i interiéru! Byly ukončeny v roce 1900 a čtyřhranné věži se dostalo nádstavby, díky níž se stala ještě vyšší a štíhlejší. Znovu zde byly umístěny přelité zvony, naladěné tentokrát do vyzvánění v tonině A-dur. Možná by vás zajímalo, jak vypadaly vnitřní prostory chrámové lodě: ta měla původně tři oltáře - hlavní byl věnován svatému patronu Mikuláši, boční byly zasvěceny sv.Anně a sv.Janu Nepomuckému. Nad hlavním oltářem visel obraz Panenky Marie „Vysocké,“ přenesený sem ze zrušené kaple na Bojatíně u Vysokého Pole. Po tom strašlivém požáru byl ale vystavěn nový hlavní oltář a obraz „vysockého“ zázraku se stal jeho součástí. Dalších proměn a zlepšení se kostelu dostalo kupodivu až za bolševika – chrám dostal novou mramorovou podlahu, nad hlavním oltářem přibyla mozaika se vs.Mikulášem, staré obrazy okolo něj vyměněny za jiné s motivy Narození a Znovuvzkříšení Spasitele, vyměnily se lavice, přibyly dvě nové kazatelny a okna tvaru lunet zpevnily zasklené kovové rámy...

Za čím jedeme?

Nám se bohužel uzamknutý interiér chrámu navštívit nepodařilo, a tak jsme se museli spokojit s prohlídkou krásného chrámu jen zvenčí. Ale nelitovali jsme, protože i jeho okolí různými zajímavostmi jen hýří: v bezprostřední blízkosti stojí skupinka tří památkově chráněných lip, z nichž jedna patří k nejmohutnějším a nejkrásnějším exemplářům v široširém okolí. Obvod kmene dosahuje 545 cm! A že tento strom není žádným drobečkemm, o tom svědčí fotografie v kontrastu s lidskou postavou - (však moje Jana také není žádný pišišvor!) Lípa se nachází jen pár metrů na severovýchod od věže chrámu a hned vedle ní nás zaujmou pozůstatky středověkého hrádku. Dodnes se z něj zachoval 7 m vysoký kuželovitý násep ze zeminy, na jehož temeni o průměru 24 m stávalo obytné jádro, obehnané hlubokým příkopem a valem. Ty se částečně zachovaly jen na jižní a jihovýchodní straně tvrziště. Archeologické nálezy z objektu nestojí za zmínku, neboť se našel jen kus hliněné nádoby, sloužící k uchovávání zásob a dva železné středověké klíče. O opevněném sídle je zmínka v zakládací listině vizovického kláštera v roce 1261. Hrádek či tvrz, označovaný lidově jako "Hradištěk" zanikl r.1531. Na informačním panelu si můžete prohlédnout fotografie skromných nálezů.

Dále se u kostela sv.Mikuláše nacházejí dva pomníky – jeden je věnován padlým v obou světových válkách a ten druhý - na terase před severním průčelí chrámu, nešťastným obětem Ploštiny. Myslím, že tragédie, která se odehrála 19.dubna 1945, je dobře známa nejširší veřejnosti. Leckdo z vás určitě už u monumentálního památníku na místě zaniklé pasekářské osady stál, ale možná, že ne všichni víte, že její oběti byly v pondělí 23.4.1945 pohřbeny právě na hřbitově v Újezdě, neboť spadaly pod tuto farnost. Na újezdeckém památníku si můžeme přečíst tento nápis:

TYTO NEVINNÉ OBĚTI SCHYTÁNY NA PLOŠTINĚ VE SVÝCH DOMECH

NEBO V OKOLÍ STŘÍLENY A ZA ŽIVA JEŠTĚ PÁLENY ODDÍLEM SS

NĚMECKÉHO VOJSKA A PŘI SMRTELNÉM POKUSU O ÚNIK Z OHNĚ

ZNOVU STŘÍLENY.

Zavražděno bylo 23 mužů a jedna žena, jen jednomu obyvateli Ploštiny – Janu Machů se podařilo vyběhnout z hořícího domu a skrýt se v lese.Tato hrůza se udála 19. dubna 1945 a v ten samý den pokračovalo řádění fašistů v Prlově, kde bylo upáleno, zastřeleno anebo oběšeno 13 mužů a 5 žen. A ještě 2.května shořela stavení obyvatel Vařákových pasek nad Lačnovem a pět osob bylo fašisty umučeno! Pro nás je dnes téměř nepochopitelné, že se všechno toto běsnění odehrálo jen několik dní před samým koncem války, čehož si museli být vědomi i vrazi všech těch nevinných obětí!

Ale dost už tragédií - co stalo se, nejde odestát - a my, později narození po chvilce pokorné úcty k obětem opouštíme smutné místo a vracíme se na náves. Okolo stále funkční krčmy U Maliňáků pokračujeme kousek dolů dědinou a já Janě vyprávím, jak jsem do Újezda kdysi jel na taneční zábavu za svou první láskou: ve Valašských Klobúkách sem mosél třičtvrtě hodiny čekat na bus, a tož sem neprozřetelně lupl tři pivka a potem sem už kus před Vysokým Polem v autobuse stál a modlil sa, ať už sme konečně v tom Újezdě, nebo sa v mojém podpalubí chystalo ke strašnéj katastrofě! A to mňa eště moja milá čekala hneď na zastávce, tož sem to mosél s čím dál vyvalenějšíma očama vydržat až do místního kulturáku. Eště sem stačíl kúpit lístky, ale hneď potom sem galánce utékl na záchod... a aj když sem už nebýl panic, to co následovalo, bylo lepší jak "tamto" a do sálu sem sa vrátil omládlý nájméň o tři měsíce!

Z hlavní silnice zabočujeme vlevo mezi domky s upravenými zahrádkami - na prostranství před ními míjíme i zajímavé dřevořezby a jeden opuštěný barák má naprosto fantasticky rozčíslou zeď - že by zemětřesení? Mezi posledními domy nás čeká újezdský uvítací výbor: na ulici vylézá zrzavý kocour a vzápětí se k němu připojuje černobílá kočka a s pýchou nám ukazuje své roztomilé děťátko. Po chvilce se s milými čtvernožci loučíme a po panelové cestě pokračujeme dál už za humny obce. Panelka stoupá na vrcholek návrší, z něhož máme hezký výhled nejen zpět k Újezdu, ale i na jižní stranu hlavního hřebene Vizovických vrchů, jimž tady dominuje Suchý vrch. Do kompozic obrázků se nám pletou hlavy kraviček, na louce nad námi se pasoucích, které se dost hlasitě dožadují portrétu. Když jim vyhovíme, seběhneme po cestě do údolíčka ke Krásnému Zátiší. Tak se jmenuje novější rybník, který si své jméno víc než zaslouží! Je tu tak krásně, že se nám skoro ani nechce dál, ale musíme...

Od rybníka pokračujeme údolím dolů ke konci Újezda. Jana po orosené trávě po cestě loukou, já pár desítek metrů nad ní krajem lesa, neboť stále rostou... a než se asi po 1.5 km napojíme na zelenou značku, mám nasbíráno nejmíň půl tašky hub! Zelená vede dalším údolím proti toku potoka směrem na Suchý vrch a my se po ní opět kus "svezeme." Tady už kráčíme převážně lesem, já zase o něco výš ve svahu nad ženou, neboť počet hřibů v tašce je nutno zaokrouhlit na nějaké slušivé numero! Když pak u potoka staneme na křižovatce se žlutou značkou, vytahuji křivák a dělám houbám obřízku. Teprve poté pokračujeme k nedalekému Bojatínu - starému poutnímu místu se dvěma kapličkami, které dosáhlo novodobou úpravou neskutečně krásné podoby a nad nímž je Jana více než nadšená. (Kdybych měl znovu popisovat krásu zdejších míst, musel bych výlet rozdělit na několik dalších pokračování, ale zájemci se o Bojatíně a nádherné estetické křížové cestě pod ním více dozví ve článcích v kategorii Místa anebo v mém posledním cestopise o krásách vizovických vrchů).

Cestou po křížové cestě dolů do "Pola" si vychutnáváme i poněkud zamlžené výhledy a poté Janu čeká další překvapení: napřed se procházíme areálem Envicentra, kde se mezi roubenými staveními obytnými i hospodářskými - (celé to vypadá jak skanzen) nacházejí už jen různá domácí zvířátka, ale zástupce druhu homo sapiens (kromě nás) zcela chybí... a o kus níž manželka jásá nad replikou starého moravského hradiště na Klášťově. Po radostném focení pak už naše nožky zamíří do centra Vysokého Pole k zastávce busu a blízké hospůdce.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

V restauraci se přes víkend nevaří, a tak jsme se museli spkojit jen s tekutým občerstvením. Stejně nám jel bus k domovu už za necelou půlhodinu a tady bychom pojíst nestačili, oběd byl proto odložen až do Zlína.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Byli jsme naprosto nadšeni nejen památkami Újezda, Bojatínem a atrakcemi ve Vysokém Poli, ale i okolní krajinou. Přitom si spousta lidí myslí, že jsou Vizovické vrchy fádní, ale nevěřte tomu - stojí za to!!