Z Brtníků kolem Vlčí hory

Tipy na výlet, Děčínsko a Lužické hory




Kam a jak jedeme?

na Křížovém vrchu
na Křížovém vrchu
lupa

Blížil se říjnový prodloužený víkend se svátkem vzniku neexistujícího státu a já vedl provokativní řeči: „Budeme tu na sebe koukat, nebo vyrazíme ven?“. Oponováno mi bylo. Že je pozdě, bude zima, bude pršet, bude všude zavřeno a tak dále, a tak dále. Upozornil jsem, že tak někdy předloni (zhruba), jsme byli v tuto dobu v Jindřichově Hradci a měli jsme krásně. Pavlína zavzpomínala a souhlasila. Jen jsem jí musel slíbit to hezké počasí. Snad by mi prominula, kdyby to úplně nevyšlo. Vždyť lékař je taky trochu přírodovědec, a uzná, že větru dešti prostě neporučíme.





Vlčí hora
Vlčí hora
lupa

Další problém, kam. Posledně, už před dvěma měsíci, jsme byli na severu Českého Švýcarska. Bydlení, se kterým jsme byli spokojeni, jsme pořídili v osadě Brtníky. Krásné místo. Televize tam není, mobily tam nejdou, ale postýlky pohodlné a kuchyně dobrá. Dovolat se nebylo jednoduché (no jo, ty telefony, a to slečna majitelka má něco, co tam jakž takž funguje). Ale nakonec to klaplo. V pátek pětadvacátého jsme navštívili volební místnost a vzápětí vyrazili tak zhruba k severovýchodu.

už začíná svítit
už začíná svítit
lupa

Hodina byla poměrně pozdní a nechtěl jsem riskovat dopravní špičku na rušné křižovatce u Jestřebí, v Dubé jsme to tedy vzali k Úštěku, odbočili na Žandov a dál to mělo pokračovat na Českou Kamenici. Ale Pavlína, která s mapou v ruce, měla sledovat značky (tuhle trasu přeci jen moc neznám), sledovala krajinu, takže jsme se ocitli v Benešově nad Ploučnicí. No tak dvacet kilometrů navíc. Ale dorazili jsme. Zrovna na dobrou večeři. I prdelačku měli. A dokonce pochválení jsem obdržel. Všimli si, že jsem je ve svých povídánkách pochválil. Ještě několik organizačních drobností řešili. Odjíždět jsme měli v pondělí, však od toho státní svátky jsou. Ale děvče mělo od pondělka dovolenou, v neděli byla oficielní zavírací doba ve čtyři odpoledne, tak co s večeří, a potom se snídaní, a kam dát klíče, až budeme odjíždět. Všechno bylo domluveno a nakonec to samozřejmě dopadlo úplně jinak a kupodivu lépe.

Za čím jedeme?

azůro nad Vlčí Horou
azůro nad Vlčí Horou
lupa

Ráno jsme po snídani vyrazili. Po červené přes Křížový vrch k Vlčí hoře, potom k Vlčí Hoře vesnici, promotat se naučnou stezkou do Kyjova, odtud k Turistickému mostu a odtud po cyklostezce domů.

Vlastně se tomu nedalo říkat ráno. Vlak, který před desátou v Brtníkách staví, jsem viděl z Křížového vrchu, a když jsme vyšli na jeho vrchol,

začalo dokonce pršet. Dokonce tak, že jsem na pět minut i deštník roztáhl.

Pohled na Vlčí Horu, už bez deště, byl z úpatí Křížového vrchu pořád zamračený.

kostelík ve Vlčí Hoře
kostelík ve Vlčí Hoře
lupa

K rozhledně jsme nestoupali. Jednak jsme usoudili, že nebude nic vidět, jednak jsme byli líní šplhat do kopce (no přiznávám, že hlavně já, ale Pavlína neprotestovala). Červená značka vede skoro po vrstevnici a lesem. A uprostřed něho, ejhle, sluníčko začalo malovat čáry ve vzduchu.

Když jsme po chvíli vyšli z hvozdu nad vsí Vlčí Hora, už byl naprostý azur se zajímavými mráčky.

Vlčí hora a Vlčí Hora
Vlčí hora a Vlčí Hora
lupa

Nad rybníčkem je dokonce přístřešek, kde by člověk lavičky čekal, však je tu turistických stezek křižovatka. Ale lavičky odnesl čas nebo spíš někdo jiný. Přiléhá tu „čtvrť“ evidentně chalupářská a od ní se značka točí po louce do středu vesnice. Zrovna tady jsem si vzpomněl, že dcerka říkala, abychom se ozvali, jestli žijeme, a zkontroloval telefon, jestli je signál. Byl. Provedl jsem. Popřála nám pěkný výlet. Přes louku jsme došli ke kostelíku,

místní loupežník
místní loupežník
lupa

kde jsme červenou značku opustili a svůj osud svěřili zelené naučné stezce. Jmenuje se Koglerova, podle kolegovi, který tu ve válečných letech dělal průzkum lužického zlomu, a vlastně první část stezky i vytyčil.

jeden z Plačtivých kamenů
jeden z Plačtivých kamenů
lupa

Současné značení, alespoň ve své počátku, není nejlepší. Upoutávka, třeba jen ta cedulka na rozcestníku, chybí vůbec. Na první křižovatce, nemít mapu, zabloudili bychom. Šplhali jsme zase do kopce, Vlčí Horu jsem při tom stihl zobrazit,

u Engelova pramene
u Engelova pramene
lupa

obrázek s panoramatem jsme prohlédli (ze zobrazovaných hor jsme poznali jen Jedlovou, zbytek byl v mlze) a potom se nám zabloudění povedlo. Až asi po půl kilometru jsem postál s mapou a ujistil jsem se, že jdeme blbě. Vrátili jsme se, z téhle strany byla značka vidět perfektně. Alespoň tu mají u domku pěkně vyvedeného místního loupežníka.

pařízek
pařízek
lupa

Kousek za ním se šlo už doleva, značkař si snad už všimnul, že má šipky, a tak nás provedl nástrahami prameniště Malého Vlčího potoka. Bylo tu i mnohé moudré geologické zastavení. To první, ještě před prameništěm, ukazovalo různé druhy žul, které jsou tu ke spatření, u dalšího, a to už jsme nešli po mírně stoupající vrstevnici, jako od pramene, ale pěkně z kopce, bych si nevšiml, že si nohy neráchám v žulových píscích, ale v jilech permského stáří. Dokonce i jakási kapsička jurských vápenců tu je, a to je, spolu s turonskými pískovci, neprostupnými lesy a nedalekým vodním tokem semeništěm různých skláren. Však i o nich jedna chytrá cedule povídala.

podzimní cesta
podzimní cesta
lupa

Sešli jsme až do údolí Malého Vlčího potoka, cestou jsme se pozdravili s rodinkou, která s námi v penzionu bydlela (však jsem taky dostal na večer úkol zjistit, jakou zkratkou, že to brali, tady jsme je potkat normálně nemohli, vycházeli pár minut před námi) a začali zase stoupat. Křídová pískovcová věž na druhém břehu, jeden z Plačtivých kamenů, bylo to, co oko, ale i sklo objektivu první upoutalo.

Křinice meandruje
Křinice meandruje
lupa

Odtud se zase stoupalo. Až někam k Engelově prameni, kterého jsem si sice nevšiml, ale dobře jsem viděl, z kterého stromu vylétla ta skupina krkavců, která mě potom pronásledovala dobré tři kilometry. Z tohoto to bylo.

ukázka místní architektury
ukázka místní architektury
lupa

Kroužili nade mnou tak urputně, že si Pavlína dělala legraci, že čekají, až padnu. Pak si mě odnesou. Mluvilo se jí to. Klamná rovinka kolem pramene se zase změnila v kopec, krkavci kroužili, a já se divil, proč tolik nezaostávám. Potom nás rozsoudil neúprosný zvuk pily. Ano, tady v sedélku, kde se snažili místní domorodci či chalupáři, jsem pocítil výraznou změnu. Cesta vedla totiž z kopce, nebyla moc přehledná, a já získával čím dál větší náskok.

A ne, že bych se nezdržoval. Tu mou pozornost upoutal mechem obrostlý pařez na mýtině,

tamhle zase malebná cesta,

a tuhle zase meandry říčky Křinice v Kyjově.

Panská skála
Panská skála
lupa

Dost dlouho jsem hlídal, jestli mám Pavlínu někde za zády, až v místě, kde už nebylo kde zabloudit, jsem popustil nohám uzdu. O to déle jsem čekal u rozcestníku. Chtěl jsem totiž zatáhnout Pavlínu do hospody.

sluníčko maluje
sluníčko maluje
lupa

Měl jsem dvojí jištění. Jednak jsem se podíval do mapy, zda tu hospoda je, jednak jsem sledoval, kam zapadnou ti sympatičtí pánové, kteří šli kolem mě. A že zahnuli tím správným směrem.

osamělá
osamělá
lupa

Děvče se nenechalo vůbec přemlouvat, i když zmíněné stavení bylo dobrých dvě stě metrů od směru, kterým jsme kráčeli. Šli jsme samozřejmě dovnitř, venkovního vzduchu máme za celý den dost. A tady jsem udělal chybu skoro osudovou. Za Pavlíninu nevolnost, která vyvrcholila až odmítnutím večeře, nemohl ten sýr, který spocívala, i když byl, po uskladnění v teple batohu, na hraně poživatelnosti, ale já, který jsem ji přinutil k požití kafe, prý nevalné kvality.

podvečerní Vlčí hora
podvečerní Vlčí hora
lupa

Já sám ho neměl, nedokážu posoudit, ale vizitka, kterou jsme si odtud odnesli, asi zůstane nevyužita, a náladu nespravila ani houkající sanitka pospíchající po cestě, kterou jsme vyráželi. Když jsme jí později dělali místo, aby mohla projet, doktorka i sestra vevnitř měly plné ruce práce. S kým a proč, to nevíme. Já si jen udělal obrázek zdejší zrekonstruované usedlosti.

Sanitku jsme nechali projet daleko za ní, rozloučili jsme se i se zelenou naučnou stezkou, a já si cestou po červené krátil chvíli focením pozůstatků Panské skály u Kamenického Šenova.

Nebo je tu víc lomů, kde se potajmu těžil šestiboký čedič, aby posloužil jako kámen na patníky k zakopané vesnici? Zadní Doubice se to jmenovalo, a dnes se toho, kromě pár základů, nedochovalo vůbec nic. Jen stíny podzimního sluníčka na březích Křinice byly bezvadné.

Nebylo nijak pozdní odpoledne, ale na jejích březích už se stmívalo.

Na Pavlínu jsem počkal u Turistického mostu. A když jsme zapudili dotěrné turisty, měli jsme ho celý pro sebe.

Odpočinuli jsme jen chvíli, potom jsme vyrazili podél Malého Vlčího potoka, který tentokrát nebyl vyschlý a vléval se do Křinice možná tou nejlepší silou, kterou měl, směrem k Brtníkům. Tentokrát využijeme služeb cyklostezky, takže cesta společná s tou minulou, bude minimální.

Hned na rozcestí turistické značky a cyklotrasy nás pozastavil rozjařený hlásek. Prý, kudy se dvě děvenky, jejichž jedinou výbavou do divočiny byly lahve šumivého vína (každá měla jednu) dostanou do vesnice Kopec?

Odpověděl jsem, jak nejlépe jsem věděl. Dokonce, když se Pavlínina ukázala být nedostatečnou, jsem vytáhl pořádnou mapu, abych názorně předvedl, že sedí na křižovatce tří stezek, z nichž každá je při správném odbočování, dovede do příslušné dědiny.

Vydaly se nakonec za námi. Údolí bylo tak pěkné, až ho pro cyklisty byla škoda. I potůček tu teskně šuměl. To abych mohl navigovat, když nás předcházely vinné turistky: „ Vpravo dobře, vlevo čůrat“. A že děvče, jistě z toho šumotu, bylo asi třikrát.

Ale sluníčko mi nepřálo. Byl ten den naposledy letní čas, ale už bylo dost nízko na to, aby osvětlilo jen ponechanou borovici vysoko na stráni.

Nějaké skály si ani neškrtaly. Snad jen ta Vlčí Hora nedala pokoj. To už bylo v místech, kde nás vinné turistky definičně opustily (no prostě nás předběhly), na silnici.

Ještě jsme minuli smradlavou vilku (opravdu tam netopili ničím přírodě blízkým) a z kopce jsme se vrátili zpátky do Brtníků. Byly jsme rádi, že jsme zpátky. Pavlína večeři odmítla, ne tak já, dozvěděl jsem se alespoň, že rodinka se psem a dvěma dcerami je skoro místní (z Děčína), a šli opravdu zkratkou podél Malého Vlčího potoka. Inu znají to tady, zejména tatínek, se kterým jsem strávil velmi příjemný večer.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Tipy na ubytování v okolí

Najedli i ubytovali jsme se v Brtníkách, v místech obecně nazývaných U Krkovičky. Za ty dva měsíce se tam strava nezhoršila a ubytování, i když jsme tentokrát vyfasovali jiný pokoj, bylo na úrovni.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nelíbila se mi jen Pavlínina nevolnost. nejen sama o sobě, ale i to jak jsem do ní byl zatažen. všechno ostatní bylo fajn.

Ostatní informace

Vstupné se platí snad jen na rozhlednu na Vlčí Hoře, o to se nás netýkalo. Jinak je do lesa ještě pořád vstup zdarma.



Další informace

Hodnocení:
neumístěno
Náročnost:
romantika
Délka:
celodenní výlet (15-20 km)
Druh:
do přírody
Byli zde:
2 turisté
Jak se Vám tam líbilo ?

Komentář:

Vyhledání vlakového spojení
Odkud:
Kam: Panský
(vzdálenost od místa: 1.94 km)
Datum: Čas:

Diskuse k výletu Z Brtníků kolem Vlčí hory

Z Brtníků ....
16.11.2013 10:00

Karolus
Krásně napsaný příspěvek s nutnou dávkou humorné nadsázky okořeněné i špetkou ironie o zajímavých a téměř neznámých místech. Bravo.

Nadpis: (nepovinný)

Vaše jméno:

Email: (nezobrazí se)

Text:

Sledovat diskusi e-mailem
Váš email:
Sledování můžete kdykoliv zrušit jedním kliknutím.
Email:
Heslo:
Vytvořit účet Zapomenuté heslo
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. další informace