Slovácko poutní, velkomoravské i židovské aneb luhačovický výlet šestý

Kam a jak jedeme?

První Jarní den letos připadl na čtvrtek 20. března. Po několika dnech dešťů se na počest příchodu paní Vesny vrátilo krásné slunečné počasí. Domluvím si proto dřívější oběd a díky takto získané hodině mohu vyrazit – téměř po týdnu – na další výlet. Původní plán byl velkolepý a zahrnoval i Buchlov, Buchlovice a Smraďavku, ale bylo mi naprosto jasné, že to neklapne. Tedy ono by to klaplo, ale člověk by se nesměl nikde moc zdržet, raději se nekochat a vše vyřešit japonským způsobem: v poklusu nafotit několik tisíc fotografií a doma se pak v klidu podívat, kde že jsem to vlastně byl a jestli tam vůbec bylo zajímavého. Já jsem raději zvolil více toho kochání a heslo Carpe diem. Kromě krásného dne jsem si užíval i sluníčka, klidu a pohody v krásné přírodě i nemalé nabídky zajímavých památek.

První bod programu byl nafotit konečně panoramata Uherského Brodu. Nasvícení ani průzračnost vzduchu zdaleka nedosahovala kvality dne, kdy jsem se vracel z Hluku, ale člověk znalý pravidlům Murphyho zákonů musí vzít holt za vděk tím, co je. Mohlo to dopadnout i hůře. Po pořízení fotodokumentace volím o kousek delší cestu, čímž se vyhnu jakékoliv větší městské aglomeraci. Nepřijedu tedy hned do Modré, ale nejprve do Velehradu. A protože přijíždím jakoby od Buchlovských hor, mám klášter pod sebou. Neodolám a udělám si ve Velehradu první krátkou zastávku, při které mi nejvíce času zabrala neogotická kaple Cyrilka, původní to velehradský farní kostel z poloviny 13. století, a nová galerie světců. Na Velehradě se mi vždycky líbilo, opravdové místo klidu a míru. Zvláště proto, že ještě nezačala sezona. Ani turistická ani poutní. Ale abych nepřechválil: znovuzpřístupněné lapidárium otevírá až 1. dubna, takže jsem ho opět nenavštívil. Pokud bude nějaké příště, bude to už můj čtvrtý pokus.

Za čím jedeme?

A tak se raději přesunu do Modré, tedy k velkomoravskému archeologickému skanzenu na „předměstí“ Velehradu. Toto velmi zajímavé místo, zpřístupněné poprvé v roce 2004, představuje ideální podobu opevněného slovanského sídliště z doby Velké Moravy, tedy přibližně v 9. století. Areál tvoří stavby, které mají – alespoň v podzemní části - předlohy ve skutečných objektech. Nadzemní části „budov“ mají podobu hypotetických rekonstrukcí, vzniklých na podkladě archeologických nálezů. Skanzen je živý, takže se zde můžete nejen dívat, ale také si vyzkoušet dávná řemesla, ochutnat různé speciality a blíže se seznámit s místní flórou i faunou. Důležité jsou zejména volně pobíhající prasátka. V průběhu roku zde probíhají také různé akce, jako jsou umělecká vystoupení, výstavy nebo trhy. Součástí areálu je palisádové opevnění s bránou a strážními věžemi, několik polozemnic, řemeslné dílny i palác velmože. Na návrší nad skanzenem se nachází novodobá replika velkomoravského kostelíka, postavená v letech 1999 až 2000. Ten by měl být do budoucna spojen s areálem skanzenu.

Vstup do areálu by se zřejmě – i mimo sezonu - domluvit dal (na pokladně je číslo vyvěšeno a v areálu se nějaké ženštiny mezi kozami také pohybovaly), ale protože nejsem skupinou z nejpočetnějších, tak si celý areál jen poctivě obejdu. Po pořízení fotodokumentace a pokochání se okolím i pohledem na Buchlovské kopce zamířím zpět k autu. Čeká mě druhé kolo návštěvy velehradské. V této chvíli jsem ještě netušil, že bude mnohem delší, než jsem si vůbec dovedl představit. A to jsem – jak se lidově říká – takřka nevytáhl paty z baráku.

Oním barákem byla samozřejmě poutní bazilika Nanebevzetí Panny Marie a dnes už i oněch bratří soluňských. Původní románská stavba s příčnou lodí a pěti apsidami byla vybudována – coby součást cisterciáckého kláštera – v I. polovině 13. století, zřejmě stavební hutí, která „má na triku“ také vznik hradu Buchlova. Celý klášterní komplex byl silně poškozen za husitských válek a po požáru v roce 1681 byl přebudován v honosné barokní sídlo s – rovněž barokním - kostelem. Kdo je autorem této přestavby sice dodnes nevíme, ale jména těch, kteří zdobili interiéry, známe. Z těch nejznámějších se jedná o malíře Paola Paganiho a Ignáce V. Raaba, sochaře Ondřeje Schweigela a Josefa A. Winterhaldera nebo štukatéra Baltazara Fontanu, Dalšími podrobnosti nebudu unavovat, uvedu jen, že jsem si poctivě, pozorně a v klidu prohlédl celou baziliku, včetně náhrobku kardinála Špidlíka a kaple Panny Marie matky jednoty křesťanů. Zmínit musím ale ještě minimálně nádherné varhany z poloviny 18. století (rekonstrukce 1964), barokní chórové lavice mimořádné umělecké kvality z přelomu 17. a 18. století nebo hlavní oltář z kararského mramoru z roku 1864.

Po krátké prohlídce klášterních exteriérů (např. prelatura byla přestavěna na zámek, který dnes slouží jako sociální ústav) se vydám k informačnímu centru, které se nachází v nedalekém Velehradském domě. Materiály tu nemají žádné (pokud si tedy nechcete nakoupit pohledy baziliky nebo nějakou knihu o Velehradu), ale byl jsem alespoň upozorněn na pár zajímavostí. A tak jsem si obešel celý klášterní areál, znovu si prohlédl snad všechny místní sochy (např. sv. Bernarda a sv. Luitgardu z roku 1767 (Ondřej Schweigel), polygonální kapli sv. Jana Nepomuckého z počátku 18. století, morový sloup s Immaculatou z roku 1676 (sochy čtyř světců byly doplněny až v roce 1715) a francouzská boží muka s Pražským Jezulátkem. A na závěr přidám ještě jednu velehradskou zajímavost. Na místním hřbitově se nachází – mimo jiné – hrob prvního lidoveckého předsedy Jana Šrámka, velmi zajímavé dílo místního sochaře Otmara Olivy.

Poté již Velehrad opravdu opouštím. Na okraji Uherského Hradiště dostanu echo, že mám jet přes Moravský Písek, protože „poznávací zájezd“ na Hodonínsko mi cestu urychlí. Čeká mě Uherský Ostroh, podle příjezdního panoramata naprostá placka, které dominuje starý vrchnostenský pivovar, renesanční zámek a barokně-klasicistní kostel. V každém případě se však jedná o místo, kde by člověk potřeboval podstatně více času, než jsem měl ten den já. A proto i popis závěru tohoto výletu výrazně urychlím. Zkrátka a dobře: to, co vidíte už jako panorama, skvěle doplňují – mimo jiné - pozůstatky židovské čtvrti, obloukový most a židovský hřbitov. Návštěva tohoto města mi opravdu udělala radost. Přitom zámek je dnes městským úřadem, židovská čtvrť neexistuje, kostel byl zavřený, židovský hřbitov je součástí toho městského, most byl kvůli poloze slunce v podstatě nefotitelný a předměstskou zvonici jsem nestihl vůbec. Tak nevím, ale jenom zásluhou té příjemné slečny v íčku to určitě nebylo.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vzhledem k tomu, že jsem během výletu požil jen něco minerálky, kterou jsem vezl v autě, přidám raději alespoň pár slov o pamětihodnostech tohoto města. Historické centrum Uherského Ostrohu je od roku 1990 vyhlášeno městskou památkovou zónou. V tomto případě se ani moc nedivím. Farní kostel sv. Ondřeje pochází z let 1751 až 1758, ale nejvýznačnější památkou města je určitě zámek. Původně obranný hrad z 13. století byl přestavěn v letech 1560 až 1570 na moderní renesanční zámek, který je dnes městským úřadem, knihovnou, informačním centrem a ubytováním v apartmánech. Známou stavbou je také železobetonový obloukový most přes řeku Moravu, postavený v roce 1928, nebo hranolová zvonička ze sedmdesátých let 19. století, která se nachází na ostrožském Předměstí. Za zmínku také určitě stojí zdejší židovský hřbitov s cennými náhrobky, mnohdy více než 300 let starými.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Celý výlet se vydařil, ale pokud mám něco opravdu vyzdvihnout, tak klid a pohodovou samotu v interiéru velehradské baziliky a návštěvu Modré. Uherský Ostroh by byl dobrou atrakcí pro samostatný výlet. Nelíbilo se mi naopak ve velehradském informačním centru. Krásně zrekonstruované prostory určitě nebyly z mejlevnějších a snad proto tady měli naprosté ... neměli tam vůbec nic. Tak nevybavené "íčko" jsem opravdu už hodně dlouho nezažil.

Ostatní informace

Vstupné jsem nikde neplatil, takže přidám ještě takovou drobnou zajímavost na závěr: Kdo z vás si ještě vzpomene na to, jak soudruh ministr Klusák označil na Velehradu v roce 1985 sv. Cyrila a Metoděje za první komunisty?