Pivovarská (Hanušovická) čtvrtka 2013 (okolo Hanušovic)

Kam a jak jedeme?

Přesto, že profesionální meteorologové i půvabné rosničky slibovali na den konání akce, tedy sobotu 25. května 2013, počasí spíše podprůměrné až vysloveně odpudivé, tradiční účast na Hanušovické čtvrtce se nám vzdávat nechtělo. Zvláště poté, co jsem získával stále silnější pocit, že už nevycházejí předpovědi počasí ani na nejbližší dvě hodiny, natožpak na celý den. A když jsem se z internetu dozvěděl, že ve chvíli, kdy jsem si během týdne v letním oblečení dával na zahrádce pivo, bylo v Šumperku chladno a silně pršelo, bylo rozhodnuto. Vždyť i páteční Noc kostelů jsme prožili „suchou nohou“, s pár kapkami při odchodu z domu a s hvězdami nad hlavou při předpůlnočním návratu.

Je sobotní ráno. Podle ČT i internetu je v Šumperku venku strašná zima, temně zatažená obloha a prší. Raději se podívám i z okna … a vidím modrou oblohu s pár mráčky a 11 stupňů na teploměru. Ale protože v Martině stále hlodá jakýsi helmint pochybností, souhlasím s připravenou náhradní variantou. Nepůjdeme z Králík (to jsme koneckonců – po krátké poradě – vzdali už ve čtvrtek) ani ze Šumperka, ale odvezu všechny tradiční účastníky (tedy Martinu, Janu a sebe) autem do Hanušovic. Zde pak uděláme krátký okruh. Nebudeme vázáni na veřejnou Dopravu (vůbec) ani na počasí (částečně), nemusíme tam sedět dlouho v zimě a já budu – coby řidič – žít zdravě. Zkrátka samé výhody.

Za čím jedeme?

Jak řekli, tak udělali. Po čtvrt na devět vyjíždíme a za chvíli jsme na místě. V pohodě zaparkujeme (i po našem příjezdu zbylo na parkovišti u areálu pivovaru ještě sdodstatek – tedy asi tří – míst). Vystoupíme a v dáli hned zahlédneme známou postavičku – již pochodujícího - Josefa Kurta, našeho to souseda a někdejšího (ale to už je hodně dávno) spolubojovníka na polích čundrovních i volejbalových. A ten nám prozradil, že v Hanušovivích si můžeme vybrat ze čtyř různých tras, přičemž on volil tu šestnáctikilometrovou. Optimismem nad stavem počasí jsem nakazil celou skupinu. Jdeme všichni bez pláštěnek (Josef Kurt má raději nepromokavou bundu, pláštěnku i deštník) a tu šestnáctku zvolíme také. Během registrace zjistíme, že na čepu je zatím jen minimum značek (polotmavý Šerák, desítka a pro nás řidiče free a kofola), ale zase ještě mají – všemi oblíbenou – dršťkovku. Dáme si tu polotmavou jedenáctku a vyrazíme. Čeká nás hned nejprudší stoupání dne do Hynčic nad Moravou a mě zjištění, že jsem téměř vybité baterie nechal ve foťáku a ty nabité v ledničce. Černým tužkovkám Sanyo však věřím jako dnešnímu počasí a oboje – naštěstí – vydrželo.

Ve chvíli, kdy vyfuníme do Hynčic, uslyšíme od hospody – přátelsky přezdívané Ká dvojka – známý hlas. Pepa se svými olomouckými souputníky ještě dočerpávají tanker. A tak se naše řady rozrostou. Opouštíme také červenou TZ a pokračujeme dál po modré. Cestou mě hned čeká ještě krátká zastávka, protože pohrát si se stádem koní (zdejší chovná stanice se chlubí druhem welsh cob, a protože před těmito krásnými zvířaty všichni ostatní prchli, nikdo mě ani nevyfotil) bylo prostě milou povinností. Doženu výpravu a u jakéhosi bílého baráčku - kolem kterého jsou kromě špatné asfaltky už jen dvě lavičky, pár stromků a spousta zeleně – s Pepou zalitujeme, že tu nemůžeme udělat nějakou veselou akci. Tady by náš kulturní až distingovaný řev jistě nikoho nerušil …

Blíží se kontrola v Rejchartickém sedle. Míjíme stádo skotu, kde jsou býci takoví volové, že tam skáče kráva na krávu. Asi byla fakt zima. Dáme si pivko (já už jenom ucucávám od Martiny, protože jsem měl cestou i jednu slivovičku a při mé smůle se dnes bude jistě všude pomáhat i chránit) a orazítkujeme kontrolním razítkem mapy i sami sebe. Pak ještě cigárko, pohrát si s několika pejsky (na výběr je od třínohé srnky po statného biegela) a razíme dál. Projdeme okrajovou částí Kopřivné k rozcestníku Pod Smrkem a poté – kolem skotačícího stáda ovcí – na Lužnou. Zatím stále ještě ani nekáplo, i když obloha už dávno ztratila ranní barvu a je taková jakási tmavě šedá.

Po veselé scénce s mnohaskupinovým vykonáváním různých potřeb scházíme k Novému hradu – neboli Furchtenbergu – u Hanušovic. Zříceninu kdysi nejrozsáhlejšího strážního hradu na severní Moravě tentokrát nenavštívíme (i když se Pepa ihned pochlubil, jak zde kdysi fotil mloka) a spokojíme se s novým razítkem do map i na tělo a malou svačinkou. Já přidám cigárko a Josef další pivo. Poprvé se zde setkáme s dvojicí mladíků, která se upřímně raduje z toho, že nikde se nezlijou tak krásně, jako na Hanušovické čtvrtce. Moc jim to nevěřím, oba vypadají, že jsou ve stavu zcela běžném, ale i oni dojdou – asi hodinu po nás – živi a zdrávi. A protože se nám nechce šlapat cestou obvyklou – tedy z hradu prudce dolů a potom kolem kolejí – volíme si dobrovolně prodloužení trasy a pokračujeme dál po té desetikilometrové.

Mé obavy z počasí se začínají naplňovat. Obloha pomalu modrá a naše stíny se stále více zviditelňují. Cestou zahlédneme i pár skalek a potůčků a najednou jsme na silnici, těsně nad tabulí s nápisem Hanušovice. V cíli obdržíme další odznáček a třetinku do sbírky a musíme přiznat, že obrázek číšnice, nesoucí šest pěníků v rukou a jednoho vklíněného v bujné poprsí, se letos obzvláště vydařil. Pak už byl čas vrhnout se do bujného veselí. To obstaral – víceméně – Pepa sám. Já jsem ochutnal dršťkovku, nealko pivo i kofolu a holky mě – kupodivu – napodobily. Slivovice už v té chvíli také kolovala tak nějak mimo mě. Za hudebního doprovodu šumperské skupiny Bonneville a asi patnáctiminutového bubnování dešťových kapek jsme vydrželi – samozřejmě zcela zbytečně - do času losování a vyhlašování šťastných výherců nejrůznějších cen. Teprve poté se začaly trousit skupinky našich kamarádů, známých a příbuzných, kteří šli ze Šumperka.

My si ještě pohráli s fretkou na rameni sympatické slečny a byl čas na přesun k autu. Proto, aby auto do kopců příliš neskotačilo a dolů jelo o to rychleji, jsme – coby zátěž – přibalili i rozveseleného Josefa Kurta. A za chvíli už jsem si konečně mohl dát pivo na šumpersko-bratrušovském Koupáku. .

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Kromě tekutin na občerstvovacích stanicích a drobností typu oplatky a banán jsme se spolehli na stravu domácí i tu - v hanušovickém pivovaru - nabízenou. Zde jsme volili dršťkovku za 35,- Kč, ale v nabídce byly i uzeniny, steaky, guláš (za 60,-) nebo masová směs a hranolky.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Akci máme rádi a počasí vyšlo lépe, než mohl kdokoliv očekávat. Takže jen dvě poznámky na závěr:

1) Článek píšu v neděli brzo ráno. Venku krásně svítí slunce a obloha je téměř bez mráčku. Ale vím, že je to jen fata morgána. Podle internetu i televize je zřejmé, že za okny je ve skutečnosti oblačno až zataženo a pokud zrovna silně neprší, sužují všechny alespoň nízké teploty a četné přeháňky …

2) Chtěl jsem do fotogalerie zařadit i snímek, kde jsem zachycen v objetí s oběma děvčaty. Za fotografa byl na pivní občerstvovací stanici určen Josef Kurt. Bohužel se mu touhou po pivu, které už měl natočeno, tak silně chvěly ruce, že na obrázku jsou vidět - víceméně - jen jakési abstraktní šmouhy. Takže na fotkách je místo mě Pepa a já se musel spokojit jen s tou dvojfunkcí řidič – fotograf.

Ostatní informace

Startovné na Pivovarskou čtvrtku letos bylo 50,- Kč. V této hodnotě jsou zahrnuty poukázky na tři nápoje (pivo nebo kofola, které jinak stály dvacku) a drobnou odměnu (sklenička, odznak a diplom), hudba, mapa i tyčinky na cestu. A radostné okamžiky během cesty ani poplatek za setkání s přáteli neplatíte, i když jich je většinou více než dost ...