Jaro v Mikulčickém luhu

Kam a jak jedeme?

Hlavní část cesty, tedy do Hodonína se odehrála díky vlakovému spoji. S přestupem v Olomouci to je něco přes dvě hodiny, což je vcelku snesitelná doba. Pak už nasedám na kolo. Původně jsem váhal mezi silničním a horským, ale nakonec to horské bylo myslím lepší volbou, ačkoliv v okolí Hodonína hory těžko pohledáme, ale protože k Mikulčicím jsem zčásti použil cesty s přírodním povrchem, terénní vzorek posloužil víc než dobře a nakonec i v místě hlavního zájmu, tedy v titulku Mikulčickém luhu se terénní vlastnosti stroje víc než hodily.

Za čím jedeme?

Hlavní atrakci jihomoravských Mikulčic (mimo vinných sklepů) je lokalita zaniklého Velkomoravského hradiště. Podle dochovaných zpráv, útržků neznámé historie i archeologických poznatků by se mohlo jednat o sídlo Rastislavovo (nebo Rostislavovo), polobájného knížete z rodu Mojmírovců, který na tehdejší Moravu povolal dva bratry ze Soluně.

Vedou se spory, jestli byl u Mikulčic hlavní sídelní hrady velkomoravských panovníků, ale dnes se spíše klaníme k názoru, že hlavní správní centrum bylo v okolí Uherského Hradiště a Starého Města (ne ovšem dnešní Velehrad). Problém je v tom, že uherskohradišťská aglomerace nebyla nikdy opuštěná, takže pokud se tady něco z velkomoravského období zachovalo, je to překryto novějšími vrstvami.

U Mikulčic je ta výhody, že po pádu Velké Moravy byla lokalita sice vypleněna, ale dál už osídlena sporadicky až nakonec opuštěna docela. A co nedokončilo plenění dobyvatelů milosrdně dokončila řeka Morava pravidelnými záplavami.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Abych tak řekl, byl jsem celkem překvapen, že na Velký pátek je na lokalitě vykopávek relativně málo výletníků. To mě trošku zklamalo, bo jsem doufal, že si tu dopřeju nějakou svačinku, ale pojízdný stánek napovídal, že je otevřenou jen So a Ne, volný pátek se neobčerstvuje.

No ještě štěstí, že v lužním lese roste zjara celkem dost medvědího česneku, tak si dám minimálně vitamínový příděl a něco vydatnějšího poskytne až další část dne.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Musím se přiznat, že k mikulčické lokalitě mám celkem vřelý vztah. Již v dětství jsme sem zavítali s rodiči i díky faktu, že jeden z matčiných spolupracovníků z Mikulčic pocházel (což se odehrávalo hlavně občasným přísunem produktů v demižonech). Rovněž slavná válečná léta jsem z části prožíval v Hodoníně (a právě při přísahové návštěvě jsme skončili v mikulčickém sklípku).

Dál už to bylo ve vlastní režii. V pracovním procesu se nám i jednou podařilo uspět v soutěži na tvorbu publikace o hradišti, takže v tomto případě jsem myslím dosti poučeným návštěvníkem.

Tentokrát ale nejsou hlavním cílem vykopávky, ale chci i trošku hlouběji nahlédnout do okolní přírody, tedy do lužního lesa i části přírodní rezervace, která nese název Skařiny. Po nezbytném výstupu na rozhlednu (když jsem byl naposled, ještě nestála) nemůže chybět malá procházka kolem vykopávek v hlavní části hradiště. Ono je to trošku zavádějící, protože, to, co je vidět na povrchu ve skutečnosti vůbec nejsou ty zachované části velkomoravských staveb. Předpokládá se, že valná část staveb v areálu hradiště byla dřevěná, takž z toho se moc nedochovalo. Jen ty nejvýznamnější stavby byl z kamene. Tím se myslí hlavně stavby kultovní tedy kostely, případně obydlí velmože (knížete). Při vykopávkách, které probíhaly hlavně v 50. letech minulého století bylo objeveno více zděných staveb a z nich se dochoval leckdy základové stěny vysoké klidně 1–2 m, po průzkum archeology bylo ale vše znovu zahrnuto zemí (jak je zaplavovala Morava). Na povrchu pak je nově naznačen nízkou zídkou tvar toho, co se ukrývá pod zemí. Kdo by chtěl vidět nějaký odkrytý kostel (jsou to většinou kostely), musí si zakoupit vstupenku do prohlídkového pavilonu, kde jsou vidět i jiné nalezené artefakty.

Areál hradiště volně navazuje na okolní lužní les. Sice máme podobný u nás na severu kolem Litovle, ale proč nenahlédnout ke konkurenci. Každý les je pak jiný. Každé jarní období má i svoje rostlinné dominance. Než se plně rozvine olistění stromů, musí se o své přihlásit to nízké bylinné patro. Vlastně je to dosti podobné, kde je dosti mokro. Tedy orseje, blatouchy, později vodní kosatce, plicníky, hluchavky atd. Valná část lesa je tvořena různými olšemi, osikami a nejmohutnějšími duby, kterým vlhko celkem svědčí. Celé území luhu je hlavně po vydatných srážkách dosti vlhké (až mokré). Ačkoliv současná Morava je značně kanalizovaná (prostě teče celá mezi hrázemi) tvůrci vodních úprav alespoň v náznacích ponechali některé původní meandry a napouští je i vodou, aby les jen tak nevyschl. Dnes jsou z toho spíše slepá ramena, ale občas je malý průtok ponechán, aby stojatá voda nehnila. Navíc sem přeci jen dotéká i nějaký přítok, např. ten z poetickým názvem Teplý járek...

Ostatní informace

Vlastně náklady na cestu nebyly tak hrozné, vlak sice stál tři stovky, ale díky naškudleným bodům byla laciná zpáteční cesta, v samotném hradisku jsem utratil je 20,- za rozhlednu (a něco za suvenýry). A protože dál jsem pokračoval do vedlejší republiky, tam už byla nutná Eura, ale to už je jiná kapitola.