Cinibulkova stezka

Kam a jak jedeme?

Cinibulkova stezka je stezka naučná, příslušně žlutě značená. A ze Mšena samozřejmě stoupala a ještě po silnici. Ale doplnil jsem si sbírku cedulí.

Byl to zlatý retvívr a opravdu vypadal trochu utrápeně. Pavlína zase utekla, minula otevřenou hospodu a za chvíli odbočku. Ještě, že mám, alespoň občas, silný hlas. Odbočovalo se z pohodlné cesty po pěšince doprava a z kopce. To nevěštilo nic dobrého, bylo jasné, že to, co sestoupáme, budeme muset vystoupat. Netušil jsem ale kolikrát. Hned po pár stech metrech nás značka vyhnala doleva, do kopce. Byly tu i vložky takřka lezecké (však tu i horolezci trénovali). Dostali jsme se na úzký skalní hřebínek, kde jsem, v rámci popadání dechu, pořídil i nějaký obrázek.

Nad nejhorším stoupáním byla odpočívací lavička, kousek za ní zase odbočka, do dalšího údolí. Tím jsme došli k té pohodlné cestě, kterou jsme před nějakou dobou opustili. Chvíli vydržela. Vinula se ladnými oblouky po úbočí, mírně stoupala, až dorazila k pasece. Tam ji značka samozřejmě opustila a vrhla se prudce do kopce. Dohnala mě rodinka se statným vlčákem. Byl na vodítku a sloužil dcerce jako výtah. Stihl jsem si jen postěžovat, že bych chtěl být taky tažen. Stoupání naštěstí nebylo až tak prudké ani dlouhé, následovala rovinka korunovaná další lavičkou. Byla tam odbočka k vyhlídce, ale nešel jsem tam. Byl opar, fotit by nešlo. Pavlína se kochat šla, mohl jsem chvíli spočinout.

Za chvíli bylo rozcestí, kde jsme se mohli rozhodnout o našem dalším směřování. Ještě chvíli jsme zůstali věrní panu Cinibulkovi. Odměnil nás výhledem do Studánecké rokle.

Naším dílčím cílem byla hospoda v Ráji, tam se šlo po normální žluté značce, ale před námi leželo Bludiště a to jsme si nemohli nechat ujít. Sice jsem se tam v jednom místě poněkud zasekl, ale stálo to za to.

Naším dílčím cílem byla hospoda v Ráji, tam se šlo po normální žluté značce, ale před námi leželo Bludiště a to jsme si nemohli nechat ujít. Sice jsem se tam v jednom místě poněkud zasekl, ale stálo to za to.

Chtělo to jen kousek po pěšince dolů, tam byla větší pěšinka, po té doprava, a za chvíli jsme byli na silnici i na žluté značce. Odbočka na polní cestu byla vzápětí. Pavlína se tam podivovala počínání cyklisty, který za zatáčkou, do které samozřejmě nebylo příliš vidět, cosi kutil na kole. Dokonce se ho snad ptala, proč těch pět kroků na polňačku nedojde. Dočkala se odpovědi ve smyslu, že mu spadl řetěz a ať se nestará. Radši jsme šli pryč. Čekala nás občerstvovací zastávka a začalo mi připadat předbouřkově.

Dříve půvabná hospůdka Ráj se změnila v rušné turistické místo. Na zahrádce, kde se i kouřit mohlo, nebylo k hnutí, lepší to bylo vevnitř. Ale mnoho jsme si nepomohli. Byl tu frmol a hlučno. Věděl jsem, že nás čeká ještě notné stoupání, nechtěl jsem se přejíst. Na jídelníčku byla zelňačka, tu já rád, dal jsem si ji. Byla to chyba, nejen, že byla nic moc, ale žaludku jsem ji cítil ještě minimálně dvě hodiny.

Ráj jsme radši rychle opustili a vzápětí jsme se ocitli uprostřed orientačního závodu veteránů. Osádka tohoto vozu s námi dokonce konzultovala další cestu.

Šli jsme v doprovodu konvoje veteránů po silnici k Vojtěchovu. Když jsem viděl některá projíždějící auta, začal jsem brblat. Co se to tu vydává za veterány. Velorex čtyřkolka, Trabant, Oktávie, Felicie, Simca, Saab (ten, co se líbil tátovi), Cortina (ta se zase líbila mně) a mohl bych pokračovat. Vždyť ta auta pamatuju jako žhavé novinky. Byl jsem striktně usazen. Sám prý jsem už veterán.

Radši jsme si ve Vojtěchově sedli na lavičku a chvíli se ještě auty kochali.

Když jsem se v hospodě Pavlíně svěřoval se svými předbouřkovými pocity, vysmála se mi a přičetla je mému oblíbenému kabátu. Během sezení ve Vojtěchově se ale začalo zatahovat. Pokračovali jsme odtud po zelené, Boudeckou roklí, tou jsme taky ještě nešli. Bouřka to začala myslet opravdu vážně, někde, poměrně nedaleko směrem severozápadním začalo hřímat. A světla ubývalo. U prvních hezkých skal to ještě šlo.

O kapličce v Boudecké rokli uprostřed lesa ani nevím, jak jsem ji udržel.

Poměrně mírné stoupání skončilo, vrstevnice značně zhoustly. Spadlo pár kapek, ale bouřka se rozhodla, že nás ušetří a odehřměla jinam. Ten největší kopec nebyl až tak moc dlouhý, ale po celém dni dal dost zabrat. Stoupání se trochu umoudřilo, až když jsme odbočili doprava. Tady byla i informace, že kráčíme po pivovarské cestě, kterou se z vojtěchovského pivovaru rozváželo pivo po okolních hospodách. Vůbec jsem netušil, že ve Vojtěchově býval pivovar.

Vyšplhali jsme až na křižovatku Na Rovinách. I lavička tu byla. Spočinuli jsme na ní s povděkem. Pavlína si i boty vysypala. Já se o to raději ani nepokoušel. Už včera se mi děvče přiznalo, že když balilo zavazadla, pozapomnělo na moje ponožky. Zutí bot by v tuto chvíli znamenalo ohrožení několika chráněných biotopů.

Blížili se další výletníci, lavičku jsme opustili a vyrazili dál. Pavlína tedy na opačnou stranu než jsme měli namířeno, ale nechala se odvolat. Prošli jsme Průsečnou cestou (údajně památka na švédské vojsko, které tu v okolí tábořilo) a na lavičce u chronicky známé Obří hlavy a Žáby (skalní to útvary) jsme si zase oddechli. Fujinku jsem ani nevyndával, řádilo tu příliš mnoho turistů. Poslední výrazné klesání k Náckově rokli samozřejmě vystřídalo o to větší poslední stoupání. To už jsem absolvoval jen s vypětím posledních sil a po patnáctikrokových úsecích. Alespoň obrázek Náckovy rokle tu vznikl.

Proč se to tu tak jmenuje, opravdu netuším. Nahoře byla zase lavička, ale taky komáři, takže jsem tam dlouho nevydržel. Pavlína na mně čekala na další křižovatce, když mě viděla, vydala se na další cestu. Zase jsem musel procvičit hlasivky, samozřejmě na opačnou stranu. Procházeli jsme nově zrekonstruovanou alejí, kterou jsme potkali už včera, za chvíli jsme narazili zase na Cinibulkovu stezku a Mšeno bylo na dohled. A dokonce se šlo mírně z kopce.

Za čím jedeme?

My jsme vlastně procházeli poslední kus jižní části Kokořínska, kde jsme ještě nebyli. A nezklamala.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jídlo V Ráji poněkud zklamalo, ale možná se jim ta zelňačka jen nepovedla. Ubytování v penzionu Relax ve Mšeně bylo slušné, restaurace U lva na náměstí ještě lepší.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Odmyslíme-li si polévku v hospodě, není co hanět. Závod veteránů, který jsme potkali byl takový bonus.

Ostatní informace

Na téhle procházce se neplatí vstup žádný. Jsou tu partie až skoro lezecké, nevhodné pro malé děti, ale ty se dají s pomocí mapy obejít. Vřele doporučuji.