Ramzová – Josefová – Kouty

Letošní babí léto (a vlastně skoro celé pololetí od dubna) přináší vlastně neustálé slunečné počasí. Sice zemědělci, zahrádkáři, lesníci, rejdaři a vodohospodáři vůbec jsou právem nervózní z nedostatku vody, ale díky tomu si můžeme užívat my výletníci.

Na dotaz v týdnu, nepojedeme-li někam o víkendu na kola jsem si vzpomněl na jednu trasu, o které už nějakou dobu vím, ale zatím jsem ji celou neprojel. Jde tedy hlavně o část, která bude v popisu později vysvětlena. Jinak velkou část výletu znám (jakož i někteří další účastníci výletu).

Přeci jen už je po ránu chladněji a tak vyrážíme vlakem z domovského nádraží po deváté hodině, s tím že se určitě oteplí než dorazíme do cílové Ramzové. Nakonec se nás vydalo na výlet 5 účastníků, což je tak akorát už z důvodu jak dostat kola do vlaku, když jsme to riskli bez rezervace. Naštěstí v tomto směru vše klaplo bez problému. Určitý problém nastal při odjezdu, kdy jediná ženská členka výpravy oznamuje, že jeden z Pepů nejede, bo má pokažené brzdy (destičky v kotoučových brzdách). Nicméně, v Bludově čekáme nějakých 15 minut, někde mezi Nezamyslicemi a Prostějovem je výluka, tak spoj od Olomouce má zpoždění, na což čaká náš vlak směr Hanušovice. Mezitím se telefonem domlouvám, že Pepa stihnul opravit brzdy, tak nás možná dostihne na zastávce Bludov – lázně. No vzhledem ke zpoždění to není velký problém, přejede Bluďák pře Bludoveček a na zastávku je to potom skoro celé z kopce…

Na spěšňák raději přesedáme už v Rudě, což byl vcelku dobrý počin, sice zase jsme čekali na přípoji od Brna (stejná výluka), ale díky včasnému přestupu se nemusíme tlačit v Hanušovicích.

Poněkud zdlouhavé vystupování činí fronta na Ramzové (zastávka je letos čerstvě opravená), pak už jde vše skoro hladce, jen asi půl hodiny opožděně.

Vynecháváme hospody v samotné Ramzové a k prvotnímu zasednutí (tak to musí být) volíme až vedlejší Ostružnou, ať si najdeme ten kilometr. Krátké posezení ve Skilandu doplníme nějakým půllitrem či kávičkou. Pro některé je „hudební“ interiér milým překvapením, nám zasvěceným příjemnou vzpomínku, kolikrát jsme tu seděli na běžkách (ale i kolech).

Další metry směřují na dolní konec Ostružné směrem k penzionu Hájovna, kde část cesty tvoří nepříjemně neujetý makadam. Za Hájovnou následuje kratší výjezd k rozcestníku Nad Splavem a v následující samotě Splav se připojíme k toku říčky Branné. Tady už je cesta mírně asfaltová (občas poněkud rozbitá). Kratší zastávku činíme u železničního viaduktu, načež kaňonovitým údolím dojíždíme pod branenské nádraží. Teď si dopřejeme kratšího svezení po hlavní silnici do Františkova, kde už na dlouhou dobu opustíme veškerou civilizaci. Před tím ovšem v restauraci zdejšího X-parku načerpáme energii v chutné krmi (někdo polévku, někdo guláš).

Dál bude následovat horská cyklistika. Lesní cesta je naštěstí asfaltovaná, takže první kilometry proti proudu Hučavy probíhají celkem přívětivě. Údolí je dnes celkem celé zalesněné, ale dřív se tu rozkládala osada Nový Kolštejn (nebo Nová Branná), která sice byla osadou skromnou, ale teď z ní nezůstalo skoro nic. V nedávné době byl u jednoho ze stavení (snad hájovny) obnoven lesní rybníček, ale patrně šlo o rybníček nějakého mlýna k nalepšení hnací síly vodního sloupce.

Nyní začíná silnice poněkud prudčeji stoupat, míjíme křižovatku lesních cest (odbočka k Zadnímu Alojzovu). Zhruba kilometr a půl nás přivádí k další křižovatce, ozdobené dřevěnou tabulkou Josefová (něm Josephtall). Takřka v klínu hor tu vznikla koncem 18. století sklářská huť a osada asi s 45 domy. Z toho všeho zůstala dodnes jen hájenka neboli lesovna. Josefová měla v době největšího zalidnění něco přes 120 obyvatel a dokonce tu byla i malotřídka. Sklářství tu ale nevydrželo zas tak dlouho, tak se tu spíš obyvatelé zabývali dřevorubectvím. Rubat bylo co a k tomu měli k dispozici lesní železničky. Před časem TU Lesy ČR opravili základy bývalé školy a k tomu i můstek svážnicové pozemní lanovky, po které se dřevo stahovalo z vyšších částí hor, tady konkrétně ze svahu hory Troják. Opodál technické památky jsou ještě k vidění zajímavé skály (Rysí skála, skály U Josefové, jak píše Franta).

Vlastně jsem původně chtěl udělat kolečko po zelené k Zadnímu Alojzovu, ale kousek za skalami je rozcestí a pěkně z kopce směřuje sice zarostlá, ale jinak sjízdná polně-lesní cesta. Je to vlastně zkratka, která nás i tak zavede k asfaltce z Alojzova.

Tou sjedeme zpět ke křižovatce kousek nad vodní nádržkou, my ale musíme kousek do kopce, po 50 metrech je ale odbočka do lesa vzhůru (pravotočivá). Tím jsme vlastně na cestě, která mě zajímala. Na Jozefové jsem byl často pěšky a jednou autobusem (při otevření NS). Tady to tady neznám, ale z vyprávění by to měla být dobrá cesta.

Karel skutečně nelhal (to byl vypravěč). Stoupá tu vlastně stejná lesní asfaltka a pomalu stoupá po západním úbočí masivu Černé stráně, jek se zatáčí tak už z toho postupně bude až jižní úbočí. Zprvu jde o boční rozsochu (Štolný hřbet 883 m). Tabulky u cesty prozrazují, že se nad silničkou rozkládá přírodní rezervace Františkov, což jsou zbytky smíšeného lesa s převahou dubu. Les byl poničen větrem v roce 1980, to už ale skoro po 40 letech moc poznat není.

Snad jedinou chybou je, že po cestě není v podstatě žádný průsek, takže se můžeme jen kochat podzimní zbarvením lesa.

Silnička stoupá víceméně konstantně bez vysloveně prudších trháků. V jednom úseku narážíme na rozdvojení lesní cesty, podle GPS tedy stoupáme vlevo po šotolině, ale po čase se cesta zase spojí z asfaltkou, zřejmě tady mapa trošku zavádí, asfaltky se dá držet skoro až do konce, tedy téměř nad Přemyslovské sedlo, před kterým se musí uhnout na nezpevněnou komunikaci z kopce mírně dolů, ono se to celkem jednoduše pozná, asfatlka je zakončena plochou k otáčení vozidel a dál nepokračuje.

Kratší sjezd nás přivede ke spojce z Přemyslova (je tam nový asfalt), jízda z kopce nás ale nezajímá a pokračujeme již značenou červenou cyklotrasou (6155). Tu už důvěrně znám z pěšího pohybu, běžek i s kola).

Jestliže jsem dosud jen koukali na stromy, brzy nás obšťastní občasný výhled, zprvu jen skrze porost na Jelení skalku (a vrchol sjezdovky), dál už do údolí na Loučnou, za další zákrutou, kdy už jsme skoro na východní straně Černé stráně. Tady je les daleko probranější, tak se nám objeví celý masiv Mravenečníku a Dlouhých Strání, vzápětí i pohled na samotný Praděd a kupodivu lze dohlédnout i na Petráky. V této části už cesta nijak výrazně nepřekonává výrazné převýšení a jak za dalšími zákrutami objíždíme patu skály Kazatelna (celá Černá stráň je značně skalnatá), jsme již brzy ve zcela klesající části cesty.

Po sléze cesta dosti značně klesá k Poniklému potoku, tak se přeci jen musí jet opatrněji, protože již dosti napadané listí skrývá nějaké záludnosti povrchu.

Původně jsem měl v úmyslu zavést výletníky k vodopádu (od křižovatky lesní cesty je to tak 600 m), ale přeci jen raní zpoždění vlaku čas poněkud posunulo. Tak když zrovna prochází nějaký turista, na dotaz jak teče, ukáže na displeji, že moc neteče.

Takže obracíme již z kopce, po asfaltu to jede hezky pěkně, nicméně kratší zastávku u rozcestí (a soutoku Poniklého z Hučivou Desnou) nám zobrazuje čerstvý šprým, kdy tu nějaký poťouchlík ze dvou přepravek a desky vytvořil artefakt, Lavičku Václava H. O kterého Vaška jde nemáme ponětí (ale známe jednoho s podobným příjmením z Hulína). Ale spíš to bude nějaký místní, který i Kouty chtěl zapsat do významných míst, když už máme něco podobného v Šumperku.

Víceméně u křižovatky u nádraží můžeme trasu, resp. Její popis uzavřít, bo domů už jsme to prali normálním i cestami, směr Loučná, Velké Losiny, Rapotín apod.