Přejezd Orlických hor 22, dvě rozhledny a jedna kaple

Po třech letech opět Orličky. Vlastně se dá říci že po nějakých sedmi letech, kdy jsme v různě pozměněných sestavách vyrazili směr Šerlich je z těchto zájezdů už taková malá tradice. Ačkoliv ne vždy se poštěstilo, abychom vyrazili všichni a navíc aby nám přálo i slušnější počasí. To se projevilo i jiných létech (např. 2018 i 2019). navíc poslední léta byly poznamenány různou kvalitou sněhové vrstvy a k tomu dokvačivší epidemie, která konání hromadných akcí značně omezila, neřku-li zakázala (vládními opatřeními).

Echo na další plánovaný přejezd Orlických hor jsme sice obdrželi již koncem roku 2021, ale novoroční obleva zamluvený termín zcela zdemolovala a protože další výlety za sněhem směřovaly do nám bližších končin v Jeseníkách, následovaným týdenním pobytem na Šumavě, už jsme ani s Orlickými horami nepočítali.

O to větší bylo překvapení, kdy jeden telefonát upozornil, že přejezd Orlických hor je možný druhou únorovou sobotu. Kupodivu mezi naší „volejbalovou“ partou se našla skupina běžkařů, která nabídkou nepohrdla. Ovšem když se takovou zprávu dovíte dva dny předem, tak je dost těch kteří už mají jiný program (příbuzní, práce apod).

Letošní zájezd ovšem nebyl v režii CK Praděd, ale místního autodopravce, který navíc stanovuje odjezd do dřívějších termínu. Takže nezbylo vstát v relativně odpornou dobu před pátou hodinou ranní, pobrat nezbytné vybavení, proviant a vydat se k místu odjezdu u jednoho ze šumperských supermarketů. Cestou přibíráme ještě nějaké běžkaře v Zábřeze a díky poněkud nezvyklému směru výjezdu i pár běžkařů v Postřelmůvku a Vyšehoří včetně naší nejnovější spoluhráčky.

Další cesta je víceméně tradiční, tedy Hambálek, Mladkov, Pastviny, Klášterec n. Orlicí, Bartošovice, Orlické Záhoří. Na Šerlichu je nám nakonec i jasné, proč to brzké vstávání. Parkoviště už před půl devátou jsou skoro zaplněná a i když se náš dopravce potřebuje jen otočit, dělá to značné potíže. Nakonec se naštěstí dílo vydaří a my se můžeme oddat přípravě k výletu. Býval doby, že příprava spočívala i v návštěvě Masarykovy chaty, nějaké gulášovce či pivu. Podle výkřiků nějaké osoby se ale dozvídáme, že dnes se otevře až v 10.00, čili hodinu určitě čekat nebudeme. Na posilněnou tak musí postačit něco cosi každý nese v batůžku.

V týdnu sice byl poněkud odměk, což se projevilo i hřebenových polohách, naštěstí v pátek přeci jen nějaký sníh připadl a trošku se i ochladilo. Vyrážíme klasicky ve směru orlickohorské magistrály červeného vybarvení které dostalo hrdé pojmenování cesta A. Jiráska, protože romanopisec se často věnoval ve svých dílech kraji v povodí obou Orlic. Za léta, co do Olrických hor jezdíme, tedy na přejezd by se mohlo říci, že už jsme projeli všechno, ale není to úplně pravda. Asi po půlkilometrovém stoupání ve druhé serpentině obkružuje Malo Deštnou po západním svahu variantní upravená lyžotrasa (bez značení), a protože pro tentokrát je konečně i upravená, vydáváme se tudy. V skrytu duše jsem i doufal, že z této strany bude i něco vidět do vnitrozemí (min. Okolí Deštného).

Jenže Orlické hory roku 2022 už nejsou model z roku 2000 když byla velká část hřebenových partií zasažená exhalacemi a pro uschlé pahýly stromů nebyl vidět žádný les. Po letech se už i tady začíná příroda spravovat a relativně vzrostlé stromy už příliš výhledových skulin nenabízí. Takže jedinou zajímavostí je v průseku cesty objevená nová rozhledna na Velké Deštné. Samotná trasa se vine západním úbočím nejdřív Malé (1090) a pak Velké Deštné (1115) kterou trošku obkrouží od jihozápadu.

I relativně mladší ročníky si ještě pamatují poněkud hrůzostrašnou výhlednu, připomínající spíše lovecký posed a na jejíž výstup bylo třeba i zvýšené odvahy. Čas od času vyhlídka spadla a postavila se nová. Od října 2019 je na nejvyšším bodu Orlických hor o poznání bytelnější objekt na půdorysu nepravidelného pětiúhelníku. 19 m vysoká stavba má ocelovou konstrukci a je obložena dřevěnými latěmi. Poněkud futuristický plášť umožňuje volný průchod celoročním živlům, což je patrno v zimním období, že je vnitřní část stavby poněkud zasněžená a zamrzlá. Pohybujícího se po schodišti může zasypat nějaká sprška od výše položených šťastlivců. Sympatický je fakt, že rozhledna je volně přístupná a to celoročně. Tentokrát sice nemáme zcela zataženo, ale prozatím spíše oblačno, takže se musíme spokojit spíše s útržky okolních panoramat. Za krásnějšího počasí je toho ovšem k vidění o dost více, tedy v prvé řadě okolní hory samotných Orliček, v podstatě hned vedle do Polska, tam říkají Orlickým horám Góry Bystrzyckie, namátkou pak z těch zajímavých Góry Stolowe (Hejšovina), poblíž je Králický Sněžník, díky němuž toho není moc vidět z Jeseníků. Ale na severu jsou za dobrého počasí jako na dlani hlavní části Krkonoš (svítí masiv Sněžky i vedlejší Luční a Studniční hory). Tentokrát zůstala Sněžka jen v náznaku. Jednou jsem viděl i Ještěd. V nížině by mohly být vidět i velká města zvaná lidově Mechov a Perníkov (tedy Hradec Králové a Pardubice). A samozřejmě kopečky podorlicka…

Další relativní novinku je zánovní bufet Horské služby poblíž vrcholu. Občerstvovací stánek ovšem nemůžeme vynechat a dopřát si vrcholové odměny.

Tady se vracíme na magistrálu a červenou značku. Poněkud ostřejší sjezd míří k rozcestí Pod Jelenkou a pokračuje kratšími výstupy i sjezdy po temenech Jelenky (1087) a Koruny (1101 m). K rozcestí Pod Homolí míří trasa celkem táhlým příjemným sjezdem.

Kolem masivu Homole a Tetřevce se dá objíždět z východu (kudy jsme jeli posledně) ale i ze západu. Protože je tentokrát celkem hezky, míříme tou západní trasou. Po kratším sjezdu narážíme na tzv. Bunkrovku. Stále nás provází červené značení, ale teď jde o horskou cyklotrasu č. 4071 a vlastně nás provede až k Panskému Poli. Teď v zimě to poznat sice nejde, ale je to asfaltka postavená ve 30. letech minulého století a sloužila při výstavbě pohraničního opevnění. Však hřeben Orlických hor je plný nejen „řopíků“ ale postupně narazíme i na větší objekty. Poněkud otravný je výstup pod Tetřevec v několika serpentinách i závěrečné zatáčky poblíž malé ozdůbky orlického hřebene.

Tou ozdůbkou míním barokní Kunštátskou kapli na kruhovém půdorysu. Zasvěcena je Navštívení Panny Marie a datum postavení se uvádí rokem 1760. Je zajímavé, že v posledních dobách byla celkem často opravována, hlavně fasáda. Zastihl jsem ji ondy (2005) v létě v celkem slušné stavu, ale hned následující zimu byla omítka odpadlá. Zdá se že zedníkům se konečně podařilo namíchat správnou maltu a fasáda zatím drží.

Dopřejeme si malou svačinku, ale podle dorazivších správ nás čekají kamarádi na Pěticestí. Ti kamarádi tu jsou na „pánské jízdě“, s ubytováním někde v Deštném a v podstatě dnes vykonávají podobný výlet. Stánek i okolí Pěticestí je beznadějně zavalen běžkaři všeho věku i pohlaví, dokonce i nějaký skialper tu svěžuje hrdélko.

V jednom přejezdu jsme pokračovali volnou stopou přes Komáří vrch. Výhodou bylo neztracení výšky, nevýhodou méně pohodlná stopa. Tentokrát tedy tou pohodlnou stopou. Od Pěticestí je poměrně ostřejší sjezd okořeněný několika serpentinami, konec dojezdu se mírní a následuje táhlejší cca kilometrový výstup k sedlu Mezivrší. Prochází tudy horská silnička od Černé Vody v Orlickém Záhoří do Říček a je častým východištěm běžkařů – automobilistů. Před časem tu bylo vybudováno placené parkoviště, takže auta konečně neblokují průjezd na úzké silnici. Už se pomalu blížíme k závěru trasy, ale ještě nás čeká jeden kopec. Naštěstí převýšení je jen něco kolem 70 m. Postupně vystupujeme k rovince u pěchotního srubu Průsek a další kratší výstup k rozcestí k vyhlídce na Anenský vrch. Zatočená cesta nás vyvede na Anenský vrch (992 m) se 17 m vysokou rozhlednou pojmenovanou nepřekvapivě Anna.

Od dopoledne se mračna přeci jen poněkud rozestoupila, takže zase je o něco delší rozhled, byť Krkonoše už jsou schované za předchozími kopci. Naproti tomu dohlédneme třebas na Suchý vrch a Bukovou horu, pátráním mezi stromy objevíme i králický Sněžník (díky rozestavěné rozhledně).

Už od Pěticestí se kvalita sněhu horšila, takže panovaly určité obavy ze dalších sjezdů. Za Anenaským vrchem následuje cca kilometrový rovný úsek, načež se trasa začne spouštět občas ostře s občasnými zatáčkami celkem svižně dolů. Obavy se naštěstí úplně nepotvrdily i díky někdy prudšímu plužení. Cesta objíždí několik objektů opevnění, které náleží k dělostřelecké tvrzi Hanička. Tam by se možná dokonce dalo zajet i do bufetu, ale tuto variantu vynecháme a po několika zatáčkách následuje rovný úsek, který v závěru mírně dojíždí na Panské pole. I tady je celkem zaplněné parkoviště a šlo by tady počkat na náš autobus. My máme naštěstí už dobře najeto, takže celkem pohodlnou i dosti širokou stopou pokračujeme poblíž silnice, následující menším kopečkem (Polův kopec 658) k sjezdovce v Rokytnici v Orlických horách. Tady už to někteří ztraverzují, případně část snesou, bo kvalita sněhu na sjezdovce je už poněkud mizernější.